VIVIBLOG

Nejsem fanatickou ctitelkou F. X. Šaldy, dokonce bych se toho pána asi bála.

Na druhou stranu ale taky nemám ve zvyku fňukat, když někdo poukáže na boty a kopance, kterých se dopouštím, ať v kresbě, psaní, nebo dřív při bubnování.

Takže, ačkoli podnět k sepsání tohoto článku přišel po jedné takykritice typu: vykašli se na tyhle kraviny a dělej něco, na co máš, pořád ještě si k němu nepotřebuju pouštět tuhle písničku: http://www.youtube.com/watch?v=kjuSC9FWRlI

Jo, a jestli se nějaká moje konkrétní Nemesis pozná a urazí…

***

Takže, původ a význam slova kritika si můžete sami vygooglovat. Já vám jen sdělím, že to neznamená rozsekat autorovo sebevědomí na nudle a ty zašlapat do bahna.

Moment?

Ne, fakt ne.

Na druhou stranu to taky neznamená, že všechno, co se od vás osoba, které jste přislíbili kritiku, dozví, bude: Jo, mně se to líbilo. A to ani v případě, že se vám to opravdu líbilo. Tohle osobně vnímám snad ještě hůří, než prve zmíněné předusání mého výtvoru zahnojenou těžkou botou. Neslyším „mně se to líbí“. Slyším:  dobrý no, ale pojď se radši bavit o něčem, co mě vážně zajímá“.

Další věc je, že negativní kritika má většinou pro kritizovaného větší váhu, než pozitivní. Pokud se někdo zabýváte psychologií hlouběji, než na úrovni nadšeného laictví, asi byste to dokázali vysvětlit. Já umím říct pouze to, že se mi to děje taky. Obrázek, kterej mám ráda, bavilo mě ho kreslit, vím, že má svoje nedostatky, ale stejně jsem s ním v rámci svých možností spokojená. Známí a přátelé jej okomentují, většinou pochvalně, od těch, kteří také výtvarničí, se dozvím i nějaké ty připomínky. Upozornění na chyby v perspektivě, v anatomii… zamyslím se nad nimi, často s nimi pracuju u další věci. A náhle – takykritik.

„To si fakt myslíš, že tohle je nějaký umění, jo? Všechno špatně. Je to příšerný. Vyser se na to, prosimtě, to nemá smysl.“

Před nějakejma deseti, patnácti lety bych zalezla do kouta a uškrtila se kabelem internetový přípojky – ještě že tehdy jsem o internetu neměla ani šajna. A teď už to nějak přežiju. Jen pak s hrůzou myslím na slabší povahy, na jejichž sebevědomí taková neřízená střela může napáchat pustošivé a často smrtící škody.

Sem tam pak z takového drsného řízka nebo řízkyně vydoluju, co konkrétněji se jim nelíbí. Snažím se vzít si i z takový prašivý situace aspoň něco. Ale v drtivé většině jedou podle scénáře: přijdu, plivnu co nejvíc zabijáckej jed a jdu dál.

Asi mají moc práce se svatou válkou proti méněcennému umění.

Jednu pozitivní věc to ale přece jen přináší – o moc víc si pak vážím skutečných kritiků. Ti mohou být negativní, nemusí chválit, ale dokáží svoje připomínky podat tak, aby mi k něčemu byly.  Sice to třeba pořád není příjemný, to uvědomění si vlastních nedostatků nebejvá, ale diametrálně se to liší od pocitu, že bych se měla radši zaměřit na okopávání brambor a dbát přitom, abych si přitom nepouštěla svoji kreativitu na špacír.

***

Dobře, dobře, nějak jsem se zasekla u výtvarničiny. Možná proto, že u psaní mě ani takykritici tak nevytáčejí. A taky u něj celkově kritiku dělím na dvě sekce. Do jedné patří betačtenáři, od kterých čekám poznámky a připomínky, samozřejmě že i  záhlavec, když se dopustím zhůvěřilostí, ale celkově se to nese spíš v podnětném duchu. Druhá sekce jsou samotní kritici – u těch vítám, když mi naznačí, jak podle nich text vylepšit, ale tak úplně to nevyžaduju. Pokud se jim celek nelíbí a nic jim neříká, fajn, když mi sdělí, z jakého důvodu, dvakrát fajn. To samé pak s dílčími záležitostmi. Nemůžu tvrdit, že chci kritiku, a ve skutečnosti čekat poplácání po zádech, pohlazení po hlavičce a nějaké to „pěkný to máš, pěkný“.

Beru na vědomí, že do kritiky se nejspíš vždycky větší či menší měrou promítají osobní preference kritika. Jenže potom taky vnímám jako sviňárnu, když dejme tomu zarytý realista a skeptik doslova zmrdá fantasy příběh, jen proto, že je to fantasy. Vždycky je možnost jít od toho. Když vidím, že mi jako vegetariánovi servírují pěkně krvavej hovězí stejk, je asi tak nějak přijatelnější říct sorry, maso nežeru, dokonce i nějaká ta menší agitka o právech zvířat se snese spíš, než když do stejku zakrojím, požvejkám sousto, pak to všechno hodím číšníkovi do ksichtu a začnu řvát, jak je to jídlo příšerně zfušovaný a že by se z toho zblil i sousedův Azor.

Taky je možný říct, že to není váš šálek čaje, ale podíváte se na to striktně z hlediska příběhového, živosti postav, plynulosti dialogů, whatever… To asi musí bejt těžší, ale koneckonců, nevím o nikom, snad vyjma kritiků profesionálních, komu by někdo nějaký čtení vyloženě nutil.

Koukej to zkritizovat, jinak máš padáka... Nevím, jestli to tak funguje, dokonce i v té profi sféře.

Nejspíš není nutný, abych se i na věci, která se mi nezamlouvá, snažila najít pozitiva, ale sama se to snažím dělat a jsem ráda, když takovou laskavost někdo poskytuje i mně. Pokud nejde opravdu o blábol bez hlavy a paty – a tím myslím fakt výplod grafomana, nedávající smysl ani jemu samotnému – vždycky se dá najít něco, z čeho může autor vycházet, zlepšovat se. Úkolem kritika není ho k tomu dokopat, to musí každej sám. Ale stejně tak není úkolem kritika dotyčného ukopat, aby už nikdy nenapsal nic delšího, než nákupní lístek.

Celkově mi vyhovuje jak přístup Triumvirátu, tak mých věrných betařů a nakonec i trhače strašlivého, totiž Lardawana. Chtěla bych tady trochu rozepsat, jak se pro mě ty tři přístupy od sebe liší a co na nich shledávám přínosného. Pak bych ještě nahodila jeden příklad totálně mimoňského takykritika a už dám pokoj.

Takže, Triumvirát. Kdo jste ještě neměl tu čest – jde o tři osoby, pohybující se na české sci-fi a fantasy scéně a věnující se jak psaní, tak kritice na téměř profesionální úrovni. Pro mne je od profíků odlišuje asi jen to, že za práci se začínajícími pisálky nedostávají žádnej honorář, ale to je věc názoru. Každopádně, posílala jsem jim jednu starší věc – Úsvit večera – a dostalo se mi jak konkrétních připomínek, tak celkového zhodnocení, které mohu obecně vzáhnout na cokoli z mojí i současný tvorby.

Za druhé, betačtenáři. To jsou ti, které začínám otravovat, když ze mě vypadne něco novýho a potřebuju upozornit na formální nedostatky i zjistit, jak celek působí na čtenáře. Nemůžu tu jmenovat všechny, takže se zaměřím na statečné lovce mamuta – totiž ty, kteří se mnou v tomto roce bojovali s románem. Asi nejvíc mi vyhovuje přístup Karla Englmaiera. Včera jsem si dělala poznámky k úpravám podle jeho připomínek, a musím říct, že jsem se kolikrát málem chechtala nahlas. Karel si nebere servítky, dá mi najevo, co se mu nelíbí, ale tak vtipnou formou, jako by tu hořkou pilulku pokaždý zabalil do čokolády. Fakt mě to baví a když se zasměju, mám mnohem větší chuť něco udělat s problémem, o němž vlastně byla řeč. Hanina Veselá také zvládla celého mamuta přečíst a opoznámkovat, za což má můj velký dík a obdiv, a i když se u jejích poznámek tolik nebavím, jsou pro mě stejně důležité. Navíc se ve srovnání s těmi Karlovými ukázala ještě jedna důležitá věc – když totiž mají dva betaři na nějakou věc odlišný názor, tj. jeden chválí a druhý proklíná, pak je ta věc nejspíš v pořádku. A za ty, kteří mi pomáhají s reáliemi, zmíním hlavně Bena – je dobré mít někoho, kdo se zabývá třeba šermem, když člověk potřebuje napsat bojové scény a sám naposledy držel v ruce meč před deseti lety. Betaři jsou pro mě zkrátka přátelé, s nimiž text můžu prodiskutovat, bavit se u toho a už je jen na mně, abych si z toho vzala co nejvíc podnětů.

Do třetice Lardawan – typ kritika, kterýho jsem nejdřív považovala za obyčejnýho štěkala a srážeče (teď už to můžu přiznat). Ale protože jsem ženská zvědavá, vydržela jsem a troufám si tvrdit, že jsem získala hodně cenný náhled na svoje psaní. Je sice těžší přenést se přes ten brblavej tón, jenže kdybych to neudělala… Například o sobě vím, že jsem celkem pohodlná, když je nějaký úsek textu špatně, dělám cokoli, abych ho nemusela škrtnout a přepsat. Ale už jsem si neuvědomovala, jak si škodím tím, že se spokojím s první verzí zápletky nebo příběhové linky, aniž bych ještě rozváděla jiné možnosti. Lardawan je pro mě ta hořká pilulka už bez čokoládového obalu. Můžu si vybrat, jestli si ji vezmu a bez ohledu na nepříjemnou chuť ji nechám, aby mi pomohla, nebo začnu kňourat, že je to hnusný a že neeechci a pojedu si dál to svoje. Prostě takovej doktor House, že…

A naposledy – takykritik. Do téhle kategorie jsem nejdřív trochu řadila i právě Lardawana, ale byla to chyba. Protože… nechci dotyčného jmenovat, ale od tohoto takykritika nemůžu dostat nic, než horu negace a výsměchu. Myslím, že každej nějakýho takovýho známe. Něco děláme, sice ne dokonale, ale podle svých momentálních nejlepších možností. Baví nás to, v ideálním případě to baví i okolí. A pak přijde on. Mistr nic neříkajících frází, které přes svou prázdnost dokážou srážet víc, než sebeupřímější chvála dovede pozvednout. „Tohle je příšerný. Je to komerční/úplně mimo, fantasmagorie. Nemůže to nikoho doopravdy zajímat. Já nejsem zlej, jsem jen upřímnej. Myslím to s tebou dobře. Tohle je ztráta času. Fakt, nemá cenu na tom nějak pracovat, to prostě lepší nebude…“ Vlastně na tom nejsou nejhorší ty vyslovené negace… nejhorší je vidět, že to dotyčnej vážně „myslí dobře“. A přitom vydává svůj vlastní vkus a názor za obecně platnou zákonitost. Asi jedinou obranou je přestat naslouchat. I když je to pro mě snad těžší, než snášet ty děsný poznámky… protože vždyky doufám, že se nakonec třeba objeví něco, co mi k něčemu bude. Jenže to je jako čekat, až mi úředníci na pracáku najdou dobrý zaměstnání. Marnost…

Takže, abych to shrnula: jako snad každý autor, i já miluju, když mám nějakou zpětnou vazbu. Přijímám a vítám i skutečnou kritiku. Beru tu negativní. Co nesnáším, je přístup: tohle je špatně, protože jsem řekl, že je to špatně a tím to hasne. Pokud jste vlastníci tohoto přístupu k cizí tvorbě, fajn. Odolejte prosím nutkání mi svůj názor sdělovat a můžeme být kámoši. V opačném případě se nedivte, že s vámi odmítám komunikovat. Díky.

A všem opravdovým kritikům děkuji, jsem ráda, že vás znám…

Follow

Sdílet

19 reakcí v článku “Kritika a já”