Maruja Torresová: Dokud jsme naživu

Nakladatelství Eroica v roce 2004. Překlad Radovan Beneš. 244 stran (a dá se teď koupit za 59,- , když trochu pohledáte… )

Knížka vcelku nenápadného vzhledu, na obálku by mě nejspíš nenalákala… Modrá barva, černobílá fotka rozbitého psacího stroje v nějaké ruině. Taková melancholie. Přitom se uvnitř skrývá příběh, který je sice chvílemi nostalgický, ale jinak plný života.

Když se nad tím zpětně zamyslím, jediné, co mi na této knize vadilo, byla absence výraznější mužské postavy. Nejde vyloženě o feministickou agitku, ale je znát, že je to kniha o pro ženy (a o ženách, píšících pro ženy, kurňa, už si tu zase broukám nějakej song to goddess). Bratr jedné z hlavních hrdinek se na úvodu jen mihne, přestože se zdá, že by mohlo jít o vcelku zajímavý charakter. Potom ještě nevlastní syn (ten vztah je složitější) druhé hlavní postavy, který ale slouží jen jako takové polínko na oheň vyvrcholení zápletky.

Při samotném čtení mi však chybějící muži nepřekáželi.

A co můžete čekat od příběhu?

Dvacetiletá Judit žije s matkou a bratrem na předměstí Barcelony. Tedy, žije… spíš přežívá, v očekávání lepších časů. Vysnila si pro sebe zářivou budoucnost a na rozdíl od jiných ztracenců, kteří se svými sny opájí jako drogou a z mizerné relity unikají pouze v myšlenkách, Judit za svým cílem jde. Tvrdě, bez ohledu na cokoli.

Jejím vzorem se stává spisovatelka ženských románů, populární Regina Dalmau. Úspěšná žena, zdánlivě šťastná, bez problémů, jaké tížívají nebohé smrtelníky. Samozřejmě nic není, jak se zdá. Regina se potácí jednak v tvůrčí krizi, a jednak v tom, co nejspíš můžu nazvat krize středního věku, i když jí už táhne na padesátku. Ze začátku to vypadá, že zkrátka přišla o inspiraci a chuť psát. Co se za tím skutečně skrývá, to vyplyne na povrch časem.

Osudy dvou žen se protnou, když Regina pozve Juditu k sobě kvůli rozhovoru a nakonec ji přijme jako sekretářku. Ve skutečnosti hodlá mladou dívku v podstatě využít, nechat se jí inspirovat, omladit svou tvorbu a přiblížit ji nové generaci čtenářů…

Jenže je Regina jediná, kdo má postranní úmysly? A opravdu je za Juditiným zájmem jen hluboká úcta k ženě, kterou si téměř zbožštila?

Hlavní zápletka zní možná prostě, ale příběh je psaný tak poutavě a s citem, že čtenáře vtáhne do děje a propustí ho až na poslední stránce, omámeného a sytého. Nejde tu jen o ženské pletichaření, ani o  generační spor nebo třídní rozdíly. Torresová prostřednictvím Juditina a Reginina příběhu vypráví jak o smyslu tvorby a věrnosti sobě samému, o tom, jak lehké je podlehnout a tvořit plytce, bez osobního vkladu, tak o potřebě žen předávat své zkušenosti těm, které přijdou po nich, bez ohledu na to, jestli půjde o jejich skutečné dcery, nebo jen o vztah učitelka/žákyně.

Několik stran mi trvalo, než jsem se do čtení zakousla. Netvrdím, že Torresová píše těžko uchopitelným stylem, ale zkrátka je to něco jiného, než čtu obvykle. Kniha si žádá celou vaši pozornost a odmění vás za ni tím, že se dotkne něčeho ve vašem nitru, co možná už dlouho spalo…

(Osobně doporučuji pro Eliáše Von Nanohu a Tyto Albu. Bude se vám to líbit, myslím…)

Follow

Sdílet

2 reakcí v článku “Vivík čte: Maruja Torresová – Dokud jsme naživu”