LÁSKO MOJE, POJĎ DOMŮ…

(Jedna depka… taky už naštěstí starší. :) )

Pojď domů, lásko moje, pojď domů, pojď domů…

Máme si co říct…

(Vašek Koubek)

***

Není tu ticho, není tu klid. Výsměšný pohled výčepního. Tady je Martinina osobnost okrájena, umenšena. Je jen Markova stará.

Stará…

Dvaadvacet let. Co je to, sakra, za stáří? Bezmocně se dívá na své ruce, jakoby z čar na dlaních mohla vyčíst odpověď.

Stará. Markova baba. Cha!

Stará a trapná. Cítí na kůži opovržení a podivnou touhu chlapů kolem Marka. Opovržení a touha, směsice páchnoucí jako zvětralý pot opilce. Která ženská si dneska dovolí přijít pro chlapa do hospody? Která ženská se dokáže tak ponížit, že to udělá?

„Pojď domů,“ nakloní se k Markovi. Ani se na ni neohlédne.

„Ježiš nepruď,“ sáhne po ní jiný chlap, stahuje jí dolů, na židli, „chováš se jak stará kráva. Nepruď, ne?“

„Nechte mě bejt,“ Martina se mu vytrhne, chlap se urazí, koutky úst se stáhnou dolů v téměř zasmušilém výrazu.

„Tak di do prdele, kurva!“

Marek vstává od stolu.

Náhlý, třepotavý nával naděje. Snad… snad slyšel, snad se zastane, snad…

„Co tu zase kravíš?“

Bere ji za paži, bolestně ji svírá, aniž by si to uvědomoval. Oči zarudlé, na čele a ve strništi pod nosem se mu perlí pot.

„Děláš mi ostudu, ty blbá káčo,“ syčí.

„Já? Já tobě ostudu, jo?“

Martina se chová jako by nevěřila, jako by ji to překvapilo. Ve skutečnosti si už zvykla. Ale nechce to přiznat ani sama sobě.

„Sakra, jdi,“ vrčí Marek a táhne ji ze dveří. Chladný noční vzduch je oba uhodí do tváří. „Jdi domů. Já přídu. Kurva, děláš, jak kdybych byl nějakej notorik, nebo co. Nebuď tak zasraně to… Kurva, hraješ si na chudinku, nebo co?“

„Prosím, pojď domů,“ říká Martina, v ústech hořkou pachuť a v hrudi sílící oheň. „Musím ti něco říct…“

„Tak to řekni teď, ne?“

„To nejde, já…“

Vrtí hlavou, polyká slzy. Kdyby začala brečet, Marek jí jednu lízne.

„Ježiši,“ přitahuje jí k sobě a tiskne svá ústa k jejím. Zvedne se jí žaludek, jeho rozpraskané rty a dech páchnoucí jako zkažené víno… Líbá ji tak hrubě, jakoby v ní chtěl všechno udusit.

„Tak jdi domů,“ říká pak skoro něžně. „Já přídu, jo?“

Martina kývá, zvedá se jí žaludek. Rty jí krvácí.

„Ale já tě miluju…“ říká Markovým zádům.

A pak jde tmou parkem, po starém mostě a celou cestu slyší, jak řeka hučí a zpívá, jako proud slz prolitých za tisíciletí lidské existence.

Ví, že se to bude opakovat, večer co večer, noc co noc. Její touha změnit ho, přimět k lásce. Víra, že nakonec pochopí, přizpůsobí se jejímu kadlubu.

Není schopná přemýšlet jinak. Může Marka proklínat, šeptat do tmy, že ho nenávidí. Může si představovat, jak na něj z plných plic vykřičí své žaly, může snít horké a nepokojné sny, když sama leží v manželské posteli a nemůže najít pohodlnou polohu.

Potom se nad ránem Marek objeví, vejde do ložnice v botách, zpitý jak zákon zakazuje a má plačtivou. Posadí se vedle ní, hladí ji a šeptá něžnosti těžkým jazykem. Hrozivě páchne, ruce má hrubé a studené. Omlouvá se za všechno, sám sebe označuje nejhoršími jmény, až to Martina nevydrží a začne ho utěšovat. Marek si složí hlavu do jejího klína a nechá se kolébat. Pak usne a Martina po zbytek noci leží vedle něho, bojí se hnout, aby ho nevzbudila, aby nenarušila jeho odpočinek.

A když se kolem šesté chystá do práce, nechává mu na stole snídani pod skleněným poklopem, aby neoschla.

***

Ví, kde ho najde, tenhle večer tak jako každý jiný. Ona v zaměstnání končí kolem poledního – zamkne kancelář a po rychlém obědě v bistru naproti se potuluje městem, nahlíží do výkladních skříní. Domov není bezpečným přístavem, jen bludnou hvězdou, tichým místem samoty.

Martina si prohlíží ve výprodeji dětské dupačky. Na chvíli ztrácí strhaný vzhled životního štvance a vypadá jako šťastná žena. Usmívá se, ztracená v představách. Naproti obchodu, v němž stojí, ale stojí hospoda. Když Martinin pohled sklouzne skrz dvojí sklo, do tváře se vrátí trpké vrásky.

Odloží dupačky zpět do košíku k ostatním. Odloží je něžně a ustaraně, jakoby v nich už vězelo děcko. Odloží je spolu s kouskem snu a odchází, stále zmatená chvilkovým náhledem do světlejších budoucností.

Z nedostatku jiných příležitostí, nebo snad pro vlastní ostýchavost a uzavřenost Martina až do večera zůstává sama se sebou. Jako stín, který pokládá otázky, ale nezná jedinou odpověď, vedle ní kráčí Starost. Je vysněná v okamžicích nočních můr, vytažená ze zmuchlaných novinových zpráv o masakrech a pohromách. Jejím otcem je opakující se ranní nevolnost, matkou Martininy okamžiky uvědomění si vlastní dvojjedinosti.

Podobna zvířeti šílenému hrůzou a frustrací, se Martina doma vrhá na úklid – utírá imaginární prach z lesknoucích se ploch, už stokrát vyleštěných, s hadrem v ruce útočí na nejnedostupnější kouty. Šoupá těžkým nábytkem, lapá po dechu, třeští oči a sténá, nakonec s bolavými zády sedá na židli u stolu. Položí si hlavu do dlaní.

Co se to děje, co to dělám?

„Marku,“ oslovuje jeho prázdné místo za stolem. „Sakra, kde jsi! Máš bejt tady! Máš tu bejt se mnou! Markuuuu!“

A znovu vstává, kontroluje, jestli se za oknem dost setmělo. Pak stele postel, s tisíckrát zklamanou nadějí se zušlechťuje v koupelně, až je nejkrásnější… nejpřitažlivější… nej…

Nejosamělejší.

Namlouvá si víru. Chce věřit, že zaslechne zaklepání a ten zatracený chlap se vrátí domů, bude smrdět cigaretami a pivem, ale bude tady a bude ve stavu, kdy je schopen komunikace.

Nic. Na hodinách se tiše pohybují ručičky, ukazatele beznaděje. Osm, devět hodin. Martina se zvedá od stolu, na tvářích rozmazané stíny. Bere na sebe kabát, připadá jí těžký jako kříž.

Jde nočním městem. Hukot řeky ji vábí, nabízí zapomnění. Zastavuje na mostě, pokládá si ruce na břicho. Milostný oblouk. Pohyb v hlubinách. Zase ten nepřítomný úsměv a krátká proměna.

Štěstí jde po mostě a potká neštěstí.

Klapot podpatků po kočičích hlavách se jí zarývá do uší, leitmotiv písně, kterou už nikdy, nikdy nechce slyšet.

A otevírá dveře do ráje pro ty uvnitř a do pekla pro ni samotnou.

***

„Marku, prosím, pojď domů.“

Na stole se leskne louže rozlitého piva, servírka s houpajícími se ňadry ji stírá hadrem. Muži okolo stolu jí bezostyšně, ale celkem bez zájmu civí do výstřihu.

„Miláčku, pojď, prosím. Musím ti něco říct.“

„Tak to řekni, kurva! Di už s tim do prdele, už tejden meleš to samý a hovno si mi řekla.“

„Jseš opilej,“ chytá se stébla. Takhle by s ní normálně nemluvil, to ne, to to pití…

„Hele, sedni si,“ Marek si jí přitáhne na klín. „Nebuď jak nějaká ujetá… vole, světice, ne? Víš co mi řikaj kámoši? Že jsem si vzal jeptišku.“

„Ale-„

Smích, těžký a jaksi… mastný. Udusí Martininy protesty. Smějí se. Všichni. Nechtějí ublížit, jen si ji k sobě přitáhnout, donutit jí k pochopení. Holka, co je špatného na troše pití. V hospodě je fajn, to je normální! Lézt sem a kuňkat a moralizovat – úchylnost!

Marek jí nalívá z lahve vodky. Panáka, ale dost velikého. Martina po něm váhavě sahá, mrká jako nešťastné dítě. Usrkne si, vyprskne a chlapi kolem stolu se zase rozesmějí. Jeden z nich jí bouchá do zad, další dolévá, co vybryndala.

„Tak co, už je to lepší?“ šklebí se na ní Marek.

Jeho obličej se jí před očima roztéká v jakousi beztvarou obludnost. Není to vodkou, nemůže být, vždyť vypila sotva pár kapek.

Přivírá oči, naklání se k němu.

„Lásko moje, pojď domů,“ šeptá mu do ucha, napůl už pláče. „Pojď domů! Máme si co říct…“

„Hele, dej si ještě,“ Marek jí násilím strká sklenku ke rtům, druhou rukou jí svírá bradu, aby necukla.

„NE!“

Martina se mu vysmekne, odskočí. Stojí v průsečíku nechápavých pohledů. Vlasy rozcuchané, z maskary zbyly temné pruhy pod očima. Zavrtí hlavou a vyrazí ven.

„Já sem blázen, prostě cvok!“ drmolí. „Já nemůžu, nemůžu, nejde to! Prosím, Marku… já… nemůžu…“

Její kroky zní v divokém rytmu, hudba dirigovaná šílencem. Mostní oblouky před ní jí kynou v podivně soucitném gestu, klenou se nad vodou a v ní, v temnotě a blyštivém reji světel, se pohybuje nový život neživot. Pleskání vody o břehy zní jako vášnivé polibky. Tichý cinkot vlnek. A proud ukolébává chmurným rytmem.

Teď tříšť. Smršť kapek. Pod starou vrbou se otevře náruč, chladivá hladina. Černá ústa, černá náruč, plyne s časem. Klid a ticho.

Zdálky se chechtají kachny smíchem duševně chorých. A u splavu doznívá ozvěna Viktorčina zpěvu.

***

„Fakticky jako nevim, co mi jako chtěla říct, vole!“

Marek se potácí po nábřeží, vedle kamaráda z práce. Kamarád je střízlivější a podepře ho, i když Marek v půli cesty k mostu nezvládne obsah svého žaludku.

„Vole, sme nakrmili kachny, ne,“ říká kamarád a oba vybuchnou smíchy.

U mostu se loučí.

„Tak zase zejtra, vole.“

„Jo, hraje Baník proti Spartě.“

„Jasně!“

Rozdělí se, dva stíny v řídnoucí tmě. Marek spíš leze než jde po mostě, šplhá kolem kamenného zábradlí. Šklebí se na sochy světců. U jedné zastavuje.

„Hele, ty seš jako Martina!“

Svatá Ludmila se na něj vlídně usmívá ze své dvoumetrové výšky. Kyne mu pravicí.

„Vole, kurevská svatá, jo, to je vona.“

Socha mlčí.

„A taky di do prdele, svatá! Vole! Nic s tebou není. Seš, vole, trapná, ne. Nudná. Prostě… prostě…“

Dojdou mu slova, tak jen stojí, mírně se kymácí dopředu a dozadu a zaostřuje na tvář sochy. Zdá se mu, že je živá a že se tváří ublíženě.

„Leda hovno…“ zavrčí neurčitě a pokusí se pokračovat v cestě. Daří se mu to se střídavým úspěchem. Ale dopotácí se až na konec mostu. Tam zastaví.

Uprostřed cesty stojí další světice. Tentokrát ale ne pískovcová. Ruce volně položené na nepatrně vzedmutém bříšku, v bílém obličeji úsměv.

„Martino,“ vydechne Marek.

„Pojď domů,“ říká světice a natahuje k němu ruku. „Lásko moje, pojď domů!“

A Markovi to před očima všechno splývá, neví… svět se kymácí, zemská osa padá. Natahuje se k Martině, v mysli neurčitou představu teplé postele, k níž ho dovede.

Její ruka je chladná a vlhká. Marek to necítí. Její oči jsou tmavé a prázdné. Marek to nevidí. Marek jde s ní, ruku v ruce, jdou stromořadím a na východě nebe bledne. Jdou až k řece a vlnky šeptají, vztahují ruce…

Tam, na samém břehu, stopy končí.

***

Pojď domů, lásko moje, pojď domů

Měli jsme si co říct…

*

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Posilování a kulturistika, trénink i výživa