Posts Tagged ‘povídka’
ZACHRAŇ JI…
Únor 6th, 2013 | 
Author: (Tohle už skoro ani není vykopávka… ačkoli sedm let už má, takže… Ale jeden z těch čerstvějších kousků.)
Mám strach.
Mají ho i ostatní. Velký Daron. Klečka. Mirnel z hospody. Bojí se stejně jako já. A stejně jako já to nechtějí dát najevo.
Protože když přijdou podobně zlé časy, muži musí být stateční. Chránit své domovy, ženy, děti, rodiny… Zlé časy. Ty tedy přišly. A s nimi strach, ukrývaný a pálící jak hřích.
Věci, co nejsou lidmi ani zvířaty, vyšly z lesů na začátku zimy. Zabily děti, které pásly stáda na horních pastvinách. Zabily je a vzaly si od nich, co potřebovaly.
Tehdy jsme se všichni pokoušeli tvrdit a věřit, že to byl medvěd. Nebo jiná šelma. Ale tušili jsme pravdu. Zvíře kořist roztrhá, sežere. Není v tom vypočítavost. Tyhle věci zabíjely a braly si jedinou věc. Srdce.
Později, během té strašné zimy, jsme jim začali říkat démoni. A začali jsme s nimi bojovat. Continue reading “ZACHRAŇ JI…” »
Follow
Posted in 
Tags: 
ČERNÝ KOUZELNÍK
(Čas na další vykopávčičku – tohle je 15. místo v CKČ. Místo podtitulku zprofanovaná věta: mámě se to moc líbilo 
)
Narozeniny měla na jaře, když už bylo dost teplo a slunce se neškaredilo. Venku to kvetlo a pučelo, na ulici před obchodem se v louži cákali vrabčáci. Taky kolem chodili lidé oblečení jen v tričkách a kraťasech, nebo sukních a halenkách. Continue reading “ČERNÝ KOUZELNÍK” »
NEPROMĚNÍM SE…
(Taky jedna z těch hodně starých… a vyšla tuším kdysi v Pevnosti, když tam ještě vydávali amatéry. 
)
Moje první vzpomínka je na noční les a tmavé kmeny stromů, trčící kolem mne jako mříže. Kolem je chladno a fičí vítr. Ležím ve strouze a nemohu ven.
Nejspíš to předurčilo celé moje další osudy. Vždycky jsem kolem sebe měla mříže. Celý život jsem byla nějakým způsobem omezená, nesvobodná. Věznilo mě i moje vlastní tělo.
Zakrátko už to tak nebude a místo, abych se bála, se na to těším. Zajímá mne co bude potom. Continue reading “NEPROMĚNÍM SE…” »
VIRIDIS
(A tohle je první povídka, co jsem kdy dala na net… Kdysi byla 18. v CKČ. Ach jo, ta nostalgie… tak jedem, dáme si trochu elfů a podobně… )
I.
Posadila se na posteli. Vytí, kvílení a zuřivý štěkot psů po celé vsi neustaly, nebyl to sen, jak doufala. Zmateně potřepala hlavou. Bolela ji a pálily ji oči.
Nechtělo se jí vstávat, chtěla dál spát, ještě alespoň hodinu… Včera se dostala do postele až kolem půlnoci, díky slavnostem Jara.
Zazívala. Venku růžovělo ranní šero, podivný kříženec noci a dne. A psi… psi řvali, jako by je někdo pobízel. Continue reading “VIRIDIS” »
