CHIRANINA PÍSEŇ II.

(A tohle je prozatímní uzavření Chiranina příběhu… jak jsem si to četla, chtělo by se mi pokračovat, ale, bohové, můj den má taky jen dvacet čtyři hodin… :) )

Ochránce ztracených

Na podivných pěšinách

Jeho kroky víří prach

Na cestách i necestách

V polednách i nočních tmách

Tulácký plášť

Skrývá tvář

Potkáš ho

Však nepoznáš

***

První myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla o tom, že už by mi správně žádné myšlenky hlavou probíhat neměly. Touhle dobou jsem měla načínat první vteřiny z nekonečné bolesti, která je v Koh-naargově říši vyhrazena těm, kteří z pomsty vyvraždí vesnici… ale mé smysly mi jasně říkaly, že jsem stále ve světě živých. Otupělá a polomrtvá, ale dýchám a srdce… bije.

S velikým úsilím jsem otevřela oči, víčka slepená zaschlou krví. Přestože jsem ležela ve stínu kamenné zídky obrostlé mechem a břečťanem, denní světlo mě oslepilo. Zamžourala jsem před sebe a nevěřícně jsem si přejela dlaní po hrudi.

Jak se dalo čekat za danných okolností, nikde ze mne netrčel hrot stříbrného meče. V mém dobitém těle se sice pomalu probouzela bolest, ale byla to jen tupá bolest zacelujících se ran, ne palčivý oheň, způsobený stříbrem v mase.

Navíc jsem na sobě měla košili z hrubé lněné látky, dost dlouhou, aby zakryla skutečně všechno, a krev a zlověstné znaky mi někdo z celého těla smyl.

Někdo mě musel najít. Někdo musel vytáhnout Lovcův meč z mé hrudi, ošetřit mi rány a odtáhnout mě sem, daleko od Dubiny. A tomu někomu nejspíš bohové dali velmi chabý rozum. Kdo z těch, kteří mají všech pět pohromadě, by ze zdecimované vesnice táhl pěkný kus cesty umírající vlkodlačici, zvlášť když je stále napůl přeměněná?

Sluneční svit a bezvědomí se sice postaraly o to, abych zas vypadala jen jako obyčejná žena, ale v noci to bylo jiné… muselo to být jiné a přesto se našel někdo, kdo mi pomohl.

Opatrně jsem se posadila. V hlavě mi hučelo a cítila jsem se malátná a oslabená, jako bych v noci přebrala vína. Kocovina po boji…

Ovšem. Nikdy jsem neslyšela o vlkodlakovi, který by přežil ránu do srdce. Takže je možné, že tenhle stav bude trvat až do konce mého života. Za který bych měla být někomu velice vděčná.

V tu chvíli jsem sebou trhla, jako by mi někdo vrazil políček. Vlastně bych si jej nejraději vrazila sama.

Už hodnou chvíli se tu zaobírám sama sebou a docela jsem přitom zapoměla na svého syna.

Na svůj důvod, proč jsem se stala bestií a vrahem.

Přitiskla jsem si dlaň na tepající žilku na čele a na okamžik pevně stiskla víčka. Bohové…

Rialen je mrtvý, včerejší noc byla jak děsivý sen, z něhož se nejde probudit, stala jsem se renegátem, psancem jak před lidmi, tak před svými rodnými, a můj syn je kdoví kde.

„Kde je moje dítě,“ zavrčela jsem na okolní stromy.

Mírumilovně šuměly ve větru, ale nic neprozradily.

Zvedla jsem se ze země, kamenná zídka posloužila jako vítaná opora. V hrudi se mi tím pohybem probudilo nějaké ostnané zvíře a začalo se vrtět, ale nevšímala jsem si toho. Ani krve, horce bušící ve spáncích. Rozhlížela jsem se kolem, v zoufalé touze najít nějaké vodítko, nějakou nápovědu…

V duchu jsem si přehrávala scény, které se klidně mohly odehrát. Mé dítě opuštěné v hořící vesnici. Udupané přeživšími vesničany nebo dobytkem. Ze vzteku zavražděné rozličnými způsoby.

Mé dítě…

Na zídce kousek ode mne seděla vlaštovka a prohlížela si mne kulatýma, lesklýma očima. Dostala jsem při pohledu na ni hlad. Hrozivý, zničující hlad, který málem přebil mé mateřské city. Je to tak vždy po proměně… ale dnes jsem poprvé poznala, jak se cítí vlkodlak, jehož tělo vydalo spoustu síly na zacelování ran.

Velice, velice hladově.

Vlaštovka poskočila blíž. Ptačí sebevrah. Všimla jsem si, že na větvích blízkého stromu sedí ještě další dvě. Nějak převlaštovkováno, každopádně o jednu neubude.

I v lidské podobě jsem se vždy dokázala rychle pohybovat. Chňapla jsem po drobném černém tělíčku, v duchu si jistá úspěchem, ale mé prsty se sotva dotkly peří.

Takhle pomalá jsem nikdy dřív nebyla!

Navíc mě bolest v hrudi přinutila posadit se a lapat po dechu.

Málem jsem se rozplakala. Hladová, zesláblá, bez sebe starostí o syna… a je víc než pravděpodobné, že mě už hledají hodně rozčílení lidé. Možná i někdo ze Společenství… pokud se doslechli… takové věci se k nim prý donesou rychle a oni dokážou provinilce potrestat.

Pomalu jsem se plížila podél zídky. Pod prsty mech a chladivý kámen. Ochutnávala jsem vzduch a snažila se soustředit… jenže pachy, které ke mně přinášel vítr, ve mně vzbuzovaly jen větší a větší hlad. Ani jeden z nich nepatřil mému dítěti. Ptáci, drobná zvířata ve svých skrýších. Stopy. Lidé. Dřevo, mírně štiplavý pach kouře, snad sem dolétl z vypálené Dubiny. Hlína. Hnijící listí.

A nedaleko odtud člověk… ano… člověk a pes.

Otočila jsem se tím směrem. Soustředila jsem se na jejich pach, vinoucí se vzduchem jako pestré nitky. Byli po větru, tím lépe.

Muž a pes. A… dítě?

Ta vůně mě téměř doslova uhodila do nosu. Slabounce mléčná, jemná vůně nemluvněte.

Klopýtavým krokem jsem vyrazila tím směrem. Hlad a zlost a strach křivily moje myšlenky do obludných forem.

Už nemůžu nic pokazit. Rialen je mrtvý. Já jsem, po tom, co jsem udělala, psanec. Tak jako tak, budou chtít moji smrt, lidé, Lovci i moji rodní. Ať udělám cokoli, nemůže to být horší.

Možná mám ještě sílu, abych toho člověka zneškodnila. Psa se nebojím. Když použiju svůj Dar, nezaútočí na mě, nikdy… a já se konečně najím.

Najím se a získám tak sílu, abych mohla utéct. I se svým synem.

Kam?

Copak na tom záleží?

Věčně na útěku, nikde nenajdu klid… nikde a nikdy…

Dost!

Přitiskla jsem si dlaně na obličej, jako bych tak mohla zastavit ten hlas ve své hlavě.

Přestaň! Přestaň! Už dost!

Zapotácela jsem se, slabostí se mi podlamovaly nohy. Když jsem se podívala před sebe, uviděla jsem ty dva…

Směšné, toho muže jsem chtěla… zabít? Ano, a psa sníst… nebo… oba…

Opravdu směšné.

Pes stál a díval se na mě. Neštěkal, ani neježil hřbet, jak to obvykle psi v mé přítomnosti dělávají. Prostě stál a měřil si mě zkoumavým pohledem žlutých očí. Velký černý pes, chundelatý a s plandavýma ušima.

Jeho pán seděl zády ke mně. Jediné, co jsem o něm věděla, mi prozradily pachy – i to, že je to muž. Postava zahalená v hnědošedém, nevýrazném plášti, kapuci přes hlavu. Takhle chodívali tuláci, nepokojné duše bez domova, stále na cestách.

To on mě zachránil?

Každopádně měl u sebe mého syna, cítila jsem to tak dobře, jak jen to šlo, ten vítr… nevinná vůně mého dítěte.

Slabost, způsobená hojícími se ránami a hladem, mi bránila uvažovat. Pohnula jsem se kupředu. Už jsem tomu muži nechtěla ublížit. Cítila jsem, že bych to stejně nedokázala, vyzařovalo z něj něco podivného, cizího… a já měla už dost všech překvapení, zrovna v tuhle chvíli se mi nechtělo potýkat se s nějakým démonem. Vlastně se mi nechtělo bojovat s nikým a ničím.

Jen si najít klidný kout, jídlo…

Ale pokud mi nevrátí mé dítě, budu bojovat… nebo se o to aspoň pokusím.

Ve stavu, v jakém jsem byla, by asi nejvážnější útok, jakého bych byla schopna, spočíval v tom, že bych na toho muže upadla. A protože mi cestu k němu zahradil černý pes, ani to se nezdálo proveditelné.

Shlédla jsem do jeho očí. Nemusela jsem se ani moc sklánět, hlavu měl skoro ve výši mé hrudi. Ty oči jako by patřily vlku, ne psu… žluté, jasné – a to, co v nich zářilo, rozhodně nebyla pokora a mírnost.

„Ustup,“ chtěla jsem zavrčet, ale z hrdla se mi vydralo jen kníknutí.

Zato černý pes ukázal, jak umí vrčet on. Ten zvuk vycházel odněkud z hloubi jeho rozložitého hrudníku a zněl jako vzdálené hřmění. V široké mordě se zaleskly bílé a ostré zuby.

Ne, na tohle teď nemám sílu.

Zrovna jsem uvažovala, jak mám oslovit toho tuláka, který drží mé dítě a přimět ho, aby se konečně otočil – musel být buď hluchý nebo velmi chladnokrevný, když se při všem tom dění za svými zády ani nepohnul – a vtom mě předběhl, a vstal.

Celkem vysoká postava v šedohnědém tuláckém plášti. A v náručí měl moje dítě.

Obrátil se ke mně a já jsem konečně uviděla svého syna. Poslední pochyby, pokud jsem někdy nějaké měla, zmizely. Malý byl zabalený v čistém kusu bílého plátýnka, ne v povijanu špinavém od popela a krve, v kterém jsem ho viděla naposled, a usmíval se na mě svým bezzubým mláděcím úsměvem.

„Hledala jsi nás?“ zeptal se muž příjemným, tichým hlasem.

Dokázala jsem jen přikývnout. Ani jsem nezkoumala tvář toho, kdo ke mně hovoří, viděla jsem jen svého syna. Černý pes mi ustoupil z cesty, postavil se vedle svého pána a já jsem mohla přiklopýtat až k němu. Natáhla jsem k malému ruce.

„Dej… dej mi ho… prosím!“

„Jsi příliš slabá, už neuneseš ani sama sebe. Posaď se.“

Ten hlas… zněl tak mírumilovně a přitom z něj byla cítit síla. A moje nohy jej poslechly velmi rády.

Složila jsem se do trávy. Před očima mžitky, náhle se mi zdálo, že vzduch kolem se nedá dýchat. Na čele jsem ucítila chlad – snad něco mokrého… obklad…

„Sněz tohle,“ ozval se znovu ten hlas.

I ve stavu blízkém bezvědomí jsem vnímala jeho zvláštní moc. Když tento muž mluvil, neporoučel. Neprosil. Jen… nabízel cestu.

A já se rozhodla přijmout.

Otevřela jsem ústa. Na jazyku jsem ucítila hnusnou, palčivou chuť. Oheň! Plameny…
Bojovala jsem s nutkáním začít plivat.

„Není to příjemné,“ slyšela jsem jako z veliké dálky hlas toho muže. „Asi to dost pálí. Je v tom trocha rtuti, tekutého stříbra. Zvláštní, že dokáže napravit, co jiné stříbro pokazilo. Aspoň částečně.“

Tekuté stříbro, táhlo mi hlavou, zatímco se lék propaloval mým hrdlem a útrobami, možná mi ten člověk nechce pomoci. Možná mě chce zabít. U Tierwenu… musím… musím…

Moje poslední myšlenka, která už nebyla vyjádřena slovem, jen pocitem, patřila mému synovi. Chlapci, který ještě ani nedostal jméno…

***

Tajemný, ruku mi podal

Když se jiný nesmiloval

Viděl v mojí duši kal

Přesto mi však šanci dal

Tři jsou cesty

Kam se dám?

Naděje

Nebo jen klam?

***

Procitnutí, už méně zmatené a bolavé. Mimo sebe jsem byla jen chvilku, slunce se ještě ani nedotklo korun stromů v lesíku na protejším úbočí.

Ať už se ta divná medicína skládala z čehokoli, cítím, že mi pomohla. Stále jsem zesláblá a malátná a hladová, že asi brzy začnu jíst trávu, ale dýchá se mi volněji a bodání v hrudi přestalo.

Pohlédnu na muže v tuláckém plášti, trpělivě čekajícího opodál. Můj syn leží vedle něj v trávě, třepá nožkama a ručkama ve vzduchu a snaží se chytit palec, který mu ten zvláštní člověk nastavuje. Hrdlo se mi sevře, do očí vystoupí slzy, zas ta něha, která bolí…

Promiň, promluvím v duchu k muži, jednu chvíli jsem myslela, že mě chceš zabít, ještě dřív jsem chtěla zabít já tebe, ale teď…

Mé dítě se směje, v ústech se mu bíle svítí první vyklubaný zoubek. Chňapá po ruce toho muže a se stejným nadšením chňape po slunečních paprscích. Tak živý, veselý a bezstarostný. Něco brouká jazykem mláďat.

„Pane,“ zavolám na muže, hlas se mi láme.

Muž se ke mně otáčí. Kápě poutnického pláště mu sklouzla z hlavy a odhalila tvář neurčitého věku, mírně zvlněné hnědé vlasy, šedé oči, líce a brada porostlé ježatým strništěm.

„Říkej mi…“ krátké zaváhání, prozrazuje tak, že mi své pravé jméno říct nehodlá, „říkej mi Meriene.“

„Dobře,“ kývu, „já jsem-„

„Chirana?“ přeruší mě. „Nebo radši Čirana? Čirana… Krvavá?“

Namlouvám si to, nebo je v jeho hlase slyšet ironie, smíšená s lítostí? Každopádně nad tím nemám moc náladu přemýšlet. Hrozivý hlad, hlodající v mých útrobách, mne láme a mění ve zvíře. Jen uvnitř, zatím. Ještě to dokážu ovládat, ale je to jako osedlat si Cor Râha, jak se říká. Jízda, která v každém případě skončí špatně.

„Čirana,“ zašeptám. „Už jenom Čirana. Já… jsem ti hrozně vděčná… za syna… i za sebe, ale… mám hrozný hlad, neměl bys…“

Pochopí rychle, tak rychle, až pojmu podezření, že byl i na tohle připravený.

Přátelsky se ušklíbne a ke mně vzápětí letí dost velký kus sušeného masa. Ani nezkoumám, jestli je to hovězí, skopové… je to jídlo. Maso. Hltám velké kusy, rvu je jako šelma a polykám, až se málem dávím. Musí na mě být dost odpuzující pohled, ale když se konečně ovládnu, už trochu nasycenější, a pohlédnu na „Meriena“, zjistím, že mě sleduje s pobaveným úsměvem.

Rychle dojím zbytek masa, už trochu způsobněji. Rozhodně se necítím sytá, ale nejhorší hlad, ten hlad, který mě zbavoval sebeovládání, je pryč.

„Děkuji,“ zamumlám. „Za všechno. Ale… nejde mi do hlavy, proč jsi to udělal?“

Během řeči se přisunu blíž a konečně se zase ocitnu vedle svého syna. Nenechám ho, aby si hrál s pramínky mých vlasů, zacuchaných a špinavých, i když po nich sahá. Místo toho mu nabídnu svoji ruku a on ji začne zadumaně zkoumat.

„Řekněme, že mám své důvody,“ odpovídá zatím Merien. Zase je to odpověď, která odpovědí není. Zamračím se, ale on pokračuje: „A také ti musím říct pár věcí. Čekal jsem jen, až se trochu vzpamatuješ.“

„Jsem už úplně v pořádku,“ zalžu.

Podívá se na mě a já cítím, jak mnou ten pohled projíždí, odhaluje i nejskrytější zákoutí mé duše a všechny lži a polopravdy vytahuje na světlo v celé jejich trapnosti. Skloním hlavu.

„Dobře tedy. Jde o toho chlapce, který ani nemá jméno…“ pokračuje Merien a mluví trochu obřadním tónem.

Zvednu svého syna a přitisknu si ho k hrudi. Bojím se, že přijde něco zlého… ne, nemohlo to trvat věčně, to štěstí, jaké jsem měla. Byl to jen krutý žert bohů. Ukázali mi, že lidé se mohou k takovým, jako jsem já, chovat i přátelsky. Ukázali mi něco, co není pravda. A já, bláhová, jsem uvěřila a odhalila svou duši pro další ránu.

„Má jméno,“ vykřiknu náhle, jako bych tím mohla změnit, co cítím přicházet, „jmenuje se Rialen!“

A v tu chvíli vím, že je to správně. Jak jsem si mohla myslet, že když zabiji vrahy, řetěz pomsty skončí? Nikdy neskončí. Můj syn ponese jméno mého muže a s tím jménem bude i bojovat – proti takovým, jako byli vrazi jeho otce. Bude bojovat a já taky, i když se staneme psanci a štvanci!

„Rialen,“ opakuje Merien a kýve hlavou. Tváří se smutně. „Která milující matka by dala svému dítěti do vínku takový dar? Odsoudila ho k životu plnému nenávisti a věčné msty…“

Čte mi snad myšlenky?

Odtáhnu se od něj ještě dál. Slunce se před námi pomalu chýlí k západu a jeho zář nachovatí.

„Nikdy jsem nebyla špatná matka,“ chci křiknout, šlehnout ho těmi slovy, ale jsem náhle trochu nejistá. Hlas se mi třese. „Já jsem to nezačala. Nechtěla jsem to takhle! To oni… vy jste mu dali takový osud. Jemu i mně.“

„My?“

„Vy, lidé! Proč jsi mě nenechal zemřít? Mohl jsi vzít jen jeho a vychovat z něj… třeba dalšího Lovce!“

„Ano, mohl jsem. Možná bych to udělal, kdyby ovšem všichni lidé skutečně byli stejní,“ povzdechne si a já si pod jeho upřeným pohledem připadám čím dál tím hloupější a špinavější. „Ale o to teď právě jde.“

Vztyčí se v celé svý výši. Do tváře mu svítí lehce narudlé sluneční paprsky, vypadá teď jako… nějaký z bohů. Velkolepý a tajemný.

„Jsou tu dva hlasy a oba žádají spravedlnost, Čirano Krvavá. Dva hlasy bohyň.“

Neodvažuji se ho přerušit, když hovoří, ale srdce se mi svírá strachem. Nechci aby pokračoval. Nechci vědět, co si myslí bohyně. Malý Ri v mém náručí začíná kňourat.

„Alyka, bohyně pomsty, je tvou patronkou. Žádá, abys dítě vychovala pro to, co chceš. Další krev. Boj za vaše rodné. I proti nim, pokud vás budou pronásledovat.“

Trochu ztiší hlas a mluví dál. V tu chvíli se mi už po tvářích kutálí slzy, ale zatím je nevnímám. Poslouchám a chci si zvolit správnou cestu, ach bohové, tolik chci…

„Hank, bohyně spravedlnosti, si však žádá jiné vyrovnání. Život za život. Zabila jsi Lovce, který se k ní modlil, který nade vše ctil právo. Proto teď máš dát svého syna Lovcům, aby byl vychován v jejich tradici a nahradil tak Karela Ivirského, zabitého tvou rukou.“

„To nemůžu,“ vydechnu. „Tohle po mě nemohou chtít ani bohové.“

Merien – kdo ví, co je ve skutečnosti zač – se ke mně sklání. Vypadá tak laskavě… a přitom tvrdě.

„Vyber si znamení meče odplaty, Alyčinu cestu – ale tvůj život bude plný utrpení a nikde nenajdeš domov. Nikdy. A totéž přichystáš pro svého syna. Věčnou samotu, z níž bude osvobozením až smrt. Renegáty pronásledují jak tví rodní, tak lidé.“

Nakloní se ještě blíž, aź cítím na tváři jeho dech. Jak vítr z podzimních plání, když ptáci táhnou na jih a srdce se chce toulat…

„Chceš jít tudy, kudy létá sněžná sovice, cestou bohyně Hank? Rozloučíš se se svým synem a jestli ho ještě někdy uvidíš, bude tě nenávidět a bude tě chtít zabít. A Společenstvo budeš stejně těžko přesvědčovat, aby tě nestíhalo za to, cos udělala.“

„Tohle není volba,“ zakňučím. „Ani jedna z těch cest není správná… není!“

„Pak ti nabízím třetí možnost. Má pouť mne vede do Sikáosu. Možná jsi už o tom království slyšela. Je to místo, kde můžeš být v bezpečí a začít nový život. Pro sebe i pro svého syna.“

Ještě nedávno bych se v téhle situaci rozplakala úlevou a vrhla se Merienovi kolem krku. Ale teď nedokážu důvěřovat, myslím, že už to nedokážu nikdy…

„Co za to chceš?“ ptám se a vlastní hlas mi zní bezbarvě a vyšeptale, hlas stařeny, která se nedívá do budoucnosti, protože pro ni žádná není.

„Slib,“ pohled šedých očí se mi vpaluje až do srdce a to, nedávno probodnuto stříbrem, buší, jako by se mělo roztrhnout. „Tvůj syn, Rialen, je zvláštní. Dítě dvou vlkodlaků. Nedostal Dar, ani není synem vlka, přesto má možnosti Proměny. Chci po tobě slib, že až mu bude dvanáct let, budu moci přijít a nabídnout mu, aby se mnou odešel. To je všechno. Pokud odmítne, budu to respektovat. Ale nesmíš mu bránit, pokud se rozhodně mne provázet na cestách.“

„Chceš jen to?“ nemohu tomu uvěřit.

Merien se na mě podívá trochu kose. Odtáhne se. Bez odpovědi. Než se ale skloní na zem pro svůj vak, otočí se ke mně.

„A předpokládám samo sebou, že mi budeš na cestách oporou, ne přítěží.“

„Ještě jsem neřekla, jak jsem se rozhodla,“ vyhrknu, ale on jen pokrčí rameny a věnuje se balení svých věcí.

Protože oba víme, jak jsem se rozhodla. A on to věděl ještě dřív, než mi tu možnost vůbec nabídl. Merien, tulák, podivnín a muž, který dnes stavěl svou nabídku vedle nabídek bohyň.

Kdo jsi, Meriene, ochránče ztracených? Přísahám, že na to přijdu… pokud bude cesta do tajemného Sikáosu dost dlouhá.

***

Co se rodí a co zmírá?

Pryč je zášť, zůstává víra

Přede mnou je cesta dál

Vítr z dálek bolest svál

Konec zloby

Tichý žal

Píseň mou

Vítr si vzal

Zatím konec :-)

2 reakcí v článku “CHIRANINA PÍSEŇ II.”

  • Gája Zlá ovečka napsal:

    No a já si prostě nemůžu pomoct , přečtené mám všecko co tu máš i začínající román, něco z vykopávek jsem už znala, většina je pro mě nová, rádá „tě“ čtu, rozhodně osvěžující zábava na mateřské dovolené, ale kdybych si já mohla vybrat tak pokračování budu chtít právě Chirany :) i když i já musím uznat že nechápu proč má den jen 24 hodin :D

    • Viviana napsal:

      Nic neslibuju, protože to většinou nedopadá dobře, ale až se prokoušu těma úpravami a budu moct nechat zase romána odležet, tak se k tomuhle třeba vrátím. Docela mě to láká. :)

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Vitamíny a minerály pro zdraví a krásu