O paní Kamaškové – pohádka vlčí babičky

O paní Kamaškové

(Autorka Eliáš Von Nanoha)

 

1

 

Milé vlče, budu ti vyprávět o pohádkovém městečku Neděli a o paní Kamaškové, která je jeho pozoruhodnou obyvatelkou. Proč myslíš, že městečko dostalo takové jméno? Neděle – že by tam lidé nic nedělali? Ne, takhle to není, jsou tam lidé stejně pilní ale i líní, jako všude jinde. Spíš to bude tím, že si tam většinou z ničeho nic nedělají. Ale pozor, říkám „většinou“, tak se na to raději moc nespoléhejte!

Paní Kamašková je postarší dáma s šedivým drdůlkem, bydlí v domečku jako malovaném se zahrádkou samý květ na kraji městečka. Je to milá paní, levák a protože ji nikdo nepřeučoval na praváka, nekoktá. Když jí sousedé chválí, jak šikovně natřela plot, říká:“ To víte, já mám obě ruce levé!“ Myslí tím, že je na obě ruce stejně šikovná. Má ale i své chybičky, jako každý. Paní Kamašková má už od dětství strach, že při koupání ve vaně vyteče špuntem. „To je přece nesmysl !“ říkají všichni, „podívej se, jak je ta díra malá, tudy by nevytekla ani myš, kdyby ti spadla do vany!“ Ale někdy ani zdravý rozum nic nezmůže a paní Kamašková se tak celý život krčí na opačném konci vany a dává si dobrý pozor, aby špunt náhodou nevykopla. Protože, co kdyby…!

V létě prodává paní Kamašková dětem zmrzlinu. Vyrábí ji sama z ovoce, které vypěstuje na zahrádce, takže na začátku léta má zmrzlinu rebarborovou, pak jahodovou, borůvkovou, rybízovou, malinovou, angreštovou a třešňovou, postupně pak ostružinovou, rynglovou, švestkovou a na podzim – to končí sezona- jabkovou, hruškovou a oříškovou. Ale pozor, prodá zmrzlinu jen tomu, koho nebolí v krku, takže o zmrzlinu musíte požádat hezky nahlas a celou větou, aby bylo slyšet, jestli nechraptíte. Když si paní Kamašková není jistá, položí zákazníkovi několik kontrolních otázek a vyžaduje obšírné odpovědi, aby měla jistotu, že dotyčný skutečně nechraptí. Pomlouvači (kteří se najdou v každém městečku), ji neprávem obviňují, že do všeho strká nos, ale my víme , že to tak není a důvod jejího vyptávání je dočista nevinný! To tak, aby si jí pak někdo přišel stěžovat, že ho po její zmrzlině bolí v krku, nebo že dokonce nemůže do školy! Přesto je o její zmrzlinu veliký zájem, protože je prostě jedinečná!

Když přijde podzim, uklidí paní Kamašková zmrzlinářský vozík do kůlny, kde počká do další sezony. V zimě je také plno práce – peče se vánoční cukroví, pletou se šály, čepice, rukavice a ponožky z tlusté vlny v pěkných veselých barvách, aby zima nebyla tak smutná.

Paní Kamašková má souseda pana Kvedlíka, který bydlí taky sám, takže si rád občas zaskočí na kafíčko a kousek řeči. Je to dobrák od kosti, jenom nejde paní Kamaškové pod nos, že je nimrod. To je takový ten „takymyslivec“, co si jde do lesa jenom zastřílet. Jako by neměl na dvoře dost slepic, králíky v králíkárně a čuníka v chlívku! Jeho chloubou je lovecká fenka Asta, vycvičená na aportování  kachen, bažantů a zajíců. Kance by neunesla!(ale tváří se, že kliďánko).Chodí na hony s psím nadšením, běhá sem a tam a paní Kamašková se vždycky strachuje, aby jí někdo z lovců omylem netrefil.

Jednou šel pan Kvedlík zase na hon. Chvátal, protože zaspal a tak nedopatřením zavřel Astu doma na dvorku.  Všiml si, že nemá psa až pozdě, kdy už se nechtěl vracet. A co, nic si z toho nedělal, kamarádův Azor odnosí úlovky i jemu. Asta to jednou doma vydrží.

Hon se zdařil, pan Kvedlík se vracel domů ověšen úlovky, vejde na dvůr a zůstane stát jako přimražený! Běží mu vstříc Asta, vítá ho, vrtí ocáskem a očekává pochvalu. Za co? Na dvoře leží vyhřadováno všech jeho patnáct slepic – zakousnutých!

„Když jste jí nevzal na hon, vyřešila to po svém!“ zastala se Asty paní Kamašková, když si jí přišel pan Kvedlík postěžovat. „Alespoň už jí nenecháte nikdy doma.“ A měla pravdu.

 

2

V městečku Neděle nemají každý den neděli, kdepak. Mají jako všude jinde i pondělí, po něm úterý, pak středu, čtvrtek, pátek a hurá i sobotu, tu má každý rád. A nakonec samozřejmě i neděli. Vpondělí a ve čtvrtek chodí paní Kamašková do knihovny na náměstí. Knihovnice je její dobrá přítelkyně a  jmenuje se paní Lajdavá. Když se tak jmenuje, neznamená to, že je lajdák. Naopak lajdáky nemá ráda a když někdo dlouho knížky nevrací, nebo je dokonce ztratí, zapomene, založí bůh ví kam, má se na co těšit! Paní Lajdavá si s ním umí tak popovídat, že si rychle vzpomene, najde, ukradne, jakýmkoli způsobem  knížku získá a šupito presto vrátí. Jen aby měl od paní Lajdavé pokoj! Vždyť si tu knížku chce třeba přečíst další čtenář a paní Lajdavá nedopustí, aby musel zbytečně čekat.

Tuhle se paní Kamaškové stalo, že si půjčila napínavý román, od kterého se nedokázala odtrhnout, až na poslední stránce, protože se chtěla dozvědět, jestli hrdina osvobodí svou milou ze zajetí  lupičů a na konci knížky zjistila, že se to nedozví, protože kniha má pokračování v dalším díle! Ale protože byla z Neděle, nic  si z toho nedělala, obula si střevíce a běžela za paní Lajdavou do knihovny, třebaže vůbec nebyl výpůjční den. Byla myslím že středa. Ale knihovnice mají pochopení pro čtenářskou nedočkavost a tak se paní Lajdavá jala druhý díl románu hledat. Naneštěstí zjistila, že je právě vypůjčený a to už hodně dlouho. A kdopak ho má už půl roku doma? Ano, pan Bleška, šikovný hodinář, ale hrozný lajdák, od kterého získat knížku zpátky je nadlidský úkol! „Proč mu vůbec ještě knížky půjčuješ?“ zlobila se paní Kamašková. „Čte je vůbec? Vypadá, jako by neuměl do pěti počítat, kdoví, jestli někdy nějakou knížku vůbec přečetl! Třeba si s nimi podkládá kratší nohu u stolu!“ „Ale no tak, Rozárko,“ paní Kamašková se totiž jmenovala Rozálie, ale směly jí tak říkat jen nejbližší přítelkyně, „nic si z toho nedělej, však on ji vrátí!“ uklidňovala ji paní Lajdavá. „Vrátí, vrátí, ale kdy, já se potřebuju dozvědět, jak to dopadne!“ „Nedá se nic dělat, musíš ho navštívit a knížku od něj získat zpátky! Já to taky tak dělám,“ poradila jí přítelkyně.

Jak bylo řečeno, pan Bleška byl hodinář a měl krámek v podloubí naproti knihovně, což byla výhoda. Paní Kamašková tam vtrhla tak prudce,že panu Bleškovi vypadlo z oka zvětšovací sklíčko a ruce se mu roztřásly tak, že rozbitý budík, který spravoval, začal zvonit. „Zachrání udatný Erik krásnou Katrin ze spárů lupičů?!“ uhodila paní Kamašková na pobledlého hodináře. „Prosím?“ zablekotal pan Bleška. „Já vám asi nerozumím, stalo se někomu něco?“ „Zatím ještě ne“, ujistila ho paní Kamašková „a když mi vydáte druhý díl románu Tajemství hradu Hrdlořezu, může to tak i zůstat!“ „Propána, ta kniha z knihovny!“ ulekl se hodinář. „Jistě už mi prošla výpůjční lhůta!“ Nadzdvihl opatrně stůl a zpod nohy vytáhl tlustou knihu. Stůl se teď nepříjemně viklal. S omluvným úsměvem podal knihu paní Kamaškové:“Byla byste tak laskavá a přinesla mi od paní Lajdavé nějakou stejně silnou knihu? Tahle byla ideální, ale už mi výpůjční lhůtu jistě neprodlouží,že?“ „To si buďte jistý!“vydechla omráčená paní Kamašková  už ve dveřích krámku.

„Věřila bys tomu?!“ vyklopila ze sebe, jen dorazila do knihovny. „Opravdu s ní měl podloženou nohu u stolu!“ „Každý muž má svou slabou stránku“, zastala se pana Blešky knihovnice, sáhla do poličky za sebou a vytáhla stejně silnou knihu, jako svírala v ruce její přítelkyně. „Ale přijít si pro ní může sám, ne?“

Paní Kamašková se cestou domů zastavila v cukrárně pro čerstvě umletou kávu a pytlík kokosek (to byla zase její slabost) a chvátala, aby si v klidu mohla počíst, jak to dopadlo s hrdinným Erikem a krásnou Katrin  na hradě Hrdlořezu.

 

3

Paní Kamašková ráda jezdila na kole. Měla už starší typ, ale za nové kolo by ho nevyměnila. Už s ním toho tolik procestovala a pořád jí dobře sloužilo. Vzadu na nosiči měla košík, ve kterém si  vozila pití a svačinu, mohla si do něj nasbírat byliny nebo ovoce, co tak cestou potkala.

Byl krásný slunný jarní den, kdy je příjemné nasednout na kolo a projet se po kraji. Paní Kamašková ujížděla mírným tempem po venkovské silničce, dívala se , co kde roste a lítá a málem si nevšimla velké louže. Chtěla se jí vyhnout, ale ozvalo se za ní zatroubení a těsně kolem ní se prohnalo auto. Louži se nevyhnulo a paní Kamašková byla v okamžiku mokrá od hlavy k patě. Zastavila, otřepala se jako pes a přestože byla z Neděle a neměla by si z toho nic dělat, pocítila rozhořčení nad takovou bezohledností. Pak si ale řekla, že si nenechá zkazit krásný den, nasedla a jela dál. Jestli teď čekáte, že za pár kilometrů našla to bezohledné auto v příkopě, budete zklamaní. To se stává jenom v pohádkách. Ve skutečnosti to spravedlnosti trvá o něco déle, ale nebojte se , nakonec na něj taky dojde, vždyť přece jsme v pohádce!

Cesta vedla chvíli do kopce, chvíli z kopce, jak už to tak bývá a po nějaké době odbočila paní Kamašková  na polní cestu, vedoucí k lesu. Byla to kamenitá cesta, ale naše cyklistka si řekla, že z ní alespoň opadá trochu bláta. U lesa byla hájenka.Paní Kamašková zastavila, že se tam dá trochu do pořádku. Paní hajná jí vyslechla a ochotně jí pustila do koupelny, půjčila jí i kartáč na šaty. Pak jí pozvala na kávu a s buchtou v ruce spolu probraly špatné, ale i ty dobré stránky lidské povahy. Pak paní hajnou napadlo, že čekala na svačinu i manžela, pana hajného a kdepak se asi zdržel. Šly se po něm podívat a našly ho ve stodole, jak se hrabe v traktůrku. „Chtěl jsem ho po zimě zprovoznit a podívejte se, co jsem našel v motoru!“ Zvedl kapotu a obě paní zvědavě nakoukly: ve změti drátů a součástek si udělaly hnízdo kuny! „To věřím, že se jim tam líbilo!“ smál se pan hajný. „Ještě bych mohl panstvo vozit po lese,ne? Kdepak, jen ať se odstěhují  jinam!“

Paní Kamašková poděkovala za svačinu, rozloučila se a nejrůznějšími oklikami se pomalu vracela k Neděli. Těsně před městečkem dojela volský potah. To už se dneska jen tak nevidí, proto zbystřila a zaostřila zrak, kdože sedí na kozlíku. Aha, starý Vosina, ano, ten má ještě voly a vedle něj nějaký vodník? Z chlapíčka jenom crčela voda, byl samé bláto. Paní Kamašková šlápla do pedálů a při předjíždění zavolala na kočího: „Pane Vosina, máte nějakého mokrého stopaře?“ Stařík pozvedl klobouk na pozdrav :“Ale zase jeden blázen, co moc pospíchal a skončil s autem v rybníce! Teď jsou mu i voli dobrý!“

A paní Kamašková s úsměvem ujížděla k domovu. Byl to opravdu moc příjemný den!

 

4

 

Tenhle den byla neděle a knihovna měla zavřeno i pro ty nejzběsilejší čtenáře. Knihovnice paní Lajdavá zamkla knihovnu na klíč a šla navštívit svoji přítelkyni paní Kamaškovou.

Už když prošla vrátky do zahrádky, nezdálo se jí něco v pořádku. Okna domečku byla dokořán a ve vzduchu se vznášel neblahý pach spáleného těsta. Ano, našla paní Kamaškovou nešťastnou nad plechy se zuhelnatělými zbytky čehosi. „Pekla jsem si zmrzlinové oplatky na zítra,“ vysvětlovala přítelkyni.“A najednou mě volá pan Kvedlík od vedle, ať se jdu podívat, že jeho kvočna právě vyvedla kuřátka. Byla to tak roztomilá podívaná, že jsem zapomněla na celý svět! A do čeho budu zítra dávat dětem zmrzlinu?!“ „Nic si z toho nedělej,“ těšila ji paní Lajdavá, jako správná obyvatelka Neděle. „Upečeme nové, já ti pomůžu!“ „To byla moje poslední mouka,“ povzdechla si paní Kamašková. „A dneska je neděle, všude mají zavřeno!“ Její přítelkyně to však nehodlala vzdát:“Já mouku doma sice taky žádnou nemám, však víš, že nepeču. Ale obejdeme známé, každý nám  půjčí  štipec,co má a dáme to dohromady. Pak jim to vrátíš. Lidi si mají pomáhat!“ uzavřela debatu.

Navštívily nejprve souseda Kvedlíka, který to vlastně všechno zavinil, ale měl jen malý zbytek mouky. A lépe se jim nevedlo ani jinde. Jako z udělání neměl doma nikdo víc mouky pohromadě. Obešly všechny známé v městečku a měly mouky sotva na polovinu oplatek. Nesly ji v košíku a tvářily se nešťastně, když potkaly paní Loudavou. Paní Loudavá byla čestná výjimka z pravidla – opravdu se loudala.Byla majitelkou krámku se zdravou výživou a byla zdravým stylem života posedlá. Nechvátala, protože spěch škodí zdraví.

„Milé dámy, „ pozdravila ustaranou dvojici, „můžu vám být nějak nápomocná? Krámek mám tady za rohem, jestli něco potřebujete, neděle – neneděle, ráda vám posloužím!“ „Ty nám nepomůžeš, Ančo!“ (paní Loudavá se jmenovala Anna), vzdychla si paní Kamašková. „Ty tvé biomouky jsou na moje oplatky moc drahé. To bych prodělala kabát!“ Paní Loudavá se zamyslela – to uměla rychle. Byla to dobrá obchodnice, ale i dobrá duše. „Víš co?“ řekla.“A co takhle bezlepkové oplatky? Vždyť ty chudáci děti, co mají bezlepkovou dietu, musí ty dobré oplatky zahodit! Napeč oplatky i pro ně z kukuřičné mouky! Mám jí tam velké balení, kterému už pozítří projde spotřební lhůta a musela bych ho vyhodit. Dám ti na něj velkou slevu, jsi přece kamarádka!“ A tak si ty tři dobré paní plácly. Paní Lajdáková pomohla paní Kamaškové oplatky upéct a druhý den se po městečku rozneslo, že si na výtečné křupavé oplatce mohou pochutnat i bezlepkoví dietáři! To bylo radosti!

Paní Kamašková měla toho dne takovou tržbu, že mohla nakoupit a vrátit vypůjčenou mouku a svým kamarádkám Anče Loudavé a Amálii Lajdavé přinesla každé velkou porci zmrzliny s dvojitou oplatkou. Oplatky se přece pečou, ne?

 

***

(Zatím bez redakčních viviúprav, z časových důvodů posílám, jak jsem dostala, ale… nakonec si z toh nic nedělám. :D )

5 reakcí v článku “O paní Kamaškové – pohádka vlčí babičky”

  • Elias von Nanoha napsal:

    Moc pěkná pohádka, škoda že si jí níkdo nepřečet!

  • sestra Ká napsal:

    Jak učebnice slušného chování ;-) Jen drobná připomínka, mohlo by se v Neděli nabízet i jiná tekutina než káva? ;-)

    • Elias von Nanoha napsal:

      Až paní Kamašková zajde do námořnické krčmy, dá si Johnyho Walkera, nebo kpt. Morgana. Slibuju! Jenom nevím, zda je to do pohádky vhodné…

odpovědět uživateli Elias von Nanoha

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter