Andílci

Další internetová inspirace, a co z ní vzešlo… tohle je ještě větší haluz, než předchozí kousek, tak se předem omlouvám, pokud někomu způsobím újmu na vkusu, příčetnosti nebo náladě… :)

***

Andílci

 

„Znám dítě, které pořád někomu něco dává, kytky, bonbony, kamínky, slepičince… a vždycky očekává poděkování. A pak se ještě naučilo pozorovat, jestli si tu věc fakt nechám!“ – R.

 

R. dorazila toho dne do práce pozdě. Sice jen o deset minut, ale protože znala šéfa, byla z toho docela vyplašená.

„Klídek,“ ozvala se její kolegyně Majka místo pozdravu. „Malej vzteklej tu ještě není. A jdeš akorát na kafe, máš ho na stole.“

„Se ti řekne, klídek,“ zafuněla R., hodila kabelu pod svůj stůl a nastartovala počítač. Pak, zatímco nabíhal systém, usrkla horké kávy. Málem ji zase vyprskla. „Jau! Ještě tohle mi chybělo, sakra! To bude zase den!“

„Sorry, příště to kafe nebudu vařit horký.“

„Ne, dobrý, promiň… A díky. Jsem nějak mimo. Ale víš jak… hele, šla jsi dneska přes park?“

„Jo, šla. Asi začínám tušit, co tě rozhodilo,“ zasmála se Majka. „Povídej.“

„A to otravný děcko už tam bylo, když jsi tudy šla, jo? Bezva, to by mě zajímalo, kde má rodiče…“

„Kousek dál je hřiště,“ Majka pokrčila rameny. „Je to na dohled.“

„Nevim,“ zavrčela R.. „Nechat takovýho pidišpunta, aby otravoval cizí lidi. Vždyť ani nemluvil, ještě. Taky ti něco cpal? Mě pořád nutil nějakou rozšláplou šišku z borovice, no, takovej smrtelně vážnej výraz a jako že si to musím vzít, jinak nevím co…“

„No, já jsem dostala kamínek. Hele, ale normálně jsem si ho vzala, mně to přišlo roztomilý.“

„Hmmm… Mně teda ne.“

„To je mi jasný. Ale, R., vážně. Co by ti to udělalo, kdybys prostě řekla dík a vzala si od něj tu šišku?“

„Nic, asi nic,“ R. se narovnala na židli, posunula hrnek s kafem stranou a zaměřila pozornost na obrazovku před sebou. „Tak nemám ráda vtíravý děti, no,“ zabručela víceméně pro sebe. „Zabijte mě, třeba…“

 

***

V jednom okamžiku se R. mořila s projektem, který po ní „malej vzteklej“ šéf požadoval, a v dalším jako by někdo náhle vypnul svět. Zkrat. Krátký záblesk oslepivého světla, bolest se ani nestačila dostavit.

R., nebo spíš jen její nehmotná podstata, vědomí bez těla, samotná duše, se ocitla v podivné prázdnotě. Postupně, s každou myšlenkou, pomocí které přisuzovala nepopsatelným vjemům staré, lidské popisy, se kolem ní rýsovalo něco, co už dokázala pojmenovat. Namodralá temnota, tu a tam záblesky světel.

Cítila, že ať je kdekoli, není sama. Kolem se vznášely tisíce dalších duší, jimž její vědomí vtisklo nezřetelnou podobu bývalých těl.

Mrmlání, otázky, nářek a modlitby.

„Kdo to spustil? Severní Korea? Že jo?! Že jo?!“

„Panebože, měla jsem toho ještě tolik udělat…“

„Kurňa, já jsem ateista, já tu vůbec nemám bejt, to nemůžu zůstat normálně mrtvej?!“

R. věděla, že i její myšlenky se přidávají do všeobecného mumraje a zmatku, ale nemohla si pomoci. Bála se, že na tomhle neurčitém místě uvízne, že nenajde své přátele, blízké. Myslela na své kočky doma. Co přesně se stalo, to ji nezajímalo zdaleka tolik, jako spousty spekulujících duší. Byla tu. Na tom záleželo.

Všimla si, že opodál se mihotá namodralé světlo. Duše k tomu místu proudily po desítkách, tlačily se před jakousi bránou – jen na to slovo R. pomyslela, a brána získala viditelné obrysy. Zdálo se, že než jsou vpuštěny dovnitř, musí se čímsi prokázat, nebo snad správně zodpovědět otázky…

Nevěděla. Přesto se k bráně vydala také, puzena neodbytnou potřebou, touhou, kterou si nedokázala rozumově vysvětlit.

„Netlačte se, strpení, prosím,“ zaslechla hlas, připomínající jí nějakého usouženého úředníka. Vzápětí ho tak uviděla, hubeného mužíka s brejličkami a štosem papírů, v nichž nervózně listoval. „Tady se čas nevede, vážení, není kam spěchat. Máte na to celou věčnost!“

Tyhle vizualizace jsou docela sranda, napadlo R.. Trochu se uklidnila, a spořádaně čekala, až se k úředníčkovi dostane.

Znovu znervózněla, když se ocitla dost blízko aby viděla, jak ostatní duše ukazují malé zářivé předměty, propustky. Narůstalo v ní ošklivé podezření…

„Klíč, prosím,“ oslovil ji vzápětí úředník.

„Já… asi nemám nic takovýho,“ šeptla R.. „Netuším, kde bych k tomu měla přijít. To je špatně, že?“

„Zacmrndaní cherubíni,“ odfrkl si strážce brány. „Nejste první, a nejspíš ani poslední, slečno, jenže já vás pustit nemůžu. Vy tam dole jste říkávali, že byrokracie je pekelný vynález. Ale pravdou je, že v ní prostě nejvíc vyniká náš starej.“

„Já tomu nerozumím,“ řekla R..

„Zkrátka, než se starej rozhodl, že vám tak říkajíc zatne tipec, poslal dolů spousty cherubů, aby klíče rozdali těm pravým a tak dále, všechno podle zacmrdanejch směrnic,“ huboval úředník. „Jenže se to nějak potento a samozřejmě, že se tu s tím musíme nějak poprat my… No nic, počkejte, vyřídím zbytek, a potom se uvidí, co s vámi.“

 

***

 

Čas existoval jen v mysli samotné R., ale protože čekání pro ni byl dost otravný pojem, zdálo se jí, že to trvá věčnost. Alespoň však nečekala sama. Postupně se kolem shromáždila početná skupina duší, které na tom byly podobně.

„Myslím, že nás nemůžou poslat dolů, myslím… ne do nebe,“ filosofovala jedna z nich. „Jakože na to nejsme dost velcí zlouni. Ale taky jsme si nevzali ten klíč…“

„Já si nemůžu pomoct,“ ozvala se další, „ale s cizíma dětma prostě nekamarádím. Jak jsem měla vědět, že je to nějakej cherubín, nebo co?“

„Že ano!“ zvolala R.. „Já jsem myslela, že je to otravný děcko, který si rodiče neumí pohlídat. A jako… budu si od něj brát nějakou rozšláplou šišku, děkovat a ještě předstírat, jak se mi to líbí?“

„Jo, přesně,“ řekla další duše. „Mně ten hajzlík dokonce dával, tuším, ptačí trus.“

„Kdyby aspoň něco řekly. Ty děti myslím… mohly něco naznačit!“

„Podívejte se,“ ozval se v tu chvíli strážce brány. Zdálo se, že byl přítomen celou dobu, ačkoli by R. současně přísahala, že ho tu vůbec necítila. „Ani my sami nevidíme starýmu do hlavy. Mělo to nějaký účel, sice to nefungovalo, protože vy lidé jste prostě lidé, ale on se asi nikdy nepoučí… No, to je jedno. Každopádně mám pro vás řešení.“

Zašustil s papíry. Duše okolo ho sledovaly s napjatými výrazy v průzračných, nezřetelných tvářích.

„Nejdřív špatná zpráva. Starej se rozhodl, že dovnitř vás nepustí,“ úředník si odkašlal, a vůbec to neznělo nadpozemsky, spíš až lidsky rozpačitě. „Na druhou stranu, jak jste tu zmiňovali, tomu druhýmu taky nepatříte. Takže vyvstala otázka, co s vámi. Nakonec bylo rozhodnuto, že i když měl starej v plánu začít úplně znovu, tak to ještě chvíli odloží. Nechá vám Zemi na dožití.“

„Jakože se vrátíme zpátky? Copak Země není zničená?“

„Samozřejmě, že není! Pouze jsme ukončili, abych tak řekl, experiment Člověk.“

„A na dožití,“ ozvala se R., „znamená co?“

„To znamená přesně to, co to znamená. Odžijete si zbytek pozemských životů, a potom to půjde starým způsobem, každýmu podle jeho zásluh.. však víte. Nebudete se ale dál množit, to už nepůjde.“

Místo nářku, který by se možná dal očekávat, se zvedla vlna souhlasného mručení. I R. pokyvovala nehmotnou hlavou.

„S tím se tedy v pohodě srovnám…“ zašeptala. V myšlenkách byla zpátky u svých koček, doma. Uvažovala, kdo z jejích blízkých ještě mohl dopadnout podobně, s kým se shledá…

„Nebudeme to zdržovat,“ ozval se znovu hlas strážce brány, úředníka, a R. viděla, jak se podoba, kterou mu přiřkla, zvolna rozplývá, až zbyla oslepující záře, probleskující v temnotě.  „Vůle Jeho budiž vykonána!“

 

***

 

R. sebou trhla, prudce se nadechla, jako by se právě vynořila z hluboké vody. Chytla se židle, na které seděla, křečovitě sevřela prsty kolem plastových opěrek. Rozhlédla se kolem.

Na první pohled vše nasvědčovalo tomu, že si jen na chvilku zdřímla. Počítače hučely, větrák větral, sklenice ledového čaje, který R. popíjela během práce, byla jemně orosená a kostky ledu v ní se ještě ani nerozpustily.

Jenže stačilo se víc soustředit, a bylo to tu… Ticho, žádný zvuk projíždějících aut z ulice pod oknem, vrčení kopírek odvedle, štěkání malého vzteklého. Zatím jen lehký, ale znepokojivý zápach kouře, spálené gumy a plastu. Z rádia v koutě se ozývalo praskání, žádná ze stanic, které si zvykla ladit Majka. A Majka samotná… na její židli viděla R. cosi, co až příliš připomínalo hromádku popela.

R. popotáhla, sama sobě namlouvala, že je to tím kouřem. Pak vstala, a aniž by se obtěžovala vypínat počítače nebo dělat cokoli dalšího, vydala se prázdnou chodbou a  po schodišti dolů.

Patřil jí teď celý svět, R. a hrstce jí podobných. Ale jestli je to dar nebo prokletí, to teprve bude muset zjistit.

 

3 reakcí v článku “Andílci”

  • Tyto Alba napsal:

    :D :D
    Díky, díky díky za literární dar! Netušila jsem, že rozdavačný prcek bude tolik inspirativní. A ten konec se mi vyloženě líbí, přesně takovýhle nastavení bych brala (jen teď nevím, co to o mně vypovídá, a jestli je to spíš dobře, nebo špatně :D )

    • Viviana napsal:

      Není zač.
      Dobře, nebo špatně… hmmm, prostě to tak je. :D
      Já se přiznám, že se mi ten konec taky líbí, i když bych to brala asi spíš jen jako fantazii, číst si o tom a tak, ve skutečnosti by mi to asi nandalo… ačkoli já bych to v tomhle konkrétním případě nemusela řešit, protože bych od andílka nejspíš s poděkováním přijala i ten slepičinec. :D

      • Nessy napsal:

        No ty jo to né! :-O Už teď mám problém sehnat chlapa a ještě, aby jich zbyla jen hrstka :-D

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Posilování a kulturistika, trénink i výživa