Ku příležitosti píseckých městských slavností

(Já vím, že byla řada na report z dobývání Boubína, ale ten tu visí ve formě konceptu a nevím, kdy ho dorazím. Tohle je aktuální!)

Ku příležitosti píseckých městských slavností veřejně oznamuju, že pokud mě někdo budete chtít najít, určitě to nebude v centru města. Spíš někde v lese, u řeky. A nejpravděpodobněji v temném doupěti, jímž se line nasládle vonící dým (nedejchat, to je MŮJ dým!), v hnízdě postaveném z utrhaných hlav neštastníků, kteří se mě nepřestali v pravý čas ptát, jestli jdu na slavnosti, aspoň na pivko k pódiu a co mi to udělá…

Nejdu, ani na pivko. A neudělá mi to nic, protože NEJDU. Tak.

Ne že bych měla z městských slavností trauma. V dětství se mě v jejich průběhu nikdo nepokusil vyměnit za toulavého psa, nemusela mě zachraňovat slitovná stařenka a posléze městapo. Počkat. Jo. Popsala jsem to, co se stalo mé nejmladší sestřičce, ale jednak jsem za to nemohla (ten pes byl fakt prďáckej) a jednak to se slavnostmi nesouviselo, spíš s Duklou a hrou na schovávanou, kterou Týna s přehledem vyhrála. :)

Spíš postupem času zjišťuju, že nemusím davy. Jo, ještě tak na koncertě, kdy je dav v podstatě homogenní, takový kmenový setkání. Nebo na conu, to je totéž, jen s jinou sortou šílenců. Ale nedávno se dál den dětí nebo  podobná taškařice, a jednoduše projít městem se stalo bizardní záležitostí, quest jak od Kulhánka. Všude líté smečky šklíbáků, přelévající se z místa na místo jako vlny pestrobarevných oblečků, soplů a řevu. Maminky s neurotickými úsměvy se potácí kolem, oběti ujetý zvrhlý hry o přežití. Ty otrlejší do sebe lámou  aperitivy, neboť v kolektivním podvědomí přetrvávají zkušenosti bersekrů s červenými mochomůrkami a dámy čeká opravdu lítá bitva, než k večeru ratolesti, nadopované pro změnu cukrem, dostanou do pelechu. A to jen jen desetina ze všech hrůz…

Drsní rockerští strejcové, co během čekání na večerní koncerty lokálních kapelek (nic proti lokálním kapelkám, na ty bych se i šla kouknout, nebejt toho okolo) průběžně pokládaj základy už od devíti dopoledne, takže ve chvíli, kdy se začne hrát, chrápou někde pod keřem, nebo se láskyplně vykusují s některou místní spiťankou.

Cyklisti a sporťáci, ti nejspíš projížděli a proklusávali okolo, kulturní apokalypsa je však uchvátila a tak se ládujou klobásama a hasej pivem, bez ohledu na kalorickou hodnotu. Krokoměry, tepoměry, koloměry a potoměry se houfně sbírají a emigrují k přátelským vodoměrkám v Otavě.

Nezařaditelní, slušní Češi. Spousta lidí, za normálních okolností i viviobludně kompatibilní, se mění v masu čehosi, co je horečnatě hrozivý ve svý povinný veselosti. Obří zpocenej živočich, místo lupů z něj padají mastný tácky a kelímky (voni to ukliděj, vod čeho jsou městský služby, Máňo, si je platíme z daní!), desítkami údů očůrává město, v polední výhni hučí jako peklo…

Kam se hrabou všechny festivaly extrémní hudby.

 

Ale jako, nechtěla jsem nikomu kazit chuť dotýkat se Písku. Však klidně jděte. 600 let odkazu mistra Jana Husa, to bude možná i grilovačka.

Já si budu potichu mrmlat v doupěti. Aspoň něco na chvíli zacloní tu moji nechutnou sluníčkovitost. :D

 

1 reakce v článku “Ku příležitosti píseckých městských slavností”

  • Q napsal:

    Tachovské městské slavnosti připomnělo. Nedík. Plus v Tachově o slavnostech ještě jede populární tipovací a hledací stánková nadstavba (rozuměj: bude ten stánek s těma cetkama tam co je dycky, nebo ho letos přesunou o pár metrů ke kostelu dál? Ne, je tam, co dycky.. uf!!). O půlnoci ohňostroj a diskoška na náměstí pořádaná někým, kdo si říká DJ Ábel. Jako hajlajt dvoudenní události je pak uvedenej koncert nějaké normalizační hvězdy, která u té slavné příležitosti povyleze ze svýho zatuchlýho doupěte za zenitem a na halfplayback spustí největší hity léta roku 1985.
    No a proto jsem radši v Praze.

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Trenérská škola očima závodníka Milana Šádka