Vivivýlet do Prahy

Moje maminka (neboli Eliáš Von Nanoha), potřebovala dorazit na seminář sekty wellness magorů jedné firmy, v níž začala šplhat po kariérním žebříčku nebo tak něco (jsem podnikatelka, jsem podnikatelka, jsem podnikatelka!).

Já jsem postřehla příležitost a opustila jsem na jeden den rodinu, abych se věnovala hýření, umírání horkem a pohoršování okolí.

***

Seminář samotnej byl kapitola sama pro sebe, ani se mi k tomu nechce vracet. Nanejvejš ty zkušenosti zúročím v nějaký povídce. Hororový.

Ale přežily jsme, já i máma. Přestože se měla konat ještě ochutnávka, odvlekla jsem odtud mámu rychleji, než bys stačil říct „proteiny“! Cestou k metru jsme se zbavily pásek na rukou – už jsem se začínala bát, že si budu muset uhryzat tlapu – a pak jsme odcestovaly na hlavní nádraží, kde jsme měly odlovit Temnářku.

Respektive, já jsem ji potřebovala odlovit, protože jsem mimo jiné do Prahy přijela, abych se zbavila některých obrázků – nějak mi dělá potěšení nedržet si originály doma.

Naštěstí Temnářka má přesně tu výhodu, které jsem kdysi využívala taky. Nemusí nikoho hledat a poznávat, všichni najdou a poznají ji. Takže jsem ji i já svým vivím okem švidravým záhy odhalila před knihkupectvím (neoluxor to nebyl, ale neo něco jo, akorát si teď nevzpomenu, zatraceně…).

Podle internetové komunikace jsem čekala někoho… většího („Ty nejsi William Wallace, William Wallace měří sedm stop!“) a drsnějšího a tak vůbec, ale posezení s ní bylo příjemné a fajn. Jenže se u mě začíná projevovat syndrom tetky ze vsi, to jest: na cokoli nezvyklého čumět jak péro z gauče, tak jsem asi působila sama trochu roztěkaně, jak jsem se snažila to čumění eliminovat. Ale nevadí. Příště budu slušnější! :D

Prodrbaly jsme všeliscos, chlapy, psaní, jednoho vydavatele a tak vůbec, předala jsem svůj fanart, ale záhy jsme se musely rozloučit. S mámou jsme mířily na Florenc, sejít se s Nohou a ulovit oběd, a Temnářka měla vlastní program.

***

Cesta na Florenc proběhla v klidu, máma si dala protimigrénovou pilulku ze sušených žab, takže byla příčetná a nebyla s ní pražádná lekrace.  O tu se postaral až jakýsi poťouchlý Pražák, který nás a ještě jednu bloudící slečnu poslal na autobusák přes čtyřproudovou silnici, ale jsme prevítky, takže jsme přežily. Dokonce i tu zpáteční jízdenku jsme zakoupily.

S Nohou to bylo horší, myslím slezení se. Vážně jsem toužila mít zase jednou celé tělo pohromadě, ale ona se pořád někde fláká a loudá a než se vymotá z těch svejch Hájů , trvá jí to jak mně odjet z Kadova… :P

Dojelijsme jí tedy naproti na Chodov, s úmyslem někde se tam zastavit na jídlo, což jsme udělaly. A konečně to začalo být zajímavé.

Protože ZÁCHODY!

Pominu to, že okolo chodil sekuriťák, připomínající slendermana (navíc chodil pokaždý jen jedním směrem a nikdy nazpátek, pomoooc!). Zapomenu i na lustr, kterej jsme s bábi Zlopo- eh, maminkou obdivovaly nahlas a zřetelně.

Ty záchody, to tedy bylo NĚCO! Takový musím zavést i u nás, ať jsme světoví!

Totiž, šly jsme k nim dlouhatánskou chodbou, lemovanou hodně nadživotními portréty hezkých lidí. Mamík podotknul, že aby nás náhodou u mísy nečekala ještě kadeřnice, vizářistka, zubařka a maskérka. Když jsme se dostaly na místo určení a vešly jsme, zašuměly jsme překvapením. Ohromná místnost, plná zrcadel (a umyvadel, ale hlavně zrcadel)! Spousty odrážejících se vivíků a mamíků! Úplně nás to vykolejilo, hlavně proto, že jsme nejdřív neviděly žádné… latríny, nebo tak něco. Až po chvilce jsme vzadu za zrcadly objevily temnou chodbičku, z obou stran lemovanou ZELENĚ SVÍTÍCÍMI KLIKAMI! Znovu jsme zašuměly a já jsem za jednu z klik odvážně vzala, protože zelená znamená volno. Otevřít jsem nestačila, protože cosi strašlivě zahučelo, já jsem odskočila (a málem jsem už dovnitř ani nepotřebovala), maminka začala panikařit, ale byl to jen sušák na ruce (k tomu se dostanu později). Po chvilce jsme očíhly, jak nějaká zkušenější návštěvnice toalet jednu z kabinek otevírá, a misi jsme úspěšně splnily.

Cestou zpátky jsme se snažily tvářit světácky, což bylo po tomhle zážitku těžké, navíc mi ještě málem ten divný rukosušák uřízl pracky. Fakt. Mamka později rozvinula teorii, že by dovnitř strčila křečka – proč křečka, ptaly jsme se s Nohou, jak se nejspíš ptáte i vy.

„Protože by se pěkně naštval, hahá,“ děla moje matička. „A až by tam strčil někdo ruce… Hahá! To by byl teroristický útok!“

Pokud by náhodou v nákupním centru na Chodově někdo zaznamenal útok naštvaného křečka v sušáku na ruce, NIC O TOM NEVÍME!

Tak. V každém případě jsem se po tomto zážitku najedla a dala jsem si malé pivo, které z mé na placičku vysušené osoby udělalo opět plnohodnotnou 3D obludu. A taky nejspíš mohlo za to, že jsem, když se konečně ukázala Noha a začaly jsme chvátat do Knoflíku (na nic není čaaas!), málem prošla neposuvnou částí posuvných dveří.

Ale to je jedno. Projely jsme I.P.Pavlovu – po zaznění signálu začněte slintat, a po počáteční rozhovorové smršti nastalo několikaminutové ticho. V mých nevyzpytatelných duševních pochodech jsem nějak došla k tomu, že maminka má v kabele sojové boby a že bychom je třeba mohly žvejkat/plivat po spolucestujících, abychom rozproudily zábavu, cokoli… Otočila jsem se k mámě a do ticha jsem vybafla:

„Máš boby?“

„Teď v zimě?!“ zněla okamžitá a překvapivá odpověď.

Pak jsme se tak nějak smály až na Palmovku. Tam jsme se smát přestaly, protože jsme netušily, kudy vylézt, abychom se dostaly do Knoflíku. Z minulé návštěvy jsem si pamatovala akorát to, že dveře u soupravy metra vydávají podobný tón, jako kytara v jedné písničce od Bathory.

„Zavolám Akiře,“ prohlásila jsem.

„Neee, ještě nevolej,“ Noha se odmítala nechat znemožnit, jako Pražačka a vůbec se přece vyzná, žejo. „To najdeme. Volej až v nouzi. Zkusíme pár východů.“

Vyšly jsme tím nejbližším.

„Tak zavolej,“ řekla Noha. „Nouze nastala.“

S navigací od Akiry jsme se tedy do Knoflíku nakonec trefily. Akorát máma chtěla zůstat stát za vraty, protože si na nich všimla cedule „dealerům vstup zakázán“ a přece jenom… (ano, ten ranní seminář).

***

Posedaly jsme si do jednoho z přívětivých koutů kavárny, objednaly si a začaly jsme řešit, že asi zůstaneme samy samotinké. Tři hodiny a pořád nikdo další. Mamka propadala chmurám, její první veřejné vystoupení od debaklu s budovatelskou poezií na základní škole, a obecenstvem bude jen viviobluda s Nohou. Já jsem nadávala, protože sice jsem předpokládala, že kdo napíše účast „možná“, pravděpodobně nepřijde, kdo napíše, že přijde, přijde možná, a ti ostatní jsou ztraceni úplně, ale stejně jsem doufala alespoň v pár lidí…

A tak jsme špačkovaly, já s Nohou jsme se pokoušely připojit na net a podívat se, jestli ještě někdo nepsal na FB, máma zuřivě pila kafe a zkoumala kravatu na zdi („Jo, umělecké dílo, já myslela, že se tu na ní někdo oběsil…“ – díky mami, už vím, po kom mám ty sklony k morbiditě!)… když náhle vešla první statečná, Káťa!

Letmo jsem přítomné seznámila, konečně zase trochu víc ve své kůži. Úplné fiasko to nebude, když máme Káťu! A to už mi odepsala Sova, že se ztratila na Palmovce a neví, kudy ven…

Nechala jsem přítomné, ať se baví sami a vydala jsem se zachraňovat ptactvo (a machrovat, jak se vyznám, hahá). Chvíli to trvalo a pak jsme navíc ještě se Sovou zachraňovaly jakousi turistickou skupinu, která se taky ztratila – doufám, že se ještě někdy najdou.

O skupině vyhládlých, dehydrovaných, týdny Prahou bloudících turistů TAKY NIC NEVÍME!

Chvíli po Sově dorazila ještě Sluni, ukázal se i Adam – i když ten si k nám nesedl, pohyboval se kolem a občas zachytil útržek z debaty, nebo debata zachytila jeho (oranžový koule?!) , a přesunuli jsme se k většímu stolu. To konečně přišla chuť na pivo a a s ní i čas na nějaké to čtení.

Jelikož jsem tohle celé zorganizovala a donutila jsem ta nebohá stvoření péci se ve výhni města u piva a ledových čajů, samozřejmě jsem četla první. Trochu jsem se bála, abych nenudila – i proto jsem z té haluzověci s Domy vybrala jen asi čtvrtinu toho, co mám zatím napsaný. Ale zdálo se, že to přítomné baví. Dokonce se mi dostalo i smysluplných připomínek. Některý potěšily, u dalších jsem měla chuť těch devět stran zmuchlat, sežvejkat, zapít pivem a za mocného mávání ušima odletět do dáli (v jednom odstavci třikrát „protkávané, protkávající“, co to kua?). Další mě vyloženě deprimovala – totiž srovnání s Mievillovým Kolejmořím. Tedy, mělo by mi to lichotit, že ano. Sice jsem tenhle konkrétní kus ještě nečetla, ale autora uznávám, mám ráda. Jenomžeee… kdo píšete, znáte to. Ten blbej pocit „dyťsibudoumysletžejsemtovobšlehla“!

No, ale jinak vcelku fajn, vlastně to bylo moje první autorské čtení a příště už se toho bát nebudu. Vždycky můžu případně použít postup, kterej jsem zmínila (zmuchlat, sežvejkat a tak dále). :)

Po krátké pauze vyplněné nejdřív drbáním Domů a posléze ještě volným plkem přišla řada na Eliáše Von Nanohu, aka máti.

Její princ Kazišuk sklidil oprávněný potlesk a myslím, že dávné trauma z oslav VŘSR může být klidně zapomenuto. Takže – mami, jak vidíš: jde ti to, pokračuj, nenech se odradit, a koukej hlavně dodělat tu soutěžní kočičí povídku, držím ti palce!

***

A úplně jsem zapoměla říct, že před máminým čtením se ke společnosti připojil další posluchač (zatím posluchač!), Evka. Po počátečním šoku z její výrazné osobnosti se rozproudila hutná debata o všelisčem, především o kočkách, kde Eva excelovala. Nebo, lépe řečeno, ostatní se dostali ke slovu sporadicky, ale tak nějak to ani nevadilo. Akorát asi chudák Káťa, která celou dobu mlčela a teprve na odchodu (trvajícím asi dvacet minut :D ) prohlásila, že je sice hrozně ukecaná, ale na tohle nemá. Potom se to trochu zklidnilo, dokonce občas řekl něco i někdo jinej. A byl to příjemnej večer. Grilování, pití, zajímavá témata…

Jen u Sovy (a zčásti i Evky) se postupem času projevila těžká alergie na otaku. Zvláště jakási  dívenka s nekooušky v ní vzbuzovala vražedné pudy. Raději jsme tedy, když se u vedlejšího stolu otaku společnost ještě rozrostla (otaku mi ukrad židli!) a začala řvát jak krávy, přesunuli jsme se zpět do původního kouta. Navíc totiž odešla Sluni – a slunce taky zapadalo, teď si uvědomuju, jak to mají sesynchronizované – a Noha, takže jsme se zase vešli.

***

Těch pět hodin v Knoflíku uběhlo strašlivě rychle. Na tom, že byla taková pohoda, má zásluhu i kavárna samotná, Akira, její maminka (?), Blázen a ostatní kolem, je to tam parádní a pokud tohle čte někdo, kdo Knoflík ještě nezná, tak ať to kouká napravit. :)

Hrozně moc děkuju i všem, kteří jste přišli a dělili se o svoje osobní kouzlo. Odkudkoli kdo pocházíte, jakkoli jste staří a jakýkoliv máte názory, ten večer s váma byl nezapomenutelnej. Budu se těšit, že si to někdy zopakujeme a třeba i v hojnějším počtu. A snad přijde řada se čtením i na někoho dalšího. Škoda, že si Noha (Bára, Lama) nepřipravila něco s urbex tématiko, a taky mi bylo líto, že jsem neslyšela peprnou prózičku od Sovy.

Příště, přátelé, příště! Určitě ještě nějaké bude… :)

7 reakcí v článku “Vivivýlet do Prahy”

  • Tyto Alba napsal:

    Ha, cestovní deníček!

    Já jsem hrozně ráda, že jsem tam byla a všechny vás viděla – zejména hlavní rodinné hvězdy večera, ale i ostatní (konečně znám naživo někoho, kdo dělá urbex! hurá!!)

    Animelidi byli příšerní, ale já to beru jako součást projevů jejich kultury :D kawaaaaiiiiiii XD

    Příští sraz, bude, doufám, stejně dobrej! :-)

    • Viviana napsal:

      Já jsem asi fakt multikulti diletant, trochu ode všeho. :D Čímž chci říct, že čtu mangu, sleduju anime, a dokonce mám i jednu divnou fotku s neko-ušima (chlupatá obluda pijící pivo). Ale to je fuk.

      Jinak jsem fakt doufala, že Noha přečte nějakej ze svých urbexových článků, fakt jsou zajímavý. Ale bojím se, že ji do toho asi nedokopu. By mohla utéct úplně. :D

  • To knihkupectví se jmenuje Neopalladium, jak jsem zjistila na místě, ale je to podle mě jenom pobočka Neoluxoru, takže jsem zase takovou blbost nenapsala. :-D
    Každý si myslí, že jsem vysoká a mám hluboký hlas. Vůbec nechápu proč. :-D

    • Viviana napsal:

      Jo, to jsem nemyslela jako narážku na Neoluxor, obojí je to Neo, našla jsem to, našla jsem tě, nakašlat na to. :D

      A z toho si nic nedělej. O mně si zase často lidé myslí nepěkné věci, jako že je pokoušu, zbiju, opiju… a občas nic z toho neudělám!

  • Lúmenn napsal:

    A kdy bude vivivýlet do Brna?:)

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Energetické a proteinové tyčinky pro růst svalů