Opravdová temnota – 6. část

Zase o chvíli napřed, ale odkazovat začnu až v neděli, takže teď je to pro ty nepravděpodobné bytosti, které sem chodí a sledují, jestli už jsem nevyplivla pokráčko.

V téhle kapitole vyjdou najevo nové informace o chiméře a Temnotě. Winchestrovský tým je dokopán k cestě do Evropy dřív, než se očekávalo, nicméně se ještě v bunkru stačí objevit návštěva. Naruší to Charliiny plány? Mezitím se Doctorovi přihodí nanejvýš nemilá věc, zahrnující TARDIS, Toníka a magii. Tohle asi rybí prsty s pudingem nespraví. A aspirantka na čarodějnici, Daniela, má tak trochu potíže se svou mentorkou…

6. Chiméra

 

„Prostě bych ho dovezl do nejbližšího hospice nebo tak něco a nechal ho tam,” prohlásil Sam. Tvářil se nešťastně, snad kvůli předchozímu bratrovu návrhu, aby to nechali na přírodě a jednoduše odtud vypadli. „Tu věc s chimérou můžeme začít řešit hned potom, Deane. Zeptáme se Charlie. Jestli se to vztahuje k naší situaci, mohla by si tu sekvenci s něčím spojit…”

„Fajn. Jdem. Ale jeho už s sebou neberu,” zamračil se Dean na Metatrona. „Jestli si chceš hrát na samaritána, brácho, zavolej si taxíka.”

V tu chvíli Castiel, dosud zamyšlený a tichý, zvedl hlavu. Aniž by se podíval na jediného z bratrů, přikročil zpátky ke starci opřenému o sloup. „Odejdi v klidu,” řekl a lehce se dotkl dvěma prsty jeho čela. Metatronovy oči se obrátily vzhůru, z hrdla mu uniklo zasípění. Setrvalý proud mumlání utichl. Stařec se složil k zemi u paty sloupu a zůstal nehybně ležet.

„Teď můžeme jet,” prohlásil anděl.

„Casi…” hlesl Sam.

„Nemohl jsem jinak. Snad si to nezasloužil, ale musel jsem mu poskytnout milosrdenství.”

Určitě si to nezasloužil,” zabručel Dean. „Každopádně tohle bylo nejlepší řešení. Jestli uvnitř zůstal kousek toho starýho šmejda, nemohli bychom si bejt jistí, že jednou nevyleze. Můžeme se teď aspoň soustředit na tu pitomou chiméru.”

„Co tělo?”

Dean krátce zaváhal. Pak pohlédl k lesu. „Vidím to na menší táborák, kluci.”

 

Zpátky jeli v dusivém tichu. Sam si každou chvíli prohrábl vlasy, načichlé nepříjemným odérem kouře, spáleného masa a škvířícího se tuku. Jistě, stejně páchli všichni. Stačilo, když se u pohřební hranice na chvíli otočil vítr, jako by šlo o poslední Metatronův poťouchlý vtípek. Dean však vypadal, že to vůbec nevnímá a u Castiela se dalo těžko říct. Možná jeho nepřítomný pohled znamenal, že přemýšlí o nejlepším pracím programu.

„Ale úplný fiasko to nebylo,” ozval se Sam zhruba v půli cesty k bunkru. Nenápadně si přičichl k pramenu svých vlasů a znechuceně se zašklebil. „Možná jsme zvorali koncovku, jasně, jenom říkám, že úplně marný to nebylo.”

„A kdo říká, že jo?” zahučel Dean.

„Prosím tě, vždyť se tváříš, jako by ti někdo sežral poslední kus jablečnýho koláče. Přiznej si to, chtěl sis s tím hajzlem vyřídit účty.”

„A?”

„Jenom, že bys to mohl hodit za hlavu, pro jednou,” povzdechl si Sam. „Kainovo znamení je fuč, oba jsme naživu, duše máme na svým místě a ve svým výhradním vlastnictví, nikdo se nemění v nějakou vražednou monstrozitu a jo, sice se dějou divný a špatný věci, ale to se děly vždycky. Sám jsi řekl, že nebudeme fňukat a soustředíme se na řešení. Takže co máš za problém?”

„Tohle je prostě případ Brooks. Klasickej.”

„To nedává smysl,” ozvalo se ze zadního sedadla, až sebou oba bratři trhli. Skoro by na anděla zapomněli. „Nechápu souvislost. Leda… Terry Brooks?”

„Jmenoval se Andy,” řekl Dean.

„A byl to fakt kus hajzlíka, Deane, tak už to pusť z hlavy,” Sam si povzdechl. „Je to stará historka, Casi. I když uznávám, že je na ní něco…”

„Klidně mu to řekni. Je to přesně to samý.”

„OK. Zkrátka, kdysi jsme krátce zkejsli v Litchfieldu, v Illinois, na pár tejdnů, ale zahrnovalo to i školu. A jeden kluk se mě pokoušel šikanovat.”

„Pokoušel?” houkl Dean. „Na nějaký pokusy ten moncl vypadal dost opravdově.”

„Hele, Andy byl křivák, ale na Metatrona vážně neměl, navíc… Nakonec by to vyšumělo.”

„Jo, až bychom odjeli a tou dobou bys už chodil modrej celej. On se totiž Samík nepral, protože se bál, že to z něj bude dělat něco nenormálního.”

„Nebránit se vyžaduje často víc odvahy, než opak. Same, měl bys být na sebe hrdý,” pronesl Castiel tónem, který nasvědčoval, že si je sice jistý tím, co říká, ale už vůbec ne tím, jak to bude přijato.

„Uhm, no, asi díky,” zamumlal Sam. „Každopádně, nakonec se Dean domákl, co se děje a kdo za tím stojí a jednou po škole si Andyho podal.”

„Chtěl jsem mu jenom domluvit, ale zjistil jsem, že je o dva roky starší a o dvě hlavy větší než brácha, navíc byl strašně drzej a mně trochu bouchly saze,” pokračoval zachmuřeně Dean. Rukama svíral volant tak pevně, až mu klouby prstů zbělely. „Ale ovládnul jsem se. Jenom jsem ho opřel o stěnu, celkem jemně. A ten malej parchant začal kňučet jako štěně.” Odmlčel se. „To jsem fakt nečekal. Měl jsem vítr, že jsem mu vážně ublížil, chytnul jsem ho za ruku, jak se plazil po tý zdi, tak se mu vyhrnulo triko a vážně, lidi, ten kluk byl jak encyklopedie modřin. Plus takový srandy, jako spáleniny od cigár a jizvy od přezky pásku.”

„Co se stalo dál?” zeptal se tiše Castiel, když další odmlka trvala moc dlouho.

„Hodil po mě nasranej pohled, jako kdybych za to moh já,” pokračoval Dean. „Pak se sebral a zdrhnul. Myslím, že musel mít naštíplý žebro, nebo co, takže stačilo se ho dotknout a vyl jako pes.”

„Dean si promluvil s naším tátou,” dodal Sam. „A náš táta si, myslím, promluvil s otcem toho kluka. Jak to dopadlo, nevíme, museli jsme vyrazit na cestu, klasika.”

„No jo. Pointa tkví v tom, přátelé, že když jsem si podal malýho Brookse, měl jsem z toho stejně zkurvenej pocit, jako když jsme si teď podali toho andělskýho bastarda. Ten kluk žil beztak v pekle, nemohl jsem mu udělat nic horšího, než co už zažil stokrát.”

„A Metatron byl zničený a neškodný,” přikývl Castiel. „Ale jeho utrpení bylo přímým důsledkem volby, kterou učinil. Ten chlapec Brooks…”

„…si svýho fotra nevybral. Vybral si akorát to, že se bude hojit na slabších.” Dean si odfrnknul. „Jsou to všechno příšerný sračky. Myslím, že to bude chtít malou pomoc od mýho soukromýho psychoanalytika.”

Jeho spolujezdci se změnili ve dva živoucí otazníky.

„Klidně vás seznámím. Pořád bere nový pacienty. A ordinaci má jen míli odsud, v Beloitu. Určitě jste o něm slyšeli. Doktor Hennessy.”

„Vole!”

„Blbe,” kontroval Dean. „A útrata jde na pana Angela Cassidyho, protože právě ušetřil značný prachy za pečovatelskej dům.”

Zdálo se, že pouhé pomyšlení na pití zahání jeho splín. Natáhl se k přehrávači, podle melodie, kterou si tichounce pískal, měl přijít Alabama Song, ale v půlci pohybu se zarazil. V přehrávači to zachrastilo, samo od sebe se zapnulo rádio. Ukazatel ladění stanic divoce létal ze strany na stranu.

Dean se na rádio zamračil: „Co to má kur-„

„Zdar chlapi, slyšíte mě?”

„Sakra, Charlie, nemůžeš normálně zavolat?”

„Chvátám,” pokračoval přerývaně hlas z rádia, „ještě se ozvu později. Jenom stručně, ehm: potřebuju vás v Evropě, potřebuju vás v Praze, nejrychleji, jak to půjde. Deane, zajistím vám vojenský letadlo, naloží i Impalu, jestli chceš, třeba rovnou Lockheed C-5 Galaxy, zakamufluju to jako výstavu vojenský techniky nebo tak. Ale buďte připravený k odletu už zejtra ráno. Prosím!”

Rádio zachraptělo, zmlklo a zhaslo. Bratři Winchestrové se na sebe podívali.

„Zdá se, že doktor Hennessy bude muset vaši schůzku odložit,” ozval se zezadu Castiel.

„Spíš prodloužit,” zavrčel Dean. „A zatraceně zintenzivnit.”

 

***

 

Došlo na obligátní údiv („Doctore, jak je to možný? Kurva, chlape, dyť je to zevnitř větší než zvenku!”), jenže i na ne tak obvyklou stížnost („Ale zima je tu jak v morně, čím topíš… nebo spíš netopíš, teda.”). A tak Doctor nechal Toníka, ať se rozkoukává, a pustil se do další série pokusů TARDIS probudit a ozdravit.

Tak se do práce zabral, že dočista zapomněl na svou návštěvu. Teprve po nějaké době zvedl hlavu, zastrčil šroubovák zpátky do saka a otřel si čelo. Pak se do něj pleskl dlaní. „Jako hostitel nejsem úplně nejskvělejší,” zamumlal. „Ne špatný. Dost dobrý, určitě! Ale ne nejskvělejší. Nevadí. Toníku? Kam ses poděl?”

Nikde okolo nebylo po starém muži vidu ani slechu.

„Ne, schovávaná v TARDIS není dobrý nápad,” pronesl Doctor do ticha. Zavětřil, zachytil nezaměnitelný pach cigaretového kouře, starého potu a zvětralého piva, který k Toníkovi neodmyslitelně patřil. „Vůbec to není dobrý nápad,” dodal. A vydal se za odérem.

Skoro jako by sledoval nějakou pestrou stužku, vinoucí se útrobami lodi.

„Zvláštní. Nepamatuju, že by tady byla odbočka,” mumlal. „A tyhle dveře? Holka, hraješ si se mnou? Vždyť spíš, jak můžeš…”

Za dalším rohem oněměl. Stanul před otevřenou kajutou, již si nevybavoval, že by někdy dřív viděl. Dovnitř vedlo několik schodů, a místnost samotná ze všeho nejvíc připomínala kotelnu. Ne lodní, obyčejnou kotelnu, nejspíš patřící k nějaké menší továrně. Na obrácené přepravce od piva stál prastarý kazeťák, linula se z něj divoká hudba. Další bednu stále ještě plnily zaprášené pivní lahve. A mezi dvěma omšelými trubkami visela houpací síť, z níž se ozývalo chrápání.

„Oh,” vyklouzlo z Doctorových úst. Otočil se do chodby, jíž přišel. Tardis, jak ji znal, jen pochmurně setmělá a chladná. A zpátky. Doslova undergroundové doupě. „Tohle myslíš vážně?” Zavrtěl hlavou, jako rodič nad nejnovější výstředností milovaného dítěte. Světla zablikala. Ve stěně cosi zarachotilo a nad Doctorovou hlavou se ozvalo zaklapání.

„Cože? Slušně požádal? A co dělám já?”

Celá TARDIS se mírně otřásla a znovu ztichla.

„Jak myslíš.” Doctor se otočil a odkráčel zpátky do řidící místnosti, krokem, který dle jeho mínění dával dostatečně najevo, že je situací konsternován.

Na můstku se zastavil, jako by vrazil do neviditelné bariéry.

„Ohó, jistě, pořádám párty a zapomněl jsem na to!” zvolal a plácl se do čela.

„Doctore,” hlesla zaraženě Charlie, jejíž mihotavý obraz se vlnil u telefonního přístoje. „Omlouvám se, měla jsem se předem ohlásit, jen… je to tak trochu krizová situace.”

„Kdepak,” Doctor se přehoupl přes zábradlí a dosedl ladně do křesla hned vedle dívčina hologramu. „Moje chyba. Jsem nezdvořilý. Mám tu už jednoho hosta, TARDIS ho poslouchá, nádhera, prostě nádhera!”

Charlie naklonila hlavu mírně na stranu, nervózně si před sebou proplétala prsty na rukou. „Nechápu, ale to je asi fuk. Potřebuju… spojila jsem si různé informace a myslím, že začínám přicházet na kloub tomu, co se děje.”

„Ha! Briefing. Výborně. Máme tu anděly, kteří vraždí… tím nechutně vraždicím způsobem, žádná tichá elegance, a potom-„

„Doctore…”

„Klidně mluv, Charlie, poslouchám tě. Dokážu obojí, víš. Poslouchat i mluvit.”

„Sakra! A to jsem myslela, že ten kluk s ADHD, co jsem ho doučovala, měl problém.”

„Andělé. Duchové!” Doctor vyskočil. Zřejmě potřeboval svůj výklad doprovodit vzrušenou gestikulací. „Něco se změnilo. Co mohlo změnit anděly? Nedokážou získávat potravu obvyklým způsobem. Proč? Samozřejmě, jak mohou vracet osobu do minulosti, pokud ta minulost neexistuje? Všechno je tak spletené a slepené dohromady, že celek přestává dávat smysl! Je to jako rozřezat a sešít dohromady bytosti z různých světů a čekat, že budou fungovat, je to jako…”

„Chiméra,” znovu ho přerušila Charlie. „To je to slovo, který hledáš, Doctore.”

„Vážně? Hm.”

„Můžeme dát hlavy dohromady a klidně se trumfovat v duchaplnostech celou noc, ale nejdřív něco potřebuju. Soustřeď se, prosím!”

Doctor se na Charlie mlčky zadíval. V rukou si sice začal přehazovat sonický šroubovák, jinak však vypadal maximálně zaujatě.

„Díky,” vydechla dívka. „Takže, musíme přemluvit TARDIS, aby se přesunula. Ne daleko, jen v rámci Prahy. Musíme ji ukrýt.”

„Důvod?”

„Očividnej. Jako doslova očividnej. Když vyjdeš ven, co vidíš naproti přes ulici?”

„Charlie Bradburyová,” pronesl Doctor tlumeným hlasem. „Kam tím směřuješ. Ne! Ticho. Malý moment.”

Několika dlouhými kroky přešel ke dveřím, otevřel a vyhlédl do podvečerního šera. Charlie čekala, až se vrátí, netrpělivě poklepávala nohou.

„Je to ten-„ začala, jakmile byl zpět.

„Počkat,” Doctor zvedl ukazovák. „Dům. Ten dům je špatně. Jako by nechtěl být viděn. Ale to přece neznamená, že odtud mám utíkat! Přímo naopak!”

„Prosím, Doctore, poslechni mě,” Charliin hlas zněl mírně zoufale. „Jasně, máme tu skládačku, přímo hlavolam, kterej musíme vyluštit, ale to neznamená, že máš zůstávat tady! Zatím nevíme, kdo nebo co v tom domě zakempilo.”

„Za… cože?”

„Ale ať je to cokoli, ví to o tobě, jasný?”

„Ha! A to jsi zjistila jak?”

„Kamery. Kamerovej systém. Jedna z osob, který mám v hledáčku, dneska po ránu vyšla z Faustova domu a něco… jako by něco pokládala okolo TARDIS.”

„Proč by, pro všechno na světě,” začal Doctor, ale v půli věty se zarazil. Ukázal směrem do chodby, vedoucí k Toníkovu doupěti a tázavě zvedl obočí. Nečekal na reakci, plácl se do čela. A začal divoce pobíhat po místnosti, zkoušel všelijaké páky a tlačítka. Charlie ho pozorovala napůl shovívavě a napůl netrpělivě, neodvažovala se jej však přerušit. Kromě urputných pokusů získat kontrolu nad svou lodí si totiž sám pro sebe skládal fakta dohromady.

„Čarodějnice, skutečná čarodějnice, tudíž ano,” drmolil pološeptem, „magie existuje. Fyzikální zákony… jistě, doporučení, to je fuk, zkrátka jedeme podle nové vyhlášky. Chaotické! Andělé krvavě vraždí, čarodějnice čarují. Přemýšlej! Čarodějnice někoho očarují, nebo něco, ano! Faustův dům, historie, a bum! MAGIE! Ten dům znamená magii, magie znamená čarodějnici. Osoba…” Obrátil se k Charlie. Vlasy se mu při té mechanicko-přednáškové aktivitě rozcuchaly a s planoucíma očima vypadal jako šílenec. „Ta osoba, jak vypadala? Byla, byl, bylo… o koho šlo?!”

„Holka v gothic hadříkách, puberťačka, černý vlasy.”

„Mohla mít magické schopnosti?”

„Možné to je. Totiž, Doctore, mám podezření, že by se v tom domě mohla ukrývat-„

„Rowena!”

Zadívali se jeden na druhého, rozcuchaný mladý muž, neklidně si upravující motýlka a lehce mihotavý hologram dívky, který vážně přikývl.

„Zpátky,” vyhrkl Doctor. „Rowena, Faustův dům, mladá… osoba, TARDIS, Toník. Ha. Moment!” Zavřel oči a zdvihl ukazovák. Charlie přešlápla na místě, kousla se do dolního rtu. Už už otevírala ústa, aby Doctora popohnala. V tu chvíli se vedle křesla, na němž prve seděl, s klapnutím otevřela skrytá dvířka a ven vyjela kovová police. S talířem plným pokrmu, který se dal na první pohled těžko identifikovat.

„To jsou… rybí prsty?” svraštila nechápavě čelo.

„S pudingem!” kývl Doctor. „To bychom měli! Něco dělá TARDIS až příliš ochotnou plnit přání. Něco mi mění loď v džina z lahve! Ale proč v tom případě nereaguje na moje obvyklá přání? Proč jsme tu uvízlí?”

„Je zmatená,” pronesla Charlie pochmurně. „Jako by se jí někdo hrabal v tom, co má místo kořenovýho adresáře. Není to útok přímo na její srdce, spíš nenápadný přenastavování. A ona to ví, dělá, co může, aby změny vracela, bránila se, jenže v tuhle chvíli je nejbezpečnější omezit obvyklé funkce. Jinak by se mohly poškodit nevratně. A jo, nejspíš nedokáže úplně zabránit, aby plnila ty cizí příkazy.”

„Hm!” odfrkl si nespokojeně a zatahal se za klopy saka. „Půjdu se podívat, co nám přinesla gothická osoba venku. Tady jsem momentálně zbytečný.” Pohled mu sklouzl na nečekanou svačinku. „K tomuhle se ještě vrátím.”

A odklusal ke dveřím.

Opřel se do nich jednou. Podruhé. Zaskočený výraz v jeho tváři se změnil v čirou paniku. Napřel se do dveří ramenem, ale jen zavrávoral zpátky.

„Ne, ne, ne,” zadrmolil, „tohle ne, tohle mi nedělej!” Bezmocně se o dveře opřel oběma dlaněmi a sklonil hlavu. „Prosím, tohle ne!”

„Doctore,” ozvala se tiše Charlie. „Ona se snaží, vážně. Ale právě jsme asi zjistily, co byly ty věci, který ta malá mrcha venku rozkládala. Teda, ne přesně, jen že Tardis drží na místě a uzavřenou. Prý… poslala mi obrázek.”

„Obrázek?” Doctor se ohlédl přes rameno. „Jaký obrázek?”

Dívka beze slova ustoupila stranou a mávla rukou, jako by stahovala plátno na promítání. Skutečně, na bílé ploše se objevila jednoduchá ilustrace. Tardisově modrý králíček v krutém sevření tvora, který připomínal černo-rudého hroznýše.

„Ach ne,” uklouzlo Doctorovi. „Je to tak zlé?”

Charlie přikývla. „Seženu pomoc, Doctore. Jak nejrychleji to půjde. Vydrž,” prohlásila. Povzbudivě se usmála, mávla na pozdrav a vytratila se.

Doctor si však osamění dlouho neužíval. Z chodby nejdřív vyplul obláček dýmu a po něm i Toník. Dokonalé načasování. Skoro to vypadalo, že čeká za rohem, až Charlie zmizí.

„Hej, sorry, doktorskej,” zahuhlal. „Já se zdejchnu. Jako vim, že návštěva a ryba a tak, nechci tu zasmrádnout. Fakt dík a sorry, jestli sem ti způsobil trable. Hned vypadnu.” Nejistě se zastavil a tázavě zvedl obočí. Doctor zůstával zády opřený o dveře TARDIS a hleděl na svého hosta poněkud nepřítomně. „Hej, kámo!” Toník zaluskal prsty. „V pohodě?”

„Ani přinejmenším,” odtušil Doctor. „Klidně se posaď a nabídni si,” ukázal na křeslo a talíř s nezvyklou potravinovou kombinací, „protože jsme tu uvízli.”

„Jak jako uvízli?”

„Uvízle uvízli.”

„OK,” odtušil Toník a svalil se do křesla. Podezřívavě rýpl vidličkou do pokrmu vedle sebe a zavrtěl hlavou. Pohodlně se opřel a v ten moment se zase napřímil. „Co je támhleto?”

„Které támhleto? Je tu spousta támhlet.”

„No jo, prostě, s tim, jak tu máš vygruntováno…  máš kočku?”

„Nevím o tom,” zamračil se Doctor a odlepil se ode dveří.

„Tak ti tu něco chcíplo samo, počkej, ňáká krysa?” zalovil pod ovládacím pultem a dvěma prsty cosi vytáhl ven. Vážně to vypadalo jako mršina, hnědé, nevábné, zapáchající. Když však Doctor předmět převzal, zjistil, že jde o pytlíček z hrubé látky.

„Divná krysa,” prohlásil Toník.

„I na krysí standard,” kývl Doctor a zamířil na předmět sonickem: „Co jsi zač?”

„Smrdí to jak bolavá noha,” brblal starý muž z křesla. „Normálně bych to vyhodil, hele, co s tim.”

Ale pan domácí si ho nevšímal. Obracel tu věc, svítil si na ni šroubovákem a v obličeji se mu střídal zájem s frustrací.

„Hmmm,” zafuněl po chvíli. „Podíváme se na tebe pořádně.” A s pytlíčkem jako se vzácnou kořistí oddusal do útrob TARDIS.

Toník v křesle zavrtěl hlavou. Natáhl se do talíře po své pravici, zaváhal, ale pak se do jednoho z rybích prstů zakousl.

 

***

 

Dřív Marie soboty milovala. Žádný budík, mohla se zvolna probírat, zase usínat a povalovat ve změti polštářků a dek, která tvořila její lůžko, poslouchat přes tenkou zeď z vedlejšího pokoje, jak si Zuzka pouští muziku a „tajně“ vytváří taneční kreace… dělaly si z toho legraci: dvojčata, z nichž jedno je typická sova a druhé skřivan jako vyšitý.

„Sovy nejsou, čím se zdají být,“ rýpe do ní Zuzka. „Nerde,“ brblá Marie, ale pak se obě rozesmějí, protože ten seriál milují, jako jeden z mála se trefuje do vkusu oběma. „Vypadáš jak nějakej z těch tvejch zombíků,“ pokračuje Zuzana válku odkazů, a to už na ni letí polštář, sestra se naoko uraženě otáčí zády: „Ty jseš zas jak ten hyperaktivní Brit z telefonní budky.“ „Policejní!“ „Beznadějnej nerde…“

Ano, milovala sobotní rána. A možná právě proto se pro ni teď stala tím nejsmutnějším časem. Vstávat nemusela, jenže válení se v posteli ztratilo své kouzlo. Za zdí ticho, žádné dusání, žádní Daft Punk a Chemical Brothers. Mohla si pustit svoje oblíbené písničky, aniž by to sestru přilákalo, přimělo stát ve dveřích a dělat kyselé obličeje.

Možná by však přišla máma, nebo to, co se z ní stalo – strašidlo s přeleželými, rozcuchanými vlasy a zbytky líčidel rozmazanými po obličeji, celá popelavá a se zarudlýma očima by žádala ticho, tolik ji bolí hlava, hloupá migréna.

To není migréna, to je kocovina, mami, máš blbou kocovinu, chtělo se Marii zařvat naposledy, když se tohle stalo, jenže to nedokázala. Od konfrontací a hádek tu vždycky byla Zuzka.

Takže se zkrátka vyhrabala z postele, hodila na sebe oblečení od včerejška a odvlekla se do kuchyně. Půl desáté, čas snídat.

„Dobrý ráno,“ přivítal ji táta. Seděl u kuchyňského stolu s notebookem před sebou, po ruce kafe. Vypadal překvapivě dobře, na to, jak zničený byl předešlý večer.

„Uhm… brý,“ zamumlala Marie. „Jak je mámě?“

„Spí,“ otec se zachmuřil, ale vzápětí odněkud vydoloval úsměv. První přirozeně působící po kdovíjak dlouhé době. „Pozdravuje tě děda. Dneska v noci jsem s ním mluvil. Prý se přijede podívat.“

„Děda… jako americkej děda?“

„U-hm.“

Marie se zastavila s krabicí džusu v ruce před otevřenou lednicí.

„Bude mi zase nutit špek a uzený a mít blbý kecy?“

Táta se uchechtl. „Pravděpodobně. A bude ti říkat dziewczynka.”

„Tati!” zabouchla lednici, nalila si džus a natáhla se pro krabici ovesných vloček. „Hele, ne, bude fajn, když na chvíli přijede. Možná se to zlepší.” Zabloudila pohledem k zavřeným dveřím ložnice. „Děda je takovej… drsnej, ale když tu je, všechno se srovná. Nějak. Že jo.”

„Možná,” začal otec, „že… no, nechci tady vzbuzovat planý naděje, ale říkal, že možná má někoho, kdo dokáže pomoct Zuzce.”

„Wow,” uklouzlo Marii, „teda.” Sedla si se svou snídaní naproti tátovi, ale jídlo ji teď zajímalo ze všeho nejméně. „Ty jo. Sehnal nějakýho doktora ze Států? Nějakýho specialistu?”

„Dá se to tak říct.”

„Hej, nebuď tajemnej, tati. To je skvělá zpráva, ne? Ví to máma? Třeba by jí… třeba by se jí udělalo líp.”

Při zmínce o matce táta zesmutněl. Zavrtěl hlavou. „Kdyby to nevyšlo, nechci aby byla zklamaná.” Zaváhal a přiškrceným šeptem dodal: „Další naděje, z který by nic nebylo… víš, že naposled skončila na psychiatrii.”

„Je na tom fakt špatně, viď,” zašeptala Marie. Hrdlo se jí sevřelo. Znovu nalezený optimismus rychle vyprchával.

„To bude dobrý,” prohlásil táta neurčitě. „Chvíli potrvá, než se sem děda dostane. Nechtěl mi říct proč, ale z nějakejch důvodů jedou lodí a pak asi autem, nebo co-”

„To potrvá měsíc,” vyhrkla. „Nemůžou normálně letět?”

„Taky jsem se ptal. Prej to nejde.”

„Hmmm,” zabručela Marie. Obrátila do sebe sklenici džusu, otřela si rty a zvedla se od stolu. „Bude vadit, když se půjdu projít? S foťákem? Máma beztak bude zase spát až do odpoledne.”

„Klidně jdi. Ale kdyžtak mi aspoň hoď zprávičku, kde jsi. Ty zuřivá fotografko.”

Tati…” zavrtěla hlavou, jakože tuhle dětinskost nechápe, ale ve skutečnosti byla ráda. Připomínalo jí to Zuzku. „Budu v centru, historický budovy a tak. Včera jsem si užila vzrůša až až.”

„Já vím, ten požár. Občas ti mrknu na blog.”

„Tati!” tentokrát jí zrudly tváře. Vždyť ještě ani nezměnila tu příšernou úvodní stránku!

„Běž, prosím tě,” mávl na ni. „Nech tu svýho trapnýho starýho tátu dopít si v klidu kafe.”

„Nejseš trapnej,” zamumlala. Ale poslechla.

 

O hodinu později ji křeče v prázdném žaludku donutily stavit se v Loving Hut na pozdní snídani. Příjemně sytá a zahřátá špaldovou kávou – tu si objednala kvůli vzpomínce na dědu a kvůli představě, jak by se na něco takového tvářil – se pak doloudala až na Karlovo náměstí.

Chvíli se toulala po pěšinách a mezi stromy. Sotva začalo září, po extrémně suchém a horkém létě však stromy začínaly získávat typické podzimní barvy už teď. A všude žlutá, od slunce spálená tráva.

Marie nacvakala několik fotek, které jí připadaly depresivní. Možná, že by mohla hodit na blog článek o globálním oteplování a veganství jako jediné zodpovědné volbě… jenže nějak postrádala to verbovací nadšení, které se jí drželo ještě před půl rokem. Tehdy vedle ní stála Zuzka a svým skeptickým přístupem a rýpavými poznámkami ji hecovala.

„Hej, nechceš radši psát o záhadnejch místech? Ty hřbitovy jsou morbidní, hele. A fotky furt stejný. Náhrobky, křížky, svíčky, ty vole, ségra, to nikoho nebere. A když do toho nahustíš ještě nějakou trávožroutskou agitku, tak už je úplně jedno, jestli máš titulní stránku jak třináctiletá gothička… Stejně každej zdrhne a už se nevrátí.”

Záhadný místa, pomyslela si Marie a objektivem zakroužila okolo sebe. Jak chceš, ségra. Udělám ti sérii záhadnejch míst, že se z toho poděláš… nebo, doufám, probudíš. Jo, udělám to a opovaž se neprobudit.

S nově probuzeným odhodláním se rozhlédla. Karlák. Počkat, nestojí na Karláku Faustův dům? Ten by mohl být záhadný dost, i když, pokud Marie věděla, šlo o nudnou barokní budovu s růžovo-šedou fasádou a sídlila v něm lékárna a jakýsi nemocniční klub nebo co, což se moc nepodobalo portálu do pekel.

Ale co. Jde okolo, udělá pár fotek. A pak se přesune ke skutečně záhadným místům.

Stačilo pár kroků, aby se ocitla na kraji parku a na parkovišťátku přímo proti Faustovu domu. Začala hledat správný úhel, to ji u fotografování nehybných objektů bavilo nejvíc, hledat, odkud zaměřit, jaký pohled vnukne fotce atmosféru, dodá jí sílu a význam…

Jenže po pár krocích zastavila a zmateně potřásla hlavou. Něco nebylo v pořádku. Když se na dům nedívala přímo, dokázala o něm přemýšlet, v duchu se na něj zaměřit. Ale jakmile to udělala doopravdy, cosi její soustředění odvedlo jinam. Faustův dům se jednoduše nedal pozorovat.

„Fakt záhada,” zamumlala a zkusila se podívat skrz objektiv. To šlo lépe, přesto se jí zmocňovala otupělost. Spíš ze setrvačnosti udělala několik snímků. A chystala se, že to vzdá a půjde, když najednou strnula.

Zpoza rohu se vynořila černovlasá dívka s uhry a piercingy ve tváři. Ona gothic kráva, s níž měla Marie včera konflikt u požáru. Krátce se rozhlédla kolem, pootevřela jedno křídlo dveří a protáhla se dovnitř.

Marie zacouvala mezi stromy. Srdce jí divoce tlouklo, na čele se perlil pot. Po paměti nacpala foťák do tašky, očima stále fixovala dveře Faustova domu. Nedokázala by říct, proč ji ta uhrovitá gothička děsí, ale bylo to tak.

Když se otočila, aby odtud vypadla, na krátký okamžik jí před očima probleskla modrá barva mezi stromy. Obrysy telefonní… ne, policejní budky? Prudce vydechla. Začíná bláznit. Tak to je. Nejspíš skončí v Bohnicích ještě dřív, než se tam dochlastá a dotrápí máma.

Do očí jí vhrkly slzy, vztekle si je otřela.

A pak utekla.

 

***

 

„Můžeš mi, drahoušku, prosím zopakovat, co že jsi včera udělala?” rusovlasá čarodějka hovořila obvyklým zpěvným způsobem. Jenže nějak dokázala, že její slova řezala jako žiletky. „A tak, abych to pochopila, Danielo. Protože zatím mi nad tebou zkrátka zůstává rozum stát.” Teatrálně si povzdechla a podepřela si bradu hřbetem ruky a zabodla pohled do dívky před sebou: „Čekám.”

„Sem myslela, že to je dobrej nápad,” zamumlala černovláska. Oloupávala si zbytky černého laku z nehtů na rukou a ke své velitelce se neodvažovala vzhlédnout. „Prostě sem voběhala ty vyšetřovatele a tak, to všecko klaplo, jak ste chtěla, no, a pak tam byla ta holka a vypadala, že to celý fakt hrozně žere… sem nemohla vědět, že je to taková píča.”

Rowena se naklonila dopředu, hmátla po papíru na stolku vedle a vrazila jej dívce před bledý obličej.

„Zdá se, že ses spletla, zlatíčko,” zasyčela. „Myslela jsem, že mám evšechno podchycené, nikde žádná mezera, kterou by mohly unikat informace! A můžeš mi teď prosím říct, co má znamenat tohle?”

„Blogovej článek.” Daniela nervózně škubla rameny. „Jo, je tam vo mě, ale za to fakt nemůžu. Ta holka je prostě dementní kráva.”

„Řečeno tím nejpovolanějším. Čti. Jestli to umíš. Nechala jsem si to přeložit.”

„Ale to je jenom blbá diskuze pod článkem, madam.”

„Čti!”

„Eh, no, nějaká Char113 píše, že jako co na tom má bejt podezřelýho, asi tak, žejo,” Daniela zaváhala. Odtrhnout oči od loupání laku ji nejspíš vyvedlo z míry. „A nějaký dementi tam hážou seznam firem z toho baráku.”

„Dál.”

Černovláska zbledla ještě víc. Uhry na jejím obličeji svítily jako svíčky na vánočním stromku. „Char113 se ptá na toho zasranýho reportéra a ví, že šel z magistrátu. A pak se tam strhne hroznej shitstorm.”

„Cože?”

„Jako… pardon, totiž, sem myslela, kraviny. Lidi tam píšou kraviny.”

„Tak to by stačilo.” Rowena práskla papírem o stůl a vstala. Dívka o několik kroků couvla. „Už jsem poslala někoho schopného, aby ten blog zničil. Protože ta tvoje Char113 se nakonec zmínila o Faustově domě.”

„To neni žádná moje kámoška nebo něco,” bránila se chabě černovláska. „A už vůbec nevim, jak na to přišla. Jak by to asi mohlo bejt z toho, že sem se navezla do nějaký blbky z foťákem? Dyť to nedává smysl!”

„Myslíš, drahá? Možná prostě nerozumím těm věcem kolem internetu. Stará hloupá Rowena, že?”

Daniela předvedla cosi mezi kývnutím a zavrtěním hlavou. Oči se jí rozšířily děsem.

„Víš, jedné věci rozumím,” broukla zrzka. „Když něco poděláš, následuje trest. Cnámh-loisgh!” Švihla proti dívce otevřenou dlaní. Daniela ještě o krok couvla, nohy se jí zapletly a kecla si na zadek. Zvedla ruce k obličeji, ústa otevřená v němém výkřiku. Drobné stříbrné piercingy žhnuly a pálily maso okolo. Černovláska se je snažila strhat, drásala si obličej, z hrdla se jí dralo přiškrcené sípění.

Vzduch prosytil pach připáleného masa.

„Dámy!” Rowena zatleskala a ostatní přítomné sebou sborově trhly. Dívka, svíjející se na studených dlaždicích, je okamžitě přestala zajímat. „Zpátky do práce. Právě teď je vrcholně důležité nalézt axis chimaeram a dostat ji do bezpečí. A posílíme sílu odpuzení okolo domu.”

Šťouchla špičkou střevíce do Daniely, stulené v klubíčku a bezhlesně vzlykající u hromádky šperků, pokrytých připečenou krví. „A ty vstávej, srdíčko. Nehraj si na ublíženou. Nemám ráda ufňukané spratky.”

„To kurevsky bolelo,” zašeptala dívka. Zvedla k Roweně tvář, zkřivenou čistou nenávistí. A kromě akné teď posetou i krvácejícími jamkami. „Proč ste mi to-„

„Mlč. Dám ti teď úkol. Splň ho a pomůžu ti k obličeji, na který se budeš moct podívat do zrcadla, aniž by se ti chtělo plakat.”

„Dyž ste mi ho takhle zkurvila…”

„Ještě slovo a bude se ti po téhle legráce stýskat. Koneckonců, o moc sis nepohoršila.” Rowena si povzdechla. „Takže, slečinko, tohle město není zase tak velké. A už víme, že se naše drahá axis nejspíš nalézá v nemocnici nebo v hospicu. Znáš rituál, který máš provést, aby ses ujistila.”

„Já… jo, jasně, ale když vlezu do nemocnice s tímhle ksichtem, tak si mě tam nechaj!” Bylo znát, že se Daniela ze všech sil snaží nefňukat, ale hlas se jí třásl a zněla jako unavené malé děcko.

„Někdo tu mluví?”

Černovláska horlivě zavrtěla hlavou. Z úst se jí vydralo ublížené vzlyknutí. Přehodila si přes rameno batoh a vyrazila z místnosti.

 

***

 

„Myslíš, že je fakt schopná sehnat C-5 Galaxy?” pokračoval Sam v načaté konverzaci, zatímco scházeli po schodech do hlavní místnosti bunkru. „Každopádně vojenský letadlo se bude hodit, i když pominu ten šílenej nápad brát s sebou Impalu, tak by nemusel nastat problém se zbraněmi a vůbec… se zavazadly.”

„Proč šílenej nápad?” ohradil se Dean. Složil na stůl nákup – tentokrát kromě instantních infarktů maskujících se za jídlo obsahoval i dvě lahve Hennessy. A jednu Wild Turkey. „Budeš jezdit po Evropě busem? Nebo… já nevím, fiatem?”

„Vážně chceš teď řešit tohle?”

„Ne, máš pravdu,” starší z bratrů pokýval hlavou a popadl jednu z lahví. „Měli bychom pořádně pokecat s Charlie. Nebo s tím, co se za ni vydává. Jdem k počítači.”

„Hele, ona nenese moc dobře, když se o ní pochybuje.”

„Co?”

„Sam ji minule nepřímo označil za halucinaci,” ozval se Castiel. „To nebylo chytré a ani moc milé. A pokud mohu říct, ona není halucinace ani žádný zlý… Matrix nebo Skynet.”

„Páni. Na tohle si nikdy nezvyknu,” prohlásil Dean a vykročil k počítačové místnosti. Anděl tázavě pohlédl na mladšího z bratrů.

„Na ty kulturní odkazy, Casi,” Sam mávl rukou. „To neřeš.”

„Nebudu,” přikývl Castiel.

 

Charlie už na ně čekala. Od posledního zjevení v podobě značně rozpixelovaného avataru dokázala svoji vizáž značně vylepšit. Svou zásluhu na tom měla i plochá LCD obrazovka, kterou Sam dle jejích instrukcí k zastaralému počítači Strážců slova připojil.

Hlavní loď starobylého kamenného chrámu, Charlie stála za stupínkem v čele, v podobě rudovlasé elfí válečnice.

„Královna v zářivé zbroji, co?” pronesl Dean místo pozdravu.

„To je z Quild Wars?” zajímal se jeho bratr.

„Děvče si potřebuje užít trošku zábavy,” pokrčila Charlie rameny. „Celá tahle záležitost je jako strašně náročná tahová strategie, víte? Když mám pocit, že mi z toho hrabe, nechám běžet automatický procesy a trochu upustím páru.”

„Mohli bychom, prosím, mluvit k věci,” ozval se Castiel. Když se na něj upřely tři mírně překvapené pohledy, odkašlal si a sklonil hlavu. „Metatron byl moje naděje, že se dozvím víc o tom, co se děje v Nebi. Ta nejistota mě… zneklidňuje. Myslím, že začínám být skutečně agresivní. Omlouvám se.”

„Neomlouvej se, vždyť máš pravdu,” Charlie se zatvářila vážně. „Čekala jsem, až se vrátíte, ale teď už vážně není čas se rozptylovat. Možná byste se měli posadit, asi to bude nadlouho.”

„Moment,” zvedl Dean ruku. „S touhle kráskou,” poplácal lahev Hennessy, „si nebudu začínat nalačno. Chcete někdo něco vzít?”

„Pivo,” přihlásil se Sam. Castiel zlehka zavrtěl hlavou.

 

„Tak co Metatron?” ozvala se Charlie, jakmile Dean zmizel. „Nevšimla jsem si, že byste ho sem přivezli. A nevidím důvod, proč byste se měli vyhejbat kamerám. Neděláte to, že ne, kluci?”

„Nezačínáš být trošičku…”

Paranoidní?” dokončila za Sama. „Docela sranda, že jo, paranoidní všesledující počítačovej duch. To jsem já, matinko!” Její avatar rozhodil ruce a křečovitě se usmál. „No nic. Jak to s ním teda bylo?”

„Zabil jsem ho,” pronesl Castiel záhrobně znějícím hlasem. Pak trochu veseleji pokračoval: „Ale získali jsme od něj sekvenci, která se týká temnoty a… chiméry. Nic ohledně Nebe.”

„Oh,” vydechla Charlie. „Tedy, s tím prvním bych počkala na Deana, jenom… Nebe, Casi, chudáčku, tebe musí strašně trápit, že nevíš, co se tam děje. Jsem pitomec, měla jsem si to uvědomit.”

Anděl zvedl hlavu, dvěma kroky se přesunul tak těsně k obrazovce, jako by se do ní hodlal vsáknout. Oči mu plály, ne andělským světlem, prachobyčejnou dychtivostí.

„Máš nějaké informace?!” houkl. Avatar ucouvl, jako by se celá scéna odehrávala v hmotném světě.

„Slyším tě, i když mluvíš normálně, Castieli,” ozvalo se z reproduktorů. „Klid. A radši se vážně posaď, protože nemám dobrý zprávy.”

„Hej, chvíli tu nejsem, a vy takhle zvlčíte?” přerušil je Dean ode dveří. „Casi, běž od ní, s holkama se neperem.” Ušklíbl se. „Většinou.”

„Můžete si všichni sednout?!” křikla Charlie. „Prosím. Vy tři jste skoro horší než ten hyperaktivní týpek z policejní budky.”

„Beru to jako kompliment.” Dean se svalil na židli vedle bratra, podal mu otevřenou lahev piva. Castiela, který po něm šlehl vyčítavým pohledem, si nevšímal. Anděl si nakonec váhavě přisunul vlastní židli a posadil se až za oba bratry.

„Show může začít.” Dean pozvedl skleničku, plnou jantarové tekutiny. Sam si automaticky přiťukl lahví a Castiel obrátil oči vzhůru ve stejnou chvíli, jako to udělala Charlie-elfka na obrazovce.

„Dobře, nejdřív zpráva pro Case: Nebe ovládají dalekové. Ano, jsou uvnitř. Tak nějak jsem náhodou odposlouchávala dva démony, jak se o tom baví,” zrzka se ušklíbla. „Ti pitomci si telefonovali a použili klíčová slova, takže to byla brnkačka.”

Co se děje v Nebi?” téměř zaúpěl anděl.

„Dobrá zpráva je, že prý většinu andělů nechali naživu. Ti démoni mluvili o tom, že prý dalekové anděly nějak využívají. Asi jako zdroj energie.”

„Musím se vrátit,” zašeptal Castiel, zavřel oči. „Musím je osvobodit, tohle-„

„Hej, klid, neblázni,” obrátil se k němu Dean. „Kámo, je mi jasný, jak se teď asi cejtíš, ale naběhnout tam a nechat se chytit nebo zabít není řešení.”

„Musím alespoň vědět, co přesně se tam děje!”

„Jediný, kdo má zkušenosti s válkou s daleky, je momentálně Doctor,” začala Charlie konejšivým tónem. „A on je jeden z důvodů, proč vás potřebuju v Praze. Všechno je propojené, Castieli. A nitky se sbíhaj tam. Nedokazuje to žádný empirický průzkum, ale já cítím, že je to tak.”

Anděl přikývl. Zůstal sedět jako hromádka neštěstí, ramena svěšená, oči upřené do podlahy. Charliin avatar na obrazovce si povzdechl.

„Je mi to líto. S Nebem nemůžeme nic dělat. Musíme se soustředit na celkovej obraz,” znovu se zatvářila nervózně a promnula si ruce. S plátovými rukavicemi to působilo komicky. „Takže, získali jste od Metatrona sekvenci o temnotě a chiméře?”

„Přesně,” broukl Dean a Sam tiše přisvědčil.

„Dobře. Mně se podařilo rozkódovat Voynichův rukopis. Než se zeptáš, Deane, tak to je… totiž, byla jedna z nejzáhadnějších knih na světě. Nebo aspoň z těch, který si můžete normálně sehnat v knihkupectví.”

„Stejně se nechytám.”

„To nevadí, podstatný je… jde o něco mezi napřirozeným a mimozemským bestiářem, atlasem míst, jako je Nebe, Peklo i Očistec, ale současně to zabíhá do kosmický kartografie, který pořád moc nerozumím. Objevila jsem tam i Gallifrey, takže to musí nějak souviset s Doctorovou realitou. Je to fakt sakra divný, kluci. Jo, a podstatnou část tvoří něco, čemu říkám předbible.”

Castiel zvedl hlavu a zamžoural na obrazovku: „Předbible?”

„Jo. A bylo to zakódovaný ještě složitěji, než zbytek. Prakticky je to včleněné do ostatních oddílů a přiznávám, že jsem to objevila čirou náhodou. A musela jsem to nejdřív přeložit do enochiáštiny, aby to dávalo trochu smysl,. Jo, a poslední fórek – bylo to psaný…”

„…pozpátku,” doplnil anděl.

„Tak jo, asi víme, co vypálilo našemu drahýmu příteli mozek,” zabručel Dean.

„Známe tedy celý text?” Sam se naklonil dopředu. „Co v něm je?”

„Stručně: někdo musel provést rituál, při němž vznikla chiméra. Spojení několika nesourodých celků, v tomhle případě světů, i když používanej výraz může taky znamenat struny nebo vlny. Je to docela průser, abych pravdu řekla, protože dotyčnej podle mě ani nevěděl, co způsobí.”

„Nemohlo to… nemohli jsme nějak… my… však víš, při tamtom… omylem spustit?” zamumlal Sam.

„Klid, za tenhle megaprůser výjimečně nejste zodpovědní,” avatar povzbudivě mrkl. „Vyžaduje to dost specifickej a hodně hodně odpornej rituál, lidský oběti a tak. Ne, Same, mnohem víc, než jednoho kluka, kterej stejně už pár staletí přesluhoval. Spoustu vražd. Právě je zkouším vysledovat, musely se odehrát v přesných časových intervalech. Plus dotyčnej, kterej rituál prováděl, taky zaplatil… text o tom mluví trochu nejasně. Když to zkusím převést co nejpřesněji, tak uvádí život/domov. Životní domov? Nevím. Teď mě stejně víc znervózňujou následky, který to má v tak nějak vesmírným měřítku.”

„Vesmírným? Ne světovým?” ujišťoval se Dean.

„Jo. Mimo jiný jsem se nabourala do NASA… Takhle, jediný místo, kam jsem se nenabourala, je server Anonymních Alkoholiků. A nechávám na pokoji všechny stránky s fanfikcí. Věřte mi, radši chcete sledovat, jak svět pohlcuje Temnota, než si číst některý párování.”

„Máme o tom tak trochu představu,” řekl Sam. „Z jednoho, uhm, conu.”

„Metafikce,” usmála se Charlie. Pak zatřepala hlavou. „Nic, na tohle teď zapomeňte. Náš problém je tady.” Dramaticky se rozmáchla a obraz chrámu i jí samé se zavlnil a zmizel. Nahradil jej pohled na vesmír. Sametová čerň, posedá miriardami hvězd, šmouhatá vzdálenými mlhovinami. Uprostřed záběru se však šklebilo cosi, co naprosto kazilo jeho dechberoucí krásu. Jakási prasklina, křivý úsměv, z nějž se drala temnota. Invertované paprsky světla, nicota, deformující a pohlcující jsoucno.

„Většina světových hlavounů má právě teď před sebou stejnej záběr,” ozval se z reproduktorů Charliin hlas, nezvykle vážný. „Z vědeckého hlediska jde o velice atypickou a zatím jen potenciální, nicméně stále černou díru. V kritické blízkosti téhle planety. Pokud se ta prasklina otevře… no, řekněme, že v tom případě veškerý naše ostatní problémy zmizí. I s náma. A podle předbible i s veškerou ostatní existencí. Protože zrození chiméry má automaticky za následek zrození Temnoty, která tu nepřirozenost pohltí.”

Aniž by spustil oči z obrazovky, obrátil do sebe Dean skleničku. Sam se kousl do spodního rtu. „Kolik máme času?” zeptal se přiškrceným hlasem.

„Těžko říct,” obrazovka přeblikla. Když se znovu objevila Charlie, tentokrát ve své lidské podobě, v místnosti působící jako pokoj na koleji, všichni se maličko uvolnili. „V knize se taky píše, že než Temnota pozře veškerou špatnost, budou se na Zemi objevovat menší… temné skvrny. Něco jako temnotí mláďata. Zatím jsem narazila jen na jednu, shodou okolností taky v Praze. Andělé – ne ti tvoji, Casi – do ní hážou svoje oběti. Jak vidíte, Praha je vážně přitažlivá turistická destinace.”

„Jak můžeš bejt tak klidná,” zabručel Sam. „Každou chvílí můžem všichni zařvat a ty o tom mluvíš, jako by sis to… skoro jako by sis to užívala.”

„Ámen,” prohlásil jeho bratr a dolil si sklenku.

„Hele, chlapi,” zatvářila se Charlie dotčeně. „Takhle: za poslední dva dny jsem minimálně desetkrát odvrátila jadernou apokalypsu, někteří lidi jsou s těma svejma raketama fakt jak exhibouši v parku. Zjistila jsem, že britská královská rodina jsou skutečně vlkodlaci, jo, mimochodem, v Anglii se navíc přemnožili upíři, takže to tam za chvíli začne připomínat drsnější verzi Underworldu. Viděla jsem na kamerách, jak se českýho prezidenta pokusil posednout nějakej démonek, ale vydržel uvnitř zhruba deset vteřin a vsadím se, že ještě teď někde polehává s kocovinou. Jo, a Obama? Věděli jste, že má zlý dvojče? A věděli jste, že to zlý dvojče už před časem chudáka Barracka poslalo pod kytky? Přesně! Proč to ten blb dělal zrovna před volbama? Ale nebojte, je pod kontrolou, mám na tom svoje lidi.”

„Charlie…” pokusil se ji přerušit Sam.

„Víte co? Dívám se miliardou očí, možná nevidím všechno, ale blížím se tomu. A věci, co vidím… Jako, nedělám si iluze, že náš svět sám o sobě byl dokonalej. Ale tohle? Tenhle příšernej slepenec? Skoro si říkám, jestli náhodou Temnota není…”

„Charlie!” ozval se tentokrát Dean.

„…nejlepší řešení.”

Zavládlo ticho. Dívka na obrazovce, oblečená do vytahaného trika s hlavou Darth Vader a nápisem Come to the Dark Side – We Have Cookies, si přitiskla k břichu polštář a schoulila se vsedě na posteli.

„V té knize,” ozval se po chvíli Castiel, „v té předbibli, našla jsi tam i řešení? Nějaké, které by nezahrnovalo naprostou zkázu veškerého bytí.”

„Omlouvám se,” kníkla Charlie. „Nemyslela jsem tamto vážně. Nějak mi to ujelo.  A jasně, Casi, je tam i něco jako řešení, i když autor toho trháku si dal záležet, aby to bylo nesrozumitelný: spojením sil nebeských, pekelných a pozemských je třeba vyvolat žár nebo plamen, který sežehne osu. Tím je asi myšlena osoba, co chiméru stvořila. Tu to pak vymaže z existence, ale světy se oddělí a všechno se vrátí přesně do bodu, v němž se to nalézalo, než se celá tahle sračka přihodila.”

„A osa se podle tebe nachází – budu hádat – v Praze?” zeptal se Sam.

Charlie mlčky přikývla.

„V tom případě není co řešit. Kdy a odkud odlétáme?”

„McConellova letecká základna, sedm hodin ráno. Všechno, co potřebujete pro svou falešnou identitu, si vyzvednete cestou v Newtonu, přesnou adresu jsem vám nahrála do telefonů, případně vás ještě nanaviguju. Přistanete poblíž Sevilly, letiště San Pablo. A protože tě mám ráda, Deane, a taky protože zařizovat to jinak by zabralo ještě víc času, ze Španělska můžete jet po silnici. A zařídila jsem převoz Impaly, i když to vzbudilo dost otázek. Ale řekla bych, že pro tebe nebude těžký hrát plukovníka Blooma, kterej je posedlej svým autem.”

„Poletíme tou C-5kou?”

„Ne, Same, promiň. Takhle narychlo jsem vás dokázala jen protlačit na palubu už domluvenýho letu, je to Embraer KC-390.“

„V pořádku, jen jsem se ptal, sice mi tohle nic neříká, ale…“

Letadlo, Sammy,“ zabručel Dean. „Je fuk, jak se to jmenuje, prostě letadlo. Podělaná rakev s křídlama.“

„V tom balíčku, co dostanete v Newtonu, bude i taková cool futuristická handsfree sada,“ pokračovala Charlie, aniž by si jeho brblání všímala. „Co nejdřív po přistání ji použijte. Nechte ji zapnutou. Budu vám simultánně tlumočit. A dodávat nový informace.“

„Fajn,“ Dean se zvedl, láhev Hennessy v ruce. „Jestli je to všechno, jdu se sbalit, brnknout Broňkovi, že je změna plánu a… uhm, psychicky se připravit.“

„V pořádku, už vám dám pokoj,“ usmála se zrzka. „Jen zejtra buďte na letišti včas. Přece jen všechno zařizuju elektronicky a nechci, aby vzniklo nějaký podezření, lidskej faktor fakt neovládnu.“

„Rozumíme, nejsi Bůh,“ zabručel Dean a šlehl významným pohledem po bratrovi. Ten se jen protáhl, prohrábl si vlasy: „Já osobně jdu ze sebe spláchnout pečenýho Metatrona. Charlie, dík za všechno, a jestli můžeš, hoď mi ten Voynichův rukopis na mail, rád bych se později podíval.“

„Odesláno,“ znovu ten úsměv, tak živý a opravdový. „Castieli? Jsi pořád skleslej… já, fakt mě mrzí, že jsem ti nemohla pomoct.“

„To je v pořádku. Poradím si. Děkuji, Charlie.“

„Za nic. Spěte sladce, čub-„ trhla sebou, rozhlédla se, jako by ji vyrušil nečekaný zvuk. „Aha,“ prohlásila. „Myslím, že máte návštěvu. A ráda bych zůstala, protože to bude zajímavý. Mrkejte.“

Na polovině obrazovky se objevil záběr venkovní kamery. Přede dveřmi bunkru neklidně přešlapovala mladá žena se světlými vlasy spletenými do copu. Na sobě měla černou kombinézu a pod levou paží přilbu, v šeru opodál se daly rozeznat obrysy tmavé hondy. Pravicí si návštěvnice tiskla k hrudi ohromnou, tlustou bichli.

Když se vzápětí podívala přímo do kamery, nebylo pochyb. Šlo o zlodějku ze švédské národní knihovny.

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Veslovací trenažery pro účinný trénink