VIVIBLOG

Tak, bude to zhruba rok, co tu na blogu válčím a žvaním a podobně.

Za tu dobu se zrodilo 113 příspěvků. Rozjela jsem velké projekty, které zhynuly na úbytě – třeba BZ výběr, v kterým možná budu a možná nebudu pokračovat. Vyzkoušela jsem si, jakej je to fajn pocit, něco napsat a podiskutovat si o tom. A jsem zvědavá, jak budu pokračovat v dalším roce.

A mimo blog…

Vlče roste, sílí, v něčem je to s ní snazší, v něčem obtížnější, ale pořád jsou to zajímavé časy. Občas si půjčuju její perspektivu, pohled na svět, a i když to nejde dokonale, hezky si zažasnu. S takovým vnímáním o sobě člověk  nemůže říct, že je chudej. Stačí toho tak „málo“. Ještě potmě ráno zakokrhat, nechat se vyndat z postýlky a chvíli zkoumat mámě obličej: oči, nos… aaa pušá! Divný, pokaždý má všechno na stejným místě a ve stejným počtu.

Natrhat v zimě sedmikrásky a pak je házet do kanálu, pozorovat, jak tu tmavou vodu rozsvítí. Skákat a běhat, běhat tak rychle, že vás nikdo na světě nemůže zastavit! Paráda. I brečení je nakonec paráda, dobře se po něm usíná… A ti dva staří opelichaní vlci jsou z toho tak krásně ztahaní.

A zase jinak -  za rok 2013 jsem poznala (osobně i jen přes net) kopu zajímavejch lidí. Někteří mi přirostli k srdci hrozně moc, někteří méně, ale o to jsou zajímavější. Třeba.

Co jsem si na začátku roku předsevzala – vrátit se ke psaní a dostat se znovu mezi fantasáky a scífkaře, který jsem před lety opustila kvůli volání metalovejch válečnejch bubnů – to jsem si splnila. Nakreslila jsem toho víc, než za poslední roky dohromady. A myslím, že jsem se i o kousek posunula. Stejně jako ve psaní, i v kreslení mám pořád rezervy, ale vím o nich a pracuju s nima. To je důležitější, než sedět na zadku a snít o dokonalosti, řekla bych.

Pak jsou tu určitý osobnější posuny v mojí obludný palici, ale i když si je nechávám pro sebe (a pro pár spřízněnejch duší), tak můžu říct, že jsem za ně ráda. Z něčího hlediska jsem asi ještě praštěnější, ale co se dá dělat.

Pro všechny, kdo sem občas zabloudíte…

Follow

Sdílet