VIVIBLOG

Víte, čemu se říkalo stalinovy krávy? Nevíte? Tak se to dozvíte v téhle knize… pokud u ní vydržíte.

Netuším, co mě v poslední době vede k tomu, vybírat si knihy, které mě emotivně ždímají a vůbec je musím číst opatrně a pomalu.

Nejdřív mrazivě všední vyrovnávání se s tématem holocaustu, a teď… tohle… Estonsko, Finsko, Sovětský svaz, Sibiř, kolchozy, NKVD, lesní bratři, k tomu současnost a mladá žena, pokoušející se získat alespoň absolutní kontrolu nad svým tělem, když všechno ostatní se jí vymklo z rukou.

***

Popravdě, nejdřív mě styl vypravování, přeskakující z dcery na matku, a ještě na její matku, navíc měnící se stále z ich-formy do er-formy, docela mátl, a už se mi zdálo, že si půjdu radši oddychnout k nějakýmu blbýmu thrilleru… Ale nakonec mě, proti mojí vůli, zaujal, a táhl mě celou tu dlouhou cestu knihou, prskající, zdráhající se a hrozící se, ale fascinovanou.

O knize jsem si předem nic nezjišťovala, a skoro mě zaskočilo, když jsem na začátku zjistila, čeho se vlastně týká. Ačkoli z vyprávění o anorexii a bulimii dostávám obvykle akorát hroznou chuť vybílit ledničku, tady, v kombinaci s náhledy do minulosti,  vůbec ne růžové, a celkovým pocitemšedé prázdnoty a beznaděje, jednoduše musím s hlavní postavou soucítit, a nepřipadá mi absurdní, že dělá, co dělá. Už si nepamatuju, kdy jsem naposledy četla takhle dobře rozebranou a odůvodněnoupsychologii…

Na druhou stranu, abych pořád jen nechválila, musím říct, že ačkoli je celkový koncept vyprávění zajímavý, a zpočátku fakt strhává s sebou, po čase, když jsem se začala orientovat v jednotlivých dějových linkách a nemusela jsem se na ně už tolik soustředit,  se v některých místech až opakuje, skoro jako bych četla jednu knihu třikrát nebo čtyřikrát za sebou, jen s malými obměnami.

Možná by Kravám prospělo seškrtání tak o třetinu. V tomhle rozsahu předkládají vážně některé děje a situace opakovaně, a chvílemi hrozí, že se čtenář začne nudit. Což by byla škoda, protože možná už na příští straně čeká nějaká zajímavá pasáž…

***

Doporučuju těm, kteří chtějí vědět (a nevědí), co je to stalinova kráva. A možná i těm, kteří se zajímají o poruchy příjmu potravy, ačkoli tohle téma, jakkoli se tváří jako hlavní a nosné, mi připadalo vcelku zaměnitelné – kdyby Anna místo toho trpěla kleptomanií, nymfomanií nebo sklonem k sebeubližování, whatever, fungoval by příběh stejně.

Opět nedoporučuji slabším náturám, a ani přesvědčeným komunistům, kteří se nenechají za nic na světě přesvědčit, že stalinský režim byl stejný hnus a svinstvo, jako ten nacistický. Ačkoli jestli takoví existují, možná by si dost pasáží z této knihy přečíst měli, a povinně.

Follow

Sdílet