VIVIBLOG

(Tohle už skoro ani není vykopávka… ačkoli sedm let už má, takže… Ale jeden z těch čerstvějších kousků.)

Mám strach.

Mají ho i ostatní. Velký Daron. Klečka. Mirnel z hospody. Bojí se stejně jako já. A stejně jako já to nechtějí dát najevo.

Protože když přijdou podobně zlé časy, muži musí být stateční. Chránit své domovy, ženy, děti, rodiny… Zlé časy. Ty tedy přišly. A s nimi strach, ukrývaný a pálící jak hřích.

Věci, co nejsou lidmi ani zvířaty, vyšly z lesů na začátku zimy. Zabily děti, které pásly stáda na horních pastvinách. Zabily je a vzaly si od nich, co potřebovaly.

Tehdy jsme se všichni pokoušeli tvrdit a věřit, že to byl medvěd. Nebo jiná šelma. Ale tušili jsme pravdu. Zvíře kořist roztrhá, sežere. Není v tom vypočítavost. Tyhle věci zabíjely a braly si jedinou věc. Srdce.

Později, během té strašné zimy, jsme jim začali říkat démoni. A začali jsme s nimi bojovat.

***

Čekání Vlka začínalo zlobit. Seděl tu a zíral do ohně už od večerního sněmu a měl toho dost. Samota a ticho ho nutily přemýšlet a to bylo špatné. Když myslel na hrozivé události, které začaly na podzim a stále pokračovaly, svíralo se mu hrdlo a cítil se jako zbabělec.

Oheň skomíral. Jemná záře řežavějících uhlíků tolik nebodala do očí. Vlk skoro začínal dřímat – když náhle ucítil na očích chladné dlaně a uslyšel její hlas.

„Kdo je?!“

Nedat najevo, jak moc se lekl, Vlka stálo dost úsilí. Vždyť před chvílí v polospánku zas viděl démony…

„Staya,“ řekl, i když věděl, že by chtěla, aby si s ní chvíli hrál, hádal…

S nespokojeným povzdechem dosedla vedle něj, rychlá a hbitá jako kočka. Políbili se, se samozřejmostí milenců, kteří jsou spolu už dlouhý čas.

„Říkala jsi, že mě chceš o něco požádat,“ Vlk se na ni zadíval s neskrývanou zvědavostí. Celý den mu vrtalo hlavou, co po něm jeho láska s nejkrásnějšíma očima na celém světě bude chtít. Potají doufal, že začne mluvit o sňatku… sám na něj nemohl přivést řeč, i když by rád –

„Nauč mě bojovat!“ řekla Staya.

„He?“

„Řekla jsem, nauč mě bojovat,“ trochu se od něj odtáhla. V slabém světle žhnoucích uhlíků mohl Vlk vidět tvář své milé jako zpodobnění bohyně pomsty. Nevnímala, jak moc ho zaskočila, nevnímala, jak bolestně ho zasáhla. „Vím, že jsi byl nějakou dobu ve Společenstvu, i když jsi mi o tom nevyprávěl! Jsi ze všech chlapů tady nejlepší! Zabil jsi prvního démona. Já chci… chci je taky zabíjet. Chci, abychom ty svině zničili, všechny, do posledního! Nebudu už jen tak sedět doma a čekat. Nebudu!“

Vlk mlčel. Jako vzdouvající se vlna v něm rezonovalo jedno veliké, hlučné NE. Představil si démona – stvoření, stojící na zadních nohách, pokryté šupinami, které těžko proťala i silná rána, ještěrčí tlamu plnou ostrých zubů, pracky s drápy, dlouhými jak nože. Démona, rychlého, tichého jak stín, se silou medvěda. Hořící rudé oči, odrážející chladnou, nelidskou inteligenci. A pak viděl Stayu, štíhlou, křehkou, sahající démonovi sotva k hrudi, dívku, jejíž statečné srdce by šupinatá obluda vyrvala z hrudi a pozřela.

„Nemůžu,“ řekl nakonec prostě.

„Myslela jsem, že mě miluješ.“

„Právě proto! Nemáš ponětí… nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo, možná by mě zabil jen strach o tebe, kdybych věděl, že…“

„A já strach mít nemám?!“ vykřikla. „Pokaždé, když odcházíš, abys pronásledoval ty bestie, vím, že se nemusíš vrátit! Já mám být silná, abych ten strach snesla, a ty bys ho unést nedokázal?“

Vyskočila a náhle nad Vlkem stála, rozcuchané plavé vlasy jí kolem hlavy tvořily jakousi kruhovou záři.

„Něco ti povím: já mám právo mstít se, a taky to udělám. A když mě nenaučíš, jak, prostě půjdu a budu dělat, co dokážu. Pak mě asi zabijí hned. Ale nezastavíš mě. Nikdo mě nezastaví!“

„Stayo!“

Natáhl se k ní, chtěl ji přimět, aby se posadila, aby to probrali, aby ji mohl přivést k rozumu… ale ona pohodila hlavou, otočila se a zmizela ve tmě. Vlk věděl, že je zbytečné za ní chodit. Byla rozčílená a navíc si za svým rozhodnutím stála. Znal ji. A ať už si sebevíc přál, aby to bylo jinak, chápal i důvod, proč se tak rozhodla.

Jedním z dětí, které démoni zabili jako první, byl Stayin mladší bratr.

Tak k mému strachu o vlastní život přibyl další, mnohem horší. Jistěže jsem Stayu nakonec začal učit. Co mi zbývalo? Měl jsem ji nechat, aby s některým z dalších úsvitů vzala zbraň po svém otci a šla se nechat zabít?
Znamenalo to pro mně vzkřísit nevítané vzpomínky na Společenstvo Oceli, k němuž jsem se kdysi dávno pokoušel patřit – a u kterého jsem nedokázal vydržet. Vzpomínky na mou největší životní prohru. Ale to, že jsem je probudil, by mělo pomoci zabránit tomu, abych prohrál ještě víc. Abych přišel o Stayu.

Dřevěné čepele do sebe narážely se zvukem, který nepřipomínal skutečný boj. Vlkovi to ale nevadilo a Staye také ne. Oba věděli, že démoni zbraně nepoužívají. Základy boje s mečem však byly to jediné, co mohl Vlk Staye předat. Spolu s vyprávěním o vlastních zkušenostech. Připadalo mu, že je toho zoufale málo.

Když už ale na Stayino děsivé ultimátum přistoupil, musel se snažit. Naštěstí byla dívka nadějným žákem. Co jí chybělo na síle, vynahrazovala mrštností a pohyblivostí. Vlk musel uznat, že pro boj s pětkrát těžším a nesčetněkrát silnějším démonem jsou to dobré předpoklady.

Mezitím se situace horšila. Démoni přicházeli až k dřevěné palisádě, jíž byla vesnice ohraničena. Plížili se ve stínech večera, s prvními slunečními paprsky se stahovali dál od vesnice. Ale noci byly delší než dny a ze strachu a temnoty se rodilo zoufalství.

„Tak už pozítří,“ připomněla Staya. Skončili s cvičením a Vlk si, zpocený a vyčerpaný mnul naražené rameno. Zamračil se na ni.

„Nechci, abys s námi chodila,“ řekl.

„Já vím. Ale nemůžu jinak.“

Vlk se zadíval do ohně. Plameny tančily, svrhaly stíny. A Vlk v nich viděl těla démonů…

„Můžeš,“ řekl mrzutě. „Jenže nechceš.“

„Taky pravda,“ Staya hodila dřevěný, cvičný meč do kouta stodoly.

Podívala se na Vlka způsobem, který by ho jindy sváděl k tomu, aby ji vzal do náruče a dlouho líbal… teď ho ten pohled děsil. Dívka vzala do rukou meč skutečný. Poděděný po otci… poděděný spolu s nutkáním chránit rodinu.

„Vlku…“ zašeptala, zatímco si otáčela před očima otlučenou čepelí, „Vlku, mám tě hrozně moc ráda. Ale… chováš se, jako bys jen ty měl právo mít strach o mně. Když půjdeme spolu, můžeme se lépe chránit, ne? Říkal jsi, že mi to docela jde. A já se nebojím… horší, než sedět tady na zadku, zadělávat těsto na placky a přemýšlet, jestli se vrátíš, to být nemůže.“

Nebojím se.
Řekla to přesně takhle. A Vlka, který jí věřil, právě tohle nejvíc děsilo.

 

Tu noc jsme se milovali. Ne poprvé… Proč jsem si ale v duchu musel pořád říkat: „Není to naposledy!“?

Pro to, že se Staya chovala, jako by si chtěla urvat co nejvíc rozkoše, jako by si mohla nastřádat uspokojení do zásoby?

Pro to, že když jsme pak vedle sebe leželi, měla v očích slzy?

Nebo prostě pro ten pocit, že to naposledy je?

Musel jsem něco udělat. V zoufalství mě napadala jediná věc…

 

„Špatně spím, matko.“

Stará žena se zkoumavě zahleděla na mladíka před sebou. Štíhlý, skoro vyhublý – což v tomto zlém roce nebylo nic neobvyklého – zcuchané plavé vlasy, jako by sem přiběhl hned po milování se svou dívkou, vyplašené modré oči, hledící na ni úpěnlivě, jak na poslední záchranu.

Vlk. Znala ho od kolébky, tak jako většinu dětí z vesnice.

„Špatně spíš, aha,“ opakovala po něm pomalu. „A já ti s tím můžu pomoci?“

„Potřebuji si odpočinout, každou noc bojujeme s démony,“ řekl a zatvářil se téměř dotčeně. „Nemůžu ale usnout, a když se to podaří, mívám zlé sny. Potřebuji něco, po čem se nebudu budit. Prosím.“

Proč by mu nepomohla? K boji je potřeba každá ruka. Tolik lidí zemřelo… a tolik jí přinesli s tak těžkými poraněními, že je nedokázala zachránit… Měla však, kdoví proč, dojem, že jí Vlk neříká celou pravdu.

„Je to jen v tom?“ zeptala se přímo. Na chození oklikami se cítila příliš stará a unavená.

„Hmmm,“ zabručel. „Proč bych ti lhal?“

„To nevím.“

Podívala se mu do očí a když před jejím pohledem neuhnul, s povzdechem se natáhla k plátěným sáčkům, pověšeným na stěně za sebou. Jeden z nich sundala z háčku a přisunula ho k Vlkovi.

„Tady. Zalij horkou vodou, nech louhovat, dokud nebude vývar tak tmavý, abys neviděl na dno hrnku. Stačí tři špetky, abys spal celou noc, tvrdě, beze snů. A hned tak něco tě neprobudí. Nepij to, pokud budeš vědět, že musíš být i ve spánku v pohotovosti, protože po tomhle nápoji tě nikdo nevzbudí od soumraku do svítání.“

Usmál se na ni, a ona viděla v jeho tváři nefalšovanou úlevu. Možná přece jen nelhal, nic netajil…

„Děkuji ti, matko,“ jemně jí stiskl ruku, „jsem ti skutečně moc vděčný.“

Věnoval jí ještě jeden úsměv a zmizel do nadcházejícího šera venku.

Dřevěná čepel nevydávala žádný zvuk, ať už ve Stayiných rukou nabrala rychlost sebevyšší. Až když dopadla na Vlkovo rameno, vteřinu předtím, než by ji stačil zastavit jeho kryt, ozval se tupý úder a mladík bolestně hekl. Mírně mu podklesla kolena. Staya se vítězně zašklebila.

„Mám tě,“ vydechla a utřela si pot z čela.

„Jo. Jsi dobrá,“ kývl. Bez nadšení.

Na chvíli se od ní odvrátil, napít se, odplivnout si, na chvíli vydechnout. Stayino nadšení ho unavovalo… žačka se pomalu stávala lepší a vytrvalejší, než kdy byl její učitel.

„Vlku,“ vyrušila ho z krátkého zamyšlení. Její hlas ho řezal do uší, tak nesnesitelně tvrdý… to nebyla Staya, jak jí znal. Dívka, kterou si zamiloval.

Otočil se zpátky. Stayin dřevěný meč ležel ve stínu stodoly, odhozený, zapomenutý jako minulé dny, časy něžnosti a klidu. Dívka držela v rukou meč po otci a Vlkovi podávala ten jeho.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Tohle ne.“

„Když si nezvyknu mít v ruce tenhle,“ Staya mávla mečem, „nebude to ono… víš to. Potřebuji si na něj zvyknout.“

Nakonec přikývl a vzal si svůj meč. Jinak to být nemohlo.
Všechno už nějakou dobu směřovalo k jedinému okamžiku a Vlk pochopil, že nemá cenu se proti tomu vzpírat. Soustředil se a vybavil si dny, kdy byl členem Ocelové gardy, největšího bojového řádu v Mellorii. Chvíle se svými učiteli.

Když zvedl hlavu a podíval se Staye do očí, své city k ní pohřbil hluboko ve svém nitru. Zbyl vztah učitel – žák. A čepele se střetly…

Vědomí toho, co musím udělat, mě zbavilo strachu. Najednou jsem dokázal být dost hbitý a obratný, abych se Stayou cvičil a zabránil jí zranit mě, nebo sebe. I když v tom podivném souboji zpočátku své rány brzdila a mírnila svou sílu, neúspěch jí rozčílil tak, že snad zapomněla, že jde jen o cvičení. Jednu chvíli, věřím, by byla schopná mě zabít. Ale vykryl jsem její zákeřný výpad a pak jsem se rozhodl to ukončit.

„Dost!“ zařval Vlk.

Staya, obličej mokrý potem, prameny vlasů slepené, nevnímala; se zvířecím zavrčením zaútočila. Vlk vykryl ránu, odsmekl její čepel a celým tělem do dívky vrazil – ztratila rovnováhu a ztěžka dosedla na zadek.

„Řekl jsem už dost!“

„Promiň… ach… Vlku, promiň…“ špinavýma rukama si rozmazávala po obličeji pot a slzy, najednou bezradná jako dítě. Nemohl se na ní zlobit.

„To je v pořádku,“ řekl a pomohl jí vstát. „Pojď, půjdeme si odpočinout, udělám nám čaj.“

„Mám tě ráda, Vlku.“

Polibkem jí zavřel ústa a vedl jí dovnitř, k ohni, ke kotlíku s vařící vodou. Brzo vzduch prosytí vůně čaje ze dvou hrnků. Dvě, jen mírně odlišné vůně.

Pomalu se smrákalo. Čas démonů přicházel.

Daron, kterému se pro jeho hromotluckou postavu říkalo Velký Daron, nebo jen prostě Velký, zabouchal na vrata stodoly. Všichni ve vsi věděli, že se to stavení stalo útočistěm Vlka a Stayi… ale zlá doba smyla falešný nános „dobrých mravů“ a nikdo se nepohoršoval nad tím, že neoddaný pár spolu žije.

„Vlku,“ zavolal muž, když se chvíli nic neozývalo. „Vlku, je čas.“

Ohlédl se k návsi, kde blikala světla pochodní v rukou ostatních mužů. Dnešní noc byla mimořádně temná, oblohu přikryly těžké mraky.

„Dobré pro ty parchanty,“ zavrčel si pro sebe, a ještě jednou zabušil na vrata. „No tak, pro Miella, Vlku!“

Vrata se s vrznutím pootevřela, Vlk stanul v mezeře, rozcuchaný, dopínal si kalhoty. Daron se neubránil zvědavému pohledu dovnitř. Zahlédl ohniště, a kus od něj Stayu, zachumlanou v dece, spící.

„Neříkala, že půjde dneska taky?“ zeptal se, i když věděl, že na tohle téma Vlk nerad mluví.

„Rozmyslela si to,“ řekl Vlk. „Půjdeme? Cítím, že těm bestiím dneska zatopíme.“

„Když myslíš, Vlku…“

Bok po boku se vydali k čekajícímu hloučku na návsi.

To, co muži z vesnice dělali, se nepodobalo bitvě. Jen obcházeli cesty kolem vesnice, hlídali. Nepouštěli démony blíž. Když na některého narazili, zabili ho. Bylo jich dost na to, aby jednoho démona přemohli. A démoni se proti nim nikdy nepustili pohromadě. Osamělí lovci.

Dneska to mělo být jinak. Vlk, který byl přes své mládí tak trochu vůdcem celé skupiny, to tak chtěl. Nikdo nevěděl, kolik démonů je, ale odhadovalo se, že kolem tuctu. Vlk plánoval všechny je najít. A zabít.

Věděl, že i když s tím ostatní muži nebudou zrovna nadšeně souhlasit, nakonec je přesvědčí. Stejně tenhle stav nemohl vydržet dlouho. Vesnice nemohla žít v neustálém strachu. Bylo třeba vyhnat zvířata na pastvu. Chodit na lov. Sbírat dřevo. Občas vycestovat do města. Žít znovu tím životem, jako předtím, než se objevil první démon.

Navíc mu věřili. Dva roky strávené ve Společenstvu znamenaly něco, co mu v jejich očích zaručovalo úctu. Mladý, ale nejlepší, takový byl…

Proto, když rozhodl, ostatní se přizpůsobili… a tuto noc to nemělo být jinak.

Procházeli jsme místa, kde se démoni obvykle objevovali. Všichni jsme byli tišší, ostražití a připravení k boji… v takovou chvíli není místo pro strach.

Ale… prošli jsme polovinu z jejich obvyklých lovišť a stále se žádný neobjevoval.
Až u potoka, když už noc pokročila, jeden malý zezadu skočil na starého Klečku. Útočil jinak, než to démoni obvykle dělali, dlouho se skrýval ve stínech, plížil se v našich stopách a pak strhl zákeřně toho posledního.

Klečku jsme nemohli zachránit. Ostré drápy mu protrhly hrdlo, než kdokoli stačil cokoli udělat. Noc pokřtila krev.
Démon byl ale malý a slabý, měl olezlé tělo, skoro bez šupin a tak stačilo pár ran…moc nás nezdržel.

Jen tolik, kolik bylo třeba.

 

Od potoka to bylo do vesnice nejdál. Když zazněl zvon a jeho zvuk se zařízl do uší mužů s mučivou naléhavostí, skláněli se nad mrtvým Klečkou a chystali se vzít jeho tělo zpět…

„Musíme zpátky,“ vyhrkl Vlk po několika vteřinách, v nichž všichni strnule naslouchali.

Jasný hlas zvonu přinášel nejhorší tušení… téměř prosvěcoval noc, jak zlé světlo z pekel. A muži za ním nejdřív šli, pak běželi, když zvuk začal slábnout a nakonec, jak údery nemocného srdce, odezněl…

Do černoty noci šlehaly plameny. Zmocnily se, žravé a nenasytné, i malé zvoničky, přehlodaly lano, chvíli potom, co ruce, které za něj tahaly a rozeznívaly zvon, ochably a zmizely ve věčné temnotě.

Oheň, bolest, křik, smrt, zkáza a krev.

Míhající se těla démonů, k nerozeznání podobná stínům plamenů.

Ti, kteří měli vesnici hlídat, zemřeli první – příliš spoléhali na ochranný val, příliš spoléhali na to, že démoni zůstanou v lesích, kde je budou lovit jiní.

Pak už umírali všichni. Až se démoni nasytili a odešli, za sebou prázdné domy, mrtvá těla a pár hořících stavení.
Odešli do noci, z níž přišli, tiší a rychlí, těsně předtím, než se vrátili ti, kteří je dnes vyšli lovit.

 

Jako ve snu procházel kolem hořících domků. Zapomněl na ostatní muže, tak jako oni zapomněli na něj, když se rozběhli ke svým domům, v marné naději, že někoho zachrání. Vlk věděl, že nikoho zachránit nemůžou, stejně jako on. Takhle zněl zákon nočních můr. Všechno špatné se stane. A nijak tomu nezabráníš…

Došel ke stodole, útulnému doupěti pro něj a Stayu ve zlých časech. Ve chvíli, kdy vklouzl pootevřenými vraty dovnitř, dávno věděl, že zlé časy nikdy neskončí. Směs viny, smutku, znechucení a hlavně žal, svírající mu vnitřnosti tak, že nemohl dýchat…

Podklesla mu kolena, hrůzná pravda ho srazila na kolena, vedle bezvládného Stayina těla. Viděl její bílou ruku, nataženou k meči, ležícímu jen kousek od ní. Musela se probudit, přes to, co říkala stará matka o svém odvaru. Útok démona ji probudil, ale ne dost brzy… Tím to všechno bylo ještě horší.

Vlkovi se třásla ruka, když zavíral její oči, v nichž se stále zrcadlil děs posledních chvil. Na ruce mu ulpěla její krev, ještě vlažná.

Strach. Proklínám svůj strach. Tak jsem se o ni bál, až jsem ji vydal smrti. Možná by ve skutečném souboji s démonem zemřela. Ale měla by naději. Nedokážu se přestat mučit představami, jaké to muselo být… probudí tě strašlivá bolest, jak se něco prohryzává k tvému srdci, nemůžeš se ale pořádně hýbat, jsi jako omámený, natáhneš se po svém meči, ten pohyb tě stojí veškeré soustředění a síly, zatímco ohavná příšera ti rve z hrudi maso…

Chtěl jsem ji ochránit. Místo toho jsem jí připravil tohle…
Už nemám strach. Už nemám… nic. Jsem prázdný. Jediné, co ve mně roste a pomalu mě naplňuje, je zloba. Ne jen na démony. I na sebe sama. Možná hlavně na sebe sama.

Mám v ruce meč a ještě nevím, kterým směrem ho má nenávist obrátí.

Venku svítá, ale pro mně noc neskončí, už nikdy.

1 reakce v článku “ZACHRAŇ JI…”