Kritika a já

Nejsem fanatickou ctitelkou F. X. Šaldy, dokonce bych se toho pána asi bála.

Na druhou stranu ale taky nemám ve zvyku fňukat, když někdo poukáže na boty a kopance, kterých se dopouštím, ať v kresbě, psaní, nebo dřív při bubnování.

Takže, ačkoli podnět k sepsání tohoto článku přišel po jedné takykritice typu: vykašli se na tyhle kraviny a dělej něco, na co máš, pořád ještě si k němu nepotřebuju pouštět tuhle písničku: http://www.youtube.com/watch?v=kjuSC9FWRlI

Jo, a jestli se nějaká moje konkrétní Nemesis pozná a urazí…

 

 

 

 

 

 

***

Takže, původ a význam slova kritika si můžete sami vygooglovat. Já vám jen sdělím, že to neznamená rozsekat autorovo sebevědomí na nudle a ty zašlapat do bahna.

Moment?

Ne, fakt ne.

Na druhou stranu to taky neznamená, že všechno, co se od vás osoba, které jste přislíbili kritiku, dozví, bude: Jo, mně se to líbilo. A to ani v případě, že se vám to opravdu líbilo. Tohle osobně vnímám snad ještě hůří, než prve zmíněné předusání mého výtvoru zahnojenou těžkou botou. Neslyším „mně se to líbí“. Slyším:  dobrý no, ale pojď se radši bavit o něčem, co mě vážně zajímá“.

Další věc je, že negativní kritika má většinou pro kritizovaného větší váhu, než pozitivní. Pokud se někdo zabýváte psychologií hlouběji, než na úrovni nadšeného laictví, asi byste to dokázali vysvětlit. Já umím říct pouze to, že se mi to děje taky. Obrázek, kterej mám ráda, bavilo mě ho kreslit, vím, že má svoje nedostatky, ale stejně jsem s ním v rámci svých možností spokojená. Známí a přátelé jej okomentují, většinou pochvalně, od těch, kteří také výtvarničí, se dozvím i nějaké ty připomínky. Upozornění na chyby v perspektivě, v anatomii… zamyslím se nad nimi, často s nimi pracuju u další věci. A náhle – takykritik.

„To si fakt myslíš, že tohle je nějaký umění, jo? Všechno špatně. Je to příšerný. Vyser se na to, prosimtě, to nemá smysl.“

Před nějakejma deseti, patnácti lety bych zalezla do kouta a uškrtila se kabelem internetový přípojky – ještě že tehdy jsem o internetu neměla ani šajna. A teď už to nějak přežiju. Jen pak s hrůzou myslím na slabší povahy, na jejichž sebevědomí taková neřízená střela může napáchat pustošivé a často smrtící škody.

Sem tam pak z takového drsného řízka nebo řízkyně vydoluju, co konkrétněji se jim nelíbí. Snažím se vzít si i z takový prašivý situace aspoň něco. Ale v drtivé většině jedou podle scénáře: přijdu, plivnu co nejvíc zabijáckej jed a jdu dál.

Asi mají moc práce se svatou válkou proti méněcennému umění.

Jednu pozitivní věc to ale přece jen přináší – o moc víc si pak vážím skutečných kritiků. Ti mohou být negativní, nemusí chválit, ale dokáží svoje připomínky podat tak, aby mi k něčemu byly.  Sice to třeba pořád není příjemný, to uvědomění si vlastních nedostatků nebejvá, ale diametrálně se to liší od pocitu, že bych se měla radši zaměřit na okopávání brambor a dbát přitom, abych si přitom nepouštěla svoji kreativitu na špacír.

***

Dobře, dobře, nějak jsem se zasekla u výtvarničiny. Možná proto, že u psaní mě ani takykritici tak nevytáčejí. A taky u něj celkově kritiku dělím na dvě sekce. Do jedné patří betačtenáři, od kterých čekám poznámky a připomínky, samozřejmě že i  záhlavec, když se dopustím zhůvěřilostí, ale celkově se to nese spíš v podnětném duchu. Druhá sekce jsou samotní kritici – u těch vítám, když mi naznačí, jak podle nich text vylepšit, ale tak úplně to nevyžaduju. Pokud se jim celek nelíbí a nic jim neříká, fajn, když mi sdělí, z jakého důvodu, dvakrát fajn. To samé pak s dílčími záležitostmi. Nemůžu tvrdit, že chci kritiku, a ve skutečnosti čekat poplácání po zádech, pohlazení po hlavičce a nějaké to „pěkný to máš, pěkný“.

Beru na vědomí, že do kritiky se nejspíš vždycky větší či menší měrou promítají osobní preference kritika. Jenže potom taky vnímám jako sviňárnu, když dejme tomu zarytý realista a skeptik doslova zmrdá fantasy příběh, jen proto, že je to fantasy. Vždycky je možnost jít od toho. Když vidím, že mi jako vegetariánovi servírují pěkně krvavej hovězí stejk, je asi tak nějak přijatelnější říct sorry, maso nežeru, dokonce i nějaká ta menší agitka o právech zvířat se snese spíš, než když do stejku zakrojím, požvejkám sousto, pak to všechno hodím číšníkovi do ksichtu a začnu řvát, jak je to jídlo příšerně zfušovaný a že by se z toho zblil i sousedův Azor.

Taky je možný říct, že to není váš šálek čaje, ale podíváte se na to striktně z hlediska příběhového, živosti postav, plynulosti dialogů, whatever… To asi musí bejt těžší, ale koneckonců, nevím o nikom, snad vyjma kritiků profesionálních, komu by někdo nějaký čtení vyloženě nutil.

Koukej to zkritizovat, jinak máš padáka... Nevím, jestli to tak funguje, dokonce i v té profi sféře. :)

Nejspíš není nutný, abych se i na věci, která se mi nezamlouvá, snažila najít pozitiva, ale sama se to snažím dělat a jsem ráda, když takovou laskavost někdo poskytuje i mně. Pokud nejde opravdu o blábol bez hlavy a paty – a tím myslím fakt výplod grafomana, nedávající smysl ani jemu samotnému – vždycky se dá najít něco, z čeho může autor vycházet, zlepšovat se. Úkolem kritika není ho k tomu dokopat, to musí každej sám. Ale stejně tak není úkolem kritika dotyčného ukopat, aby už nikdy nenapsal nic delšího, než nákupní lístek.

Celkově mi vyhovuje jak přístup Triumvirátu, tak mých věrných betařů a nakonec i trhače strašlivého, totiž Lardawana. Chtěla bych tady trochu rozepsat, jak se pro mě ty tři přístupy od sebe liší a co na nich shledávám přínosného. Pak bych ještě nahodila jeden příklad totálně mimoňského takykritika a už dám pokoj.

Takže, Triumvirát. Kdo jste ještě neměl tu čest – jde o tři osoby, pohybující se na české sci-fi a fantasy scéně a věnující se jak psaní, tak kritice na téměř profesionální úrovni. Pro mne je od profíků odlišuje asi jen to, že za práci se začínajícími pisálky nedostávají žádnej honorář, ale to je věc názoru. Každopádně, posílala jsem jim jednu starší věc – Úsvit večera – a dostalo se mi jak konkrétních připomínek, tak celkového zhodnocení, které mohu obecně vzáhnout na cokoli z mojí i současný tvorby.

Za druhé, betačtenáři. To jsou ti, které začínám otravovat, když ze mě vypadne něco novýho a potřebuju upozornit na formální nedostatky i zjistit, jak celek působí na čtenáře. Nemůžu tu jmenovat všechny, takže se zaměřím na statečné lovce mamuta – totiž ty, kteří se mnou v tomto roce bojovali s románem. Asi nejvíc mi vyhovuje přístup Karla Englmaiera. Včera jsem si dělala poznámky k úpravám podle jeho připomínek, a musím říct, že jsem se kolikrát málem chechtala nahlas. Karel si nebere servítky, dá mi najevo, co se mu nelíbí, ale tak vtipnou formou, jako by tu hořkou pilulku pokaždý zabalil do čokolády. Fakt mě to baví a když se zasměju, mám mnohem větší chuť něco udělat s problémem, o němž vlastně byla řeč. Hanina Veselá také zvládla celého mamuta přečíst a opoznámkovat, za což má můj velký dík a obdiv, a i když se u jejích poznámek tolik nebavím, jsou pro mě stejně důležité. Navíc se ve srovnání s těmi Karlovými ukázala ještě jedna důležitá věc – když totiž mají dva betaři na nějakou věc odlišný názor, tj. jeden chválí a druhý proklíná, pak je ta věc nejspíš v pořádku. :D A za ty, kteří mi pomáhají s reáliemi, zmíním hlavně Bena – je dobré mít někoho, kdo se zabývá třeba šermem, když člověk potřebuje napsat bojové scény a sám naposledy držel v ruce meč před deseti lety. :) Betaři jsou pro mě zkrátka přátelé, s nimiž text můžu prodiskutovat, bavit se u toho a už je jen na mně, abych si z toho vzala co nejvíc podnětů.

Do třetice Lardawan – typ kritika, kterýho jsem nejdřív považovala za obyčejnýho štěkala a srážeče (teď už to můžu přiznat). Ale protože jsem ženská zvědavá, vydržela jsem a troufám si tvrdit, že jsem získala hodně cenný náhled na svoje psaní. Je sice těžší přenést se přes ten brblavej tón, jenže kdybych to neudělala… Například o sobě vím, že jsem celkem pohodlná, když je nějaký úsek textu špatně, dělám cokoli, abych ho nemusela škrtnout a přepsat. Ale už jsem si neuvědomovala, jak si škodím tím, že se spokojím s první verzí zápletky nebo příběhové linky, aniž bych ještě rozváděla jiné možnosti. Lardawan je pro mě ta hořká pilulka už bez čokoládového obalu. Můžu si vybrat, jestli si ji vezmu a bez ohledu na nepříjemnou chuť ji nechám, aby mi pomohla, nebo začnu kňourat, že je to hnusný a že neeechci a pojedu si dál to svoje. Prostě takovej doktor House, že… :D

A naposledy – takykritik. Do téhle kategorie jsem nejdřív trochu řadila i právě Lardawana, ale byla to chyba. Protože… nechci dotyčného jmenovat, ale od tohoto takykritika nemůžu dostat nic, než horu negace a výsměchu. Myslím, že každej nějakýho takovýho známe. Něco děláme, sice ne dokonale, ale podle svých momentálních nejlepších možností. Baví nás to, v ideálním případě to baví i okolí. A pak přijde on. Mistr nic neříkajících frází, které přes svou prázdnost dokážou srážet víc, než sebeupřímější chvála dovede pozvednout. „Tohle je příšerný. Je to komerční/úplně mimo, fantasmagorie. Nemůže to nikoho doopravdy zajímat. Já nejsem zlej, jsem jen upřímnej. Myslím to s tebou dobře. Tohle je ztráta času. Fakt, nemá cenu na tom nějak pracovat, to prostě lepší nebude…“ Vlastně na tom nejsou nejhorší ty vyslovené negace… nejhorší je vidět, že to dotyčnej vážně „myslí dobře“. A přitom vydává svůj vlastní vkus a názor za obecně platnou zákonitost. Asi jedinou obranou je přestat naslouchat. I když je to pro mě snad těžší, než snášet ty děsný poznámky… protože vždyky doufám, že se nakonec třeba objeví něco, co mi k něčemu bude. Jenže to je jako čekat, až mi úředníci na pracáku najdou dobrý zaměstnání. Marnost…

Takže, abych to shrnula: jako snad každý autor, i já miluju, když mám nějakou zpětnou vazbu. Přijímám a vítám i skutečnou kritiku. Beru tu negativní. Co nesnáším, je přístup: tohle je špatně, protože jsem řekl, že je to špatně a tím to hasne. Pokud jste vlastníci tohoto přístupu k cizí tvorbě, fajn. Odolejte prosím nutkání mi svůj názor sdělovat a můžeme být kámoši. V opačném případě se nedivte, že s vámi odmítám komunikovat. Díky. :)

A všem opravdovým kritikům děkuji, jsem ráda, že vás znám…

19 reakcí v článku “Kritika a já”

  • Tyto Alba napsal:

    Potvrzuju, poslední přístup takykritika je na pěst, a když se nad tím zamyslím, tak vlastně poté, co jsem jednu takovou tříslovnou takykritiku obdržela, jsem přestala letos nějak psát. Úplně to člověku vezme chuť, nebo co. A hodně dlouho to zůstává před očima, i když už je jednomu třicet, a mohl by mít rozum, aby si takovýhle blbosti nebral.

    • Ekyelka napsal:

      Takové věci si jedna částečně bere na rozum, i když jí je přes třicet. Vždycky je tady totiž ono drobné „a co když“ – a to bývá docela zabijácký virus.
      Proto se nesmí zůstávat u jedné kritiky, zvlášť pokud je podaná takovou formou, ale zkusit otravovat i další nebož… ehm, betaře. Víc názorů, větší šance najít ztracenou duševní rovnováhu.

    • Viviana napsal:

      No… já po takovým pokusu mě sejmout potřebuju najít zdravej vztek. Když přestanu psát/kreslit/hrát nebo dejchat, protože se to někomu nelíbí, tak jsem prohrála. Takže Manowar do ucha a stand and fight! B)

  • Ekyelka napsal:

    Hehe… Ještě, že jsem začínala „natvrdo“ psát v době, kdy si internet cucal palec za ohavného škvrčení vytáčeného modemu. Všechny ty děsuplnosti se zlikvidovaly samy vlastní sladkou naivitou a neudržitelnými zápletkami – takže když došlo na první střety s takykritiky, už jsem svým způsobem byla otrkaná od reality (a ze všech stran; není nad to, když spolužačka v lavici zvládne přečíst a okomentovat nejen vaši povídku, ale i další díl ST knížky za jedno vyučování).
    Mno a za sebe mohu říct, že v rámci Triumvirátu se snažím být mírná, i když mi to obvykle moc nejde. Ono se fakt mnohem snáze kritizuje a chyby jsou vidět mnohem víc, než ty dobré pasáže – takže „jo, dobrý, líbilo“ je u mne vlastně forma jedné z nejvyšších pochval…

    • Viviana napsal:

      Tak od člověka, u kterýho vím, že dokáže vypíchnout i ty slabiny, potom tosemilíbení beru a jsem za něj ráda. Horší jsou takový ty vyloženě zdvořilostní fráze, kde úplně cejtíš, jak tě dotyčnej nechce urazit, ale strašně moc ho tvoje tvorba nezajímá…

  • Lina Dee napsal:

    Ano, ano, ano. Tohle je ten zdravý přístup ke kritice, který mám ráda. Zvláštní je, že z takykritika se může vyvinout velmi přínosný kritik. Zažila jsem to na Písmáku, který sám je semeništěm líbitipařů a takykritiků, ale když jsem si postavila hlavu, že to s tím psaním myslím vážně, a že jsem ochotná na tom pracovat, začal jeden z takykritiků dávat užitečné rady. Velmi užitečné, vlastně právě on může za to, že jsem se nezasekla na mrtvém bodě vývoje, což by se stalo, kdybych poslouchala ty ostatní, kterými se to tam hemžilo. (sra*ka, už nepiš) Nejhorší, co mě dokonale sundalo, bylo, když jsem zjistila, že některé ty urážlivé komentáře psal můj tehdejší manžel pod alternickem, jen aby mi dokázal, že on přece píše líp, což se mu stejně nepovedlo.

    • Viviana napsal:

      Začínám si vypracovávat takovej systém, jak oddělit ty opravdový škodiče od lidí, kteří jsou fakt jen upřímní. Počkat (a ptát se). Pokud z dotyčnýho nevypadne jedinej důvod, proč si myslí to, co si myslí, kromě toho, že je to jeho názor a ten se rovná svaté pravdě, tak přestávám vnímat. Není třeba pokaždý na deseti stránkách zdůvodnit, proč mi ta a ta scéna připadá nedotažená a hloupá, ale už jen takový prohlášení se liší od „je to sračka“.

      • KaktuS9 napsal:

        Abych se takykritiků trochu zastal… nedivte se těm strohým a absolutně negativním hodnocením. Smutným faktem je, že drtivá většina prózy i poezie na internetu za víc než konstatování „je to sračka“ ani nestojí.

        • Viviana napsal:

          Smutným faktem… určitě je to fakt? Nebo tvůj názor?
          A i pokud to tak vidíš, což ti nehodlám vymlouvat, potom v případě, že po tobě někdo žádá kritiku a ty tu žádost přijmeš (což nemusíš), je vysloveně hnusný text třemi slovy odsoudit a neříct proč. :) A to platí i pro případy ujetých slasherek a mimózních rádoby dekadentních básníků.

          • KaktuS9 napsal:

            Je to fakt, protože devadesát procent jakékoliv literární tvorby je jazyková záležitost, kterou lze, ať se to začínajícím autorům líbí, nebo ne, objektivně hodnotit. Na blozích a diskuzích se těžko setkáš s autory, u kterých se můžem dohadovat, jestli jejich dílo odkazuje na beatníky nebo na existencialisty, protože úroveň těch děl je naprosto mizivá. Řečma o „věci názoru“ se má smysl ohánět maximálně v debatách o vyznění díla, ne o jeho jazykové úrovni. Zdůvodnění, proč jde o sračku, v těchto případech vyžaduje časově náročnější rozbor, kterej většina pisálků stejně slyšet nechce. Každopádně pokud někdo zveřejní svoje veledílo ve třech příspěvcích na diskuzním fóru, zdaleka není na analýzu připravenej.

          • Viviana napsal:

            Zdůvodnění, třeba z mého pohledu, rovná se i třeba to „jazyková úroveň je příšerná“. Nemluvím o nějaký hloubkový analýze, fakt. Jen o tom, že když už si někdo udělá čas, aby napsal „je to sračka“, pak ho nezabije, když dodá „protože neumíš psát česky“ nebo cokoli…

          • KaktuS9 napsal:

            To dotyčnýmu skutečně nedá o nic víc.

          • Viviana napsal:

            Možná ne. Možná jo. Já bych z toho třeba vyčetla, že se mám zaměřit na prostou čitelnost textu, případně si svoje dílo ještě nechat zkontrolovat od zdatnějšího kámoše, než ho pustím do světa. To, že člověk, který někam hodí příšernost plnou pravopisných chyb a nejlíp ještě jako souvislej blok textu, si to asi k srdci nevezme, už je věc druhá.

      • ioannina napsal:

        Ahoj. :-) ) Zatím jsem vypozorovala, že takykritici mají společný to, že to jsou frustráti. Nedaří se jim v jejich zvoleným oboru tak, jak by rádi, a tak se snaží cítit se líp tak, že jdou a hledají chyby na jiných. Nemusí to u nich vůbec být vědomej proces a je to přirozený (minimálně v pubertě jsme to dělali snad všichni), ale to nic nemění na neužitečnosti a destruktivitě takykritiků. Takže já osobně se například při výběru bety (vyšší forma kritika, žejo :-) ) ) rozhoduju i podle toho, jestli je to člověk, kterej už v životě něčeho dosáhl, a tak si už věří dost a nepotřebuje si leštit ego.

  • redfox napsal:

    Pěkný článek. A teď mi ještě někdo napište pokračování o jedné velmi důležité věci, kterou článek nastiňuje. Kde najdete „dobrého“ beta readera, který by uměl říct, co se mu líbilo a nelíbilo? Zjišťuji totiž, že i když je dost lidi, kteří se dokonce sami pravidelně ptají, jestli nemám „něco nového ke čtení“, nedává mi to potřebnou zpětnou vazbu.
    Když se totiž mají vyjádřit, co se jim na tom líbilo, nebo nelíbilo, najednou jim chybějí slova. A většinou je odpověď právě jen: prostě se mi to líbilo, někdy s dodatkem, že se od toho nemohli odtrhnout (to beru jako velkou pochvalu). Prostě je to fajn a příjemné, ale vím, že ne všechno je tam dobré, jenže koho si můžu sakra dovolit pravidelně otravovat se svýma výtvorama?

    • Viviana napsal:

      Ahoj…
      Nevím, jestli je to přesně to, co chceš slyšet, ale já prostě naházím všechny známé a přátele, ochotné číst, do jednoho velkýho síta a prosívám a prosívám. Řekněme, že z takovejch pěti pokusů vyjde jeden člověk, schopnej napsat víc, než líbí/nelíbí. A betařů, kteří jsou opravdu dobří – tj. opoznámkují celý text, mám jen pár. Ale když se to pak sečte, dává mi to myslím dostatečnou zpětnou vazbu, takže si nestěžuju.

      Kdybys měl zájem, ozvi se mi na mail nebo přes FB, třeba si můžeme čas od času podrbat záda vzájemně (myslím, co se textů týče). :)

      Viviana.S@seznam.cz
      https://www.facebook.com/viviana.stellata

  • redfox napsal:

    Za pokus to stojí, mejla sem ti poslal :P

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Veslovací trenažery pro účinný trénink