Propaguji české knihy: Vladimír Neff

 

Tenhle článek jsem chtěla napsat už docela dlouho, ale stále jsem se nemohla dokopat k tomu, vymyslet nějakou přijatelnou formu. Cože, recenze na autora, který zemřel už rok předtím, než jsem se vůbec narodila? Koho to zajímá? Copak je to aktuální?

Medailonek? Sakra, troufnu si vůbec oplkávat takového velikána? Co mám psát, zase nějaký osobní výlev… vždyť už jich tu mám až nad hlavu…

Pak jsem ale narazila na projekt Terezy „Temnářky“ Matouškové – tady je její první článek – a bylo jasno. Sem to naroubuju, sem se to bude hodit. Lenora byla překonána, a výsledek můžete laskavě shlédnout zde…

***

 

VLADIMÍR NEFF

můj nejoblíbenější český spisovatel

***

Ano, čtete dobře.  Je řeč o Vladimírovi, nikoli Ondřejovi (ačkoli na toho se někdy později také dostanu :) ).

Takže, konečně topřiznávám na plnou hubu – Vladimír Neff je autor, který mě nejvíc ovlivnil, co se mého vlastního psaní týče. Někdy v patnácti letech jsem psala věci, které se rozhodně kvalitativně nevyrovnávaly dílům tohoto pána, ale strašně mne bavilo napodobovat jeho styl… protože ten je zkrátka perfektní, skvělý, doplňte si superlativa dle vlastního vkusu. Později jsem si už šla vlastní cestou, ale když se dívám na některé starší věci, pořád nacházím fráze, věty a různé slovní obraty, které se zrodily pod vlivem nezřízeného holdování knihám tohoto pána.

V následujícím souhrnu knih jsem začala Kukaňovskou trilogií, protože tu, přestože oceňuji i ostatní Neffova díla, stále zbožňuju…

***

TRILOGIE

Celý úžasný příběh tvoří tři knihy:

Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka.

10107300565507395_250512_carodejka

Z toho, co sám autor o tomto díle vyprávěl ve Večerech u krbu jsem pochopila, že Kukaňovská trilogie vznikla z touhy napsat „pirátský román“. Tak trochu parodii na všechny ty romantické, dobrodružné příběhy typu Angeliky, domnívám se.

Ale Petr Kukaň z Kukaně si, samozřejmě, šel vlastní cestou, hlava beraní. A tak, i když se v románech šermuje, intrikuje a cestuje, i po moři se plaví, pirátem se tento chrabrý hrdina nestal. :) Což mi stejně nebránilo v tom, abych se do něj zamilovala celým svým náctiletým srdcem.

Pro všechny bohy, musím to napsat, ale kam se na tuhle trilogii hrabou všechny současné fantasy ságy. Dodnes nechápu, jakým způsobem to funguje, ale i když Neff psal dnes už „nemoderním“ stylem, užíval si obšírné popisy a souvětí přes půl stránky (středníky, miluju středníky!), přesto se vivičtenář ani na minutku nenudí. Celý příběh je plný nadsázky a humoru, který však nevyznívá parodicky, a rozhodně z postav nedělá nějaké směšné figurky. A do třetice všeho úžasného, pan Neff byl velice svědomitý, co se týče nastudovávání si reálií… Skoro bych až řekla, že byl puntičkář, ale v každém případě jeho knihy můžete číst i jako historické romány se vším všudy, myslím, že ani sebevětší blázen do historie nebude znechuceně ohrnovat nos, protože narazil na nějakou botu.

A dobrá, o příběhu, který mne tolik uchvátil:

Petrův otec je alchymista u dvora Rudolfa II.. U Petrovy kolébky se sejdou tři „Moiry bludu pohanského“, staré dobré Klóthó, Lachesis a Atropos, aby mu předpověděly cestu životem. A tak se stane, že z chlapce roste nadobyčej krásný, obratný a chytrý muž, který má ale vlastnost, která ho v jeho době poněkud handicapuje: nedokáže uznat něco, co je zjevně nepravdivé.

Nakonec, kvůli takové banalitě, jako je spor o existenci královniných nohou (královny přece nohy mít nemůžou, vždyť by to znamenalo, že mají i to, z čeho nohy jaksi… mno… rostou…) se dostává do velkých potíží, které následně ještě eskalují, když se jeho otci podaří vyrobit kámen mudrců, a císař po něm začne bažit. Věci se komplikují, zamotávají, Petr cestuje a prožívá spoustu dobrodružství (jak to tu tak píšu, budu si muset trilogii znovu přečíst, už jsem ji několik let zanedbávala, a začíná se mi stýskat)… Musím říct, že Neff se rozhodně nestyděl s tímto svým hrdinou pořádně zametat, pěkně ho ve všem vymáchat – a kdo by si nakonec chtěl číst o týpkovi, kterému jde všechno hladce, že ano.

Takže, pokud rádi čtete historické romány, historickou fantasy, dobrodružné příběhy – a pokud vás tahle trilogie i přesto zatím minula, Vivík radí – ne, Vivík nařizuje – koukejte mazat do knihovny, antikvariátu, k babičce, kamkoli, popadněte ty tři nepříliš tlusté svazky, a čtěte a čtěte, dokud nedočtete. Tečka.

***

 A teď už chronologicky, jen to, co jsem sama četla a co mne zaujalo (zatím tedy nemám zkompletováno vše, ale pomalu to napravuji):

***

LIDÉ V TÓGÁCH:

   Útlý detektivní román z prostředí starořímských Pompejí.  Na to, že vyšel už v roce 1934 se rozhodně dá číst i dnes. Možná to není taková bomba, jako pozdější romány, ale zaujme, pobaví a jako „odpočinková“ četba po nějakém náročnějším kuse je ideální.

 

***

TŘINÁCTÁ KOMNATA:

Tohle je koncentrovaná nostalgie, dějově se toho stane jen málo, v nitrech postav (především Kosti, chlapce s lopuchovým listem na hlavě) zase hrozně moc. Přes rozsah kolem čtyřset stran a vlastně komorní, uzavřený příběh, tahle kniha nenudí. Je silná, možná až moc. Já jsem se po ní aspoň vždycky propadla do takové melancholické, skoro depresivní nálady.

***

SRPNOVŠTÍ PÁNI:

Další historie, tentokrát z doby starší, než Kukaňovská trilogie. Na přelomu 13. a 14. století se příběh dvou generací odehrává na fiktivní hradě Srpno (mám dojem, že byl nakonec použit i v Kukaňovi :) ), a tentokrát už je méně dobrodružný, ale o to více bych řekla, že se vyžívá v líčení každodenní středověké reality, uvěřitelné, přestože nahlížené čočkou… nechci říci socialisty, to už je dneska skoro sprosté slovo, žejo, ale jednoduše mám pocit, že se tu trochu moc moralizuje a řeší se společenské uspořádání. Na druhou stranu, do doby, kdy se na obzoru rýsovaly husitské bouře, to možná i docela sedí.

Trochu mi chyběl výraznější hrdina, s kterým bych mohla všechno prožívat a tak vůbec, ale nakonec mi to vynahradila pestrá směs různých charakterů, nádherně psychologicky propracovaných.

***

PENTALOGIE:

Tvoří ji knihy: Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova a Královský vozataj.

Tuto ságu samozřejmě nemohu vynechat. Pět knih sleduje životní osudy několika generací dvou rodin, Bornů a Nedobylů. Děj vine od padesátých let 19. století až k začátkům druhé světové války, a v tomhle širokém záběru Neff dokazuje své vypravěčské mistrovství.

Až na poslední knihu, která už mně osobně připadala poněkud rozvleklá a nezáživná, mě i po několikerém přečtení pentalogie stále baví. Neff tu poskládal z mnoha a mnoha drobných příhod, rozličných postav a postaviček a popisů změn tváří měst od Prahy po Paříž dechberoucí celek, který můžete číst jako napínavou rodinnou kroniku, nebo jen prostě Příběh.

Zase tu chybí výrazný hlavní hrdina, ale v tomhle druhu vyprávění by se stejně nějaký kukaňovský (ano, pořád jsem strašlivě zatížená :D ) superman vyjímal jako poctivec v parlamentu. Tato sága je o životních osudech mnohých, a jde jen o lidi, se všemožnými slabinami i ctnostmi. Právě proto je ale tak  čtivá. I po zhruba padesáti letech zůstává živá, dýchá a hovoří jazykem, kterému čas nic nedokáže ubrat.

***

TRAMPOTY PANA HUMBLA:

Příběh klasického korouhvičky, obraceče plášťů, bezpáteřníka a hajzlíka, který má ale pro každou svoji zradu ty nejlepší důvody (aspoň sám před sebou). Zvedá se z toho skoro žaludek, ale stejně jste fascinování tou sondou do nitra člověka, jakých je kolem nás až příliš mnoho. A musíte se občas ptát – skutečně bych se na jeho místě zachovala jinak? Ačkoli je kniha psána s Neffovým typickým nadhledem a smyslem pro humor, stejně mne z ní mrazí.

 

 

***

VEČERY U KRBU:

A tohle už je kniha především pro fanoušky. Taky jsem ji jeden čas skoro nepouštěla z ruky…

Jde v podstatě o vyprávění jak otce (Vladimíra Neffa), tak syna (Ondřeje), o svých životních cestách, psaní, rodině a všemožnostech. Kdysi prý jednotlivé části vycházely na pokračování v nějakých novinách (v Mladé frontě, tuším?), ale takhle knižně, na jeden zátah, je to vážně perfektní čtení. A ačkoli nejde vůbec o nějakou příručku pro psavce, hrozně moc mě tahle kniha motivovala, abych na sobě pracovala a hlavně psala. Možná už jen tím příběhem mladého Vladimíra, který se od „předurčené“ dráhy obchodníka dostal až ke kariéře po zásluze oceňovaného spisovatele… Takové malé poselství o tom, že kdo má psát a chce psát, ten psát bude, i kdyby se rodičové na hlavy stavěli, a okolní svět si jako jeden muž ťukal na čelo… :)

***

Co říci závěrem? Snad, že bych tímhle článkem hrozně ráda přispěla k tomu, aby se Vladimír Neff nestal jedním z „nudných klasiků“, jimiž na školách učitelé týrají nebohou mládež, jménem, které je sice vyslovováno s povinnou úctou, ale v podstatě mrtvé a prachem zapadlé. Protože to by si rozhodně nezasloužil.

Čtenářům fantasy a dobrodružné literatury, kterých je mezi vámi asi nejvíc, doporučuji pro začátek Kukaňovskou trilogii… a pak už je to na vás. Jestli se necháte okouzlit vypravěčským uměním pana Spisovatele, přestože se jeho styl tolik odlišuje od moderních zkratkovitých thrillerů, jestli oceníte tu ohromnou pečlivost, s níž vdechl život a uvěřitelnost svým příběhům, a jestli přijmete za svůj jeho mírně ironický, ale nakonec vlastně laskavý humor, prostupující i tím nejvážnějším tématem.

Já můžu jen stát stranou, a tiše šeptat: jdi do toho, jdi do toho… jinak budeš litovat.

***

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Gainery a sacharidy pro výrazný růst hmoty