Emo-vivivýlev

Chtěla jsem a měla jsem dneska dát dohromady další veselou buchňánkovinu. Jenže se něco podělalo – dobrá, nazývejme věci pravými jmény – jsem něco podělala, a přestože už se neovladatelně netřesu, neběhám po bytě a nehledám nějakej tmavej kout, kam bych mohla zalézt a hryzat si tlapy jako liška v pasti, tak mi stejně pořád není tak úplně do skoku.

***

Mám pocit, že velká část toho, co jsem v poslední době budovala, sebevědomí, hrdost, pocit, že jsem k něčemu dobrá a že něco DĚLÁM, to všechno se z větší části zhroutilo. Asi jsem stavěla na špatných základech, nebo co.  Jinak by přece nemohla stačit jedna jediná věta, navíc pronesená v rámci hádky, aby to zbořila.

Zase jednou reju tlamou v hlíně. A mám tendenci fňukat, takže děkuji všem, co mě v tom moudře nepodpořili – uvědomila jsem si, že jsem patetická a že to nepomůže.

Možná má pravdu jeden moudrý Pája, který mi říká, že toho poslední dobou dělám moc najednou. Jasně, stanovit si priority…

Na prvním místě smečka!

Jenže pak přijde chvíle, kdy to cítím jinak; přestože miluju G. a miluju Áďu, v tom okamžiku jsem z nich strašně unavená, a chci prostě zůstat v klidu zalezlá, dělat si svoje, myslet si svoje, hezky si hrabat na svým sobeckým písečku. A když ta chvíle přijde, tak se cejtím strašlivě vinna – není přece možný, abych dala čemukoli přednost před rodinou, co jsem to, kurňa, za člověka?!

Tak se v tom plácám, střídavě oblačno, polojasno s přeháňkami… A čím víc se cejtím provinile, za cokoli, tím víc mám tendenci štěkat a kousat, i když se ke mě někdo přiblíží s tím nejlepším úmyslem.

Bránit se!

Jsem v koutě!

Načež si to zase strašlivě vyčítám, a všechno se to na sebe nabaluje, až je z jedný malinký sněhový vločky viny ohromná koule, která strhne lavinu.

Ještě mě nezavalila, ještě se vyhrabávám, a lapám po dechu. I když se zrovna nesnáším a připadám si jako nejzbytečnější tvor v okolí (možná s výjimkou těch divnejch berušek, co lezou po okně na záchodě, haha…), tak se pořád ještě dokážu postavit na nohy a hrabat se dál.

Jenže budu muset najít novou cestu. Na týhle zakopávám až moc často, a mohlo by se stát, že nakonec se už nezvednu…

***

A omlouvám se všem, kdo jste tenhle vivivýlev přečetli, nechápete, vrtíte hlavou, cítíte se trapně i za mě a podobně. Slibuju, že to bude na dlouhý čas poslední článek tohohle druhu. Jen jsem si to potřebovala trochu utřídit, a případně podebatovat, pokud se někomu bude chtít, přece jen, když člověk není sám, jde se mu lépe i po té sebeobtížnější cestě…

 

4 reakcí v článku “Emo-vivivýlev”

  • Kira napsal:

    Já můžu říct jenom jedno Vivi, jsou chvíle kdy jsem na tom velmi podobně. Když pohár při péči o moji smečku přeteče tak vybuchnu a pak už se jen točím na kolotoči sebelítosti a sebenenávisti a kopu kolem sebe a pak se nenávidím víc. A je strašně těžké z toho kruhu uniknout. Vím, že hodně kamarádek – matek má alespoň jednu podobnou zkušenost.Všechny v určitou chvíli bojujeme s touhou nějaké seberealizace a povinnostmi k rodině tak jak je citíme a současně s nesmírnou únavou z nich. Nevím jak poradit tobě, když sama s tím občas bojuju, ale pomáhá – zastavit se, chytit nějakého člena smečky který se moc nevzpouzí a pořádně obejmout, pak postupně pochytat i ten zbytek:) A také nechat obejmout sebe, schovat se do větší náruče a nabrat sílu na další dny… Naprosto netuším, jestli ti můj poněkud zmatený komentář pomůže, alespoň věz, že v tom nejsi sama…

    • Viviana napsal:

      Díky, maceško… :) Víš, já teprve teď začínám přehodnocovat svůj přístup, kdy jsem ve chvíli, kdy mi G. začal cokoli říkat, vůbec nevnímala, co mi vlastně říká, a soustředila jsem se na to, jak se bránit – pořád jsem měla pocit, že je mi něco vyčítáno, možná proto, že jsem si to vyčítala sama, a jen jsem v jeho slovech hledala něco, co tam nebylo… Vidíš, taky jsem zmatená, a asi ještě budu, ale snad se zase posunu o kus dál. Díky ještě jednou za tenhle komentář, když už nic jinýho, dodal mi trochu síly a naděje. :)

  • Kira napsal:

    Není zač :) Já se zase dobře bavím tvými statusy, blogem atd. takže se mi lépe snaší moje role matky rodu, tak to máš na oplátku :)

  • Kira má pravdu, takhle to prostě chodí i v“lepších“ smečkách! Prostě si jedeš na vlně spokojenosti a najednou tě smete, že to ten vedle tebe tak naprožívá a že je všechno špatně! Lidi jsou různí, nevidí do sebe, takže hlavně mluvit, mluvit, především s živočišným druhem chlapi, protože ti od přírody všechno chápou a vidí jinak než ženský. A to objetí je opravdu dobrej prostředek, pomáhá! Drž se a netrucuj na záchodě!

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Veslovací trenažery pro účinný trénink