VIRIDIS

(A tohle je první povídka, co jsem kdy dala na net… Kdysi byla 18. v CKČ. :D Ach jo, ta nostalgie… tak jedem, dáme si trochu elfů a podobně… :) )

I.

Posadila se na posteli. Vytí, kvílení a zuřivý štěkot psů po celé vsi neustaly, nebyl to sen, jak doufala. Zmateně potřepala hlavou. Bolela ji a pálily ji oči.

Nechtělo se jí vstávat, chtěla dál spát, ještě alespoň hodinu… Včera se dostala do postele až kolem půlnoci, díky slavnostem Jara.

Zazívala. Venku růžovělo ranní šero, podivný kříženec noci a dne. A psi… psi řvali, jako by je někdo pobízel.

„Co se děje?“ pomyslela si, „ takovýhle rámus naposledy dělali, když bylo před rokem zemětřesení. A teď se nic nechvěje, nic necítím, tak proč…“

Dusot kopyt, křik, volání o pomoc zaniklé ve výkřik smrtelné úzkosti. Táhlé zaržání koně. Zvuky rozrazily okenice a jako čepel nože vnikly do jejích uší. Horší, než kdy mohlo být zemětřesení.

Marita, dcera hospodského Lonela z Lysého vrchu vyskočila z postele a začala se oblékat. Nezdržovala se s parádními šaty, které měly spousty volánků, tkanic a kanýrů, jen na sebe hodila košili a staré kalhoty, které nosila, když pomáhala otci s koňmi, nebo s ním jezdila za obchody a vyhlédla z okna.

Mlha, šero a nezřetelné obrysy pobíhajících, křičících a padajících postav, jezdců na koních a štěkajících psů. Pak oheň, rozostřený mlhou – vždyť hoří protější stavení!

Měla pocit, že se nedokáže nadechnout, srdce jí divoce bušilo. Cítila se stejně, jako když v dětství vylezla až na vrchol vysokého stromu a pak se podívala dolů.

„Někdo přepadl Lysý vrch,“ pomyslela si, zděšeně a nevěřícně.

Zavřela okno a posadila se na postel.

„Kdo to jen…Ne, teď není čas o tom uvažovat, teď ne! Měla bych raději něco dělat, než zapálí i náš dům, tak se to přece dělává, nejdřív se zapálí domy kolem návsi…“

Uvědomila si nesmyslnost svých úvah, vstala a váhavě vyšla z pokoje. Ze dvora usedlosti, která jí byla domovem, se ozývalo bučení krav. Někdo je vyvedl ze stáje a stáj hořela, plála jako pochodeň.

Marita zavzlykala. Měla strach, přestože jí bylo sedmnáct; už sedmnáct, ne teprve; a měla za to, že ji nic neudiví a nevystraší, že všechno poznala a viděla.

Strach – neviditelné zubaté zvíře, co hryže a hryže v srdci a v mysli a není kam se před ním skrýt. Strach – hnusné, oslizlé, ledově chladné stvoření, které se k ní proti její vůli tiskne…

Stála chvíli strnule na chodbě v patře domu a naslouchala křiku lidí, a hluku, který tropil dobytek. Brada se jí třásla, zuby drkotaly… jakoby měla horečku. Jenže horečkou spíš trpěl svět kolem!

Otočila se a utíkala k pokoji svého otce. Dlouhé, kaštanově hnědé vlasy se jí pletly do obličeje. Zapomněla si je svázat.

Do tátova pokoje vpadla bez zaklepání. Chvíli stála, zmatena vlastní troufalostí, a čekala pokárání. Nedočkala se. Jindy by ji to možná potěšilo.

Na stolku vedle otcovy postele hořela svíčka a vosk v slzách stékal na dřevo. Peřiny byly rozhrabané a postel prázdná. Na sloupku postele visel otcův opasek a jeho oblečení bylo úhledně poskládáno vedle postele na zemi.

„Ten odtud vyletěl jako vosa z hnízda, když se do něj šťouchne klackem,“napadlo Maritu.

Vybavila se jí palčivá bolest po vosím bodnutí a do nosu jí vnikl ostrý pach kouře vnikající sem otevřeným oknem. Pocítila nutkání ke zvracení. Potřásla hlavou, polkla a pohlédla na hák ve stěně. Visela na něm pochva s otcovým mečem. Tvrdá, tmavá kůže byla pokryta prachem a pavučinami. Marita po meči natáhla ruku, dotkla se jej…a štítivě ucukla. Otec všem přísně zakázal na meč sahat. Chtěl, aby zbraň a s ní i jeho vzpomínky na službu u vojska jistého cizího krále zakryly pavučiny.

Na dvoře kdosi vykřikl, podle hlasu čeledín Alnar, ozval se dusot kopyt a smrtelné chroptění. Marita si stoupla na špičky a strhla meč z háku. I z přízemí pod ní se ozval rámus, jek, třísknutí dveří, a ženské kvílení. Hlas patřil Maritině matce. Dívka sebou trhla. Pak se ozval otcův hlas, hrozný a silný, ale Marita, která ho znala, v něm postřehla velkou dávku nejistoty a strachu.

„Táhněte z mého domu, vy špinaví psi a nedotýkejte se-“ Přerušila ho tupá rána a řinčení rozbitého skla.

Marita se zamračila. To už měla otcův meč připjatý ke svému opasku. Byl na ni těžký, bušil ji při chůzi do stehen a hlavice ji občas dloubla do podbřišku, ale cítila se silnější, bezpečnější a navíc… krutá. S touhle zbraní v ruce by klidně dokázala někoho zabít a necítit výčitky, zabít a otřít čepel o rukáv mrtvého.

Pochopila, proč otec nechtěl, aby na meč sahala, ale už se ho nechtěla a nemohla vzdát. Jako by si on přivlastnil ji, ne naopak.

„Stejně s tím neumíš zacházet,“ pošeptal jí ustrašený hlásek v jejím vlastním nitru, „zahoď ten meč a utíkej, utíkej odtud, nikdo se ti nebude divit, nikdo ti to nebude mít za zlé, každá dívka za vsi by se tak zachovala a ty…“

Pohodila hlavou. Její otec ji vychovával spíš jako chlapce, než jako nesmělou holčičku, a přestože s mečem zacházet neuměla, nemůže to přece jen tak vzdát!

Matka dole zakvílela a začala křičet litanii nadávek a proseb. Marita, která běžela ke schodišti, zakníkala jako novorozené štěně, ale nezastavila. Matčin křik byl uťat sténavým vzlyknutím. Pak už se neozvala.

Nikdy.

Marita vletěla na schodiště jako hříbě, závodící s větrem – rychle a bezhlavě. Na pátém schodě škobrtla a ztratila nad svým pohybem kontrolu. Zkusila se zachytit o sloupek. Minula.

Schoulila se do klubíčka a dopadla celkem měkce na bok. Záštita meče se jí zaryla do břicha, až sykla bolestí. Přesto byla okamžitě na nohou, dolovala meč z pochvy a divoce se rozhlížela, kde jsou ti strašliví násilníci.

Když odhodila z tváře vlasy, bránící jí ve výhledu, zapomněla na meč i na zamýšlenou obranu. Už stejně nebylo před čím se bránit. V místnosti nebyl ani jeden cizinec a bylo tu ticho a klid. Jen zvuky zvenku prozrazovaly, že nejde o poklidnou idylu.

U stolu seděla Minka, děvečka. Seděla až příliš uvolněně, jako vosková loutka, kterou někdo podržel nad ohněm. Z proťatého hrdla už jí přestávala téct krev. Temně rudá louže pod ní se zlověstně leskla, obrovská jako moře…

Před krbem, na medvědí kožešině ležela, klidně a tiše, jako by odpočívala, Maritina matka, nevidoucí oči vytřeštěné, ústa stažená do podivného úšklebku, jako by ještě chtěla vykřiknout poslední nadávku.

Marita se nemotorně otočila a očima vyhledala otce. Seděl na zmuchlané dece, pelechu psa Ragana, vedle schodiště, opíral se o zeď a tiskl si pěst na místo, kde hruď přechází v břicho. Košili, v níž spával, měl nasáklou krví. Těžce oddychoval.

Marita strnule stála a v hlavě měla bílé prázdno, v němž se formoval a zrál šílený výkřik.

Okny se dovnitř začaly drát plameny, Marita je neviděla. Venku žalostně zaržál kůň, Marita ho neslyšela.

Podklesla jí kolena. V ústech cítila nesmírnou hořkost. Zrak jí zastřela mlha a všechny svaly v těle jí zhadrovatěly.

„Tati,“ hlesla zajíkavě. Pak už jen seděla a svírala otcovu kdysi pádnou pravačku, změněnou v malátný, měknoucí kus masa. „Co se to… Co to…“

Pod pevně semknutými víčky jí vybuchovaly hvězdy. Marita mezi nimi prolétala hlubinami beznaděje.

„Nevím,“ řekl otec slábnoucím hlasem, „nevím… byli to elfové z Vidarských lesů… byli… oblečeni v zelené…“

Marita jeho slova slyšela, ale nedávala jí žádný smysl.

„Zjisti… proč… žili jsme v míru…“

Zasténal a jeho ruka docela zbezvládněla.

Marita vstala. Opřela se čelem o zeď. Z nosu jí teklo a z očí se valily slzy. Kolem ní bzučely vosy a bodaly…

Vosy? Plameny! Šlehaly kolem ní a ta drobná bodnutí pocházela od jisker…

Zaťala zuby a přinutila se otevřít oči. Jakoby se ocitla v peci, oheň, kouř…

Ani nevěděla jak, ale dostala se ven a padla do trávy, potřísněné ranní rosou. V každé té kapce se odráželo rudé světlo plamenů snoubící se s jemným odleskem vycházejícího slunce. Tráva byla čistě bílá, jako list papíru.

II.

„Té lesní roklině říkají všichni odedávna Viridiina. Není veliká, pokud na ni hledíte zdálky, ale když projdete po jemné trávě tlumící vaše kroky stejně dobře jako nejlepší koberec bránou tvořenou těly a větvemi silných, mechem porostlých dubů, zjistíte, že se to místo zázračně roztáhlo a zvětšilo. Dubům vedle cesty se říká Taris a Sirin; Strážce a Ochránce. Jsou to jména z doby ještě dávnější, než ze které pochází jméno rokle. Stromy jsou ohromné, silné a větvemi se natahují k nebi, jako by se opravdu dokázaly dotýkat hvězd. Bylo by třeba deseti dospělých mužů, aby jeden z těch stromů objali. Taris a Sirin by prý do rokliny nikdy nepustily nikoho se špatnými úmysly a kdyby se takový tvor přece pokusil projít, větvemi by se ho pokusily zadržet, vyrvaly by kořeny ze země, aby o ně klopýtl, a kdyby ani to nepomohlo, zatarasily by svými těly stezku. Zatím se to ještě nestalo; možná proto, že žádný nekalý živel se tudy projít nepokusil.

Za mohutnými duby se před vašima očima rozestře zeleň. Zeleň všech odstínů, světlá, tmavá, zažloutlá i skoro hnědá, ale pouze zeleň. Země je tak hustě porostlá trávou a mechem, že nikde neprosvítá hlína, kameny zahaluje mech, a stromy mají kůru zelenou. Roklina by se dala projít, ale je do ní na širším konci jakoby vražena zelená skála. Má tvar cukrové homole, je z hladkého zeleného kamene. Na konci rokliny zeje ve skále otvor, do nějž jsou vsazena vrata posázená smaragdy. Kolem nich se plazí popínavý břečťan a psí víno. Na vratech stojí písmem, které dnes už dokáže přečíst jen málokdo, a jazykem, jemuž mnoho lidí nerozumí: „Talan kanté Viridis, kara stesai Mawir, malie, ur vasin parla.“ Znamená to: „Zde přebývá Viridis, dcera dítěte Mawirova, ta, která ctí barvu.“ „ (Zápis z kroniky Starého újezdu; zapsal 9. Sklonku roku 353 po Příchodu písař a naren Mergus z Rašelinišť.)

Až ke vratům někdy zvědavé dítě, zbloudivší poutník, nebo přemýšlivý mudrc došli, za vraty nebyl nikdo. Nad roklinou strměly do výše skalní štíty, hladké jako sklo a vyšší než mračna. Byly to podivné skály, z nazelenalého kamene, jaký nebyl jinde k vidění. Na dotek byl i v těch nejslunečnějších dnech chladný jako led a sklouzla po něm i modronohá vakoještěrka, zvíře pověstné šplhacím umem.

Místní říkali, že za vraty ve Viridiině roklině jde do hloubky jeskyně, že hladké skály jsou duté a že se uvnitř nalézá prostora plná pokladů a že vrata do ní vedou. Přesto se nikdo nikdy nepokusil proniknout dovnitř násilím, jen jedna stará žena tvrdila, že viděla od Viridiiny rokle utíkat mladého muže, který měl vlasy úplně bílé a tvářil se jako blázen. Vesničané ze Starého újezdu, osady, která ležela nejblíže rokli, se shodli na tom, že mladíka nejspíš postrašily Taris a Sirin. Jestli se chtěl dostat dovnitř a vyrazit vrata, duby se ho určitě pokusily zadržet. A na tom zůstalo.

Až jednou…

„Máš se starat vo krávy, ne se flákat po lese, kolikrát ti to mám opakovat!“

Sedmiletý Matir, nejmladší ze šesti dětí újezdského kováře Savina, stál před svým otcem s hlavou skloněnou a skrčenou mezi rameny. Čekal, kdy přilétne facka.

„Málem se zatoulaly k lesu a nevíš že tam jsou medvědi? A vlci? Mohly spadnout ze skály! To sem ti to nikdy neřikal, ty ňoumo? Co?!“

Matir popotáhl. Kovář se napřáhl a Matir se ještě víc přikrčil, ale pak si Savin jen znechuceně odplivl a vystrčil syna ven ze začouzené kovárny.

„Běž dát nažrat prasatům.“

Matir však zůstával stát ve dveřích a zdálo se, že nabírá do breku. Kovář se otočil.

„Tak neslyšel jsi? Seš hluchej nebo co?“

„Ale tatínku, já jsem viděl…“ Matir se rozvzlykal.

„Vi-Vi-Viridiina rokle…“vypravil ze sebe s námahou.

„Co je s ní, sakra?!“

Savin ztrácel trpělivost. Těch šest děcek mu byl čert dlužen. Pořád by jen jedly, na něj si otevírají pusu, a když se jim dá nějaká práce, je z toho víc škody, než užitku.

Savin si znovu odplivl.

„Po-po-porazili Taris a Siríííín!“zakvílel Matir a otec vyvalil oči.

„Cože?“

V tu chvíli do kovárny vešla Matirova matka. V náručí nesla košík jablek. Byla to zelená padavčata, která se dávala prasatům. Teď však byla čistě bílá, jako padlý sníh.

„I tráva… Nevím co to znamená, snad se na nás Mawir hněvá,“ hlesla bezmocně žena a protože nevěděla, co má dělat dál, rozplakala se.

Savin si znovu odplivl a vykročil ven, aby se na vlastní oči přesvědčil.

III.

Uprostřed lesa několik mil odtud včera, když byl les ještě zelený, rozložila tábor skupina Vidarských elfů, věčných lesních poutníků. Dokázali splynout s okolím tak dokonale, že se na ně nikdo neodvážil zaútočit. V lesích proklouzli i z nejtěsnějšího obklíčení a udeřili na nečekaném místě. Byli nenapadnutelní, tajuplní; mezi lidmi obdivovaní i nenávidění; pro jedny živoucím symbolem svobody a pro druhé opovrženíhodnými hejsky.

Tato skupina, již vedl sám Nantil z Erianu, živoucí legenda jak mezi lidmi, tak mezi svými soukmenovci, byla jednou z nejváženějších ze všech Vidarských. Elfky z Nantilova lidu dokázaly sličností předčít i lesní víly a elfové vynikali odvahou, bystrostí a silou ducha. Se stromy, ptáky a lesními zvířaty se dokázali dorozumět stejně dobře jako všichni ostatní elfové, a Nantilův lid proslul i léčitelskými schopnostmi. Kudy prošli, tam zůstal les zkrásnělý a omlazený, větve stromů a ptačí hlasy opakovaly nápěvy elfích písní.

Ráno to dne; jemuž se pak říkalo „Polor wente“, Bílý den; se však probudili jen proto, aby zemřeli.

S východem slunce elfské stráže ležely pod stromy s bílými korunami na bílé trávě potřísněné elfskou krví, a jediná zelená v okolí byla na jejich oblečení, a na oděvech ostatních elfů. Kolem tábora stály zástupy hřmotných, po zuby ozbrojených mužů a tentokrát neměli elfové jak uprchnout, nemohli se, zelení, ztratit v zeleni. Barva, již hrdě nosili a která jim už mnohokrát pomohla, je zradila; nemohli se ukrýt, nemohli proklouznout, byli snadnými terči.

Bránili se ze všech sil a mnoho útočníků pobili, ale nakonec zůstali mezi stromy ležet mrtví skoro všichni: ti nejmladší i ti nejstarší, bojovníci i děti. A mezi nimi padl uvnitř kruhu těl mrtvých útočníků i sám Nantil z Erianu.

Unikl však Nantilův mladý syn Andinal a ten se s žalem a touhou po pomstě v srdci vydal varovat soukmenovce. Vydal se vyprávět o houfu mužů, které vede člověk jménem Bělohlavý, vydal se vyprávět o krveprolití které se událo v lesích blízko Starého újezdu.

IV.

Ustlala si v příkopu u cesty vedoucí k Starému újezdu. Na spáleništi, v něž se proměnila rodná ves, se rozhodla, že půjde ke svým jediným příbuzným; k matčině sestře Syvině, která se do Újezdu provdala. Listí páchlo zatuchlinou, ale dno příkopu už dávno vyschlo. A Marita chtěla mít pocit, že je v něčí náruči, chtěla, aby jí mezi strmými stěnami objala alespoň strouha u silnice.

V očích ji ještě štípal kouř ze spáleniště, ale popel z nich vyplavily slzy.

Cítila v duši klid a mír, snad to bylo i poznání, že nemůže změnit události, jež se staly.

Schoulila se do klubíčka, přikryla se psí dekou, jedinou věcí, kterou zachránila z hořícího domu. Byla na ní otcova krev.

Marita zavřela oči. Brzy se ponořila do krajin snění, houpajících ji, jako vlny houpají rybku v oceánu. Ve snu jí matka zpívala ukolébavku ve starém jazyce. Marita jí nerozuměla, ale cítila z ní vůni matčiných vlasů a jemnost jejích rtů, když ji líbala na čelo.

Koli be santé dardai,

Kara ma be koli an tarai,

Fanya miet desli an dulantar,

Koli may kara bíté tar.

Spánek má křídla motýlí,

Dcerka má spát bude za chvíli,

Koník ji převeze za moře,

Spánek mou dcerušku přemůže.

V.

Byla noc po Bílém dni a kraj zůstával bílý. Dusot kopyt ve tmě prozradil elfovi skrytému v křoví, že přijíždí jeho spojenec. Mohl by to být i člověk, ale to se elfovi zdálo nepravděpodobné. Lidé neviděli ve tmě a dávali přednost cestování ve dne.

Elf vystoupil na cestu, připraven uskočit, kdyby se přece mýlil. Ale kůň těsně před ním zastavil a jezdec sklouzl ze sedla.

„Filine,“oslovil elfa unaveně, „Bělohlavý se svými lidmi obklíčil a zničil jižní Iniris. Nikdo z našich nepřežil. Už nám nezbývá moc útočišť. Kde byla tvá skupina.“

„Mstil jsem svůj rod. Vypálili jsme Lysý vrch, odtud Bělohlavý pochází.“

„Filine, Bělohlavému nezáleží na jeho lidech. Ublížili jste nevinným. Proč? Nic jsme tím nezískali.“

„Tvůj otec se také ničím neprovinil a lidé ho zabili. Jsou to proradní a špatní tvorové!“

„Jestli se chceme bránit Bělohlavému, musíme se spojit! A musí přestat útoky na vesnice.“

„Mluvíš, jako bys byl starší a moudřejší než já, Andinale.“

„Mám ke tvému stáří úctu, Filine, a chci se také pomstít, ale ne na bezbranných vesničanech. Chci se pomstít Bělohlavému. Střetnu se s ním u Werolinu. Lanijští, Zivitové, Kalentejští a Hanijové jdou za mnou. Filine z Tergu, připojí se Tergští?“

„Kdo by je vedl, Andinale?“

„Já.“

„Nikdo z Tergu nebude sloužit Erianu!“

„Nestojím o službu, Filine, potřebuji spojence v boji.“

„Bělohlavý se ti vysměje, Andiale z Erianu. Jsi stejný jako tvůj otec. Dokázal se jen chlubit svými přednostmi. Ale kde byl, když synové lesů bojovali s krutými Freklanskými?“

„Víš dobře, že otec tenkrát bránil Severní hranici. Nemohl za to, že padla!“

„ Ať to bylo jakkoli, Tergští se pomstí za sebe. Nikdo z nás se nepřipojí k poraženým. A to Erianští budou! Ale Sajinští, Korskové a Sytriové půjdou do boje za mnou.“

„Filine, nesmíme se rozdělit…“

„Tohle rozdělení elfům jen prospěje.“

„Jak chceš.“

Andinal se vyšvihl do sedla a pak se dusot kopyt vzdaloval až zmizel docela.

Filin hvízdl a z louky za cestou sem přiklusala hnědá klisna, plně postrojená. A za ní dva vraníci s elfskými jezdci v sedlech. Filin nasedl na klisnu a otočil se ke svým společníkům.

Chvíli upíral oči do prázdna, než promluvil.

„Jedeme k Werolinu. Andinal z Erianu se utká s Bělohlavým. Sám nemá šanci, ale my vpadneme Bělohlavému do zad,“ řekl a prudce pobídl klisnu do cvalu.
VI.

Marita procitla. Po spánku se cítila celá ulepená a špinavá. Zatoužila po vodě.

Ani se jí nechtělo otevírat oči, zalepené ospalkami. Zazívala. Pak se jí zmocnil znepokojivý pocit, že něco není v pořádku. Samozřejmě kromě toho, co se stalo včera. To nikdy v pořádku nebude… ale teď tady bylo ještě něco.

Promnula si oči a vstala. Podívala se pod sebe. Psí deka byla zmuchlaná, špinavá a vypadala tak uboze, že se jí Marita štítila vzít do rukou. A proč by ji také měla brát, vždyť dnes dojde do Újezdu a teta se o ni postará.

Vstala a spustila ruku k levému boku. Strnula a z leknutí se jí udělalo zle. Meč byl pryč!

Rozhlédla se, celá se třásla strachy, co, nebo koho uvidí. Nad bílé trávou se převalovala mlha, bylo brzy ráno. V té mlze spatřila Marita na svahu nad sebou nejprve něčí nohy, pak i zbytek těla.

Polkla.

Ten kdosi byl oblečen v zelených šatech. A byl to elf. V ruce držel meč Maritina otce a se zájmem si jej prohlížel. Maritu, která u jeho nohou skoro omdlévala, nebral na vědomí.

Strach se změnil ve zlost. Marita si vzpomněla na poslední slova svého otce. Jasně označil své vrahy jako elfy.

Nahmátla v listí za sebou nějaký klacek a švihla po vysokých nohách nad sebou. Udělala to s rychlostí, která jí samotné brala dech a elf se nestačil úderu uhnout. Upadl a meč pustil z ruky.

Sbíral se spěšně ze země, ale Marita, které zlost a touha po pomstě dodala téměř nadlidskou sílu, už měla v ruce meč a opírala ostrou špici o jeho hruď. Pomalu, opatrně vylezla z příkopu, stále přitom míře na srdce nepřítele.

Elf ležel bez hnutí. Mlha se trochu zvedla, takže mu Marita viděla do tváře. Byl pohledný, snědý a vypadal divoce. Nyní se hrozně chmuřil.

„Stoupni si!“ poručila mu Marita nejistě; nevěděla, zda jí rozumí. Ale elf si poslušně stoupl.

Na místě, kde se mu špička Maritina meče zarývala do prsou, se začala rozšiřovat drobná krvavá skvrnka.

Marita se náhle cítila slabá. Nejraději by meč zahodila, padla do trávy a o ničem nevěděla. Zaťala zuby a podívala se elfovi do očí. Vypadal upřímně a čestně, ale to mohla být přetvářka.

„Umřeš,“ řekla tiše, jako by přesvědčovala hlavně sama sebe, „za to, že jste mi zabili rodiče. Vy, elfové!“

Trochu přitlačila na meč a cítila, jak proniká do masa. Pak povolila. Věděla, že to nedokáže udělat.

„Máš jistě právo mě zabít,“ promluvil elf a Marita sebou trhla, „udělej to. Chyboval jsem, a za to se platí.“

Vytrhla čepel meče z nepříliš hluboké rány a zbraň odhodila stranou.

“Já nemůžu…“ zakňučela.

Elf vydechl, meč zvedl a podal jí jej. Když nereagovala, vtiskl jí jílec do ruky.

„Jestli chceš pomstít své rodiče, můžeš jet se mnou,“ řekl, „ale nevím, jestli jsi dost silná.“

Marita zvedla hlavu. Znovu se jí vybavil umírající otec, hořící stodoly a domy, mrtví sousedé a její matka…

„Nevím, co tím myslíš,“ řekla, „ale pojedu s tebou.“

Vzal ji za sebe na koně a jeli, ne – přímo letěli, přes louky, pole a stráně. Asi po půl hodině zvolnil elf tempo a nechal koně jít krokem.

Marita se osmělila, a zeptala se ho, co ví o zkáze její vesnice. Elfova hezká tvář se znovu zachmuřila, ale začal mluvit: „Nevyprávím ten příběh rád, protože vrhá špatné světlo na všechny Erianské, ale myslím, že máš právo jej znát. Před mnoha lety, když jsem byl dítě, žila s naší skupinou otcova sestra, má teta, Farinela. Byla nejkrásnější ze všech dcer lesního lidu, vlasy měla hnědé jako země, oči modré jako kousky nebe. Když se usmála, květiny se rděly závistí a když plakala, nebe plakalo s ní. Byla moudrá a její písně byly dlouhé a krásné. Zpívala a ptáci se od ní učili. Dokázala spravedlivě rozsoudit spory a proto vládla se svým bratrem Erianským.“

Elfův zasněný pohled náhle ztvrdl. Na chvíli se odmlčel. Marita napjatě čekala a on, jako by to vycítil, se nadechl a pokračoval: „ Tak to šlo několik let a troufám si tvrdit, že to byly nejšťastnější roky pro Erianskou skupinu. Byly to však také poslední šťastné roky a po nich už následovalo utrpení, nenávist a hádky. Farinelu si zamiloval jeden z Lanijských elfů. Byl by pro ni a její náklonnost schopen všeho, ale ona ho přehlížela a věnovala náklonnost jednomu z lidských synů. Nakonec za tím člověkem odešla, přestože jí to všichni vymlouvali. Otec říkal, že když opustila lesy, stromy vadly, květiny přestávaly vonět a zvířata odcházela z lesa za ní. Nikdo jí však nemohl bránit, byla svobodná a měla právo volby. To nepochopil ten Lanijec. Pronásledoval ji, nejprve ji přemlouval, pak jí vyhrožoval a nakonec se domluvil s několika Erianskými, kteří s Farineliným sňatkem nesouhlasili, a Farinelu násilím odvedli. Lidé z vesnice se jim pokoušeli bránit a oni je zabili. Její milý zůstal naživu. Málem zešílel a všude po ní pátral. Ale Farinela myslela, že je mrtev; tak jí to namluvil Lanijec; a sama si vzala život. Můj otec byl přesvědčen, že je její smrtí vinen ten člověk a když přišel do našeho tábora, nenechal ho ani promluvit. Mohl být rád, že se mu podařilo uprchnout se zdravou kůží..

Ten člověk zatrpkl, když se dozvěděl o Farinelině smrti, jeho srdce ztvrdlo. Slíbil pomstu všem z elfského rodu. Zapřísáhl se při nebi a zemi, že naše plémě vyhubí a vybije a co bude živ, nepřestane nás pronásledovat.

Zatím si otec i náčelník Lanijských elfů uvědomili, že udělali chybu, ale bylo pozdě. Bělohlavý, jak tomu člověku říkáme, protože jeho vlasy po Farinelině smrti přes noc zbělaly, zabil mnoho z nás, nešetří ani ženy a děti. Přísahal bych, že v zmizení zeleně má také prsty, protože hned jak se to stalo, zaútočil na náš tábor. Erianská skupina už neexistuje…“

Maritě tekly po tvářích slzy. Vítr, jako by jí je chtěl osušit, se opřel jezdcům do tváří.

„Až skončí boje, a přežiji-li,“ řekl elf tiše, „rád bych si na důkaz smíru mezi našimi rody vzal některou z lidských žen. A my dva máme podobný osud; spojuje nás pouto prožitku. Tvé rodiče zabili elfové, mé zavraždil člověk. Bude-li mír a láska mezi námi, může být i mezi našimi rody.“

Marita se zakousla do spodního rtu a chvíli přemýšlela. Elf se jí líbil, ale trochu se ho bála.

„Kdo vlastně jsi,“ zeptala se tiše.

„Jsem Andinal z Erianu. Můj otec se jmenoval Nantil a jeho jméno je známé i mezi vámi.“

„Slyšela jsem o tvém otci,“ přisvědčila Marita, „a všichni to jméno vyslovovali s úctou. Já jsem Marita. Marita z Lysého Vrchu. Jestli… jestli přežijeme a pomstíme své rodiče, chci s tebou zůstat.“

Jeli chvíli mlčky. Krajina se začala měnit. Ubývalo plání a přibývalo zalesněných, bílých kopců. Objevily se namodralé hory.

„Kam vlastně jedeme, Andinale?“ zeptala se Marita.

„Tam kde se s mořem setká zem, tam kde se modrá vody klín, v místech jež zalíbí se všem, tam rozkládá se Werolin,“ řekl elf nepřítomně. Pak se k Maritě otočil a řekl vážně: „Werolin je odjakživa chloubou elfského lidu. Je to jediné město, které jsme postavili, aby přetrvalo, ale je nádhernější, než jakékoli jiné. A Bělohlavý jej chce zničit…“

Marita sklonila hlavu. Při verších jež elf přednesl, jí na mysli vytanula báseň, kterou jí matka vyprávěla jednoho zimního večera. Maritě se tehdy tak líbila, že se jí naučila zpaměti. Nadechla se, a trochu roztřeseným hlasem spustila:

„Jsou všechny sestry, jedna krásnější než druhá,

Jsou dcery matčiny – ta jmenuje se Duha.

Lidé, když byli na počátku bytí,

tak směli Caelestis ji nazývati.

A její dcery drží po ní vládu,

nad všemi barvami, by spolu byly v ladu.

Kdyby se některá z těch sester rozzlobila,

pro něco na druhou, či vládnout by jí chtěla –

pak barva její, jíž má podržet,

by změnila se, vytratila hned.

Vzniklo by mnoho zla z té prosté příčiny,

a ten by trestán byl, kdo byl by nevinný.

A jen dvě bytosti smí v sporu zjednat shodu:

mužský a ženský tvor z dvou znesvářených rodů.“

Domluvila. Elf zastavil koně. Díval se na ni, jako by ji viděl poprvé.

„Kde jsi to slyšela?“ zeptal se. Marita pokrčila rameny. Elf se zamyslel.

„Myslím, že už vím, co se tady děje. Teď už ale není čas ti to vysvětlovat. Víš kde leží Viridiina rokle?“

„Ano,“ řekla udiveně.

Elf seskočil z koně a vtiskl jí otěže do rukou.

„Jeď k ní. Mám tušení, že se tam nachází klíč k té věci s bílou barvou. Buď opatrná. Bude-li nám přát štěstí, uvidíme se pak.“

„Ale kam jdeš ty,“ zeptala se Marita.

„Werolin je nedaleko. Už koně nepotřebuji, za chvíli jsem u svých lidí. Ty se pokus vrátit zelenou barvu. Pomůže nám to a Bělohlavého to zaskočí. Jeď!“

Plácl koně po zadku a plavák se rozletěl tryskem. Přestože už dnes ujel pořádný kus cesty, nebyla na něm znát únava. Marita ho pevně stiskla koleny a do hřívy zašeptala tichou prosbu: „Veliká a moudrá Ial, ty bdíš a vidíš daleko, drž dnes svá ochranné křídla nad Andinalem z Erianu. Ať se vrátí zdravý a hlavně živý…“

Bylo kolem poledne, když Marita objela Vraní vrchy a zamířila k hladké skále tyčící se nad lesy jako monumentální socha. Plavý hřebec pod ní byl celý zpocený a uříceně funěl. Byl to dobrý kůň, ale cesta, již vykonal, ho vyčerpala. Ani ten nejlepší kůň na světě by ji nedokázal ujet bez únavy.

Marita ho na kraji lesa zastavila, seskočila ze sedla a sundala mu uzdu. Pak ho nechala jít, kam se mu zachce.

Pohlédla ke Starému újezdu. Jindy by se na loukách pásly krávy a ovce a kolem vesnice by pobíhaly děti. Muži by se starali o pole a ženy žnuly trávu. Teď nebylo venku živé duše.

Marita hádala, že jsou všichni zalezlí v chalupách a prosí Ial a Mawira, aby je netrestali tou příšerně bílou trávou.

Nad lesy se kolem skály linul tmavý dým.

Marita se rozběhla k Viridiině rokli. Byla tam s tetou několikrát a cestu znala. Už zdálky viděla, že roklina změnila svou tvář – ne vlastní vinou.

Taris a Sirin, oba mohutné duby, ležely na zemi pokácené a nějací muži je rozřezávali a dřevo pálili. Maritě se zdálo, že duby ještě naříkají. Jemná tráva, kapradí a lopuch v rokli samotné byly zadupány do země. Rokle už nebyla zelená, ani bílá, ale odporně hnědošedá, jak se bílé stonky a listy rostlin pokryly hnědou hlínou.

A, pokud mohla Marita dohlédnout až na konec, vrata ve skále byla otevřená.

„Tohle sama nezvládnu,“ přiznala si. )

Otočila se a běžela do vesnice, jakoby měla v zádech lesní běsy, nedbaje na šlahouny ostružin, které jí drásaly kůži na nohou.

VII.

Město Werolin se podobalo lehkému snu. Sluneční paprsky s medovými pavučinami, šperkovnice barev podzimu a léta. Bylo chráněno skalními útesy, které svou nahotu zakrývaly hustým kožichem ze stromů a trav. A město samo vypadalo, jako by s útesy a jejich pokrývkou srostlo, jako by jeho zlatavě medová barva od počátku patřila právě sem, jako by se jedno bez druhého nemohlo obejít.

Jeho jedinou nevýhodou byla zranitelnost – sny nemívají pevné hradby – a tak ho elfové musili hájit v soutěsce, jíž vedla cesta k městské bráně. Pokud by nepřítel prošel soutěskou, bylo by město ztraceno.

Naštěstí neexistovala jiná přístupová cesta, jít k městu přes útesy a skály by se rovnalo sebevraždě. Ze strany, která se nenakláněla k moři, byla skály strmé, rozervané a nebezpečné.

A tak když se slunce nachylovalo k západu nad mořem, stanul Andinal v čele vojska uprostřed průsmyku. Nebylo jich moc, ale byli odhodláni bránit Werolin, dokud nepadnou, nebo nezvítězí.

Proti nim stál na šedém, mohutném koni Bělohlavý, silný muž s hřívou vlasů barvy sněhu. Přehlédl svahy okolo, zarostlé bílými stromy a bílou travou, a pohlédl na elfské vojsko, oblečené v zelené – jediné zelené, která zbyla po Bílém dni. Ten pohled ho naplňoval uspokojením; byl si jist, že žádný z elfů neunikne.

„Až bude cesta volná, otevřete městské brány,“ řekl ke svým pobočníkům, „chci si to město prohlédnout, než ho zapálíme. A dbejte na to, aby žádný z těch bastardů nepřežil.“

Otočil koně a projížděl cestou, která se mu v zástupech bojovníků uvolňovala, dozadu.

Na protější straně průsmyku pozoroval se zachmuřeným čelem jeho odjezd Andinal. Musel se ovládat, aby se za Bělohlavým nerozjel.

„Ta bílá barva bude naší záhubou,“ pronesl starý elf vedle něj, „nejsme zvyklí bojovat na otevřeném prostranství a teď nemůžeme nalákat nepřítele do lesa, protože bychom tam byli v nevýhodě. Obávám se, že Polor wente byl začátkem naší zkázy.“

„A pýcha a svár mezi rody bude jejím dovršením,“ řekl Andinal, „kdyby Filin z Tergu neodmítl pomoc, byly by síly vyrovnané. Ale teď už je pozdě na výčitky. Jedeme! Buď zvítězíme, nebo padneme!“

Popohnal koně. Oba nepřátelské zástupy se hnuly proti sobě. Vzduchem zasvištěly první šípy a na obou stranách padli do trávy mrtví a ranění.

VIII.

Marita se v čele zástupu vesničanů ozbrojených vším, co jen trochu připomínalo zbraň, včetně podávek, kovářských kladiv a srpů, cítila nesvá. Jen vzpomínka na elfa jí dodávala odvahu a sílu k tomu, aby tyhle vcelku mírumilovné lidi vytáhla z jejich domovů a postavila se do jejich čela. Jen doufala, že ji, až dojde ke střetu, nenechají stát samotnou.

Spoléhala hlavně na úctu vesničanů k jejich téměř posvátnému místu a věřila, že až uvidí padlé duby, budou chtít potrestat viníky a jejich zlost překoná jejich strach.

Nemýlila se. I ti největší tichošlápkové, které na výpravu vyhnali jen posměšky ostatních, ztuhli a pak se jim v očích objevil vzteklý svit, když pohlédli na poražené stráže, Taris a Sirin. Marita už nemusela dělat nic, než jít s nimi, když vykročili v zlověstném tichu kupředu, ruce sevřené na improvizovaných zbraních, tváře ztvrdlé a zuby zaťaté.

Muži, kteří osekávali a pálili dubové větve, se při pohledu na tu sílu rozzlobeného lidu dali na útěk. Z rokle však vyběhli jiní, kteří byli dobře vyzbrojení. Rozpoutala se řež.

Marita, neohlížejíc se nalevo ani napravo, se proplétala mezi bojujícími hloub do rokle, k otevřeným vratům ve skále. Děsilo, ji, co rozpoutala a děsilo ji, že bude zodpovědná za vesničany kteří zemřou – cítila ale, že tak zabrání zlu mnohem většímu. Přesto se jí, než došla ke vratů, kutálely po tvářích slzy a nos jí opuchal.

Ve vratech stál vysoký ramenatý chlap a se založenýma rukama se díval na zuřící rvačku. Marity, plížící se kolem skály, si nevšiml. Sevřela meč, skousla si spodní ret, zavřela oči a švihem sekla do místa, kde chlap stál. Bylo to, jako by ťala do příkopu plného bláta a polotrouchnivých větví. Chlap ani nevykřikl.

Zvedl se jí žaludek, chvíli oddechovala, než se odvážila otevřít oči. Na to něco, co před chvílí bylo živým člověkem, se nedívala, jen z toho vyprostila čepel meče a aniž by ho otřela (byla si jistá, že by se pozvracela při pohledu na zakrvácené ostří), si ho připravila v rukou k dalšímu úderu. Vešla dovnitř, s nepříjemným pocitem, že se na ní hned, jak překročí práh, někdo vrhne.

V jeskyni panoval chlad a šero. Maritě chvíli trvalo, než se rozkoukala a pak zjistila, že to není tak docela jeskyně, spíš chodba, na jejímž vzdáleném konci září sluneční světlo. Otočila se, zavřela za sebou vrata a zaklapla závoru. Nestála o to, aby ji někdo propíchl zezadu. Pak opatrně vykročila kupředu.

IX.

Bělohlavý stál, obklopen několika nejvěrnějšími druhy, na mírném pahrbku kus od vjezdu do soutěsky.

„Brzy s nimi skoncujeme,“ řekl tiše poté, co chvíli pozoroval bitvu zuřící uprostřed soutěsky. „Ustupují. Povedlo se nám je zatlačit pěkný kus dozadu.“

„Pane,“ vykřikl jeden z mužů, „podívejte, támhle!“

Bělohlavý se ohlédl. V ústí soutěsky stál kůň s jezdcem. Koni vlála dlouhá, nespoutaná hříva a ocas, jezdci stejně vlály vlasy. V rukou držel luk a mířil šípem k Bělohlavého skupině.

„Elf,“ vykřikl zděšeně jeden z Bělohlavého družiny, „to je elf!“

Bělohlavý pobídl koně.

„Pojďte, dostaneme se z dostřelu. Jeden elf nám nemůže nic udělat. Vy dva, jeďte a zabijte ho.“

„Ale pane, je jich víc!“

Skutečně, za osamělým jezdcem se objevily docela početné šiky. Elf vystřelil šíp, který se zaryl do země u nohou Bělohlavého koně. Bělohlavý a jeho družina se tryskem pustili kupředu.

„Obklíčili nás, jak je to možné,“ myslel si Bělohlavý, zatímco se blížil k zadním vojům vlastní armády, „je jich sice stále méně než nás, ale takto získali určitou výhodu.“

I Andinal si po čase všiml, že Bělohlavého muži mají v zádech nepřítele.

„To je Filin z Tergu,“ vykřikl, „nezradil nás!“

X.

Na konci skalní chodby se otevíral světlý čtverec. Maritě cesta připadala nekonečná, ale když stála před oslňujícím jasem, který se linul z další místnosti, bylo jí líto, že nebyla delší. Nijak se jí do toho světla nechtělo. Bylo bílé, už to by stačilo, a ona si navíc po dlouhé cestě tmou a chladem připadala jako brouk, který má vylézt z úkrytu pod kamenem na denní světlo.

Nadechla se a vešla. Světlo ji podle očekávání oslepilo, takže kolem sebe divoce mávala mečem a stála na místě, dokud se nerozkoukala. Pak vydechla údivem. Stála pod neskutečně vysokou, průsvitnou kopulí. Domyslela se, že to je skála, která je zvenčí hladká, že je opravdu zevnitř dutá.

Marita se rozhlédla, jsou-li tu opravdu poklady nedozírné ceny, jak vyprávěly pověsti. Nebyly, alespoň pokud jsou poklady myšleny zlato, drahokamy a jiné zbytečnosti. Zato byla ta velikánská prostora plná sošek rostlin, vypracovaných do nejmenších detailů. Byly z bílého kamene, ale Marita si domyslela, že původně byly zelené. Šlo o nejrůznější trávy, kapradiny a větve stromů, a kromě toho i sochy zvířat – ještěrek, hadů a motýlů, ptáků a několika druhů draků, množství ryb a byla tu i lidská hlava z černého kamene, jen duhovky byly bílé. Mezi tím vším zahlédla Marita stát i sošku elfa, oblečeného v zelených šatech. To byla jediná zeleň kterou zde zahlédla.

Pochopila. Rozhlédla se kolem dokola, pátrala zrakem po někom, kdo to všechno způsobil. Až na druhém konci duté skály zahlédla schodiště vedoucí na jakýsi vnitřní balkón. Na balkóně stála ženská postava, celá, od špiček nohou až po konečky vlasů, zelená. Balancovala na okraji a zdálo se, že vyvíjí nesmírné úsilí, aby nespadla. Proti ní se rýsovala postava ženy zahalené v bílém plášti. V ruce měla hůl, na jejímž konci zářil bílý kruh. Kruhem mířila na zelenou ženu, kterou jako by bílé světlo tlačilo dozadu, do prázdna.

Marita se tam rozběhla.

Nezdálo se, že by ji některá z těch dvou bytostí vnímala, byly zcela soustředěné v nepochopitelném souboji sil. Marita začala stoupat po schodech. Měla v úmyslu bílou ženu zarazit dřív, než se jí podaří zelenou srazit dolů. Ale než stačila cokoli udělat, obrátily k ní obě dvě hlavy.

Málem pozadu spadla ze schodů.

Tak tohle byly dcery Duhy, o nichž hovořila báseň. Byly to tváře nevýslovně krásné a moudré – bezchybné a právě bezchybnost je dělala nelidskými.

Marita chtěla něco říci, ale jen se zajíkla.

Bílé sršely z očí blesky, když promluvila: „Jak jsi se sem dostal, tvore? Odejdi a nepleť se do záležitostí Vyšších.“

Marita couvla a málem by poslechla, když na ni promluvila zelená: „Neodcházej. Jsi jedna z těch, kdo mohou usmířit náš spor.“

Mluvila nesmírně pomalu, jako by jí slova ubírala síly.

„Jsem Viridis a patří mi zelená barva. Musím ji dál opatrovat – podej mi moji hůl.“

Zapotácela se. Pak už nepromluvila, ale její krásné oči vyjadřovaly zoufalou prosbu.

Marita se rozhlédla. A skutečně uviděla vedle schodů ležet hůl, stejnou, jako byla ta, již držela bílá. Jen zářivý kruh na jejím konci byl zelený.

Rychle tam doběhla a už držela hůl v ruce, když se zase ozval hlas bílé: „Varuji tě, tvore. Přivoláš-li na sebe můj hněv, nic tě před ním neochrání. Nezahrávej si s Albou! Viridis se provinila na mém kmotřenci. Odmítla mu pomoc, když ji nejvíc potřeboval. To nesmí zůstat bez trestu!“

Marita zaváhala, ale pak vzdorovitě zaťala zuby, vzala hůl a podala ji zelené. V tu chvíli vyšlehlo oslepivé bílé světlo a Marita padla jako podťatá.

XI.

Červené slunce se klonilo nad mořem a moře hořelo rudou barvou. Jako by slunce pomocí vody zrcadlilo krvavou bitvu v průsmyku. Na obou stranách už byly stovky mrtvých, a živí přes svá zranění nelítostně dál rubali nepřátele. Únava byla nestranná, jak lidé, tak elfové už cítili zbraně v rukou jako zátěž, koně klopýtali a kdo byl sražen na zem, nedokázal se zvednout.

Slunce se téměř dotýkalo hladiny a chystalo se vklouznout za obzor, když náhle všechno dění v soutěsce strnulo a ustalo.

Oblohou se hnal hněvivě znějící zvuk, jako volání nesmírně velikého orla. Jako blesk na zlomek vteřiny zalilo krajinu oslepující bílé světlo.

A všemu, co bývalo zelené, se barva vrátila.

Elfům ta událost dodala sil – bylo to znamení, že je jim nakloněna vyšší síla. Lesy je zas ochotně skrývaly a oni mohli bojovat po starém způsobu, krýt se mezi větvemi, unikat lidským očím a objevovat se na nečekaných místech.

Jestliže až dosud prohrávali, začala se teď situace obracet.

Andinal, který věděl, kdo za tím zázračným návratem zeleně stojí, pocítil nevysvětlitelný smutek. Jako by mu kdosi rval srdce z těla. Pomyslel na Maritu a zmocnily se ho obavy.

Slunce zapadlo a v průsmyku se boj končil vítězstvím elfů. Z Bělohlavého armády nezbyl jediný muž. A Bělohlavý padl, když ho rozpálený Andinal z Erianu našel obklopeného vojáky, kteří ho bránili.

Andinal jeho tělesnou stráž rozprášil během chvíle a pak zkřížil meč se svým největším nepřítelem. Bojovali hodinu a až když už byla tma úplná, vhroužil elf Bělohlavému čepel do srdce.

Andinal sám v boji utržil tolik ran, že bylo kupodivu, jak to dokázal přežít.

Odpotácel se z bojiště a sotva že si nechal obvázat rány, přikázal přivést koně. Přestože jej všichni zrazovali od cesty, rozjel se ke Starému újezdu.

V půli cesty ztratil vědomí. A náhoda, či chcete-li vyšší moc tomu chtěla, že kůň s bezvládným jezdcem na hřbetě dobloudil k ránu právě před vrata hospody ve Starém újezdu.

Vesničané, kterým se podařilo zbavit Viridiinu rokli vetřelců, se chystali odejít, aby doma vyprávěli o své odvaze, ošetřili si rány a pohřbili mrtvé, když se těsně před západem slunce vrátila zelená barva. Bylo to provázené ohlušujícím, zuřivým křikem, který vycházel z vrcholu skály a s ním tryskal ze skály gejzír bílého světla.

Většina lidí si myslela, že nastal konec světa – zavírali oči, křičeli a padali na zem. Všechny ty průvodní jevy návratu zelené však ustaly stejně náhle, jako se objevily a pak se, div nad divy, otevřela vrata ve skalní stěně a ven vyšla zelená žena s bezvládnou dívkou v náručí. Dívka, v níž mnozí poznali tu, která je sem zavedla, měla zavřené oči a vlasy bílé jako labutí peří. Její tvář byla bledá, ale zářila odleskem nadpozemského půvabu a moudrosti.

Zelená žena, o jejíž kráse kolovaly ještě dlouho poté v kraji pověsti, položila dívku na zem, usmála se smutně na vesničany a vešla zpátky do skály. Vrata se za ní zavřela a všechno bylo skoro stejné jako dřív, jen tráva v roklině byla podupaná a potřísněná krví a Taris se Sirinem, lesní velikáni, leželi padlí před vchodem do rokle.

Dívku, která sice dýchala a tlouklo jí srdce, ale zůstávala v hlubokém bezvědomí, odnesli do vesnice. Tam se k ní přihlásila žena, která trochu nejistě tvrdila, že v ní poznává svou neteř. Uložili tedy dívku na lůžko v jejím domě.

XII.

Hostinský se zdráhal pomoci mladému elfovi, jehož objevil v bezvědomí ležet před svými vraty, ale jeho žena ho k tomu přinutila.

„Jeho lidé a nejspíš i on si zažili své,“ vyjela na muže, „a měl bys vědět, že se nesluší nechat raněného bez pomoci. Ležel před našimi dveřmi, tak mu také, ve jménu Ial Orlice, pomůžeme.“

Sama elfovi převázala rány, jichž měl na těle dost, aby stačily zabít člověka slabší tělesné konstituce, podařilo se jí ho vzkřísit a přinutila ho pojíst trochu slepičí polévky, ač k ní jevil vyloženou nechuť.

Elf však nebyl při smyslech. Blouznil.

První rozumná slova pronesl až druhý večer, krátce poté, co už hostinského žena navštívila hrobníka, přesvědčena, že podivný host dlouho nevydrží.

„Marita,“ řekl slabým hlasem, „neviděli jste tu Maritu? Ve Viridiině rokli.“

Hostinský si se ženou vyměnil pohled.

„Je v pořádku,“ řekla váhavě žena.

Elf se uklidnil a celou noc prospal. Druhý den vstal z postele a než mu v tom hostinská stačila zabránit a zahnat ho zpět na lože, oblékl se a sešel z místnosti v podkroví ke vratům domu.

„Chci ji vidět,“ odpověděl na rozčilené dotazy hostinské, kamže si myslí, že jde a proč projevuje takový nevděk její obětavé péči.

Zasněný, nepřítomný pohled jeho očí ženě ukázal, že je marné říkat mu cokoli, co se netýká jeho Marity; pověděla mu tedy, kde ji najde.

Marita seděla na zahradě pod rozkvetlým stromem. Nehýbala se, po tvářích jí stékaly slzy. Hleděla k východu, kde se v dálce narážely vlny moře na pobřeží, tam, kde přitisknuto ke skále leželo město Werolin.

„Tam kde se s mořem setká zem, tam kde se modrá vody klín, v místech jež zalíbí se všem, tam rozkládá se Werolin,“ šeptala a pak zaplakala: „Andinale, už tě nikdy neuvidím. Ale to ani neuslyším tvůj hlas? Padl jsi v bitvě, nebo jsi jenom zapomněl?“

Vítr jí pročechral bílé vlasy a šeptal Maritě tiše do uší. Už mu dokázala naslouchat a tak se otočila.

„Je tu někdo?“ řekla nejistě, „vítr mi řekl, že za mnou stojí Andinal z Erianu.“

Andinal, který stál skutečně za jejími zády, ji vzal do náruče. Rozplakala se. Štěstím i žalem.

„Jsem slepá, Andinale,“ řekla tiše, když ji pláč přešel, „a lidé mi řekli, že mi zbělaly vlasy. Zato dovedu poslouchat vítr, naslouchat řeči stromů, šumění vody v řece i zpěvu ptáků. Neopustíš mne?“

„Neopustil bych tě nikdy. Půjdeš se mnou?“

„Půjdu. Kamkoli.“

„Ach… chci se jen vrátit do Werolinu. S tebou. Jen je mi nevýslovně líto, že Werolin nikdy neuvidíš. Ale budu ti ho popisovat, každý lístek na stromě, každý jednotlivý dům, každého elfa, a nikdy s tím neskončím, dokud nebudeš Werolin vidět před sebou tak jasně, jako ho vidím já. Budeš znát vlahý vánek, který přichází od moře, a já ti povím o pohupujících se větvích borovic na nejvyšším útesu. Uslyšíš příboj a já ti povím o stříbrné pěně, která lemuje šedé skály jako závoj. Dotkneš se teplého dřeva v našem domě a já ti povím, jak slunce celý den ohřívalo právě ten kousek stěny a připravovalo jej pro tvůj dotek. “

Marita se usmála.

„Jestli je to tak, pak mi Alba nevzala zdaleka tolik, kolik chtěla, Andiale,“ řekla.

Konec

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Stimulant kofein pro fyzický i psychický výkon