Propaguji české knihy: Alexandra Berková a Tereza Boučková

Tak mi v knihovně dělají revizi, či co. Zrada! Od smrti čtenářským hladem mě zachránila zčásti XB-1, kterou jsem si po letech opět pořídila a pak hlavně mamík – přivezla mi dvě útlé knížky.

Obě české, obě od autorek, které mám ráda, takže jsem byla potěšená a natěšená na čtení.

 

Tereza Boučková – Šíleně smutné povídky

Vydala Euromedia Group, k. s. – Odeon, 2013,  124 stran.

Takže, předem se přiznávám, že Indiánský běh jsem šíleně žrala, Rok kohouta o něco míň, ale bavil mě. Možná, že očekávání podobně silného zážitku mi nakonec přivodilo  skoro zklamání z téhle povídkové knížky.

Když se pustím do čtení krátkých povídek, nepotřebuju ani tak výrazné postavy nebo prostředí, nad kterým se tají dech, hlavní je pro mě pointa. Tak silná, že s člověkem třískne o stůl.

Tady to bylo jak kdy. Nad některými kousky jsem zůstávala sedět, civěla jsemdo prázdna a říkala jsem si: „Fajn. No a?“ Bylo to, jako když vám někdo vypráví… ani ne průběh svého všedního dne, spíš o vzdálené pratetě, která měla trable s mužem alkoholikem, rozvedla se s ním a vzala si nudného ňoumu. To je vše. Prateta není ničím zvláštní, alkoholik se nepolepší, ani bývalou ženu nepřijde v noci umlátit kamennými játry, nudný ňouma je nudný.

Sakra, jo. Boučková píše poutavě. Zkratkovitá, minimalistická poloha jí sluší a ona to nejspíš dobře ví. Dokonce i příběh nepříběh, tak nezajímavý, že je to skoro až zajímavé, dokáže podat tak, že si ho přečtu. Brblám, zvedám oči v sloup, frkám a stěžuju si, ale čtu.

Jenže já chci pointu! Aspoň malinkej překvapivej zvratíček, prosím prosím! Dobře, třeba zrovna v první povídce něco takovýho je, asi. Ale ta je zase tak tajnosnubná a zvláštní, že mi to sice došlo, ale místo „ahá!“ pocitu se opět dostavilo jen „no a co já s tím?“.

Možná jsem blbec. Nerozumím umění a tak.

Abych to ale shrnula: osobně mi tahle sbírka povídek připomíná procházku městem nebo vsí, na níž se vám v pozici neviditelného pozorovatele naskytnou náhledy na různé lidské životy a osudy. S některými postavami soucítíte, jiné vám připadají směšné, další jsou na facku. Všechny jsou realisticky, ostře vykreslené. Neděje se tu však nic zvláštního. Všední lidé, všední osudy. Pokud vás tohle baví, fajn. Já jsem si početla, pochutnala jsem si na pěkném stylu a slohu a jdu dál…

 Alexandra Berková – Banální příběh

Vydalo nakladatelství Eroica, 2008, 138 stran.

Podobný formát. A přesto zcela jiná káva.

Uznávám, že tady jde o jednolitý, ucelený příběh, a ačkoli i ten je o všedních lidech, těžko ho srovnávat s rozsahem mikropovídky.

Každopádně jsem ho přečetla jedním dechem.

Je to příběh o lásce takřka mezidruhové – vždyť co může spojovat intelektuálně (a feministicky) založenou profesorku Evu s ilegálním makáčem z Moldávie Borisem, s výjimkou lešení pod okny jejího bytu, na němž on pracuje?

Kromě opravdu skvěle propracovných ženských postav se Berkové, alespoň myslím, podařilo vystihnout i „druhou stranu“. Chlapy a jejich jednání – v popisu niterných pochodů Borise je opatrnější, než u Evy, což beru, přece jen, jako ženské se můžeme jen dohadovat, co se mužům honí hlavou. A případně to odvozovat z jejich konání.

A ještě se vrátím k těm skvěle propracovaným postavám – ačkoli, jak už jsem napsala, jde o všední lidi s všedními životy, snad každý, kdo se příběhem byť jen mihne, je živoucím a něčím zajímavým charakterem. Tohle je vzácné umění, řekla bych. Žádní komparzisté, stejně jako v realitě, každý hraje hlavní roli v příběhu svého vlastního života.

Tuhle útlou knížku doporučuju všem, kdo chtějí plnohodnotný román v zhuštěné verzi. A těm, kteří rádi čtou jen pro požitek z jazyka, krásného stylu, živých dialogů. Kdybych měla dávat bodové hodnocení, tady by to bylo na deset z deseti. Bez váhání.

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Kreatin monohydrát pro vyšší sílu a svaly