VIVIBLOG

Trochu neskromně se domnívám, že se záležitostí, která je předmětem tohoto článku, u svého psaní problém nemám. Nebo o něm alespoň nevím… pokud si myslíte opak, kopněte do mě.  Případně napište. Podle vlastního uvážení. Ale nebylo by mi takové zjištění příjemné, protože na příliš okatou agitaci za cokoli v cizích literárních dílech jsem tak trochu alergická.

Už dlouho jsem žádnej článek pro rubriku Jak to (ne)dělat nenapsala. Takže možná tenhle bude vypadat jinak, než ostatní. V každém případě opět dodávám, že jde čistě o moje osobní názory a postřehy, nechci nikomu nic nutit jako jedinou pravdu, ani poučovat. A už vůbec ne… agitovat.

(Záměrně si nechávám na příště poplkání o rozdílu mezi přesvědčením a postoji autora a jeho postavy. S tímhle tématem to sice souvisí, ale mám k tomu dost slov na to, abych spáchala plnohodnotný pokračování. )

***

Sama na sobě teď zkusím předvést hypotetický případ, jak literární agitování funguje:

Jsem vegetarián z etických důvodů. To je v pořádku, pokud vám ty etické důvody v jednom kuse nemlátím o hlavu. Taky píšu povídky. I to je v pořádku, pokud je nepíšu krví čerstvě zamordovaných spoluobčanů, kteří mě něčím nakrkli. Protože ale potřebuji o své pravdě přesvědčit své zaostalé okolí, tyto své dvě vlastnosti se rozhodnu zkombinovat.

(Jen na okraj: ono to jde a jde to výborně – nedávno v XB1 vyšla povídka „Jó McDonald ten si žil“, dle mého názoru pojímající téma bez násilného moralizování a mávání šokantními transparenty. Jenže to neumí každej… )

Tudíž napíšu povídku, kde co nejdrastičtěji popíšu praktiky ve velkochovech a na jatkách, nejlíp nechám hlavní postavu tím vším projít, protože to bude fantastika, jasně, hlavní postava bude člověk, lidská mysl, nedopatřením uvízlá v těle prasete! Tak, a na poslední chvíli se vrátí do svýho těla, to bude hustý, a protože ta zkušenost mu zatraceně otevřela oči, tak se stane veganem, zformuje hnutí odporu a začne osvobozovat zvířata, případně tam prdnu ještě nějakou dívčinu s magickou schopností dorozumívat se se zvířaty a ta mu začne pomáhat a rozpoutá se válka proti  zaslepeným masožroutům, kteří jsou zákonitě všichni zlí (jen pár se jich možná nechá přesvědčit a překonvertovat, tak ty budou nakonec hodný) a bude to epický, prostě jak potom i zvířata povstanou a…

STOP.

Tohle nenapíšu, i když by mě to možná nějakým způsobem bavilo. Důvod? Ono se to totiž zase tak moc neliší od letáčku jakési křestanské společnosti, který jsem našla v čekárně své bývalé doktorky a který důrazně varoval mládež před ďábelskými nástrahami rockové a metalové hudby. Takové traktáty se míjí účelem u kohokoli jiného, než oddaného následovníka stejné myšlenky. A toho přece  přesvědčovat nepotřebují. Na ostatní působí v lepším případě legračně, v horším legračně a trapně.

Neříkám, že u psaní je třeba zahodit všechny své názory a postoje.

Ale představte si, že jste upekli výborný dort. Chcete, aby ho ocenili všichni vaši přátelé, které jste k tomu účelu sezvali. Jak to uděláte? Vrhnete se na hosty hned ve dveřích a s maniakálním povykováním „NEJLEPŠÍ DORT EVER!!!“ jim ho začnete ládovat do krku? Nebo připravíte stůl, nějaké ty dobrůtky, pití a samozřejmě i ten dort, naporcovaný na poživatelné a stravitelné části, aby si mohl nabídnout každý, kdo chce a nemá třeba alergii na některou použitou ingredienci?

Agitačka, to je pro mě povídka, v níž je příběh v podstatě podružný, autor hlavně potřebuje sdělit nějakou svou tezi. Lidé jsou zlá a destruktivní rasa. Muži/ženy jsou svině. Křesťané jsou svině. Pohanství je nejlepší. Kouření škodí zdraví. Pijte vodu a nepijte rum. Jasně, všechny tyhle myšlenky můžou být základem dobré povídky. Jednak je ale potřeba namontovat na ně příběh a jednak je žádoucí, aby z celého textu od začátku až do konce nevyčuhovaly a neřvaly: „To je o mně! To je o mně!“. Já svým čtenářům celkem věřím. Pokud jim chci něco sdělit (třeba takovou převratnou myšlenku jako „válka je svině“), pak, pokud příběh napíšu dobře a všechno bude fungovat, jak má, to pochopí. Aniž bych v každé druhé větě trousila nenápadné narážky jako „válka je fakt strašná“, „tohle válčení je zlo“ a „lepší je mír, než válka“.

Úplně teď slyším, jak některej z vás vykřikuje „Ha! Mám tě! Zrovna tuhle jsi taky napsala agitku! Přímo tady na blogu! Usvědčena!“

Tak se všichni uklidníme. Jo, pravděpodobně se znaky agitky v některejch zdejších článcích najít dají. Žádnej z nich ale nevydávám za povídku. Píšete-li rádi úvahy, zamyšlení, trošku toho moralizování nad psími exkrementy v ulicích nebo politickými exkrementy v médiích, proč ne. Ve chvíli, kdy do takovýho textu vrazíte pár postav, opatříte ho náznakem děje a pošlete ho nic netušícím (beta)čtenářům, dopadne to dobře v jediném případě: pokud jste opravdu hodně vtipní. Skoro se mi chce ohánět se Kulhánkem, protože z toho na mě agitka sem tam pomrkává, ale kromě vtipu to u něj zakrývá ještě smršť akce a zběsilé tempo vyprávění. A v drtivé většině agit-povídek, s kterými jsem měla tu smůlu se setkat, chybí i ten vtip. Protože, kurňa, moje pravda, to je přece vážný téma, z toho se nedá dělat sranda!

Jako pomyslnej lakmusovej papírek, kterým můžeme zjistit, jestli jsme napsali povídku nebo agitku, bych doporučila se na ni podívat s co největším odstupem a položit si otázku: jde o příběh? Nebo o důležitou pravdu o něčem, kterou musí všichni poznat? Může se jednat o kombinaci obojího, a potom by to mohlo být v pořádku. Jestli je ale odpověď „důležitá pravda“, nejspíš bych se zamyslela, jestli by jí spíš neslušel jiný formát. Konec konců, i pojednání se dá napsat poutavě a dobře…

***

Jestli jste to přetrpěli až sem, tady máte za odměnu obrázek. Nebo za trest.

Nahatej obrázek bez určitýho důvodu

Follow

Sdílet