Vivík čte (Skleněný ďábel, Oltář z kostí a Síň slávy SF II A)

Ano, Vivík občas stíhá i číst, ale protože už je moc líný na to, aby psal plky ke každé knize zvlášť, je tu takové shrnutí celé poslední dávky z knihovny.  Zatím jsem dorazila tři z pěti, leží mi tu rozečtená Mocenská posedlost od Koukolíka, a Padající stíny od O´Connor.

***

Helen Turstenová – Skleněný ďábel

Vyšlo v nakladatelství MOTTO, r. 2006, v překladu Evy Nováčkové.

Na zadní straně přebalu se hrdě praví: Román švédské královny detektivek.

A já nevím, co bych k tomu řekla, abych nebyla impertinentní. Protože nevím, jestli strašná nuda, kterou čtení téhle knihy provázelo, nebyla způsobena spíš mojí osobní zaujatostí vůči tomu, jak autorka podala téma satanismu a k tomu přidruženou esoteriku a vůbec duchovno a tak…

Kdysi jsem četla detektivku s podobným tématem, a ačkoli byla o něco zábavnější, dodnes si pamatuju část, co mi úplně zkazila zážitek z četby: „Kati na záhrobní párty? No, to by tak ještě zapadalo, ale ‚šest-šest-šest’? A omega? Možná na chvíli propadla té hudbě, cédéčkům s death metalem nebo Black Sabbath, možná jí připadlo zábavné zúčastnit se takové ‚černé párty’…“

Ehm… no, asi není tak úplně fér rejpat do jedné knihy úryvkem úplně jiné, ale chci říct, že s tímhle mám problém obecně.  Zatraceně, netvrdím, že znám kdovíkolik satanistů, a že jsem nějakej odborník přes sekty a podobně, ale vážně mě občas srdí taková ta schémata, která jako by od sebe opisovali jak autoři detektivek a thrillerů, tak scénáristi všech možných kriminálních seriálů.

Jasně, někdo je satanista, takže je zlej, maluje všude kolem sebe pentagramy krví (v této knize dokonce krví křečka, ach jo, Claudy666, ty to vidíš!) a poslouchá nějaký hrozný death metal (protože black je přece jenom černej, kdežto death je smrt, takže to víc sedí, žejo), jako třeba AC/DC.

Hmmm… Když o něčem vím jenom tolik, kolik se dá najít v mainstreamových médiích, tak o tom sakra nepíšu, že. To by bylo asi tak to hlavní, co mi na téhle knize vadilo.

Jinak… no dobrá. Máme tu zlého satanistu, malujícího křeččí krví pentagramy. Vraždu učitele a pak i jeho rodičů, faráře a jeho ženy. Do toho se připlete dětská pornografie. Inspektorka Irena Hussová jede vyšetřovat do Anglie, kde ji málem sejmou. Pes zakousne kočku. Objeví se esoterička, s podivnými vědomostmi o případu. A přitom je to pořád všechno nějak suché, těžkopádné.

Nevím, možná prostě nejsem v cílové skupině této detektivkářské královny. Ale určitě mi přijde, že tato královna má nejspíš nohy (ať udělám radost Petru Kukaňovi), ale už jí chybí šmrnc a jedinečnost, kterou bych od takto označované spisovatelky čekala.

Jako ukrácení opravdu dlouhé chvíle snad dobré. Pokud jste vybíravější, hledejte jinde.

***

Philip Carter – Oltář z kostí

Vydala Euromedia Group – Knižní klub, roku 2012, překlad Štěpán Jindra.

Tohle se mi četlo lépe. Děj vážně odsejpá, hned na začátku zaujme skokem z bezdomovecké komunity u San Francisca zpátky časem do mrazu a beznaděje v sibiřském lágru. Možná trochu scématické, nicméně dobře napsané postavy, máme tu ženu v nesnázích, nesoucí si trauma z dětství, chlápka, co dobře vypadá, je vtipný, pohotový, přitom zlobivý hoch, klasika. Padouši, stojící proti nim, jsou totéž v bledě modrém, ale ve chvíli, kdy se necháte unést dějem, na to už nemyslíte.

Jen když se nad tím nakonec zamyslím, což jsem asi dělat neměla, připadá mi zápletka trochu moc zápletkovitá a překombinovaná, a závěr… no, v podstatě žádné překvapení, očekávatelný.

Taková knižní obdoba průměrného akčního filmu. Udělejte si pohodlí, otevřete pytlík brambůrek, dejte si své oblíbené pití, a nechte mozek odpočinout, potom se nejspíš budete dobře bavit.

***

Síň slávy SF II A (Uspořádal Ben Bova)

Vyšlo v nakladatelství Baronet, roku 2006. Překládali Lenka Benešová, Milan Hušek, Ondřej Marek, Veronika Masopustová, Pavel Medek, Jak Pavlík, David Petrů, Martina Sládková, Jindřich Smékal, Hana Smělá a Helena Soukupová.

Název zní vlastně Síň slávy mistrů sci-fi, díl II A, ale chápu, že na obálku by se to cpalo blbě. Baronet takhle vydává (vydával) více antologií, jak zaměřených na sci-fi, tak na fantasy. Tahle byla jednou z posledních, které se mi ještě nedostaly do rukou, a tak jsem byla docela potěšená, když jsem na ni v knihovně narazila.

Je to soubor novel, z nichž některé se už dočkaly neméně legendárních filmových zpracování. Dvěma z nich jsem se zatím neprokousala, ale chci to ještě zkusit. A cože tedy v tomto sborníku najdete?

Poul Anderson – Říkejte mi Joe

Tak tahle věc mě vážně chytla. Sice jsem docela brzo začala tušit, kam to všechno směřuje, ale vůbec mi to nevadilo. V zajímavých sci-fi kulisách se odehrává skrznaskrz lidský příběh, který by stejně dobře fungoval a jakémkoli jiném žánru. Vesmírná loď, i prazvláštní a úchvatné prostředí na Jupiteru jen dodává zvláštní šmrnc věčnému tématu lidské touhy po svobodě, svébytnosti a objevování. Prozaický styl, a přesto hrozně poetické vyznění, alespoň pro mě osobně. Kdo jste ještě nečetl, napravte to!

John W. Campbell, Jr. – Kdo je tam?

Pro ty, kdo nevědí – ano, tohle je Věc. Antarktida, vědecká stranice, bytost, vykopaná z ledu, mráz, paranoia, děs. Přiznám se, že pro mě četba (už opakovaná) měla mnohem silnější atmosféru, než sledování filmu.

Lester del Rey – Nervy

U téhle věci jsem asi nečetla dost pozorně, ale nějak jsem nepochopila pointu. Je to o atomových elektrárnách, o lékařích (bez hranic, hehe), a nejspíš i o nějakém tom zachovávání klidu, co se bezpečnosti práce s atomem týče… nevím. Jestli to někdo četl, chápe a ví, ať mi klidně napíše, ráda se praštím do hlavy s výkřikem „A jó, já jsem blb!“.

Robert A. Heinlein – Sirotci oblohy

Pamatuju se, že jsem se do tohohle textu už pokoušela začíst kdysi, ale neúspěšně, stejně jako teď. Ještě to zkusím jednou.

C. M. Kornbluth – Pochod imbecilů

Jo, a podle téhle byl určitě natočený film Idiokracy. Opět musím říct, že na mě působí líp čtení, než sledování, tady je to ještě markantnější. Vážně jsem se chvílemi bavila, a pak zase děsila nad tím, jak děsivě reálné některé věci nakonec vypadají.  „Až budem lítat na Venuši na výlet…“ :)

Henry Kuttner, C. L. Moore – Ideální jaro

Tahle povídka na mě hodně silně zapůsobila, dojem, atmosféra… a přitom už vlastně nevím, o co se jednalo. Spíš se mi četla jako báseň, nebo jako bych poslouchala píseň, nostalgickou, krásnou… Tak působivou, že by mi přišlo zbytečný ptát se na smysl a děj.

Eric Frank Russell – …a pak už tam nezbyl nikdo

Jednoznačně můj favorit  celé antologie! Tahle věc je prostě dokonalá. Nádherný humor, nádherná myšlenka! A vůbec to nesouvisí s tím, že vlče začíná přicházet do svého vlastního ghándíovského období… Nebo možná trochu jo. A možná, že by si tuhle povídku měl přečíst povinně každý a zamyslet se nad tím, jestli by nakonec popisovaný společenský systém vážně nebyl úplně nejlepší. Pozor, po přečtení hrozí, že svému otravnému nadřízenému na jeho nesmyslné požadavky začnete říkat „Já nebudu!“ :D

Cordwainer Smith – Balada o ztracené K´Mell

Dobře se to četlo, hladce. Ale byl to jeden z případů, kdy styl zachraňuje nepříliš originální příběhové schéma. A kromě toho, že nakonec tahle variace na věčné téma lásky mezi odlišnými rasami/rody/společenskými vrstvami neměla vyloženě happy end, vlastně netuším, proč by to měla být balada… Ale nevadí. Čte se to vážně pěkně.

Theodore Sturgeon – Mrňousovi jsou tři

Druhý rest, který tu mám. Sice jsem se několikrát začetla, ale ani jednou jsem nedokončila. Přitom to vypadá zajímavě, jsou tu děti se zvláštními schopnostmi a tak vůbec… Tak to chci konečně dorazit.

H. G. Wells – Stroj času

Je třeba něco říkat? Ráda jsem si zase přečetla. :)

Jack Williamson – Se založenýma rukama

A poslední kousek… nevím, možná jsem jej měla číst raději jako první, aby mi z něj nezůstal ten strašidelný pocit, že… že nějaká podobná strašlivost se může docela klidně odehrát, a to brzy. Místo pečujících robotů starostliví úředníci. Všichni budeme šťastní, a kdo nebude, tomu pomůže malá operace. Ach jo… hrozně moc depresivní věc. Žít v popisované skutečnosti, nejspíš by byla tahle povídka zničena a zakázána jako jedna z prvních věcí…

6 reakcí v článku “Vivík čte (Skleněný ďábel, Oltář z kostí a Síň slávy SF II A)”

  • Elias von Nanoha napsal:

    Zatím jsem nedočetla všechno, ale úžasné recenze! Proč se tím neživíš? K první knize mám poznámku: jestli nevíš všechno o sektách zeptej se Trtkové! Jinak se fakt bavím, a přečetla bych si i knihy negativně hodnocené, jen pro porovnání názorů.

    • Viviana napsal:

      Eh… :P
      Vždyť já neříkám, že se to nikomu nemůže líbit, přece jen, pořát to nejsou ani tak recenze, jako spíš moje připomínky a dojmy. :) A když už jsi zmínila Trtkavou, tak doporučuji coby manuál toho Koukolíka, jak čtu teď… :D

      • Elias von Nanoha napsal:

        Mocenská posedlost – jo, to sedí! Koukolíka mi rezervuj.

        • Viviana napsal:

          Ti ho půjčím, jestli se tam nějak v dohledný době dostaneme, mám ho ještě doma a prodlouženýho… eh, myslím samozřejmě výpůjční dobu, jo, vím, že ty dvojsmysly nehledáš, ale pro jistotu. :D

          • Elias von Nanoha napsal:

            To by mě v životě nenapadlo! Tak mi toho Kou-Kolika prodlouženýho prodluž!

  • Tyto Alba napsal:

    Tak že Věc má svojí literární předlohu jsem fakt nevěděla :) Díky, už jí lovím. Je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů.

    PS: A fakt se za sebe stydím ve srovnání, kolik toho přečteš :D

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain