Střípek z Pragoffestu

aneb jak se viviobluda  pobavila i poučila

3:45, pátek ráno. Vlastně ještě noc. Vstávám, přesouvám se na strategickou pozici ve vividoupěti. Dobaluju, co ještě není sbaleno, kontroluju na netu spoje, domlouvám poslední nedomluvené domluvy. Před pátou hodinu stojím na zastávce, konečně zase můžu dejchat nahlas, posílám obláčky páry k černýmu nebi a poslouchám vytí vlků bečení sousedových ovcí.

7:30, pořád pátek ráno. Naháním se na Andělu se Sikarem, dopuju se kafem a hrozně se těším.

Někdy v půl deváté vyzvedáváme Cirrat. Hrozně jí to sluší, chválím. V předlouhé frontě před Modrou školou probíhá focení mne, Sikara a Sikara s chillipapričkou a pak Mílobusu. (Ne, nejsem zaměnitelná ani se Sikarem, ani s Mílobusem). Dvě třetiny Triumvirátu rozvíjí skvělý nápad na akční video s Mílobusem. Jestli se bude realizovat, pořád jsem tu s nabídkou storyboardu! :D

9:00, Sikar a Cirrat mne opouští v přerostlé frontě. Nadávám si, že jsem se neregistrovala předem. Kolem je hrozný množství pidiskrčků dětí, chystajících se pařit Minecraft či co, a nejspíš nadopovaných kakaem. Po zhruba tři čtvrtě hodině stání ve frontě se jeden chlapec ozývá, že jako proč tyvole neotevřou víc pokladen. „Nejseš v supermarketu, tyvole!“ objasňuju mu situaci. Chlapec rudne, kamarád se mu směje, a od té doby mám pocit, že se mi do šíje každou vteřinou zatne mléčný chrup a budu roztrhána smečkou nezletilců.

Skoro deset hodin – naštěstí stále vcelku, jen trochu pobodaná záštiplným prepubertálním pohledem, dorazím do cíle. Místnost jedenáct, KNIHOVNA.

Míla Linc zrovna končí jednu ze svých částí přednášky, tak se snažím pokud možno potichu někam vsáknout, nerušit, pochytit, co se ještě dá. Když se mi to povede a já se usadím, přednáška skončí. A to mám za to. Obluda jedna neregistrovaná!

Ale vlastně se zase tak moc nestalo. Všeobecným konsensem bylo stanoveno, že přestávky netřeba a může se pokračovat. Protože jsem se klasicky ani nemrkla na program, bylo pro mě příjemným překvapením, že na řadě byla pokusná tvorba povídky pavoučí metodou (tedy, nejspíš tomu Míla Linc říkal ještě jinak, ale to jsem si nezapamatovala).

Bylo možno pracovat buď samostatně, nebo ve skupinkách. Veskupinkovala jsem se k Sikarovi a začalo vznikat něco epického.

Následují jednotlivé body a pro jejich ilustraci i naše společné poznámky (škrabopis by vivík):

Pavouk

Za prvé: PAVOUK

Do středu prázdné stránky (může být tedy asi i plná, ale nebude to mít správný efekt, obávám se), zapište slovo. Nám Míla zadal slovo „SPISOVATEL“. Od něj vedete linky k asociacím, které ve vás to slovo vyvolává. Jak vivíte, se Sikarem jsme utvořili v podstatě uzavřený cyklus. Což pravděpodobně není požadovaný výsledek, ale řekla bych, že záleží hlavně na tom, co vyhovuje vám osobně. :)

Za druhé: KRÁTKÝ ÚRYVEK

Vyberte si tři slova, která se objevila v pavoukovi. S jejich pomocí napište krátký úryvek děje. My jsme použili „zoufalství“, „pivo a kafe“ a „rodinnou krizi“. Protože vím, že můj skvělý rukopis může být těžké přečíst, přidávám jeho přepis:

S. zoufale zíral na prázdný dokument v MS Word. Blikající kurzor zvolna ukrajoval jednotlivé sekundy jeho existence. Jeho majestátní bradka měla brzy utrpět nevratné škody, způsobené nervózním popotahováním, jehož se nedokázal vyvarovat. Na hlavě, kdysi porostlé bujným vlasem, nyní svítila lysina zvíci Ekvádoru.

„Co dál? Má to smysl? Již je devět hodin… Ráno vstávati do práce, to mne ubíjí. Mám se pokusit usnout? Či nadále pracovat?“

Na stole před ním už dvě hodiny chladla káva a teplalo pivo. Ve zmatku a rozčilení nakonec S. uchopil oboje naráz. V té chvíli se rozletěly dveře a v nich stanula mladá žena s dítětem v náručí.

„Ty debile! Už zase lemtáš pivo s kafem najednou?!“

(Na napsání jsme měli asi pět minut, ale předpokládám, že vám doma nebude žádný Míla měřit čas, takže si klidně dejte záležet.)

Za třetí: ROZEPSAT OSNOVU V BODECH

To mě bavilo asi nejmíň, až moc se to podobalo práci. Prostě si napsat, jak se bude příběh odehrávat. Co nejstručněji, v bodech. Nám z toho vylezlo desetibodové monstrum (druhá polovina na dalším obrázku), předloha k nejméně desetidílné sáze o utrpení Spisovatele Siknara.

Za čtvrté: POPIS HLAVNÍ POSTAVY

K tomu asi není třeba nic moc dodávat. V téhle chvíli už bychom měli zhruba vědět, jaký náš hrdina bude, takže si to stačí ujasnit (a vynechat prasárny, které nám napovídá okolí, například protéza nohy v podobě obřího dilda). Jo a až v téhle chvíli jsme také vymysleli strašně moc originální jméno – SIKNAR!

Za páté: DIALOG

Nakonec, pro doplnění popisu postavy, napište dialog, v němž bude vystupovat. Přece jen, to jak se dotyčný chová a jak mluví, napoví víc, než sebelépe vyplněná tabulka… :) Tady je opět přepis našeho výplodu, který jsme posléze úspěšně sehráli živě:

„Musíme si promluvit,“ byla první slova, které ten den Siknar od manželky slyšel.

„Ženo, proč mi tohoto činíš?“

„Ty víš moc dobře proč!“

„Připomeň mi to, prosím.“

Žena obrátila oči v sloup a Siknar vztáhl ruce k hrudi, ve strachu.

„Podívej, nedělej ze sebe vola, jde o to tvoje věčný… kafe a pivo, kafe a pivo, to neni normální prostě!“

„Ale je to ku prospěchu mé práci, mému duchu!“

„Ne, ty seš prostě nemocnej, já už to nesnesu. Otec se mě pořád ptá, proč už nebereš z našeho rodinného pivovaru dost piva, jestli náhodou nepiješ tu hnusnou hnědou břečku, a já mu mám jako lhát?!“

Siknar zalapal po dechu…

 

Jak je nejspíš vidět, pojali jsme to celé dost nevážně, ale musím říct, že pavoučí metoda je účinná. Po cestě busem zpátky jsem si takhle dala dohromady základ pro „seriózní“ povídku, a každopádně to zkuste, když si nebudete vůbec vědět rady, co a jak psát. Minimálně začátek jako inspiraci, pak už to jede prakticky samo. :)

Fotka od Cirrat, z FB stránek Triumvirátu.

Tahle část programu mě moc bavila. Jak díky absolutně telecím nápadům, které duo Vivík-Sikar produkovalo, tak díky preciznímu výkladu Míly Lince – nenechal nás rozložit kázeň a nastolit strašlivý chaos. Jen mi bylo trochu líto, že se z obecenstva moc lidí neprojevilo. Psali snad všichni, psali hodně, ale s kůží na trh nešel skoro nikdo.

A je čas posunout se o nějakou tu hodinu dál…

 

Po pavoukovi následuje workshop, neboli trhání textů, které byly dány vplén. Zase lituju, že jsem se nepochlapila a něco neposlala, alespoň kratšího, protože kritika psaná je kritika psaná, ale když vám někdo své postřehy říká rovnou z oka v oko, je to něco jinýho. :) Příště určitě něco dotáhnu.

 

Na řadě je Triumvirátí sekce. Nejdřív Sikarova přednáška, pak Cirratina.

Před Sikarem se vcelku malá třída plní, až pojímám podezření, jestli se někdo nepřeklepl a do programu nenapsal třeba „Erotická show s nejvíc sexy cosplayerkami“. Ačkoli, obecenstvo z velké části tvoří dívky, takže to musí být… SIKARŮV KABÁT! Sice jej nemá na sobě, ale jeho afrodisiakální fluidum se zřejmě zvolna šíří po celém okolí.

Dobře, konec rýpání. Sikarova přednáška se jmenuje: „Na co autoři kašlou (a ani si nedávají ruku před ústa)“ a je poučná, vtipná a chvílemi téměř napínavá. Jednotlivé situace jsou ztvárněny na ilustračních kresbách, jejichž autorem je sám přednášející, a třeba takového slona, nasraného ze ztráty klů, si budu pamatovat do smrti. Stejně jako představu Miloše Zemana, coby vrchního velitele ozbrojených sil, jedoucího v lihuzíně v čele tankového praporu.

Obsah přednášky nemusím přepisovat, prakticky vše se buď již objevilo, nebo brzy objeví na stránkách Triumvirátu, v článcích nebo na poučných obrázcích, takže by to bylo nošení sov do Athén.

 

Nastupuje druhá část Triumvirátu, Cirrat. Kde Sikar bouřil, vytvářel strašidelné grimasy a lezl po stropě (nadsázka, i když…), tam je Cirrat klidná a věcná, ale možná o to strašidelnější. Věnuje se problematice soutěží. Jak napsat povídku, která by všem vyrazila dech v tom nejlepším slova smyslu, na to musí každý přijít sám. Tady se dozvídáme, jak zabránit tomu, aby se při zaznění našeho jména porotci zakusovali do stromů a dělali suché větve, případně aby jim naše práce způsobovaly žaludeční vředy, předčasnou plešatost a infarktové stavy. Nebo aby papír, na který své práce tiskneme, byl vhodný i k něčemu jinému, než na podpal a při úporných průjmech.

Opět – šlo v podstatě o shrnutí skutečností, které už byly stokrát zmíněny. Ať na Triumvirátích stránkách, nebo přímo u propozic různých literárních soutěží. Ale i já jsem se dozvěděla znepokojivou skutečnost, lépe řečeno se mi potvrdilo moje tušení, že pro soutěže, do nichž se příspěvky zasílají anonymně, zřejmě můžu odepsat svoje oblíbené hraní si s postavami a reáliemi mého hlavního fantastického světa.

Tuším, že obě přednášky autoři hodlají zpracovat samostatně do článků (?), takže pokud to ještě neděláte, sledujte Triumvirát. To je vše, co k tomu ještě můžu dodat.

 

Závěrem se objevila Bára Legátová, alias Hádě, se zpožděným vyhlášením soutěže Rokle šeré smrti 2012. Mám dojem, že teď by celý projekt této soutěže měl doznat změn k lepšímu, a není to jen proto, že jsem se nabídla ke zpracování plakátů, ilustrací a tak podobně. :) Hádě na mě působí tak sympaticky, že přemýšlím o své účasti v letošním ročníku soutěže. pokud byste taky chtěli, ušetřím vám googlení: Rokle šeré smrti.

 

A to už je hodin jak na kostele. Jsem ráda, že mě tentokrát netlačí čas, nemusím lovit autobus a kodrcat se tmou domů. Jdeme si ještě v sestavě já, Cirrat, Sikar, Jitka Ládrová a doktor (kurňa, proč si nepamatuju jména? Víťa?), sednout k pozdnímu obědu. Už jenom se Sikarem pak pokračuju do Čertova mlýna (moc krásná hospoda!), abychom ještě nějakou dobu probírali psaní, kritiky, muziku a tak vůbec (a objevili jsme společné téma – bojový traktor! Vrrr!).

V doupěti jsem ještě rozdrcena ve vědomostní hře, postrašena Tichem a dávám si sladký spánek.

***

8:10, sobota. Sedím v autobuse do Blatné a je mi fajn. Jsem nabitá, inspirovaná a odpočatá. Díky všem, kdo se na tom nějak podíleli. A doufám, že se zase brzy uvivíme.

1 reakce v článku “Střípek z Pragoffestu”

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Veslovací trenažery pro účinný trénink