VIVIBLOG

Takový malý shrnutí posledních čtrnácti dnů, ať to pořád nevyprávím někomu odznovu. Vím, že na zážitky Betty McDonaldové z plicního sanatoria to nemá, ale stejně. Malá exkurze do vod zdravotnictví a vivích zkušeností s ním.

V posledních letech mám zkušenosti spíš s takovejma dvoudenníma kašlíkama. To mi tak vylítne teplota, den dva se doma pokouším působit jako pokorný marod, ale v posteli stejně moc času netrávím, a jak se přestanu dusit, jdu zase vesele fungovat.

Tohle napřed nevypadalo moc odlišně. Dávala jsem si dva dny dovolenou uprostřed týdne jako největší zhýralec, proč mít jen jeden pátek, když můžu mít dva…  Ve čtvrtek večer přišlo pokašlávání, to jsem však přičítala alergii na práci. Že to bude legrace mnohem většího kalibru mi začalo docházet ve chvíli, kdy jsem neměla chuť snídat, neměla chuť uzobávat ANI ČOKOLÁDU, v obědu jsem se ponimrala a jak den a pracovní doba pokročily, čím dál tím víc jsem si připadala jako v akvárku. Bez šnorchlu. A bez žaber.

Chvílema to bylo celkem legrační. Komunikace ze zákazníky mi připadala velmi zábavná, vím, že jsem psala rozmáchlý epos anglicky a uchichtávala jsem se u toho (možná to byl kašel, ale vzhledem k tomu, jak ďábelsky vtipně jsem si připadala, učiněný génius lehké satiry, to asi vážně bylo spíš uchichtávání). Čtyřvykřičníkovité výkřiky, které používá jako oblíbenou formu komunikace jistý Germán, se mi zdály najednou taky humorné. Jo, střídavě se mnou mlátila zimnice a střídavě jsem se potila, ale to byla jen malá vada na kráse. Odmakala jsem si svejch osm a půl hodiny a odplula jsem, stále v horečnaté euforii, s G. a vlčetem na nákup. Protože jsem přiznala, že je mi „nějak divně“, byla jsem z nákupčího degradována na hlídače, tvrdly jsme s A. u autíčka (do kterýho fakt nehodlám házet tvrdě vydělanou měnu, aby se párkrát zakolíbalo a udělalo pochybné zvuky, to si Áďa musí obstarat sama) a já jsem si ještě zašla koupit teploměr, že si tak pro srandu zjistím, jestli mám teplotu.

„No, ale máme jenom galiový, rtuťový se už nedělaj.“

„Nevadí, rtuti mám dost, nedávno mi dělali plomby, spokojím se s galiem.“

Netuším, jestli ten rozhovor byl podivný kvůli horečce, ale slečna mi opravdu o nedostupnosti rtuťových teploměrů říkala s takovou lítostí a omluvou v hlase, že jsem si připadala jako feťák rtuti, navíc na první pohled lehko odhadnutelný.

Ve obchoďáku jsme pak potkali pár známejch, na který jsem byla schopná se akorát pitomě culit, takže jsem nejspíš působila jako zhulenec (nebo možná zrtuťovanec). A doma jsem byla zahnána do postele, změřila jsem si slavnostně teplotu, zjistila jsem, že mám 38,5°C, což po hodince vylezlo ještě o stupeň výš a v noci jsem pak prolomila slavnou čtyřicítku.

Ale pořád jsem si říkala dobrý, nějaká virózka, budu pít hodně čaje, dám si párkrát paralen a vypotím se a v pondělí bude dobře.

Po víkendu, kterej mám zamženej horečkou a po kterej jsem devadesát devět procent času ležela v posteli a ani jsem si nečetla ani nečuměla do noťasu, dobře nebylo. Zatracený plány. Takže k doktorovi. Bohům žel nemám na mysli Doctora, ale „obyčejného“ obvoďáka, ke kterýmu jsem se horko těžko procpala díky známosti s Tullou, protože je to za rohem od práce i bydlení a prej je docela dobrej. No, když člověk dorazí aspoň čtvrt hodiny před začátkem ordinační doby, má slušnou šanci, že v čekárně nestráví mládí. Tentokrát se mi dokonce poštěstilo být první, takže jsem byla poslechnuta, lstivě jsem lékaře přemluvila, aby mě nebombardoval plošně napalmem aka širokospektrými ATB, ale napsal mi jakýsi spešl prášek, už znatelně méně lstivě jsem si nechala napsat modafen (abych pak zjistila, že je to to samý jako paralen, akorát výrazně dražší, ale člověk se po tom zpotí naprosto stejně) a neschopenku, zatím do pátku. Co mi je, to jsem z mudra lstivě zapoměla vymámit.

Plna optimismu a horečky jsem doplula do práce, vyšlapala jsem si chytře schody, abych nahoře dejchala asi jako Malboro cowboy v důchodu a tím pádem vyděsila Ladu. Ale co už, zneschopnila jsem se, zašla pozdravit těch pár kolegů, co jsou ranní ptáčata a vyskytují se už před osmou a pak jsem se vydala vstříc zářným dnům na nemocenský.

Ten tejden byl peklo. I když jsem ve chvílích, kdy mi bylo trochu líp, nadějiplně přemýšlela, jak využiju flákání se v posteli a dooperuju mamuta a dopíšu věci a tak, neměla jsem vůli a sílu vůbec na nic. Ani na blbý čtení. Horečky neustupovaly, když jsem se měla potit, byla jsem zoufalá, protože jsem si připadala jak vymačkávanej citron, a jako takovej bonus jsem totálně ztratila chuť k jídlu. Vážně. ODMÍTLA JSEM ČOKOLÁDU! Což, uznejte, je na pováženou. Proto jsem se v pátek vypravila na kontrolu v dost pochmurné náladě.

„Tak jak to s vámi vypadá?“

„Chrrrrmmmm, pořád stejně, asi hůř, víc kašlu, blbě dejchám, chrrrrmmm,“ odvětila jsem hlasem devadesátiletého náruživého kuřáka.

Tentokrát se pan doktor zatvářil znepokojeně, když si mě poslechl (což bylo trochu náročný, na pokyn „zhluboka dýchejte“ jsem si nemohla pomoct a začala jsem zhluboka kašlat, takže asi slyšel kulový). A že prej slyší nějaký vrzání a skřípání – začala jsem přemýšlet, jestli Satora nemá pravdu, když mě označuje za Daleka.

Vzápětí mi ale sebrali krev, takže jsem se uklidnila a začala se cítit zase jako běžná viviobluda. Pak jsem ještě absolvovala EKG, neboli něco jako tulení se s kovovou chobotnicí, a protože se dokonce ani tato má tělesná funkce lékaři nezamlouvala, vyfasovala jsem ještě injekci do zadele a klopýtala jsem městem na rentgen, že v pondělí budou výsledky.

Přesný pokyn zněl: „Přijďte v pondělí po desáté hodině, budeme mít výsledky rentgenu.“ Protože jsem celkem poslušný vivík, když začne bejt fakt zle, po víkendu, kterej se obešel bez horeček, ale zato díky pilulím, který mi dočasně byly nasazeny, mi vysychaly oči i ve spánku, jsem se ve tři čtvrtě na deset dostavila do čekárny. Vyfasovala jsem cedulku s pořadovým číslem 23, byla jsem svědkem bitky dvou gentlemanů o číslo 21 a během následujících tří hodin jsem střídavě omdlívala a dočítala Dobrodruha od Medka. Pak jsem zjistila, že rentgen ještě nemají, dostala jsem napsaná další antibiotika a odplahočila jsem se čerstvou vánicí do postele.

S tím, že se mám dostavit ve čtvrtek na krev, protože ta poslední se panu doktorovi nelíbila. Koukala jsem, že mám v takovým barevným upírským dotazníku zaškrtnutý ty tři písmenka, co se zaškrtávaj, když je někde zánět, a pak něco s draslíkem a sodíkem. Asi žeru moc banánů. Nebo žeru málo všeho ostatního. Nebo mě něco žere… kurňa, po tom, co ta hodná antibiotika udělala s mejma vnitřnostma, bych se nedivila, kdyby mi na hlavě vyrostl choroš a na zádech menší uhelná elektrárna nebo tak něco.

Ve čtvrtek jsem aktivně vstala v šest a dovlekla jsem se už klasicky k Vietnamcům pro lahvičku vody a pak jsem zamířila do čekárny. Jestli je to tím, že mám málo kyslíku, nebo jsem už prostě celá atrofovaná, jak jsem pořád uskladněná v posteli, nevím, v každém případě mi v poslední době stačí vstát a udělat dva kroky, abych začala mít nutkání vítězně pozdravit davy a začít vydejchávat ten hroznej sprint. Teď jsem se došourala do domu, kde sídlí ordinace pana doktora. Bylo 6:35 a já jsem se cítila tak na 63,5 let. Minimálně. Ordinace byla ještě zamčená, na chodbě domu už ale čekala nějaká paní a postupně přibývali přivstavší si pacienti, takže nás tam za chvíli postávalo a pokašlávalo deset. Já to jsem tedy po deseti minutách postávání srabsky vzdala a dřepla jsem si na paty, protože jsem se začínala dusit a omdlívat. Holt ty nadmořský vejšky v místech, kde mívám hlavu ve stoje, už nejsou nic pro mne.

V 6:50 se přiřítila paní doktorka fyzioterapie z vedlejší ordinace, odemkla, pustila nás dovnitř a začala akčně nahrazovat dovolenkující sestry. Já jsem zbaběle přiznala, že jdu na krev, takže mě postavila přímo před ordinaci pana doktora, že si mám počkat a půjdu hned, jak se tam sestra zařídí a doktor si to přihasí, nebo naopak. Co se mě týče, mnohem radši bych se zapíchla v čekárně v sedě, i kdyby to znamenalo hodinku dvě navíc, ale dokud jsem zase nezačala samovolně odpadat, zdatně jsem předstírala fíkus obdařený základními komunikačními dovednostmi.

„Vám je ale vážně špatně, žejo?“ vytrhla mě z klidného popínání se na recepci okolo svištící doktorka.

„No,“ odvětila jsem bystře.

„No, vypadáte, jako že máte zápal plic,“ pokývala ta moudrá žena hlavou, než odvlála vařit čaj. To bylo poprvé, co to někdo vyslovil. Nějak jsem nevěděla, jak  reagovat, jestli se na takový kompliment má říct „ale jděte“, nebo spíš „děkuji“. Ze vší té bezradnosti, a také proto, že mě málem převálcovala sestřička hrnoucí se do předordinace, jsem se ještě na chvíli přesadila do čekárny. Ten nečekaný pohyb ovšem vyburcoval záchvat vpravdě huronského kašle, a třebaže jsem si napůl navlíkla na hlavu kabelku a navíc jsem uvnitř ní kašlala do celýho balíčku kapesníčků, přinutila jsem jakousi matku lehce mentálně znevýhodněné dcery evakuovat tuto na chodbu, že prej ji nenechá chytit tuberu, když má jít na tu operaci. Zastyděla jsem se velice, skoro jsem měla chuť nechat si kabelu na hlavě pro minimálně příští čtvrtletí, ale to už se ozval hlas volající po krvi. Mé. Odjuchala jsem do ordinace a předvedla krchlací symfonii. Zatímco sestra trpělivě čekala, až dokašlu, aby si mě mohla napíchnout, doktorka s doktorem se hrabali v mojí kartě, kde, světe div se, našli ten rentgen z minulého týdne.

„No, máte tam rozsáhlý zápal plic,“ usmál se na mě doktor stylem „maminko gratuluji, je to zápalek„. Mít dost dechu, abych ho mohla plýtvat na ironii, asi bych se zeptala, kde tam, ale takhle jsem jen něco zahuhňala. Svým způsobem jsem měla radost, že vím, co mi teda je, a že nejsem simulant, kterej se prostě naučil dobře předstírat předsmrtné chroptění. A svým způsobem jsem byla trochu naštvaná, protože viviobluda tak nějak nepředpokládá, že to zabere tejden, než se někdo koukne na její rentgen. Asi aby mě uklidnili, změřili mi ještě jednou EKG a pan doktor na něj tentokrát pochvalně zahmkal, že je lepší než posledně. Díky, makala jsem na tom. A protože jsem pořád funěla jak parní lokomotiva, dostala jsem opět na cestu jeden bodanec do pozadí. Díky tomu jsem se zbytek včerejška cítila celkem dobře a zase mě přepadaly pochyby, jestli mám právo bejt nemocná, když je mi vlastně docela fajn (až na to, že cesta na záchod mi pořád připomíná výstup na K2).

V noci se to ale zase otočilo. Ne že bych tolik kašlala, spíš se tak nějak topím a bolí to. Když jsem ve tři ráno začala zabírat, postarala se mi o povyražení zase Áďa, kterou v poslední době pořád otravují lítající kosti. Jo, kam se hrabou všechny zápaly, neměnila bych, vezměte si, že si klidně spíte a najednou všude kolem lítají kostičky a jsou strašidelné… jo, odbočuju.

Tak nevím, jak dlouho to ještě potrvá. Doktor říkal něco o minimálně třech týdnech, ale nevím, jestli v to zahrnoval těch čtrnáct dní, co už uběhlo, nebo myslel ještě další… což by bylo nemilé, neb bych asi pro záchranu finanční situace musela prodat aspoň jednu z těch uzdravenejch plic. Ale zase bych třeba zvládla i nějaký to psaní.

Svoje dosavadní dojmy z tohoto povyražení bych shrnula asi tak: nedokážu pochopit, jak může rentgen mých krásných zapálených plic někde putovat tejden, aniž by na něj někdo koukl, detekoval požár a dal mi to třeba vědět. Ale asi je to napuosto noumáuní, Úďo. Na druhou stranu, jsem ráda, že žiju v době, kdy nemusím napsat závěť a čekat, jestli se z toho vylížu, nebo dopadnu jako Mácha. A že nežiju sama nebo jen s vlčetem a tudíž si můžu dovolit fakt marodit, nemusím tu lítat jako chrčící proletářka…

Takže, prozatím jsem vážně pacient od slova trpělivý, nehulákám, šetřím dech a pozoruji, co se z toho vivivyne. Ale přísahám bohům, že jestli mi ještě jednou někde někdo zašantročí výsledky něčeho, tak na něj hrozivě zakašlu!

Follow

Sdílet

1 reakce v článku “Vivimor”