VIVIBLOG

NOVINKY

Gareth právě donahrál zatím třetí song CallDeiry – kytary jsou živě, i když taky nahrávaný do programu (já tomu rozumím míň, než koza petrželi, jenom prostě vím, že u toho sedí celý dny, je nevrlej a kouše), bicí jsou komplet v PC (přes TUTO) – a přiznávám, že třeba u tý rychlý dvojšlapkový pasáže zatím furt padám na hubu a outro trefuju jen s takovým soustředěním, až mám strach, že si ukousnu jazyk…

Poslechnout můžete TADY.

Ale ono se to poddá. Každopádně jsem se rozhodla napsat takový hlášení o současným stavu kapely a taky mýho hraní, pro ty, který to zajímá. Možná naivně, ale věřím, že tak dva tři takoví se najdou.  :D

ZKOUŠKA

Tak tedy – ve středu jsme měli zkoušku, dokonce s jednomužným obecenstvem (Šindel si přivedl kamaráda), a byl učiněn statečný pokus nahrát něco živě přes Zoom H2, který přitáhl zase Ivan. Tím pádem ze zkoušení nebylo mnoho, aspoň za tu hodinku, kterou jsem mohla pobýt, než jsem se musela vrátit k mláděti. Zdálo se mi, že Šindel byl paradoxně rozhozený přítomností posluchače, i když si ho sám přivedl, Ivan se trochu ztrácel v překladu, respektive tedy v notách (mívám vizi, jak na něj jednoho krásného dne stojánek s notami spadne, zasypou ho hromady papírů plné těžkých notových garethovin, a budeme ho vyhrabávat týden), a já jsem zase byla až moc vysmátá, než mi G. začal nadávat, že hraju moc rychle…

Já: „Jáááák, rychle, takhle to hrajem vždycky!“

Šindel: „Jo, Garethe, takhle to normálně hrajem…“

Ivan: „To neni rychle, takhle to hrajem!“

Gareth (překvapivě ještě nemlátící kytarou do něčí hlavy): „Ale hovno, dyť je to rychlý, dyť koukej, to sólo tam!“

Předvádí zběsilý brnkání, končící škobrnutím po třech sekundách.

Já: „No, to bylo moc rychle, ale…“

Načež jsme tedy učinili další pokus o nahrání Wolfpacku, tentokrát jsem se OPRAVDU snažila hrát pomalu, takže nám to trvalo dvakrát tak dlouho, než normálně, a místy jsem usínala, ale Gareth byl plus mínus spokojený – do chvíle, kdy zjistil, že se to nenahrálo.  Nějaký nejmenovaný Šindel zmáčkl jakýsi čudlík asi blbě, a mikrofon se sice tvářil, že nahrává, ale ve skutečnosti na nás zvysoka kašlal…

Někdy ty zkoušky vypadají jako sraz dementů, fakt. Akorát G. je většinou za „vychovatele“, nebo jak to nazvat. Tímto se mu veřejně omlouvám a prosím ho o trpělivost. Lepší už to asi nebude. A až seženeme zpěváka, bude ještě veseleji. Momentálně je jeden možná na obzoru, ale nechci psát víc, abych to nezakřikla.

PÁR PALIČKOVINEK

Já se mezitím střídavě propadám do malomyslnosti a uklidňuji se, že to není zase tak zlý…

Po bubenickém srazu jsem zase jednou přehodnotila svůj přístup ke hraní i cvičení. Ne nějak od základů, jen takový víceméně maličkosti… Pustila jsem se do práce na těch mejch pazourách, protože jsem zjistila, že třeba levačku bych mohla mít chromou, a nebyl by to moc rozdíl… a všechny ty zažitý zlozvyky v držení a úderech se těžko odnaučujou. Někdy mám dojem, že čím víc se učím, tím víc se toho objevuje, myslím slabin a věcí, na kterých je potřeba makat.

Konkrétně jsem v poslední době otevřela Veselého, Etudy pro malý buben i soupravu bicích nástrojů (tuhle), kromě toho, že na rozcvičení pořád jedu Paradiddly od stejného autora… Navíc se snažím i jet si jen tak s metronomem, a improvizovat, ale to je pro mě pořád ještě jako kdybych měla sníst mísu dušený růžičkový kapusty, prostě žádnej med. Ale nemůžu to vzdát, už jen pro tu radost, jakou mám vždycky, když se mi podaří pokročit, a taky abych se na dalším srazu nemusela vykrucovat, utíkat oknem a nebo následně zabíjet nepohodlné svědky mé potupy, když už se teda k tý soupravě posadím.

Jo, a ještě takový nezajímavý údaje: přešla jsem z Balbex5Bček na Vic Firth 5Ačka, i když ta nevěra je asi jen dočasná, už jsem si dokoupila sadu 5Aček Balbexů. Koumám, co udělat s dvojšlapkou, která mi víceméně pořád vyhovuje, odrazem a tak, ale ty hladší nástavce na šlapky už se nejspíš nenávratně ztratily v propadlišti času, a ty, který tam momentálně mám, mi začínají malinko vadit. Hlavně jsem začala potřebovat, aby mi noha „klouzala“, a k tomu bych momentálně musela hrát v silonovejch punčochách, asi… Jinak, co se vybavení týče, všechno při starém. Akorát bych se asi pomalu mohla naučit ladit, protože to, co s blánama zatím dělám, je spíš taková genocida zvuku…

***

Tak, a nezajímavýma údajema končím, beztak to už nikdo nečtete, ale slibuju, že budu přinášet zkušebnové reportáže, ne pokaždý, ale aspoň čas od času. A teď šup k žehličce, poslední dobou jsem ji chuděru zanedbávala na úkor těch ošklivých bubnů…

Follow

Sdílet

2 reakcí v článku “Vivizprávy ze zkušebny a okolí”