VIVIBLOG

Tak, dnešní den vážně stál za to. Myslím, že je to takové vyvrcholení posledního chcíplýho tejdne, kdy se mi sice chtělo mnoho dělat, ale máloco jsem skutečně udělala.

Tak nějak…

Snad jediný, co mi dávalo sílu, byly výlety s vlčetem, ale ani na to už jsem dneska neměla morál. Fakt. Asi bych měla víc spát, nebo co…

Jeden den viviobludy

Protože dnešek byl výživnej, tak se o něj podělím. Bude to takový plkání o prckovi, takže prosím nokidding přátele, aby buď přestali číst, nebo to brali s rezervou.

Na výši…

Trénujeme teď s Áďou chození na nočník, a sice to je lepší, než jsem si představovala za bezesných večerů, kdy jsem viděla byt zaneřáděný jako s deseti koťaty, hromady potřísněného prádla a sebe, třesoucí se někde v koutě… Ale taky to není zrovna procházka růžovým sadem.

Už se nám podařilo společnými silami počet použitých plen za den zredukovat na dvě (slyším nadšený jásot a potlesk? Ne? No, dneska už mě to ani nepřekvapuje…), ale takhle po ránu, což je v poslední době v lepším případě šestá hodina, nejsem zrovna nejlepší odplenkovávač, a asi vůbec člověk, přiznávám se.

Tudíž, jakmile se vyzombím z pelechu, a vypustím i Áďu, musím ji víceméně poslepu nanavigovat k nočníku a pustit jí pohádku, abych se stihla aspoň trochu vzpamatovat, než to začne být vážně jízda. Kafe mám dovoleno si vařit nejdřív v 6:20, páč G. spí v kuchyni, a vůbec. Ale než ho vypiju, je se mnou asi taková zábava jako s průměrným zpiťanem, co se zrovna probudil po tejdením flámu.

Půllitr toho tekutýho asfaltu, co si dělám, mě tedy jakž takž nabudí. Dopiju, pustím místo pohádek nějakou muziku (poslední dobou ujíždím na všemožnejch songs for goddess a secrets chants of women a tak podobně, takže za chvíli asi začnu vlát po loukách v batice, objímat stromy, chlupy už zdatně obrůstám teď… ). Meju nádobí. Sundavám Áďu ze židle, přerovnává mi šuplík s příbory. Ptám se Ádi, jestli nechce čůrat. Po deseti minutách ji přes protesty posazuju na nočník. S opovržlivým výrazem z něj vstane, sucho, dobře, asi se jí nechce. Pouštím ji na křeslo u okna, aby se podívala, jak jede traktor. Počůrá se.

Tohle se opakuje třikrát a víckrát, v obličeji se mi usazuje konstantní výraz štvance. Zkouším si broukat s muzikou, že jako earth is our mother. Áďa tancuje. Všechno začíná být lepší, prozářeno sluncem, cítím sounáležitost s vesmírem a přírodou, já a moje dcera jsme obě jen děti matky země, zatraceně, úplně mě to hřeje… aha. Vlče mě počuralo, a kouká na to se zamyšleným výrazem, něco jako „jajaj, ty nejsi nočník“? No, možná už jsem.

„Áďo, to se dělá do nočníčku, čí…“

„Táč!“ prohlásí Áďa, a s holou prdelí důstojně odchází. To bych taky chtěla umět.

Nicméně kolem deváté hodiny začneme s babi dávat dohromady obědové menu, polívka je hotová, babi plánuje vzít prcka ven, a já se vrhnu na škrabání brambor – jo, to je taková relaxace, sakra, i když tuhle šel kolem děda, a prej, jestli jsem v trestu…

Převlíkám Áďu, ona si nějak blbě lehne na ruku, začne brečet, řvát, vřískat. Panika. Mě i babi se zdá, že má nějak pokroucený malíček.

„To je vykloubený,“ vyřkne babi verdikt.

„Uáááááááááááááá!“ souhlasí Áďa.

Bezva, běžím sbalit do tašky průkazku, plenu a pití, babi volá dědu, aby nás odvezl k doktorovi, oblíkáme malou, ta pořád řve, já i babi jsme z toho mimo, já tedy zatím funguju tak nějak automaticky a bez emocí, to přijde pak… No, jakmile se ocitneme venku – děda už vyjel s autem – začneme řešit, jak to uděláme se sedačkou, zase takovej akutní případ to není, abychom hodili dítě na klín a jeli…

A Áďa, jakmile se ocitne za dveřmi, přestává brečet, už jen pofňukává, dokonce se směje na psa. Ve chvíli, kdy ručičkou, již jsme považovaly za zraněnou, začne klepat na dědu, aby jako vylezl z toho auta a šel si hrát, je mi jasný, že jsme právě byli převezeni.

Děda vrací auto zpátky do garáže, babi teda bere Áďu na kočárek, že se přece jen kousek projedou. Já se vracím dovnitř. A najednou klepec. Ono i kdyby, tak vykloubenej malíček není nic, na co by se umíralo, žejo, ale stejně mě to vyděsilo. Když to mládě řve a řve, a člověk ho nemůže utišit, ani mu pomoct, ani mu vysvětlit, že to tak hrozný vlastně není…

Uf… Jdu se uklidnit u škrabání brambor.

Až do oběda je vlastně klid. Áďa si dokonce i několikrát dojde na nočník, všechno v pohodě. Zase začínám být vyrovnaná, jó, Bohyně, jó, ženskost… Áďa se napere vošouchů (bramboráky, nebo cmunda, jak je komu libo), a když ji beru nahoru, že si přečteme pohádku a půjde se spát, tak si nasere do kalhot. Důkladně, nečekaně, a hodně.

Posraná Bohyně, posraná matka země, kurňa šopa! Tohle je na sprchu, a protože mládě to nebere, mimo zaběhaný rytmus je sprcha zlo, vana takový smaltovaný ekvivalent Mordoru, pere se se mnou jako o život, takže je zahnojený všechno, koupelna, její oblečení, moje oblečení… A zase ŘEV!

Když vydrhnu Áďu, koberec, nočník, sebe a vyperu její garderóbu, zatímco ona pobíhá, náhle celá šťastná (bodejť by ne, když si tak hezky ulevila) kolem jen v plíně, už jsem zralá na to, aby někdo uložil do postele mě, dal mi hrnek kakaa, přečetl pohádku (nějakou kingovku, prosím) a nechal mě spinkat.

Z posledních sil ale na vlče navlíknu aspoň triko s dlouhým, a zašiju ji za mříže postýlky. Naštěstí je z toho taky tak utahaná, že ani neprotestuje, přečteme jen asi dvacetkrát Vaška Paška, kterej je pán, protože si sám troubí na trumpetu, a ještě mu k tomu štěkají psi, a pak to vzdá. Já se odvleču vedle, padnu, a nevím o ničem.

A to jsem chtěla dělat loga, návrh na tetování… Jediná tvůrčí činnost, na kterou se vzmůžu, se odehrává jenom v mojí mysli. Občas je to třeba, ale když je to to jediný, na co se za poslední tejden vzmůžu…

Odpoledne už je trochu lepší. Kafe pod pergolou, G. si tam domontovává bedničku na cosi kytarovýho, plně zaujatej tím, co dělá, a já jsem na něj hnusná. Postříkám Áďu od hlavy k patě repelentem a vypadneme pryč. Obloha se zatahuje mračny, a já čekám na bouřku jako na slitování, v hlavě mi to drnčí, jako by mi skrz ní vedly dráty vysokýho napětí.

Bouřka ale nikde, a do teď nepřišla. G. si ale malou chvíli vzal na starost, takže jsem si aspoň dala sprchu a pak jsem si dokonce chvíli četla… A teď jsem se vypsala, a je mi trochu líp. Katarze…

Teď jenom kdyby vážně přišla bouřka. Stačila by malinká. Tak za hodinku, klidně. Mám pocit, že to potřebuju, abych zase mohla něco dělat. Nějak žít…

Follow

Sdílet

5 reakcí v článku “…vivivýmluvy…”