Čtecí a drbací sraz II

aneb bylo nás jen pár, ale zato těch nejlepších. A přišel i zenový mistr Dežo z Karlína.

Cesta tam…

Měly jsme s mamčou v plánu, že pojedeme autobusem ve tři čtvrtě na sedm a získáme tak spoustu času se v Praze porozhlídnout, rozkoukat a aklimatizovat.

Jenže člověk míní a mámin mobil se ztlumeným vyzváněním mění.

Byla ještě tma, když se mamík vplížil do ložnice a vzbudil mě, ale stejně už bylo pozdě.

„Já jsem asi zaspala,“ ozýval se zoufalý šepot, „ono už je sedm pět.“

Když mi takové údaje někdo sdělí dvě vteřiny potom, co procitnu a ještě si nejsem úplně jistá, kdo vlastně jsem a kde se nalézám, mám trochu problém je strávit. Nicméně jsem se poměrně rychle vzpamatovala, vyplížila se z ložnice a začala vesele panikařit.

Zjistily jsme, že nám jede v osm vlak. Gareth, ačkoli musel být psychicky připraven na vstávání v šest, nebyl právě nadšený a mrmlal něco o tom, že ať si vlak jede a ať si děláme, co chceme, že on se toho nehodlá účastnit. Nakonec nás odvezl, protože je sice mrmlíř, ale v jádru strašně hodný. (Šplhy šplhy…)

U pokladny jsme zakoupily lístky, paní pokladní byla hrozně milá, přála nám šťastnou cestu a že se máme jít podívat do muzea vlaků… o chvíli později jsme zjistily, že se za tím nejspíš skrývala ďábelská dopravácká škodolibost.

Před nádraží totiž přijel RegioJet s nápisem Březnice-Blatná.

Fajn, přijel sem a pojede zpátky, pomyslely jsme si s Eliáškou. A ještě s jedním pánem. Vjuchali jsme všichni tři dovnitř, i když nám bylo divné, že nikdo jiný nenastupuje. Mamík si aktivně označila jízdenku, vyhlíželi jsme pak trochu znepokojeně ven na davy lidí na perónu a snažili jsme se zjistit, jestli to pojede, nebo CO… Až jsem si všimla, že nám tam na displeji poměrně velká a rudá písmena hlásí: KONEČNÁ STANICE, PROSÍME VYSTUPTE SI.

Vystoupili jsme si.

Naštěstí na druhý pokus se nám podařilo trefit správný vlak, dokonce i v Březnici do dalšího správného vlaku přesednout, a cesta probíhala vcelku poklidně. Za zmínku stojí: dítě zhruba ve věku Ádi, akorát o něco klidnější a hodnější, které na nás bafalo a my na něj zpátky a tak vůbec jsme se vzájemně zabavovali. Údolí u Berounky, z nějž stoupala mlha tak podobná cigaretovému kouři (produkovanému zhruba tisícovkou usilovně bánících kuřáků), že Eliáška zahlásila: „Tady mají sjezd Zemanovci!“. Další dítě, kdesi na druhém konci vagonu, které, když jsme vjeli do dlouhého tunelu před Hlavním nádražím, zoufale zvolalo: „Mami! Já NEVIDÍM!“ a po výjezdu z tunelu naopak radostně vykřiklo: „Hurááá!!!“

Pak už Praha. Hlavní nádraží! Socha Nicholase Wintona/pomník cestujícím, čekajícím na věčně zpožděný vlak! Piáno!

A také první telefonát s Cirrat, prozatím ještě nic neřešící, neboť Vivík v Praze se mění v roztěkanou obludu, ztřeštěně poletující kolem a jen těžko se nechávající kamkoli nasměrovat.

Setkávání

V palici se mi převalovaly útržky informací od Cirrat, kdeže bychom mohly najít kafe a snídani za rozumný peníz, a tak jsem naštěstí dokázala ignorovat máminu pobídku, abychom v parku před nádražím začaly nahlas vyvolávat, že chceme koupit kilo heroinu (zdá se, že šílený nápad na teroristický útok křečkem v sušáku na ruce při minulém pražském výletu byl ještě z těch příčetnějších). Takže jsme se živé a zdravé dostaly do restaurace U Jindřišské věže. Líbilo se mi tam zhruba do chvíle, než jsme zjistili, že za dva plátky štrůdlu dáme sumu, za kterou by se dalo upéct šest šišek a ještě by zbylo na příspěvek hladovějícím dětem v Africe.

Přesto jsme si tam kafe a snídani daly, nebylo zbytí. A pak jsme vyrazily za Sovou.

Od té jsme dostaly instrukce, že se sejdeme na Hradčanské a že „dole u vlaků“. Hmmm… Samozřejmě jsem začala přemýšlet, kde dole u vlaků, jestli se neztratíme a že vlaků už máme dneska dost na zbytek roku. Zachránila nás Cirrat. Při telefonování s ní jsem se totiž nesměle zmínila, že jako kam máme jít, abychom se dostaly „dolů ke vlakům“.

„Vystoupíte z metra a ani se nehnete!“

Zajásaly jsme, doklusaly jsme do metra, dojely na Hradčanskou, vystoupily a ani jsme se nehnuly. Tentokrát se nekonalo žádné dlouhé nahánění se po stanicích metra, takže je to nejspíš nejlepší setkávací strategie. Píšu si pro příště.

Cirrat a Sova dorazily natotata, paráda, konečně jednou taky něco klapalo.

Palačinkárna

Do palačinkárny, kterou doporučuje 100% mě známých Sov jsme také dojely hladce. A musím říct, že od toho dne ten podnik doporučuje i 100% vivíků, které znáte vy. (Prosím Sovu, aby kdyžtak doplnila celé jméno palačinkárny, reklamu si vážně zaslouží!).

Palačinky na slano, (bohatý výběr, dala jsem si s nivou a slaninou a mlaskám si ještě teď, když si na to vzpomenu) vyráběné z pohankové mouky, takže perfektní pro celiaky. Tajemný šuplík na vzkazy. Fíkus v rohu, který Eliášku přivedl na myšlenku, že bychom měly založit neziskovku „Kytka v nouzi“ – chodily bychom po hospodách, vyhledávaly květiny ve špatné kondici, zachraňovaly je a za celou tu bohůmlibou činnost by nám stačilo proplacení naší útraty, co říkáš, Evropská Unie, dostaneme grant?

Při odchodu se navíc zcela nečekaně objevila Mivka! Já jsem se od příjezdu do Prahy pořád rozhlížela, jestli nepotkám někoho známého a přičítala jsem to svojí degeneraci vesnicí. A ono to bylo TUŠENÍ! Sice jsme měly jen pár minut, ale za to setkání jsem vážně ráda. Příště to, doufám, vyjde na dýl.

Na Knoflík!

Čas zase začal provádět psí kusy, najednou bylo půl druhé a pak dvě… tudíž jsme se krokem pozvolným vydaly ke Knoflíku. Aby ty davy na akci přihlášených nemusely dlouho čekat. (Fakt, že Sikar sám vlastně za dav vydá, je diskutabilní). Byla to epická cesta na epickou událost s epickým zakončením. Ale nepředbíhám…

Nejdřív ze všeho jsme potkaly antikvariát. Ne, Antikvariát. Možná dokonce ANTIKVARIÁT. Vypadal tak, jak si antikvariát představuju a jak jsem ho až do té osudné chvíle vídala jen v divokých knihomolích snech. Až vyrostu, chci v jednom takovém BYDLET!

Nepříliš velký prostor s vysokým stropem, u zdí regály plné knih, s hromadami knih, které se toho stropu dotýkaly. Nejspíš stoly – nebyly moc vidět -  a na nich a kolem nich další hromady knih, taky nějaké obrazy a cetky, ale hlavně knihy. V uličkách mezi knihami se člověk skoro nemohl ani otočit, ale to bylo fuk, protože knihy. Knihy knihy. Knihy.

A tak málo času.

Něco málo jsme ulovily, mamíkovi jsem našla Trosečníky z Vlaštovky a vydolovaly jsme zpod jedné z knihohor publikaci o zpracování dřeva, po které už dlouho pátrala. Pro Cirrat jsme podnikly lov na Monte Christa, ty tři bichle hnízdily mimo dosah našich pracek, takže jsme je musely šikovně sešťouchnout jinou knihou (ale byly jsme šetrné a něžné, fakt!). Já jsem nakonec nic neulovila, jen jsem pobíhala sem a tam a vykřikovala „Victor Hugo! Dickens! Aaaa! Aaaa!“ a podobně. Kdybych totiž s něčím začala, musela bych si jednak pronajmout trakař či valník, a jednak bych zruinovala rodinný rozpočet na deset let dopředu. Abych si doopravdy vybrala, potřebovala bych pobýt tak pět, šest hodin… Naštěstí nás paní prodavačka tak trochu vyhodila, protože musela tam, kam i králové chodí pěšky. Takže jsme se vypotácely z knižní jeskyně a pokračovaly jsme v tažení na Knoflík.

A pak jsme se dostaly na most. Někde u Palmovky. Nevím, jak se jmenoval, ale v okolí zuří krutá válka gangů. Žrádlo proti Hadrům.

No vážně! Členové obou gangů si vyznačují své území nasprejovanými podpisy. To dá rozum. První jsme narazily na seznam členstva Žrádla. „KROUPY TVAROH VEKA TLAČENKA CUKR“. (Podle jiné, záhy zamítnuté teorie v okolí řádí kuchařka-sprejerka a píše po zdech šifrované recepty, ale zase – tlačenka s cukrem? To by nešlo…). A teorii gangů potvrdil další nápis, na který jsme narazily po chvíli. Nekompromisně hlásal: „TEPLÁKY“!

Aby těch zážitků nebylo málo, našla jsem po dalších pár krocích… předmět. Kovový, v zašroubovaném stavu asi dvacet čísel dlouhý, tyčkoidní předmět. Podle Sovy jde o sonický šroubovák sovětské provenience. Já bych jej používala jako šroubovací teleskopický obušek, akorát by to vždycky zabralo pár minut, než bych jej vyšroubovala do požadované délky. Mohla by to být i kouzelná hůlka, ale zase nejsme malé děti, abychom si vymýšlely takové pohádky, a kromě toho, uvnitř nebylo ani brko z fénixe, ani žíně z jednorožce, takže nic. Časem snad dodám foto předmětu, nakonec jej totiž zabavila Sova a nechala jej nezodpovědně v Praze…

S pomocí předmětu a kousků perleti jsme na stanici metra Palmovka mohly aktivovat krystal, který nás pustil správným východem do Knoflíku. Yaaay! Jsme dokonalá družinka, prostě.

Akorát můj milý bráška, který se tou dobou tak trochu přidal (něco chtěl vyřešit s mámou), se mi tím vším zdál vyvedený z míry.

A v Knoflíku

Před Knoflíkem čekal Sikar. A když jsme si posedali u venkovního stolu (prozatím), z kavárny se ještě vynořila Kaisi se svým přítelem. V té chvíli nás asi bylo dost na to, aby Sikar mohl položit zásadní otázku…

„Jak vyřešit zásobování plší armády?“

Můj okamžitý návrh, tkvící v použití vidlicovitě zakončených větví, na něž budou navázány žížaly a než ztratí požadovanou elasticitu, bude jimi páleno jakožto improvizovaným prakem oříškovou municí byl možná podnětný, ale mám pocit, že uťal možnou diskuzi na toto téma v samotném zárodku.

Čímž jsem si taky trochu naběhla, protože to otevřelo prostor pro to, aby se Cirrat pustila do trhání Úsvitu večera...

Ale ne. Kvůli tomuhle jsem nakonec tu povídku Triumvirátu posílala, žejo. A s většinou připomínek nemůžu než souhlasit. (Jenom na otazníkovykřičník nedám dopustit, rozleželo se mi to a prostě ne. Jasný, sakra?! :D ) Obecné věci, jako pomalý rozjezd – ani ne tak dějový, jako výrazový, nebo jak to říct, nedostatečnost popisů a to, že u některých záležitostí předpokládám, že mi čtenář vidí do hlavy a chápe, jak to myslím, zkrátka tyhle slabiny má i mamut a ve větší či menší míře i poslední povídky, co jsem psala nebo píšu.

A slyšet kritiku přímo z úst kritika, moci ji prodiskutovat… tohle bylo pro mě nedocenitelný.

Poté, co jsem byla takhle hezky zpucována, se Kaisi a její přítel zvedli, že už musí jít. A nikdo další přihlášený nedorazil (a nedorazil ani později), ale na rozdíl od minulého srazu jsem ani neměla potřebu z toho vyšilovat. Bylo nás pět (brácha si šel taky po svých záležitostech, nejspíš celý šťastný, že se zbaví společnosti těch divných lidí, haha) a bylo nám fajn. Posléze jsme se přesunuli dovnitř, obsadili jsme zastrčený kout vedle baru, krásně jsme se tam vešli. A pomalu jsme se mezi všeobecným plkáním a bavením se dopracovali i ke čtení. Mamka si dala reprízu Prince Kazišuka, opět s velkým úspěchem, Sikar se přidal pohádkou o guláši (pořád nemůžu přestat přemýšlet, jak by to asi napsal King…), Sova přihodila pár vtipných drabblí, já jsem nakonec zavrhla Domy (moc dlouhý a tak nějak… vážný) a střihla jsem si Andílky a Cirrat četla úryvky ze své rozpracované povídky (o které nebudu nic víc prozrazovat, jen že to mě a mámu pořádně napnulo a jsme hrozně zvědavé, jak se to vyvine).

Časem také Sikar konečně nazrál do stavu, kdy se mohl konečně objevit…

Dežo z Karlína

Takže. Moje milovaná maminka má v práci kolegyni, která vyrůstala v Karlíně mezi cikánskou komunitou. Když se s ní mamka v pátek loučila, říkala jí něco ve smyslu, že bude pozdravovat v Praze, a kolegyně se toho chytla: „A pozdravuj Deža z Karlína.“ Nevím, asi mámu dostatečně nezná, nebo co…

Už když jsme s Eliáškou seděly ve vlaku do Prahy, hučela do mně, ať nedělám Zagorku a udělám Deža, nebo něco v tom smyslu. Já jsem se ostýchala, nechtělo se mi, byla jsem na to moc střízlivá. Ovšem když jsem zahlédla Sikara…

Slovo dalo slovo a v mámině ďábelském plánu se změnil hlavní protagonista. Já jsem si oddechla, Sikar vypadal, že je se svým údělem smířený, takže po pár pivech jsme to rozjeli. Sikar dostal pár mlhavých instrukcí, kdože je, komu volá a proč, máma na svém mobilu vytočila číslo kolegyně a jakmile to zvedla, my ostatní jsme začali napodobovat prostředí Dežova karlínského bejváku a vůbec jsme tropili značně politicky nekorektní bordel. (Tímto se za to omlouvám osazenstvu Knoflíku. Už budeme hodní, faaakt!).

Jak to dopadlo, se dozvím až zítra. Jestli kolegyně máti v práci neuškrtí, tak to bude dobrý. Každopádně policejní akci na záchranu nebohé Eliášky, unesené Dežovou smečkou, nespustila, takže to zatím vypadá nadějně.

… a zase zpátky

Ten mrcha čas pořád neúprosně ubíhal. A to jsme si zrovna se Sikarem padli do noty (chvílemi doslova), začali jsme totiž rozebírat Manowar. Lstivě jsem k Manowartématu odvedla pozornost od nějakých doktorů Hů a podobných legrácek. Promiň, Sovo, promiň, i osahávání kolene a tak vůbec! :)

Cirrat se prozřetelně zdejchla chvíli předtím, než nás napadlo začít zpívat (nebo možná ještě chvíli stihla, teď si nemůžu vzpomenout). Ale nám to vydrželo až do metra, když jsme Knoflík neradi opustili. Pamatuju si chvíli, kdy mi na peronu Sova cpe do pusy žvejkačku, aby mě umlčela. A pak přišla epická tečka za celým večerem, když jsme nastoupili, shlukli se kolem takové té tyče na držení uprostřed vagonu, a zatímco jsme se Sikarem pořád „zpívali“, Eliáška a Sova dělaly, že nás neznají, případně že doprovází mírně retardované příbuzné. Vedle nás totiž stála babička, zhruba tak stoletá. Mračila se na nás, já jsem ji odhadla na nadávačku na tu dnešní mládež a pravděpodobně voličku třešniček. A protože mívám tendence řešit smírně i konflikty, které ještě ani nenastaly, ve chvíli, kdy jsme dopěli refrén Hail and Kill, jsem se k ní otočila a povídám: „Víte, to není to německý Heil, ale-“

„I´m sorry, I dont understand…“ děla babička s rozpačitým úsměvem.

Sova, která ucítila příčetnost (nebo příležitost pokecat si anglicky, případně obojí v jednom) se k ní hned otočila, a dala se s ní do řeči. Já jsem se přidala, Sikar taky přihazoval (tuším), a byl to nečekaně bezva rozhovor.

Paní byla z USA, prý jsme jí vůbec nevadili, naopak jsme ji bavili (ožralí Češi, haha, to chceš vidět!), nechala si vysvětlit, co je to tetřev a jak toká na pařezu v lese a teprve když jsme zase sklouzli k muzice, ozvala se, že ji kapely nezajímají, že ji zajímá HOKEJ!

„Eee… Hašek, Jágr,“ povídám.

Babička energicky zatřepala rukama, vychrlila ze sebe (nejspíš) názvy všech amerických i kanadských hokejových týmů a když viděla, že se nechytáme, s nadějí ke mě vzhlédla.

„Vrana?“

„Vrána!“ vykřikla jsem. Zakrákala jsem a napodobila mávání křídel. „The crow!“

Naštěstí jsme zastavili na Andělu, jinak bych nejspíš stihla spustit druhý díl přednášky o tetřevovi, sedícím na pařezu v lese. To ptactvo mě prostě bere…

Resumé

Znáte ten fór, jak spolu ve vězení na jedné cele sedí dvě ženské. Po deseti letech je obě ve stejný den propustí, a když se před bránou věznice loučí, volá jedna na druhou: „Tak pa, a zítra si to dopovíme, jo?“

Tak nějak jsem si připadala cestou zpátky. Jsou lidé, s kterými se dobře mlčí. Jsou i lidé, s kterými se mlčí špatně, ale mluvit se s nimi taky moc nedá. A pak jsou lidé, s kterými se dá mluvit pořád. Pořád je o čem.

Takoví jste pro mě vy, s kterými trávila sobotu. Sikare a Cirrat – díky, poznala jsem dvě třetiny Triumvirátu, a jestli je přítomnost Triumvirátu celého ještě větší zážitek, tak to asi nepřežiju. Ale stejně do toho půjdu! Sovo, tobě díky za ironickej humor, kterej kouše tak příjemně, že chce člověk pořád víc… a za Palačinkárnu a Antikvariát! A Kaisi, jejímu muži i Mivce taky dík, byla to krátká a drahocenná setkání. Akiře díky za Knoflík a za její tisíciwatový úsměv.

A hlavně dík tobě, mami, Eliáši Von Nanoho, spolucestovatelko. Jsi přesně taková máma, jakou vivík potřebuje.

Fňuk. Tak jsem se dojala a končím svou zprávu. Jen ještě dodám, že další sraz BUDE, pravděpodobně v prosinci. Jestli si ho necháte ujít… nedám si dnes po obědě doutník. Neplačte, sami jste si to zavinili.

Váš víc než mírně nepříčetný Vivík.

11 reakcí v článku “Čtecí a drbací sraz II”

  • Sikar napsal:

    V prosinci, jo? Opovaž se, aby to bylo v termínu Parconu!

    A jo. Prostě jo.

    • Viviana napsal:

      Dám si na Parcon bacha. A doufám, že si zase zapějeme… třeba… we said we would return and here we are again!

  • Tyto Alba napsal:

    Tak snad už konečně ten koment dopíšu…
    Akce zdařilá, hrozně ráda jsem tě zase po čase viděla. Zejména závěrečné zpěvy na parkovišti – ANO! A k Dead Kennedys jsem se mohla přidat i já!

    Sonický šroubovák odpočívá pod postelí, a příště prý přijde zas.

  • Elias von Nanoha napsal:

    Žiju! Gábina si jenom stěžovala, že jí rozvášněný Dežo nepustil ke slovu a potom už jí zkolaboval její stařičký mobil! Díky za krásný den, i když jsem z debaty občas vůbec nechápala o čem je řeč, jen když bylo veselo!

    • Viviana napsal:

      Tak paráda. Každopádně téma večera bylo pěstování bonsají v oblastech s vysokým tlakem vzduchu, občas zabíhala až k otázce plaveckých schopností bezobratlých v závislosti na teplotě medu. Divím se, že jsi to nepochytila… :P :D

  • Siwa napsal:

    Přečteno na jeden zátah a nejraději bych tam byla s vámi, ale i jen zprostředkování té akce takhle byl zážitek. Hlavně, že všechno dobře dopadlo.

    A… ehm, ehm… říká ti něco „Liebster Blog Award“? Možná mě zavrhneš, ale posílám to tobě. Je to na mém blogu. Neměla jsem jinou možnost, ta zlodušská Kadet mi to vnutila, a pokud jsem si chtěla zachránit život, musela jsem do toho zatáhnout ještě někoho dalšího, přísahám, mluvím pravdu! *padá na kolena a tváří k zemi*
    :-) Snad tě to neurazí a užiješ si to.

    • Viviana napsal:

      Eh eh… tak příště (snad dám dohromady ten prosinec, nějak), se přidej! Bude nás víc a Praha lehne popelem, nebo tak něco… :D

      Jinak zatím netuším, o co jde, jdu se na to podívat, ale předpokládám, že mě to neurazí, takže padání odlož, kdyby mě to náááhodou urazilo ruku, tak se ozvu.

      Hahaha! Říkali mi „Straaašlivý Vivík“! >:D

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Spalovač l-karnitin pro spalování tuků