Vivík píše o psaní: „Svět se proti mně spikl…“

Že napíšu tenhle článek mě výjimečně nenapadlo u cupování vlastní tvorby, ale po dočtení knihy od paní Jakoubkové – téhle. Já sama jsem se, aspoň myslím, tomhle vcelku vyhnula. Ne vlastní zásluhou, spíš jde o to, že fenomén ubližovaného a přitom  vyvoleného hrdiny (nejlíp náctiletého, nebo dětského), dost souvisí s psaním fanfikcí (ne všech, sakra, ale dost často to tak je, sorry) a Mary Sue syndromem.

Dobře, asi jsem se tomu přiblížila při prvním pokusu o román. Ten (Certhynie, pokud máte někdo zájem, válí se na čítárně dodnes i s nedokončeným pokračováním) dneska může sloužit jako taková studnice klišátek a ohranejch scénářů. Malej kluk, co to nemá doma zrovna lehký, se dostane do jinýho světa a zachrání ho. Nebo jen jedno království, ale to vyjde nastejno. Jenže jsem to začínala psát skoro před dvaceti lety a v té době jsem ještě ani netušila, že existuje něco jako fantasy, že jednou přijde internet a že se z vyvolených, cizí světy zachraňujících dětí stane tak profláknutá záležitost.

Jo, jo, pardon, už se vracím k tématu… :)

Takže, pro příklad otloukánka, který to navzdory všemu někam dotáhne, není třeba chodit daleko. Oliver Twist. Harry Potter. (Nebijte mě, že jsem je dala vedle sebe, jsem jen chudinka nevinný vivík!) Je to klišé, které, dobře použito, funguje. Začněte s prckem, kterej nemá nic, okolí je na něj hnusné, ale on se nevzdává, bojuje a nakonec vyhrává. Dobře napsán, i příběh vyhrává. Čtenář, který má sám potíže a problémy, třeba ho nespravedlivě seřval šéf, doma s ním nemluví ani klika ode dveří a pes mu zlomyslně kadí do bot, se může s hlavním hrdinou ztotožnit, prožívat s ním jeho boj proti nepřízni osudu a když se postava konečně dočká satisfakce, působí to stejně dobře jako tabulka čokolády.  Znám to z vlastní zkušenosti, stejně jako většina knihoholiků…

Ňam ňam, chci víc stránek!

Jenže kolem se potácí a kulhá spousta příběhů, jejichž pisatel tohle neukočíroval. A jejich požití nadšeným žroutem písmen končívá všelijak.

Taaakže tu máme dívku (nebo chlapce, ale s tím se setkávám méně často), výjimečně inteligentní, výjimečně hezkou a schopnou. Jenže! Buď je sirotek, nebo má rodiče Zlouny Bezdůvodné (vymyslet věrohodný důvod je přece jen fuška, takže přinejlepším matka žárlí a otec nechápe, nebo naopak, případně kombinovaně).

A už to jede. Kam se hrabe komora pod schodištěm, hrdinka bydlí ve sklepě, ve psí boudě, v popelnici, nebo dokonce ve společném pokoji se sourozencem (samozřejmě blbějším, ošklivějším a nepochopitelně zvýhodňovaným)! Hrůza! Rodiče či pěstouni jí despoticky zakazují trajdat po nocích s přítelem, který je sice upír/punkrocker/dosaďte podivné individuum dle vlastního výběru, ale jako jediný rozumí její rozervané duši. Pokud se jí podaří vymanit se z okovů  rodičovského teroru a s dotyčným si zadělat na potomka, okolí nepochopí, jak je dospělá a zodpovědná a děťátečko jí nebude chtít povolit.

 

„Mami, budu mít dítě, ale já se o něj fakt budu starat, budu ho venčit a krmit a uklízet po něm, můžu si ho nechat?“

„Ne, nepřipadá v úvahu!“

„Proč jsi tak strašně ZLÁ?!“

 

Chápu, přestože nevyhledávám, tenhle styl psaní u holčin, kterým je -náct, mají potřebu se proti něčemu bouřit a ve chvíli, kdy vlastně nemají proti čemu, si tuhle přirozenou potřebu kompenzují u psaní. Pokud je ale autor starší, vypsanější, myslí to se psaním vážně, nebo dokonce publikuje… Asi takhle, ve chvíli, kdy jsem byla zhruba v polovině knihy, zmíněné v úvodu, jsem se už jen nevěřícně usmívala a četla jsem dál hlavně proto, abych zjistila, kam až to může zajít. Já osobně netoužím po tom, aby čtenáři moje výtvory brali takhle. Vy ano?

Hlavní postava může být štvanec. Může to mít zatraceně těžké, její život může být peklem. Když ji ale obklopuje defilé padouchů, kteří jsou na ni zlí jen proto, aby autor ukázal, jak to má ta chudinka těžké, je výsledek spíš peklem pro čtenáře. Důvody… nemusí být nutně logické, ale měly by existovat, být aspoň naznačeny a být věrohodné. Dokonce je nemusí znát ani postavy samotné, ale já o nich vědět chci.

 

 

„Co jsem vám udělala, proč mě tak nenávidíte?!“

„No, podívej, někdo tu toho zlouna dělat musí, žejo…“

 

Ale pomalu se zase dostávám jinam, než jsem chtěla, k věčnému tématu zlounů bez příčiny. Takže zpět, nějak to s tím otloukánkem ukončit.

Líbí se mi příběhy, v nichž chudáček hlavní hrdina celou dobu někoho považuje za nejhoršího hajzla, aby nakonec zjistil, že dotyčný naopak stojí na jeho straně. Neříkám, že je to nějaký samospásný scénář. Ale takové menší prohlédnutí, zjištění, že třeba všechno není tak černobílé, jak se to z pohledu ubližovaného jeví, u většiny příběhů, na které tu nadávám, chybí.

A přece jen můžu najít inspiraci u své práce na mamutovi. Zjistila jsem, že zkusit si změnit úhly pohledu, vžít se na chvíli i do kůže těch, kteří jsou přece jen na zápornější straně, je hodně zajímavé a otevírá mi to nové možnosti. Tvůrci chudáčků hrdinů, proti kterým se spikl celý svět, by to měli taky vyzkoušet.

Ptejme se „proč?“. Není třeba odpověď naservírovat čtenáři na stříbrném podnosu, ale my bychom ji znát měli.

Hrdinku nenávidí vlastní rodiče. Proč? Hmmm, já ani nevím, prostě to tak je – taková odpověď neobstojí. No, protože je tak chytrá a krásná, a matka jí závidí a otec jí nerozumí – to už je lepší, i když strašně ohrané. Chce to ptát se dál, přemýšlet nad tím, i když je to těžké a zdánlivě k ničemu, devadesát procent údajů přece v samotném textu nepoužijeme.

Možná nepoužijeme, ale využijeme. Dodáme svým postavám nezbytný vnitřní rozměr, díky kterému mohou být uvěřitelné, živé. A čtenář s nimi pak může soucítit.

O to nám celou dobu jde, ne? :)

 

 

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter