Vivík čte (a varuje): Alena Jakoubková – Manžel, který štěká, taky kouše

Alena Jakoubková – Manžel, který štěká, taky kouše

Vydala Moravská Bastei MOBA, s.r.o. Brno, 2012, 239 stran

 

Tuhle knihu jsem přečetla v podstatě nedopatřením, nevím proč mě nevarovala obálka…

Tedy, nedělá mi problém přiznat, že čas od času si dám nějakej ten ženskej román a většinou se u nich i bavím, pokud nejsou extrémně pitomý a neberou se přitom vážně. Jenže tahle věc…

Nerada kritizuju. Je jasný, že napsat knihu je fuška, a to nejspíš i špatnou knihu.  Ale je tu toho zatraceně málo, co bych mohla pochválit. Stejně tím zkusím začít.

Plusem pro mne tedy bylo téma, příběh samotný. Být napsaný s nadhledem a humorem, odlehčeněji a vůbec jinak, nejspíš bych se do něj zažrala.

Aha. A tím výčet předností asi končí. Sice jsem se chytla i takhle, jenže spíš proto, že jsem stále čekala, jestli nenastane obrat k lepšímu, jestli se postavy začnou chovat uvěřitelně, jestli třeba nenarazím na nějaký ten fórek. Nakonec jsem se už jen smála – což u scén, které měly působit dojemně a vážně, asi není zrovna výhra.

 

Takže, o čem je příběh: Sonja, vypravěčka, v šestnácti letech otěhotní. A začíná řešit, co a jak. Potud dobrý. Styl vyprávění sice vypadal jako opsaný z blogu skutečné puberťačky, ale v té chvíli to sedělo. I poté to ještě šlo – Sonjini rodiče, matka právnička, otec už nevím co dělal, ale asi taky prestižní profesi, jsou tvrdě proti tomu, aby si dítě nechávala, kvůli ostudě a neochotě obětovat čas péči o vnouče.  Dobře, z textu vyplývá, že je Sonjina matka strašlivá zrůda, necitelná a zlá, a otec ňouma v jejím vleku, ale pokud to vypráví Sonja, z jejího pohledu se to tak může jevit. Dál je ale čím dál tím hůř. Vyjde najevo, že otec děcka je floutek z Anglie, shodou okolností z aristokratické rodiny, kde mu pochopitelně není dáno povolení oženit se s nějakou šmuckou z Čech , a tak v tom Sonju nechává. Ta těhotenství tají až do chvíle, kdy je pozdě, protože se celkem oprávněně obává, že by ji matka hnala na potrat. Má ale smůlu, máti sice potrat nevydupe, každopádně ale vydupe, aby dítě hned po porodu šlo k adopci.

Někdy v téhle chvíli jsem ten román přestala brát vážně. Momenty, které by mohly vyždímat nějaké emoce nebo soucítění s chudáčkem Sonjou, která tak moc chtěla miminko a starala by se o něj úplně sama,  jsou zabité nedospělým a jednostranným náhledem na situaci.

Sonja se rozhodne, že už nikdy nechce jiné dítě, přece nemůže nahradit jedno druhým – ok, někdo to tak asi může mít, fajn, ale stejně mi to v kontextu s její láskou k dětem moc nesedí, leda jako takový puberťácký truc. V azylu u hodné tety, kam ji do porodu uklidili rodiče, aby jim v Praze nedělala ostudu, potká hodného a o mnoho let staršího pána, Hynka, a už to jede. Ten starší pán je podle všeho zapřisáhlý nokidding, děti nenávidí – ale do těhotné Sonji se zamiluje. A když zjistí, co a jak, že dítě jen odrodí a dá k adopci a že už další NIKDY NIKDY NIKDY mít nebude, nabídne jí sňatek. Sonja, naštvaná na rodiče, přijme. Hynek je zazobaný až běda, takže Sonja nemusí makat, manžel jí platí studia a všechno, po čem jen zatouží, další děti nehrozí a tak se může holka v klidu vzpamatovávat, že jí bylo ukradeno miminečko (mimochodem, scéna z porodnice byla asi jediná, která vyvolala ty správné emoce, sice jen chvilku a trochu, ale přece jenom…).

Pokud se do knihy někdo chcete pustit a nechcete se připravit o strhující napětí a překvapení, tak právě teď přestaňte číst. Dopopíšu ve zkratce zbytek příběhu:

Takže, Sonja vystuduje, stane se doktorkou filosofie, tuším – ale vyprávění se stále nese v duchu blogového zápisku třináctileté holčiny. Jezdí si po světě, Hynek žárlí, že se věnuje zaměstnání a služebním cestám a ne jemu, přijdou  ty krize a konflikty, ale jinak je všechno zlaté, až do chvíle, kdy u dveří zazvoní nějaká paní a sdělí Sonje, že je adoptivní matkou jejího dítěte. A že umírá na rakovinu, tak kdyby byla Sonja tak hodná a dcerku si vzala zpátky. Nejlíp i se sestřičkou, taky adoptovanou, u níž se ale biomatku nepodařilo najít.

Uááá, co teď, vždyť Hynek koťata děti nesnáší, když mu je přitáhnu domů, vyhodí nás, co si počneme, uááá…

Nebudu to protahovat, Hynek se opravdu šprajcne a i když Sonje dá více než štědré odstupné a rozvod proběhne v klidu a míru, přece jen děcka neskousne. Tak, aspoň něco se odehrává trochu uvěřitelně, říkám si, ale už kolem rozvodu se projevují náznaky, že nakonec bude happyend. A ono jo.

No, přestanu kopat do mrtvoly. Tahle knížka mi prostě připadá špatná v mnoha směrech. A to nemám nic proti zamilovanejm románům, dokonce ani proti dobře napsanejm zamilovanejm románům pro náctiletý… Ale zástupy nelogicky a neuvěřitelně se chovajících postav, dialogy, šustící papírem (fakt ne, šestnáctiletý nemluví takhle, ani šestnáctiletý geniální studentky gymnázia, zatrsakr!), rádoby dojemné scény, které jako by křičely „koukej se dojmout, sakra, teď se koukej dojmout, je to přece SMUTNÝ!“… ne, tohle vivíkovi nechutná. Uf.

Tuhle knížku doporučuju… vlastně radši nikomu. Přečtěte si radši něco od Fieldingový nebo Woodový. :)

2 reakcí v článku “Vivík čte (a varuje): Alena Jakoubková – Manžel, který štěká, taky kouše”

  • Tyto Alba napsal:

    Mám naprosto smíšené pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že existují i horší spisovatelé než jsem já. Informace, která se mému sebevědomí hodí. Na druhou stranu i tihle horší spisovatelé vydávají. Na rozdíl ode mně. Což je informace, která se mému sebevědomí nehodí.

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Rukavice do fitness a nebo pro cyklistiku