Vlčí máma

Už nějakou dobu přemýšlím, že tohle napíšu… nějak na mě poslední dobou ze všech možných, i docela nečekaných, stran tohle téma útočí, takže kapituluji, a jdu sepsat pár vivikeců o mateřství, buchňánkovinách, vztazích a jak se z toho nezbláznit. Jsou to moje osobní postřehy, tak prosím případné supermatky nebo militantní antiděťáky, aby se neuráželi, nevztahovali si nic na sebe a tak podobně. :)

NEJSEM SUPERMATKA.

To slovo mi beztak evokuje tatramatku. Čili spotřebič do domácnosti. Něco, co nemá jiné využití než sloužit. Od takový pračky nikdo nečeká, že by si s chutí zašla na koncert, přečetla si knížku, něco vytvářela (kromě čistoty :D ) a tak vůbec. No… kdo by se dobrovolně chtěl něčím takovým stát?

Ano… slibuji na svou pračku, že budu věrně a poslušně sloužit své rodině a svému dítěti, a do toho ještě na plný plyn makat v provozu, nebo jako doktorka, letuška, nebo jaderná vědkyně. Pomoc! :D

 

ČLÁNKY V „ŽENSKÝCH“ ČASOPISECH A NA RODINNÝCH WEBECH

Je celkem fajn, že socialistický ideál ženy-vědkyně, která zároveň zvládá plný servis pro manžela a pět dětí a ještě je aktivní politicky a tak vůbec, už se tolik nenosí. Jenže ho nahradil, zdá se mi, takový rozporuplný obraz ženy, která už je plně emancipovaná, samostatná, průbojná a aktivní, o děti se stará napůl s chůvou, manžela vlastně nepotřebuje, a hlavně stíhá ještě řídit chod pořádné firmy, nebo alespoň advokátní kanceláře. Až na to, že už se od ní nečeká perfektní práce v kuchyni (omáčky, knedle, zavařovaaaat!), tak to zase tak velký rozdíl není.

Jasně, ve spoustě článků psaných odbornicemi a psychology a terapeuty a vědci a já nevím kým vším ještě, je jasně dáno, že se v mateřství ženská musí věnovat sama sobě, jinak jí hrábne. Bezva. Udělejte si čas pro sebe a své záliby, říkají. Bude to bezva klapat, říkají. A hned ve vedlejší rubrice se člověk dočte, že je těžce out, pokud nenavštěvuje kurzy plavání s kojenci, cvičení matek s kočárky, lekce batolecí angličtiny, španělštiny nebo klingonštiny, tvořivé ručky a úvod do problematiky jaderné štěpné reakce pro novorozence.

A samozřejmě je těžké hazardování s fyzickým i psychickým zdravím dítek, nejsou-li krmena (o kojení později) jen tou nejčistší a nejdražší bio potravou, připravovanou nejlépe z doma vypěstovaných surovin, rodiče jim aspoň čtyři hodiny denně nečtou (v cizím jazyce) a nevypráví poučné a naučné bajky, a vůbec – nejideálnější stav je žena, shrbená nad loupáním brambor, k jejímž prsům je z každé strany přisáté dítě, levou nohou houpá kolébku s tím třetím, a pravou nohou obsluhuje vysavač…

Zřejmě asi dělám něco špatně, protože ačkoli jsme na prcka dva, pořád mi přijde den moc krátký na to, abych stihla vše, co chci a potřebuji, a ještě přitom zůstávala sladěná se svou vnitřní ženou, Matkou přírodou a kosmickou energií… :)

KONTROVERZNÍ TÉMATA

Je jich asi nepočítaně, co se rodičovství týče, ale ty hlavní oblasti, kde se najde nejvíc vnucovačů té jediné pravé cesty, jsou asi: kojení, pleny, očkování. Pozor – absolutně mi nevadí, když mi na některou z těch věcí někdo v klidu řekne svůj názor, i když o něj třeba ani nežádám. Pokud není požadováno obdivné odsouhlasení, je to v pohodě. Můžu se o tom bavit. I když mě to třeba tak úplně nebere, ale vyslechnu si klidně něčí názor, když je jako názor prezentován.

Věty typu: „Fuj, ty používáš hnusky, jo? To nepochopím, látkovky jsou mnohem ekologičtější a příjemnější pro dítě a vůbec, tohle je jenom lenost, nic víc…“, „Proč nekojíš? Dyť bude malá nemocná…“ nebo „Tak jí klidně nech naočkovat, no, ale není to pro ní VŮBEC dobrý…“ mě jednoduše serou.

A ženský, který jsou schopný se v rámci internetové diskuze zhádat do krve, protože jedna tvrdí to, a druhá něco jinýho, jsou směšný.

MOJE CESTA

Teď budu psát o sobě a vlčeti, čistě naše osobní zkušenosti, v konfrontaci s výše uvedenými věcmi. Absolutně nechci nikomu vnucovat, že jak to dělám já, je to správně. Spíš se s tím vším peru, jak se dá… myslím, že nejsem jediná… :)

Než se malá narodila, představovala jsem si rodičovství  jako Hurvínek válku, hodně se to blížilo zidealizovaným představám takových těch biomatek – dny plné slunce, dítě se na mě směje, hezky čisté, nějaká mlhavá představa o přebalování by byla, ale dost vzdálená pozdější realitě, nejspíš jsem uvažovala o bezplenkové metodě, v noci spí hezky v pelíšku vedle mě, jakmile začne chodit, což bude tak v roce, budeme spolu tančit po rozkvetlé jarní louce a já mu budu ukazovat květinky a motýlky a broučky a když nastane čas, chytne se mě za ruku a půjdeme domů…

Ehm… nemluvě o tom, že ta rozkvetlá jarní louka by mě nejspíš přinutila vykejchat si oči z důlků, jsou to evidentně docela koniny…

Věřím, že jsou lidé, kteří mají s bezplenkovou metodou bezva zkušenosti. Kteří dokáží z jemných náznaků, které už novorozeně vysílá před tím, než začne řvát jako siréna, vydedukovat, jestli ho trápí prdíky, má hlad, nebo se nudí. Zatracení šťastlivci, kterým se dítě už v půl roce budí dvakrát za noc na krmení, a pak hned zase usne, a od roka už spíš celou noc. Tací, kteří opravdu vyrazí na tu rozkvetlou louku, a tančí po ní, místo aby hlídali dítko, projevující nutkání najít nejbližší psí hovno, pořádně ho prozkoumat všemi smysly, sednout si do jediné louže v okruhu deseti kilometrů a následně se za nic na světě nehodlající nechat odvést domů.

Já jsem ale minimálně první čtvrt rok strávila v jakémsi mlhavém polovědomí, v podstatě bez potuchy o tom, jaká je vůbec denní doba, natož jaký je den v týdnu. Nebýt Garetha, asi bych se zbláznila úplně. Takhle jsem nad tím řvoucím uzlíčkem mohli dumat dva, přemýšlet, jestli jí bolí břicho, nebo proboha co, když před chvílí se kojila, pokaděná není… začátky byly jednoduše ve znamení zmatku, nad mojí hlavou se prakticky neustále vznášela taková ta komixová bublina, a v ní vepsáno: „Co sakra chceš?“

Všechno se to zvolna srovnalo, i když doteď jsou dny, kdy bych nejraději zalezla do temnýho kouta a vyla… Ale s Áďou jsme se už stačily vzájemně odhadnout a poznat (ona mě má přečtenou dokonale, teda… :D ), a já jsem si vytvořila v podstatě takový přístup vlčí mámy.

Myslím, že jsem tu proto, abych tomu mýmu mláděti zajistila, že bude mít co jíst, kde spát a ke komu se přitulit, dokud nedoroste do věku, kdy si ty věci zajistí samo. Abych ho naučila, co je v tom velkým světě bezpečný a co nebezpečný.  Abych tu byla, když má nějakou bolístku, a zase ve chvíli, kdy je v pohodě a já potřebuju jít za svými záležitostmi, jsem byla schopná jít a věnovat se jim. A aby Áďa věděla, že se k ní vždycky zase vrátím, i když zrovna nejsem po ruce…

Snažím se, aby chápala, proč jí některý věci nedovolím, a současně pokud je to možné, aby si sama zjistila, že něco nejde, bolí to, nebo je to nepříjemný. Pokud se vrhá do vyloženě zdraví škodlivých situací, zakročím. Jinak moc ne… ruce se umyjou, oblečení vyperu. Když zrovna nešplhá po kamenech, tak ať si běhá a řádí, jak se jí zlíbí. Upadne, odře si kolena… no, příště bude třeba opatrnější. Většinou beztak běhá po trávě, takže to nejsou nebezpečný pády.

V tomhle ohledu jsme s Garethem každej jinej. On mi připadá občas až přehnaně starostlivej, já jsem zase, přiznávám, někdy až moc laxní.  Zase je tím pádem fajn, že jsme na to dva a doplňujeme se a krotíme se navzájem. :)

Co se těch tří kontroverzních věcí týče, tak jsem zastánce zlatého středu. Akorát teda u plen jsem neekologická mrcha… nijak se neomlouvám, je v tom určitě pohodlnost a tak vůbec, kdybych od začátku látkovala, tak bych nejspíš dopadla jinak, ale momentálně to je, jak to je, až začne být tepleji, začneme pleny odbourávat úplně, a bude pokoj.

No, a to jídlo… Co se týče kojení, vidím to tak, že je tou nejlepší možností, když vyhovuje dítěti i matce. Pokud to matka dělá jen proto, že co by řeklo okolí, asi to beztak dlouho nevydrží, a když dítě neprospívá a přes všechnu snahu řve ještě po jídle hlady… Jasně, vím že existují kojící poradkyně, a laktační liga (to mi zní děsně strašidelně, něco jako kukluxklan s kozama :D ) a že když se chce, všechno jde… A nebo taky nejde. U nás to přestalo jít někdy v pěti měsících, a sice jsem to, děkuji vám, rozbouřené hormony, hrozně ořvala, ale teď v tom nevidím takovou tragédii.

Stejně tak v tom, když malá občas sní nějaké „děsivě nezdravé“ jídlo – může se třeba utlouct po kyselý okurce, a můj názor je takový, že když jí má jednou za tejden, neosypává se po ní, tak co… možná je to lepší než všechny ty čokoládový pochoutky se zaručeně mléčným krémem a podobný kraviny. A že, když si dáváme kafe, vyškemrá malá kus bábovky od babičky, taky nenastane konec světa. Především když jinak pije jenom neslazený čaje, nějaký lízátka a bonbony pro ní zatím vlastně neexistují a sní na posezení víc zeleniny, než já za celej rok… :D Zase proč to vyhrocovat a dělat z těch pochoutek zakázaný ovoce – nakonec by se na ně vrhala už jen ze zvědavosti a vzdoru.

K očkování mám dost rozporuplnej vztah – na hexavakcínu měla malá třeba dost divokou reakci, aspoň na první dávku, a já jsem si hodně vyčítala, že jsem se nezajímala třeba o to, jestli to jde odložit, rozložit, založit… až mě to málem složilo. Naštěstí teda vyvázla bez následků (snad)… A obecně to beru tak, že očkování proti reálným hrozbám ano, ale očkovat třeba proti planejm neštovicím nemusíme… Všechno má svoje riziko, ale riziko toho, že bude malá mít nějak mimořádně těžký průběh planejch neštovic je pro mě celkem zanedbatelný, proti riziku, že nenaočkovaná chytne tetanus… žijem na vesnici, nemám chuť lítat s ní případně po injekcích, když se někde u koní škrábne o plot a podobně…

Jednoduše myslím, že se všechny tyhle záležitosti mají brát s rozvahou, a hlavně s respektem k názorům těch druhých.

A celkově… nejsem fakt dokonalá. Taky si občas připadám jako „špatná“ matka. Když jdu do zkušebny, místo abych třeba Ádě četla pohádku, když jí nevedu deníček, kam bych zapisovala její pokroky (což je asi supr věc, ale já jsem na to asi moc líná, nebo co…). Když jí Gareth nebo babi vezmou ven v kočárku, a já zůstanu doma a dělám si svoje věci… Prostě když mi unikají hodiny a hodiny s ní… Jenže na druhý straně tu pořád jsou další hodiny, které s ní strávím, a ty jsou fajn. Nejspíš nikdy nebudu ten typ, který svému dítěti obětuje všechno, své zájmy, starost o sebe samotnýho, veškerý čas… ale zase ani nikdy nebudu ten typ, který pak svému dítěti dokáže tohle všechno vyčíst. Nechci jednou rozmrzele říkat: „Jo, já jsem hrála v kapele/psala knížku/malovala, ale musela jsem toho nechat, když se narodila malá…“. Já jsem pořád já. I když samozřejmě si nepůjdu sednou za bicí, když Áďa leží doma s horečkou, tak stejně samozřejmě si za ně půjdu sednout, když si hraje s tátou. A pak se vrátím a budu v pohodě, a nakonec se snad jednou naučím i dělat to tak, abych si nemusela pořád něco vyčítat. :)

SMEČKA

Ještě jedna věc mi vrtá hlavou… Totiž svobodné matky, co bydlí samy, kolikrát daleko od vlastních rodičů… JAK TO SAKRA ZVLÁDÁTE? :D

Tohle mě napadá tak průběžně, hlavně ve chvílích, kdy i já, Gareth, jeho rodiče a sestra, prostě celá sešlost, je na Áďu krátká. Nemluvím už ani tak o těch prvních dnech, nebo spíš nocích, kdy jsem si musela občas dojít do koupelny a pustit si na hlavu studenou vodu, abych nezačala na Áďu ječet zpátky, nebo abych jí nepopadla a nevyhodila z okna (i když to už je fakt taková ta extrémní myšlenka, něco jako když si představujete, jak svého šéfa přibíjíte za koule na okenní parapet a podobně… počkat, to si fakt nikdo nepředstavuje? Dobře, jsem psychopat… B))… I když i tehdy byl jedinou záchrannou Gareth, který se vynořil z mlh zoufalství k ránu, převzal ten hroznej řevostroj, a já jsem si mohla na chvíli dáchnout.

Jednoduše, nedokážu si představit, že jsem den za dnem na vlče sama. Že se starám o ni, o domácnost a nakonec nejspíš musím aspoň na částečný úvazek splašit práci, protože jinak nevyžijeme… Kdysi jsem možná byla spíš vlčice samotářka, nebo tak něco, ale teď si nedokážu představit život bez svojí smečky. V podstatě si tak nemám moc na co stěžovat, s péčí o Áďu mi pomáhá tolik lidí, že funguju  “jen“ jako jeden ze základních kamenů, není to o tom, že bych celý den nemohla dělat nic jiného a myslet na nic jiného… Myslím, že děti musely být jedním z důvodů, proč se vůbec lidé začali sdružovat do tlup. :)

Hlavně je krásný, když vidím, jak se uprostřed té početné společnosti Áďa cítí dobře… od každého se může něco naučit, každý jí dává kus vzoru, z nějž nakonec vznikne nádherný obraz života. Taky se, až na občasný výjimky, kdy je rozespalá, nebo jde fakt o cizího člověka, vlastně nestydí. A i u těch výjimek to trvá jen chvilku.

Nedávno byl tady ve vsi dětský maškarní ples, tak jsme jí tam vzali. Tělocvična plná dětí, cizích lidí, hlasitá muzika (i když jsem moc nepochopila, proč na dětský akci musí být zvuk tak děsně přehulený, ale to je jiná věc)… Člověk by čekal, že v takovým prostředí bude minimálně trošku nesvá. Kdepak, okamžitě se pustila do víru zábavy a bylo jí úplně fuk, jestli jsme někde poblíž. Buď je jí to tedy vážně jedno, nebo ví, že když je potřeba, vždycky se někdo z nás objeví a pomůže. Doufám, že je to to druhý… :)

No, závěrem – svobodné maminy mají můj obrovský respekt… a možná taky malou, nevyžádanou radu, ať si (a svým prťatům) zkusí taky najít nějakou tu smečku. Je to fajn, většinou. Vážně! :D

14 reakcí v článku “Vlčí máma”

  • Gája Zlá ovečka napsal:

    Jééé a proč to nevydáš, no dobře, vzhledem k tomu že jsem tvým pravidleným čtenářem tak mi tahle věta přijde vtipná :) , ale básník tím chtěl říct že i já jsem matka ne tolik vlčí jako koňská (zní to divně, ale nevadí), i naše dítě se někde neustále válí, v zimním období je nejoblínemější kýbl se studeným popelem čekající na někoho kdo ho vynese, na jaře bahno v létě jakékoli hovno – to aby na slunci dostatečně vonělo a na podzim louže a voda – to proto abych se mohla cítit jako hrozná matka když táhnu dítě promočené na kost z lesa v deseti stupních :) . Prostě nemůžu než souhlasit a komentem tě chci podpořit v tvém usílí být normální matkou která zná i jiné věci než prdíky, plínky a čajíky. Takže bubnům zdar a dětem též :)

    • Viviana napsal:

      Jasně, díky za podporu… a koním a dětem taky zdar! :D Ať ti ty jedni jdou a druzí tě moc nese… no, nezlobí, žejo. :D

      • Gája Zlá ovečka napsal:

        hlavně ať jdou jedním směrem :) ) je fakt problém když se dítě vydá na jednu, kůň na druhou a teď co já :)

        • Viviana napsal:

          Tak holt posoudit, kdo z nich má víc rozumu a nepoběží do silnice, do nejbližšího rybníčka, vyválet se v bahně a tak podobně… :D I když ono to asi vyjde nastejno… tak, babo raď. :D

  • Pawlina napsal:

    Teda musím napsat, že je to skvěle napsaný. A mluvíš mi z duše!;D

  • Tu ohromnou toleranci máš po mě!Tvoje svobodná matka.

  • sestra Ká napsal:

    Jsi borec! :-)

    • Viviana napsal:

      Co na to říct, čekala bych od tebe jiné, podobně znějící slovo na „b“, takže potěšilo, děkuji. :D :D

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Gainery a sacharidy pro výrazný růst hmoty