VIVIBLOG

Jen něco málo o projektu „Propaguji české knihy“, vypůjčím si citaci z autorčina blogu:

Tereza Matoušková – Hladová přání

Vydalo nakladatelství Krigl, obálka a ilustrace Alena Kubíková, rok vydání 2011.

Knížečka je to útlá jako topmodelka, které navíc týden nedali k jídlu ani tu vatu s pomerančovou šťávou. Jen cca sto stránek. Příběh, který v sobě skrývá, je však plnokrevný a zatraceně poutavý.

Takhle na úvod rovnou vyložím karty na stůl, a přijdu s jedinou pochybností, která mi po přečtení vyvstala na mysli: nějak si nedokážu představit, na jakou cílovou skupinu jsou Hladová přání zaměřena. Přiznám se, že jsem čekala temnější pohádku, a byla jsem příjemně překvapena ukrutným realismem a černým humorem, který z textu čišel. Na druhou stranu, pohádka pro děti to není. A dospělí, náročnější čtenáři zase mohou mít trochu problém s tím pohádkovým námětem, přece jen přítomným…

Ale dobře. Myslím, že jde zkrátka o četbu přesně pro můj druh čtenářů.

Tady si dovolím malinko srovnat nesrovnatelné, a vzpomenout Kingovy Dračí oči – u těch bych měla podobné pochybnosti. A přitom je považuju za skvělý kousek, byť se vymykající zbytku Kingovy tvorby.

Ale to už zabíhám někam, kam jsem neměla v plánu se dostat. Takže dál o Hladových přáních:

Přestože jsem je přelouskla za slunečného odpoledne, po prvních několika stránkách jsem se ocitla uprostřed zimy v Podmoří. Ve světě, který je fascinující sám o sobě. Ve spojení s příběhem, možná malinko obehraným, ale v novém, slušivém kabátku, se mi dostalo parádního zážitku.

Máme tu Tark Itlen, klášter podmořských čarodějů, prastarou stavbu, která ve svém podzemí ukrývá mnohé, co nejspíš mělo zůstat ukryto a zapomenuto na věky věků. A máme tu malou Jukatu (pro japanofily, ač jen okrajově, docela vtipné jméno), veleknězovu schovanku. A zvědavou průzkumnici. Když náhodou v podzemních chodbách narazí na prazvláštní bytůstku, která jí nabídne splnit jakékoli přání, začnou se dít věci… Protože jak by Jukata mohla odolat? Potíž je v tom, že v žádném ze světů, ani v tom Podmořském, není nic zadarmo. A Jukata to brzy zjistí… jenže možná už bude pozdě…

Musím vyzdvihnout schopnost autorky podat důležité informace o postavách a světě kolem nich tak citlivě a přitom stručně, že to nenarušuje rytmus příběhu. Navíc jsem po dočtení měla pocit, že jsem prožila příběh mnohem a mnohem delší, něco, na co by jiní spisovatelé potřebovali nejméně dvakrát tolik prostoru… Tohle vážně obdivuju.

Navíc i práci s postavami. Nebylo to moje první setkání s čtyřlístkem podmořských čarodějů, ale i kdyby bylo, nějakým způsobem bych je i po těch pár desítkách stran nakonec vnímala jako staré přátele. Bez toho, abych si musela číst obšírný popis každého z nich… Občas neskutečně vtipné, živé rozhovory, vztahy, které jsou tak zamotané a propletené, že by vydaly na argentinskou telenovelu, a přitom se v nich člověk vyzná. Je to skoro, jako by Matoušková sama použila nějaký druh magie. V těch písmenech musí být zakletý  další prostor. Jinak to není možné.

Tak, a já to taky zkusím stručně shrnout:

Pokud máte chuť na trochu pohádkový příběh, správně temný a nakonec i plný humoru (vztahy mezi čaroději jsou perfektním zdrojem drsných vtípků), a pokud se vám nechce načínat nějakou tlustou bichli, pak si Hladová přání určitě sežeňte. Rychlejší čtenáři je zhltnou na jeden nádech, a přesto vydají za plnohodnotný hlavní chod.

Follow

Sdílet

6 reakcí v článku “Propaguji české knihy: Tereza Matoušková – Hladová přání”