VIVIBLOG

Archive for the ‘Psaní’ Category

…aneb přestaň už, kurňa, s těmi patvary.

Můj blogmaster (dobře, všemaster ) mi včera sdělil pár věcí – o některých se dá polemizovat, v jiných měl pravdu pravdoucí, a já si je tu tak prosívám v hlavě a uvažuju…

Samozřejmě, šlo o to, jak jsem se zaměřila na ÚzR – jednak se teď na blogu neděje nic jiného, v podstatě, což asi není nejlíp. A jednak se G. tak trochu proměnil v jednoho z těch „pročtonevydáš“ netvorů. V první věci, slibuji, že se polepším, tenhle blog primárně nemám kvůli románu… I když kapitoly sem dávat nepřestanu, tak udělám větší pauzy mezi jednotlivými příspěvky, tři, čtyři dny… brala jsem to dosud hodně podle sebe, já musím číst všechno rychle a pokud možno hned, takže by mi vadilo i přidávání jednou za den, a chtěla bych to celý najednou. Jenže já jsem já, žejo.

S tou „taktosakravydej“ věcí… myslím, že svůj názor na to jsem shrnula v jednom z prvních příspěvků na blog: „…to je hezký, proč se tím neživíš?“ Teď mi ale můj můzák nasadil brouka do hlavy, takže jsem nad tím uvažovala a uvažovala a nemohla jsem spát, nebo se mi zdály horory o vydavatelích a podobně. Čímž chci říct, díky, G.. Continue reading “TeleVIVIzní noVIVIny…” »

Follow

Sdílet

Tak, zaprvý chci říct, že mi to mohlo bejt jasný, když jsem tu anketu spouštěla… Jak to bude vypadat. Přesto děkuji všem pěti, kteří zahlasovali. Sice jsem skoro tam, kde jsem byla předtím – to jest, netuším, jestli teda bude nějakej masivnější zájem… ale na druhou stranu asi všem, kdo mě znají, zase musí bejt jasný, že sem ten román hodím tak jako tak.

To máte ZA TO!
Continue reading “42, román a tak vůbec… ” »

Follow

Sdílet

(Tak, tohle sice není úplně novinka, ale svým způsobem premiéra. 2006 měla vyjít, tuším, ale nějak z toho sešlo a od té doby jsem ji nezveřejnila ani na netu. Teď jsem ještě opravila pár věcí a trochu si poškrtala… Takže svým způsobem to je něco nového ode mě )

***

„Takže je to pravda,“ řekla jsem potichu, jen sama pro sebe.

Právě jsem vylezla ze stanu a první, co jsem, jako pokaždé během posledního týdne, udělala, bylo, že jsem zvrátila hlavu a pohlédla na nebe.

Mlha, nažloutlá jako prsty anemického kuřáka, Malé slunce nad obzorem. Nejasné, dalo se do něj pohlédnout.  Podobalo se zářivce zahrabané pod vrstvami vaty.

Ale slunce mě nezajímalo, ani Velké, jež vyjde v polovině Malého dne. Zajímal mě měsíc.

Zamrazilo mě, když jsem ho spatřila, přestože jsem na něj tak dlouho čekala.

Znamení…

Měsíc byl černý. Continue reading “JÍT POD ČERNÝM MĚSÍCEM” »

Follow

Sdílet

(Jedna depka… taky už naštěstí starší. )

Pojď domů, lásko moje, pojď domů, pojď domů…

Máme si co říct…

(Vašek Koubek)

***

Není tu ticho, není tu klid. Výsměšný pohled výčepního. Tady je Martinina osobnost okrájena, umenšena. Je jen Markova stará.

Stará…

Dvaadvacet let. Co je to, sakra, za stáří? Bezmocně se dívá na své ruce, jakoby z čar na dlaních mohla vyčíst odpověď.

Stará. Markova baba. Cha!

Stará a trapná. Cítí na kůži opovržení a podivnou touhu chlapů kolem Marka. Opovržení a touha, směsice páchnoucí jako zvětralý pot opilce. Která ženská si dneska dovolí přijít pro chlapa do hospody? Která ženská se dokáže tak ponížit, že to udělá?
Continue reading “LÁSKO MOJE, POJĎ DOMŮ…” »

Follow

Sdílet

(A tohle je prozatímní uzavření Chiranina příběhu… jak jsem si to četla, chtělo by se mi pokračovat, ale, bohové, můj den má taky jen dvacet čtyři hodin… )

Ochránce ztracených

Na podivných pěšinách

Jeho kroky víří prach

Na cestách i necestách

V polednách i nočních tmách

Tulácký plášť

Skrývá tvář

Potkáš ho

Však nepoznáš

***

První myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla o tom, že už by mi správně žádné myšlenky hlavou probíhat neměly. Touhle dobou jsem měla načínat první vteřiny z nekonečné bolesti, která je v Koh-naargově říši vyhrazena těm, kteří z pomsty vyvraždí vesnici… ale mé smysly mi jasně říkaly, že jsem stále ve světě živých. Otupělá a polomrtvá, ale dýchám a srdce… bije. Continue reading “CHIRANINA PÍSEŇ II.” »

Follow

Sdílet