VIVIBLOG

Tak, tentokrát něco o rytmu ve psaní a o tempu vyprávění, mírně muzikálně. Při boji s mamutem jsem si totiž všimla, že jsem často třeba i zajímavou scénu zazdila zbytečným rozváděním a vycpávkovými větami.

Opět nepůjde o nějaká pravidla nebo profesionální rady, jen o můj pohled na věc, sdílení vlastních zkušeností. Pokud mě chcete doplnit nebo opravit, jste vítáni. Posílání do háje beru taky, stejně tam chodívám denně.

***

Rytmus? Copak hraju na bicí, kua?!

Pokud nejsme čerstvě vylíhnutí psací začátečníci, pak všichni víme, že existuje členění textu. Techničtěji a odborněji to shrnula Ekyelka na stránkách Triumvirátu – doporučuji k nahlédnutí zde.

Já chci mluvit o tom, jak tohle funguje v rámci příběhu, o působení na čtenáře.

 ***

Psaní je, alespoň z mého pohledu, podobné hraní na hudební nástroj. Můžete to zvládat, i pokud postrádáte cit pro rytmus a hudební sluch vůbec. Asi. Nějak si nadrtit, jet suše podle metronomu a not. Ale nějak nevím o nikom, kdo by to dělal. Probohy, PROČ taky? Je to strašná dřina a bolí to, i když nějaký ten talent člověk vlastní. Nedokážu si představit, jaké by to bylo bez jakékoli vlohy…

Ale zpět.

Jednoduše. Představte si proces psaní jako jamování skupinky hudebníků. Jo, jasný, píšeme obvykle o samotě. Takže všechny nástroje musíme zastat sami. A o tom to je.

Cítit, kdy je třeba zrychlit tempo, sotva znatelně, a kdy naopak ubrat. Chvíli, ve které necháme vyniknout baskytaru, bicí, temné dunění, rytmus, který přinutí srdce posluchače bít s ním. Pak třeba sólo pro kytaru. Melodické ukolébání, které překvapivě přejde v nějakou tu zběsilost…

A stejně jako u začínajících muzikantů se jamování a hraní často zvrhne v nekontrolovatelnou vlnu zvuku, v níž se každý nástroj snaží urvat si pro sebe co největší prostor a zapomíná se na celkový souzvuk, tak i nezkušený aspirant na spisovatele často sklouzne k opájení se vlastní genialitou, vrší větu na větu, odstavec na odstavec, a neví, kdy přestat…

Měla jsem při masakrování mamuta chvílemi chuť si vlepit pár pořádnejch záhlavců. Nějaká pěkná akční scéna, kupříkladu, měla spád, četla se dobře, jenže… nekončila. Pořád bylo třeba něco dodat. A z dodatků rašily samostatné výhonky vět, další a další postřehy, až se konec topil v bující džungli souvětí.

Neříkám, že zkracování a škrtání je jediná cesta k úspěchu. Ani přílišná stručnost. Ne. Tady právě nastupuje  nutný cit pro příběh, jeho vnitřní rytmus, tempo… Jakkoli jsou rozvláčné popisy dneska pasé, pořád se dají snést, jsou-li poutavě napsané a umístěné někde, kde se na nich čtenář nezasekne jako loďka na mělčině. Ráda si počtu vylíčení dusné atmosféry tropického pralesa, kupříkladu, a pak zatajím dech u dramatické scény, v níž na cestovatele zaútočí tygr. Ale naopak to fungovat nebude. Ani útok tygra, proložený kusy popisné selanky.
I v akční scéně popis snesu, ale radši jsem za krátké, prosté věty.
A ještě!
Odstavce!
Ve zkratce – blok textu čtu pomalu, klidně. Pěkně úsečná sdělení, rozsekaná na jednotlivé řádky, čtu rychle.
Svižně! Odsejpá to.
Sakra!

Při opravách a prosekávání se mamutím netvorem, jehož jsem stvořila, jsem si časem vyVIVInula vlastní systém.
Zaprvé, jak zmiňuje i Ekyelka, čtu si po sobě nahlas. Respektive pološeptem, abych nebudila zbytek rodiny, ale i tak to funguje. Ve chvíli, kdy mi to nejde z huby, škrtám, případně přemýšlím o jiném způsobu vyjádření. Když mě to začne nudit, a hrozně se mi nechce číst, opět škrtám a přepisuju.
A zadruhé… staré dobré přemýšlení. Já vím, bolí to, nejvíc to bolí, když to vede k nelichotivým závěrům o sobě samé a svých schopnostech, ale je to třeba.
Je tahle scéna nutná? Posunuje někam celý příběh, sdělí čtenáři něco, co by se jinak nedozvěděl, co ho bude zajímat a co je nutné, aby věděl? A co tenhle odstavec… tahle věta, tohle slovo…
Ošklivé a drsné staré úsloví říká: „Kdo nepracuje, ať nejí“. Ve svém psaní jsem si to upravila na: „Kdo nepracuje (pro dobro příběhu), bude škrtnut“.
Tak jsem třeba při posledních korekturách vystřihla několikastránkovou scénu, třebaže  se mi líbila, byla napínavá a tak vůbec… jenže šlo o nedůležitou vedlejší postavu, pro děj nebylo vůbec podstatné, jakým způsobem zhyne. Takže celý hororový úsek s lesem Psího boha šel k ledu, možná bude někdy někde použit, ale spíš jen jako ispirace.

Vcelku bych mohla přejít plynule k pojednání o tom, jestli dnešní doba žádá zkratkovité vyjadřování i v literatuře, zatímco před nějakými sto lety, ani to možná ne, se nosily zdlouhavé a obšírné popisy. Ale to je zase námět na další článek.

Malé opáčko a shrnutí závěrem: nemyslím si, že by vyžívání se v popisnosti bylo pokaždé špatné, ani že je třeba se za každou cenu vyjadřovat v holých větách. Je ale žádoucí vědět, kde použít jaký postup. A lidi, nedělejte to jako vivík v ranném stadiu psací existence, a nezabíjejte slibné scénky tím, že je rozmělníte do ztracena. Ve chvíli, kdy se v ději a vůbec v textu ztrácíte i vy sami, bude případný čtenář ztracený víc než Atlantida s Lemurií dohromady. Přinuťte všechny části textu, ať pracují pro PŘÍBĚH. Jestli nepracují, dejte jim padáka. Čtěte to, co jste napsali, čtěte si to alespoň pro sebe nahlas, vnímejte to jako hudbu.

A ve chvíli, kdy srdce čtenáře zpívá s vámi, zvítězili jste.

Follow

Sdílet

5 reakcí v článku “Vivík píše o psaní: „Rytmus? Copak hraju na bicí, kua?!“”