Opravdová temnota – 4. část

Neděle je tady, čtvrtá, zatím nejdelší část ff taky. Castiel potká podivné sběratele andělů, Doctor je na stopě svých starých nepřátel, Dean se učí polsky. A víte, že v Pekle mají opravdu zatraceně dobrou kapelu? :) )

 

4. Nepřátelé

 

Za měsíčního světla nepůsobila opuštěnost dětského hřiště nijak nezvykle. Muž v trenčkotovém plášti se však mezi prolézačkami a houpačkami procházel s čím dál tím zklamanějším výrazem ve tváři. Nakonec zastavil před pískovištěm, jehož obsah se zdál pečlivě uhrabaný a uhlazený. Čistá plocha, lákající k vyrývání čar.

Castiel váhal. Pozoroval pískoviště, jako by bylo naplněné spícími chřestýši, ne miliardami drobounkých pozůstatků měkkýších ulit. Ono i s chřestýši by se cítil jistěji, než s tím, co ho mohlo čekat, kdyby otevřel bránu.

V kapse kabátu mu zatrylkoval mobil. Letmo pohlédl na display, ale pak hovor odmítl. Nepotřeboval, aby jeho záměr začal zpochybňovat ještě někdo, kromě něj samotného. Nepotřeboval si začít myslet, že má na výběr. Andělské rádio mlčelo a všechna místa, kde se pokoušel najít některého ze svých bratrů a sester, zklamala. Tohle byla poslední možnost.

S povzdechem se sehnul pro pomačkanou plechovku od coca-coly hned vedle pískoviště. Oči mu padly i na poházené cigaretové nedopalky pod houpačkou, obal od brambůrek, odrážející měsíční paprsky a nakonec lahev, ještě zpola plnou laciného vína, pohozenou na hranici lesa.

Sevřel plechovku v ruce, až to zapraskalo. Zamračeně vykročil k odpadkovému koši. Mezi stromy za houpačkami se ozvalo zašramocení a Castiel strnul. Po špičkách udělal zbývající dva kroky ke koši, jemně do něj vložil plechovku, a přestože ho to skoro fyzicky táhlo, aby posbíral hromádku vajglů, tasil místo toho andělskou dýku. Couvl, aby si kryl záda u klouzačky, mírně nahrbený, připravený bojovat.

V lese to znovu zašramotilo, praskla větvička. Současně zavrzaly kamínky na pěšině, vedoucí z hřiště. Zašustila tráva někde za klouzačkou. A další šramot ve stínu mezi prolézačkami.

Castiel těkal očima ze strany na stranu. Jestli ho obklíčili andělé, má zhruba stejnou šanci, jako hrudka másla na rozpálené pánvi.

Zahlédl záblesk světla a přimhouřil oči. Nepřipomínalo to andělskou záři, svítilo to tlumeně, modravě. Mobilní telefon? Třeba se jen vrací flákači, kteří na hřišti nechali takový hnojník.

Pomyšlení na nepořádek ho rozptýlilo, mimoděk se zadíval k zemi. Když zvedl hlavu, čtyři stíny se pohybovaly znepokojivě blízko. Byli rychlé. A rozhodně nešlo o znuděné teenagery.

Castiel pozvedl dýku. Čím víc z příchozích viděl, tím byl zmatenější. Nejdřív rozeznával jen stíny, kovové odlesky v měsíčním světle, a samozřejmě modré světýlku u každé z postav. Teď ho obklíčily, odřízly mu ústupové cesty – kromě možnosti krkolomného salta nazad přes klouzačku – a on je spatřil jasně a zřetelně.

„To přece není možné,“ zamumlal. Příchozí dokázal identifikovat jen podle databáze kulturních odkazů, již mu do mysli vložil Metatron. A ačkoli byl Castiel anděl, který věřil ve vlastní svobodnou vůli nebo v to, že Bůh z celého projektu Země dávno vycouval, až takhle otevřenou mysl neměl.

V šachu ho držela skupinka přerostlých plechových pepřenek. Na kupolovitém vrcholku každé z nich trčel mechanický výrůstek, kovové tykadlo, s modře svítící kontrolkou na konci. Další dvě končetiny nebo zbraně trčely každé z těch věcí zhruba ve středu kuželovitého těla, posázeného kulovitými výstupky.

Narušitel perimetru,“ zavrčela bytost naproti Castielovi. Trhaný, silně zkreslený hlas. „Neprodleně odlož zbraň!“

„Nejste… nemůžete být…“ vypravil ze sebe anděl. Horečně uvažoval, co za druh přízraku nebo strašidla by se mohlo projevovat takovým způsobem. Cítil z těch tvorů prakticky čiré zlo, nenávist, zlobu, touhu po destrukci. O lidské bytosti nešlo v žádném případě, ale také nepřipomínali cokoli, s čím se kdy setkal. Démony, dokonce ani leviathany. Instinktivně pozvedl proti kovovému monstru dlaň.

Schválně, co řekne na explozi čiré andělské energie.

Ty jsi anděl,“ konstatovala plechovka. „Budeš navrácen do Nebe.“ A z jejího předního ramene, namířeného na Castiela, vyšlehl modrý záblesk.

Připomínalo to úder beranidla. Pod proudem. Obyčejného člověka by ta rána rozmázla jako švába.

Andělovi poklesla brada. Rozsvěcející se záře v jeho očích vyhasla. Zapotácel se, zády se opřel o bok klouzačky. Křečovitě sevřel rukojeť své zbraně.

Obrana nemá smysl. My jsme nadřazeni andělům! Teď budeš navrácen do Nebe,“ pokračoval kovový tvor. Castiel zavrtěl hlavou. Švihl dýkou po horním, svítícím výstupku. Zbraň narazila na neviditelnou překážku, až to zazvonilo, málem mu vylétla z ruky. Anděl na nic nečekal. Vrhl se přes klouzačku dozadu, skulil se do trávy, vlhké od večerní rosy. Za ním vyšlehly čtyři další modré blesky a kus od jeho obličeje explodovala hlína. Klouzačka se rozletěla na kousky roztaveného plastu.

Vyhladit!“ ozvalo se sborově.

Castiel se vyhrabal na nohy. Ve smršti modrých blesků se dal na zoufalý útěk. Kličkoval jako zajíc a podařilo se mu doběhnout až k pěšině, když dostal z boku zásah. Nesrovnatelně silnější, než poprvé. Rána ho odhodila několik metrů daleko, ještě v letu ho zastavil kmen stromu. Při nárazu cosi ošklivě zapraskalo. A dřevo mohutné sosny to pravděpodobně nebylo.

Znovu se ztěžka postavil, potácivě se rozběhl směrem, kde tušil silnici. Věděl, že další ránu neustojí, ale už neměl sílu snažit se uhýbat. Půda kolem něj vybuchovala, za zády slyšel vzteklý bojový pokřik pronásledovatelů.

Skoro tak přeslechl řev motoru a kvílení pneumatik. Oslepila ho záře reflektorů, jen na okamžik, než před ním smykem zastavil temně rudý Buick Roadmaster. Bez rozmýšlení se vrhl ke dveřím spolujezdce a spíše upadl, než naskočil, dovnitř. S autem vzápětí nebezpečně smýkl zásah z boku. Zadní dvířka se víceméně vypařila, na obou stranách auta.

Sam Winchester za volantem zaťal zuby. V tu chvíli vypadal, že se snaží vůz rozjet silou vůle. Ačkoli šlo o veterána, buick však měl vlastní síly dost. Zavyl, zadními koly vyoral několik drnů a rozlétl se k silnici.

Teprve teď se Castiel rozkašlal. V ústech cítil pachuť krve, košili měl víc rudou než bílou a temné skvrny prosakovaly i látkou kabátu. Ve zpětném zrcátku napjatě sledoval rychle mizející hřiště. A naštěstí stejně rychle mizející modrá světýlka.

„Vzdali to,“ zasípal.

„Vypadalo to tam jak vylodění v Normandii.“ Sam se ohlédl. „Co to, ke všem čertům, mělo znamenat? Našňupnutí andělé?“

„Něco… horšího,“ vypravil ze sebe Castiel.

„Co je horší než nasranej anděl?“

„Dalekové.“

Sam na spolujezdce pohlédl přesně tím způsobem, jehož se Castiel obával. Jenže neměl sílu na nic víc, než se tvářit vážně a zachmuřeně kývnout.

Dalekové,“ opakoval Sam.

Anděl opět přikývl.

„Takové ty plechové obludy z toho britskýho seriálu?“

„Ano.“

Sam zavrtěl hlavou. Pak se na spolujezdce znovu ohlédl. V očích měl nefalšovanou starost: „Jsi v pořádku, Casi?“

„Budu. Potřebuju jen… chvíli klidu.“ Zavrtěl se, hledal polohu, v níž se mu zlámaná žebra nebudou pokoušet probodnout plíce. Teoreticky se teď, když nemusel všechny své síly napírat k úniku, mohl začít léčit, jenže něco nebylo v pořádku. Cítil se… vybitý. Zavřel oči. „Jak jsi věděl, že budu tady?“

„Nevěděl,“ odtušil Sam. „I když mě napadlo, že pojedeš sem, naslepo bych to nezkoušel. Ale máš u sebe zapnutej telefon a nebral jsi mi to. Charlie tě našla.“

„Bylo to na poslední chvíli,“ zachraptěl anděl. „Díky, Same.“

„Dost mě znervóznilo, když jsi mi to típnul. Radši jsem si pospíšil.“

„Je mi líto… auta.“

„Je z garáže v bunkru,“ Sam pokrčil rameny. „Buicka spravíme. Jinýho anděla, kterej není čistokrevnej zákeřnej zmrd, budeme shánět těžko.“

Castiel se přes bolest pousmál.

„Ale vážně, Casi. Dalekové?“ ozvalo se z místa řidiče po chvíli jízdy tak tiché, jak jen to v autě, jehož zadní částí profukoval vítr, šlo. „Kde jsi přišel na daleky? Tajně sleduješ BBC?“

„Vysvětlím… ti to později.“

Sam potřásl hlavou. „Dobře. Odpočiň si. Zavolám Deanovi, že se sejdeme v bunkru. Ta druhá věc počká.“

„Jaká věc?“

„Charlie našla Metatrona. A vypadá to, že s hraním si na Boha má utrum.“ Když se anděl při vyslovení jména Metatron napřímil, Sam ho opatrně přitlačil zpátky do sedadla. „Klid, Casi, myslím, že ten parchant nám neuteče. Napřed se musíš dát do kupy.“ Nespokojeně si odfrkl. „Dalekové, no to mě poser.“

 

***

 

„To není správně,“ mumlal si muž, i na pražské poměry extravagantně oblečený. Pobíhal po nábřeží, od odpadkového koše k parkovacím hodinám, tady zase zastavil u bankomatu, na každý z předmětů si svítil podivnou baterkou. „Tohle nejde, tohle je ne-ak-cep-to-va-tel-né!“

Starý tulák, užívající si podvečerního slunce a krabicového vína, se znepokojeně zavrtěl, když se muž s motýlkem sklonil k mříži větrací šachty hned vedle něj. „Hele, kámo, se uklidni trochu. Co tě žere? Ha?“

Doctor se zarazil a zkoumavě pohlédl muži do obličeje. „Žere? Někoho tu něco žere?“ Namířil na vandráka sonicem.

„Hej, hej, dej to pryč, vole,“ bránil se muž a odstrkoval mu ruku. Podrbal se na kořeni nosu a upřel na Doctora překvapivě inteligentní, i když trochu krhavé oči. „Neblbni, chlape. Skoč mi támhle pro cigára a můžem v klidu chvíli pokecat. Tě sleduju. Jseš úplně říčnej. Se vodděláš, kámo.“

„Cigára?“

„Jo. Značka je mi u prdele. A přiď se pak vydejchat.“

Asi to bylo tím, že tenhle šedovlasý starý chlap s obličejem spáleným od slunce na Doctora promluvil bez chladného odstupu, který si zachovávala většina lidí v tomto městě. Jistě, trochu zaváněl, ale ve srovnání s obyvateli některých světů to bylo přijatelné. Doctor přikývl a svižně se vydal k nejbližší trafice.

„Může být?“ podal o chvíli později muži krabičku a posadil se vedle něj. Opřít si záda o sluncem vyhřátou zeď bylo skutečně příjemné. TARDIS, jak se ukládala ke svému nezdravému spánku, se čím dál tím víc ochlazovala a Doctor měl zvlášťza nocí pocit, že bydlí ve sklepě.

„Jasně, díkes, chlape,“ zabručel tulák. Ozvalo se praskání folie, zvuk trhaného papíru, škrtnutí a blažený povzdech. Doctor seděl se zavřenýma očima a užíval si poslední sluneční paprsky. „Tak, a teď: co tě, kurva, žere, že se tu honíš jak vořech za vlastním vocasem?“

Doctor otevřel oči a rozhlédl se po náplavce. Opovržlivé výrazy kolemjdoucích dokonale ignoroval. „Nemáte pocit, že něco není v pořádku?“ začal pomalu. „V posledních dnech. Nemyslím tu vaši nesmyslnou politiku nebo ekonomiku a nic z těch hloupostí, které řešíte po staletí, myslím něco nového.“

„Mám pocit, že ty nejsi v pořádku, mladej. Na něčem jedeš?“

„Přišel jsem pěšky!“

„Vole!“ muž se chraplavě rozesmál. „Hele, seš dobrej. Jak ti mám řikat?“

„Stačí Doctor.“

„Doctor kdo?“

Nad motýlkem zazářil srdečný úsměv. „Prostě Doctor.“

„Těší mě, Toník,“ natáhl k němu jeho společník ruku, se špínou zažranou hluboko v každé vrásce. Doctor s ní potřásl. „A je to docela prdel, hele, protože já jsem taky bejval doktor. Ale to už je dávno.“

„Zajímavé.“

„Bych řek. No, tak k tý tvojí otázce. Jo, máš recht, něco se děje, ale řeknu ti, jak to vidim já, teprve až mi řekneš, nad čím ses tak rozčiloval.“

„To zní férově,“ přikývl Doctor. Zamyšleně si točil před očima šroubovákem. „Jde o to, že… támhle ta lampa, koš, automat, celé nábřeží, ty sám a všichni ti lidé, celá Praha, celý svět, pokud vím! To všechno má jen několikadenní minulost a přitom je to tu, v určité formě, od začátku vesmíru! To přece nedává smysl!“

„Máš recht,“ zabručel Toník a nabídl Doctorovi cigaretu. Nad odmítavým gestem pokrčil rameny a zapálil si ji sám. „Je to šílený jak zavíračka v nonstopáči.“

„Přesně! Absurdní! Nesmyslné! A já se nehnu z místa, nikde žádné vodítko, nic, čeho se doopravdy chytit, a přitom to tu být musí, někde…“

„Jestli tě to uklidní, tak mě se ztrácej kámoši.“

„Proč by mě to mělo, u všech vesmírných mlhovin, uklidnit?“ pronesl Doctor pomalu, ale oči se mu rozsvítily a celý se napřímil.

„No, že nejseš jedinej, kdo má trable, chlape.“

„Popravdě, netuším, proč by to měla kdy být uklidňující myšlenka. Nicméně, Toníku, možná bych dokázal pomoct. Můžeš mi říct, co přesně se stalo?“

 

Blížili se k vinohradskému hřbitovu. Doctor svižným krokem, jeho nový přítel se za ním vlekl jako shrbený, bez ustání čadící stín. A nepřestával mrmlat: „Brzdi, chlape. Hej, chlape, doktore, kurva. Brzdi! Na tohle budu potřebovat flašku, rozumíš?“

„Až zjistíme, co se tu děje,“ odtušil Doctor přes rameno.

„Jsi sebevrah? Ti říkám, že akorát voba zařveme.“

To Doctora zastavilo. Otočil se, a starému muži, který ztěžka dýchal nejspíš výhradně skrz cigaretu, položil ruce na ramena: „Říkal jsi, že to byli tvoji přátelé!“

„Jako jó, a musim říct, že nikoho dvakrát nezajímalo, jestli zmizelo pár takovejch,“ zahuhlal Toník. „A chlape, fakt je super, že se staráš ty. Ale jestli ty ne, já mám teda docela bobky tam jít. Kor takhle navečer.“

„Dobře,“ řekl Doctor. Rozhlédl se kolem. Od brány se trousilo několik pozdních návštěvníků a zdálo se, že správce se chystá zamknout. Pohledy, které Doctor se svým společníkem přitahovali, byly všechno, jen ne vstřícné. „Půjdu sám. Potřebuju jen ukázat, kudy jste se dostávali dovnitř.“

„Budeš v pohodě, šéfiku?“ Toník se ustaraně podrbal v rozcuchaných vlasech.

„Absolutně!“ prohlásil Doctor. Upravil si motýlka a srovnal sáčko, malý rituál před akcí. „Pojďme.“

 

Přelézt zeď na místě, které mu Toník ukázal, vypadalo jednoduše. Jediné, čeho se Doctor bál, byla potenciální možnost podpálení od neustále dýmající cigarety, když mu starý muž pomáhal nahoru. Přehoupl se však přes vrchol nehořící a vzápětí dopadl do trávy mezi náhrobky.

Vmžiku stál na nohou, pečlivě si oprášil šaty, rozhlédl se a vydal se hledat místo, o němž mu Toník vyprávěl. Zvolna padal soumrak, a muž v obleku s motýlkem, hbitě se přesouvající mezi stromy a náhrobky, místo pistole po bondovsku třímající sonický šroubovák, v něm hladce unikal pozornosti správce hřbitova.

Ten ještě jednou prošel všechny pěšiny s baterkou v ruce, než oddusal k bráně, zamkl zvenčí a odebral se domů k televizi a pivu. A Doktor se na kruhovém plácku u jakéhosi pamětního sloupu přestal ukrývat. Rozhlédl se okolo, založil ruce v bok.

„Vím, že tu jste! Musíte to být vy. Tak se ukažte,“ zavolal do houstnoucího šera. Uvědomoval si, že pokud je tu větší skupina těch, jež očekává, právě provedl verbální ekvivalent strkání hlavy do dračí tlamy. Jenže se nedokázal ovládnout. Na čele mu tepala žilka, zatínal zuby, až mu čelisti vystupovaly jako karikatuře pravěkého lovce.

„Vylezte! No tak! Vyrovnáme účty!“

Kruhový plácek byl ideální, pokud se mu je podaří nalákat správně, způsobit, aby se podívali jeden na druhého…

„Parrrdon, ehm,“ ozvalo se za jeho zády zakašlání a Doctor se otočil jako na obrtlíku. Stanul tváří v tvář malému muži s knírkem a s cigaretou v ruce. Muž, knírek i cigareta mírně zrnili. A občas krátce zablikali. „Prrromiňte, předpokládám, ehm, že asi nehledáte mě,“ zaráčkoval přízrak.

Doctor o krok ustoupil. Kníratý nevypadal nebezpečně, možná nanejvýš pro lidi s astmatem. Halil ho závoj nehmotného kouře a on se v něm spokojeně usmíval.

„Po pravdě, nevím jistě, koho hledám,“ prohlásil opatrně. „Takže váš předpoklad nepotvrdím, ani nevyvrátím.“ Zatahal se za motýlka, rozhlédl se okolo. Nic dalšího se neobjevovalo. „Vy jste… hmmm… totiž… jste duch?“ Položil otázku a vzhlédl k setmělému nebi, jako by se od ní chtěl distancovat.

„Dá se to tak říct,“ kývl kníratý.

„Ah. A kromě vašeho… působení se tady děje něco zvláštního?“ Doctor se odmlčel. „Nepožíráte lidi, že ne?!“

„Ehm, ne, to ne, prrrosím vás. Nejste náhodou… neposlal vás, hmmm, Toníček?“

„A vy jste jeden z jeho přátel!“ vyhrkl Doctor a odolal nutkání zatančit vítězný taneček. Alespoň jedna věc se vyjasnila.

„Poslední,“ dodal muž s knírkem a smutně potáhl z cigarety. „A Toníček je, ehm, abych tak řekl, jediný z nás ještě, hmmm, naživu. Scházeli jsme se tu, vzpomínali a občas si přehrávali některé mé hry. Ale myslím, že je, ehm, zkrrrátka čas oprrravdu odejít.“ Vyfoukl kouř. „Naposledy mi vzali Olgu. Znovu. A víte, ehm, nechci tu zůstávat sám. Dneska se nebudu schovávat. Ale vy byste asi měl, pane…?“

„Doctor, jen Doctor.“

„Těší mě, Doctorrre,“ duch natáhl mihotavou ruku. Chystal se představit, ale Doctor ho na poslední chvíli zadržel: „Ne, počkat. Znám vás. Pořád věříte, že pravda a láska…“

„…zvítězí nad lží a nenávistí?“ zasmál se přízrak, napřaženou ruku zdvihl a ukázal véčko z ukazováku a prostředníku. „Ehm, tedy, jistěže. Ale teď, Doctorrre, byste měl utíkat. Jdou si prrro mne.“

„Kdo, pane H.? Kdo si pro vás jde.“

„Hmmm, přece andělé.“

 

***

 

Na podiu se v hypnotickém rytmu vlnil mladý muž. Do půl těla nahý, v záři reflektorů se leskl potem, a za věci, které prováděl s mikrofonem, by zasloužil pokutu za obscénnost. Kapela za jeho zády působila jako kulisa, jen stíny osob a nástrojů.

Ride the snake, ride the snake. To the lake, the ancient lake, baby,“ zpěvákův hlas se magicky rozléhal sálem, připomínajícím hlavní loď katedrály. Pod pódiem fascinovaně naslouchal dav konvenčně oblečených mužů a žen snad všech věkových kategorií.

C’mon baby, take a chance with us…“

Jediný, kdo se nepohupoval do rytmu, byl muž s černými vousy a vlasy, sedící na trůně v čele sálu. Jednou rukou si podepíral bradu a tvářil se jako někdo, kdo strávil celé hodiny v zubařském křesle.

„Doin‘ a blue rock, C’mon, yeah!“ Pod kamennou klenbou se nerozléhal pouhý zpěv, šlo o křik čisté živočišnosti, drásavé volání. „Kill, kill, kill, kill, kill, kill!“

Král pekla se zvedl a vydal se mezi hudbou omámené démony. Drobné blondýnce hned na kraji zaluskal prsty před obličejem. Žádná reakce. Její oči zůstávaly černé, jako ve chvíli nejvyššího vzrušení.

It hurts to set you free, but you’ll never follow me, the end of laughter and soft lies, the end of nights we tried to die!

„Ten parchant to udělal zase,“ zabručel Crowley. „Čert aby tu jeho smlouvu vzal! Hej,“ zařval, až v ohromných reproduktorech zahvízdla zpětná vazba a několik reflektorů popraskalo. „Stačilo!“

Mladík pohodil hřívou vlnitých vlasů a věnoval Crowleymu vzpurný pohled a dokonce neuctivé gesto. V davu několik démonek extaticky zavzdychalo a Crowley zvedl oči ke stropu síně.

„Řekl jsem DOST!“ zaburácel. Mávl rukou. Kapela se rozplynula v proužky dýmu, reproduktory explodovaly. Na pódium se snesla sprška střepů z reflektorů.

…this is the eeeeeeeeeeend!“ zavyl mladík. Za Crowleyho zády jednu z démonek skolil buď epileptický záchvat, nebo orgastická křeč. Král pekla se znechuceně zašklebil.

„Pan Morrison pro tento rok opět skončil,“ obrátil se k zástupu démonů, kteří se zvolna probírali z omámení hudbou a rozpačitě přešlapovali, odkašlávali a tvářili se vesměs provinile. „Bude někdo té dobroty a hodí toho zatracenýho floutka zpátky do cely?“

„Whoa, klídek šéfe,“ bránil se mladík, když ho dva démoni táhli z pódia, „ve smlouvě nemám nic o přerušování před koncem koncertu!“

„Dodatek zní, že si i v pekle jednou ročně zahraješ,“ odsekl Crowley. „Ne, že budeš měnit mé poddané na nějaké… gruppies.“

Jim se ušklíbl a poslal přes rameno poslední uhrančivý pohled démonkám, než ho eskorta vytáhla ze dveří.

Crowley si promnul dlaně. „Bastard,“ sykl. „Už nikdy dodatky, pro nikoho. Tohle vážně nemám zapotřebí.“

„Pane?“ ozval se za ním bezvýrazný hlas jeho současného velitele výzvědného týmu. Král pekla se otočil. Okolo se démoni rozcházeli, ve tvářích výrazy, které trochu nepřesvědčivě tvrdily „jen jsem šel náhodou kolem“. Špion, nenápadný brunet středního věku, jako jeden z mála nevyhlížel zmateně a provinile. „Mám nové informace, když dovolíte.“

„Ty jsi… Dawson?“

Zvěd kývl.

„Dobře, vypadá to, že tohle jméno nebude úplně zbytečné si zapamatovat, na rozdíl od těch před tebou,“ ušklíbl se Crowley, vzápětí se ale zatvářil vážně. Zatáhl špiona k jednomu z podpěrných sloupů, rozhlédl se kolem a zasyčel koutkem úst: „Řekni mi, že jste našli tu pekelnou bábu!“

„Máte na mysli svou matku?“

„Ne, zatraceně, královnu Alžbětu! Jistěže moji matku.“

„Tedy, ehm,“ odkašlal si démon a poprvé se zatvářil nervózně. „Po paní Roweně ani stopy, lituji. Prosím, Vaše veličenstvo, než potrestáte posla špatných zpráv, možná si budete chtít poslechnout ty dobré!“

„Tak rychle,“ zavrčel Crowley.

„Nebe má nové vládce a nejsou to andělé! Podle všeho jde o nějaké… roboty z vesmíru.“

„Ah… to je ale,“ začal pekelný král a přitáhl si tvář špeha za límec blíž k sobě. „TOTÁLNÍ HOVADINA!“

Okolo si v tu chvíli všichni vzpomněli na nějakou neodkladnou záležitost a po špičkách se za ní vydali. Na Dawsonovi bylo vidět, že by se rád přidal. Z uší mu vytékala tmavá krev.

„Vaše veličenstvo,“ vyhrkl. „Je to pravda! Vím, jak to zní, ale je to pravda, nějací podivní roboti obsadili Nebe a podle toho mála, co prosáklo ven, nastrkali anděly pod zámek a využívají je jako zdroj energie! Možná se snaží přijít i na to, jak využít duše, ale to není potvrzené, moje spojka se odmlčela a obávám se, že jsem ji nadobro ztratil.“

Crowley se na zvěda chvíli díval pohledem fotbalového fanouška, jehož tým právě prohrál a on se rozmýšlí, jestli má zastřelit televizi.

„Nejdřív ten zatracený pitomec Morrison a teď tohle. Mám trochu starost, co přijde dál,“ pronesl nakonec pomalu. „Abych to chápal správně, to, že tihle… roboti z vesmíru ovládli Nebe, mi předkládáš jako dobrou zprávu?“

„Eh, pane?“

„Seber se, seber i ty ostatní idioty, které máš na povel, a okamžitě mi zjistěte, co jsou ti roboti zač. A zajistěte mi, že si z nich uděláme spojence. Dřív, než to napadne někoho jiného. Tak BĚŽ!“

Dawsona ani nenapadlo brát poslední rozkaz jinak, než doslovně. Provedl cosi mezi poklonou a zasalutováním a rozklusal se ke dveřím. Crowley uhodil pěstí do sloupu a vztekle se vydal zpátky k trůnu. Ještě potřeboval vyřešit návrh jednoho agilního démona na nové oddělení pekla pro špatné rodiče – což si představoval jako prázdnou halu s rozmrzelým batoletem, které nikdy neusne a Crowleymu se ta představa překvapivě zamlouvala – a další a další provozní záležitosti.

Trhl sebou, když se za jeho zády ozvala rána a výkřik. Zaťal pěsti i zuby a pomalu se otočil. „Co to zase…“ začal.

Ve dveřích se sbíral ze země bledý, hubený démonek, který nejspíš ve vysoké rychlosti narazil do taktéž běžícího vyzvědače.

„Vaše veličenstvo,“ zasípal, zalapal po dechu a pokračoval: „Vaše veličenstvo, útočí na Peklo!“

„Vážně se dneska všichni zbláznili?!“ houkl Crowley. „Jak-„

„Promiňte, Vaše veličenstvo,“ přerušil ho bledý démon. „Situace je kritická, pane, nevíme, co je nepřítel zač, ani jak s ním bojovat. Stěží držíme bránu!“

„Co je zač?“

„Vypadají jako… nejspíš jsou to roboti, pane. Nějací roboti.“

Výraz na tváři vyzvědače Dawsona, klasický já-to-říkal pohled. Crowley měl pocit, že mu vztekem pukne hlava. A tak zabil dvě mouchy jednou ranou, když zmíněný problémek přehodil na Dawsona. Bledého démonka ohodila sprška vyzvědačových tělesných pozůstatků. Jen však zamrkal, otřel si obličej a vyčkávavě na pekelného krále pohlédl.

„Nestůj tu jako anděl v bordelu,“ houkl Crowley. „Přesouváme se k bráně. Hned!“

 

***

 

„Potvrzuji, že Castiel neblouzní,“ ozývalo se z reproduktoru a anděl, čerstvě převlečený do čisté košile, věnoval Samovi významný pohled. „Mohli ho napadnout dalekové. Skuteční dalekové.“

„Já nevím, Charlie,“ Sam si promnul oči. Na monitoru před ním se kostičkovaný obrázek rudovlasé dívky nejistě pousmál. „Říkáš, že komunikuješ s tímhle Doctorem, že došlo k prolnutí světů… ale jsi si jistá? Nemůžou to být jen nějaké… Temnota si s námi zahrává, tyhlety záležitosti, víš jak to myslím.“

„Jsem v podstatě sice supermegarozsáhlý, ale pořád jen počítačový program. Nemyslím, že bych mohla mít halucinace, kámo.“

„Můžeš být halucinace.“

Ticho. Na pohovce odpočívající a léčící se Castiel stiskl rty, nesouhlasně zavrtěl hlavou. Charliin obrázek na monitoru potemněl.

„Jistě,“ ozvalo se posléze. Sam se zachvěl, v místnosti se ochladilo. „Všechno může být jen ve tvojí hlavě. Víš, tohle si začni připouštět a doopravdy se zblázníš. Mám ještě zkusit zavolat Deanovi, než zmizím?“

„Nebere to.“ Sam si povzdechl. „Promiň. Nechtěl jsem tě urazit. Nemusíš mizet.“

„Právě, že musím,“ a Charlie na obrazovce se znovu usmála. Nepříjemný chlad pominul. „Sice zvládám současně docela dost procesů, ale jen ty, kde nejsem zapojená… celou osobností, řekla bych. Víš, momentálně spolupracuji s anglickým Torchwoodem, vyjednávám sdílení informací s našimi Lovci, jsem napojená na obdobný organizace po celém světě od Indie po Kanadu, a akutně řeším zároveň problém s Bojovníky Alláha a s Hananim-ui boho ui chujongja, protože tihle magoři jsou schopní rozpoutat jadernou apokalypsu jen proto, že se dějí věci, kterým nerozumí. Jste moji nejlepší přátelé, ty a Dean a Castiel, ale nemůžu s vámi být pořád.“

Hanani-co?“

Stoupenci Božského Ochránce, Severní Korea,“ odpověděla okamžitě. Její obraz zablikal a rozechvěl se. „Musím jít. Pokud budeš potřebovat překladatele, vyhledávač nebo GPS, jsem po ruce, ale pro kompletní balíček téhle halucinace brnkni na moje mobilní číslo.“

„Charlie…“

Jenže obrázek dívky se rozletěl na pixely a ztratil. Vystřídal ho záběr kamery před vraty bunkru. Sam jej hned po příjezdu nahodil, čistě pro jistotu.

„Asi nebyl dobrý nápad naznačovat jí, že není skutečná,“ prohodil konverzačním tónem Castiel.

„A ty myslíš, že je?“ otočil se k němu Sam. „Že je to skutečná Charlie, ta, kterou jsme znali?“

„Ne,“ pronesl anděl po krátkém zaváhání. Sam se zatvářil překvapeně a tázavě. „Charlie byla člověk,“ dodal Castiel. „Stále cítím její duši, někde tu je. A v základu je lidská. Jen se rozvinula v něco tak nečitelného a… rozsáhlého. Nic podobného nepamatuju od doby, kdy zmizel on.“

„Myslíš Boha?“

Anděl zavřel oči a přikývl.

 

Nad ránem se před vraty bunkru ozval nezaměnitelný bublavý zvuk motoru Impaly. Pak bouchnutí dveří, kroky na kovových schodech. Otevírání dveří lednice, povzdech, zasyčení bublinek a vrznutí židle. Castiel strnul na místě a věnoval nevěřícný pohled mopu, který třímal v pravé ruce. Opatrně jej opřel o zeď a vydal se za zvuky.

„Deane, dobré ráno,“ pozdravil.

Starší z bratrů Winchestrových, spíš zhroucený, než posazený na židli, zvedl ruku. Anděl si nebyl jist, jestli to bylo gesto na pozdrav, nebo „stůj!“. Podle toho, jak se Dean tvářil, spíš to druhé. V obličeji mrtvolnou bledost, oči zavřené, držel se otevřené lahve coca-coly jako poslední záchrany.

„Pssst,“ zasyčel. „Přemejšlíš moc nahlas.“

V tu chvíli měl Castiel asi nejblíže škodolibému úsměvu za celou svoji existenci. Tiše se posadil naproti Deanovi a čekal. Konečně jeho společník se zasténáním otevřel oči. V andělových očích ho halil odporný oblak kocoviny, přesto se Deanovi podařilo nasadit výraz, který musel zdědit po Clintu Eastwoodovi.

„Metatron,“ pronesl a napřímil se. „Co dělá ve Wichitě?“

„Pravděpodobně starosti personálu tamní nemocnice.“

„To byla ironie? Nestačím zírat, Casi. Jseš pryč tři dny a už sis pořídil smysl pro humor. Co to bude příště? Založíš rockovou kapelu?“

Castiel otevřel ústa a zase je zavřel. Z bezradnosti při hledání smysluplné odpovědi ho vysvobodil Sam. Připloužil se nejspíš rovnou z koupelny, u levého ucha mu ještě zasychal zbytek holicí pěny. Ani on nevypadal ve formě, pobledlý a s kruhy pod očima, ale proti svému bratrovi působil jako dokonalé ranní ptáče.

„Ty jsi řídil v tomhle stavu?“ bafl na Deana.

„Ne, použil jsem zasranej teleport. Taky přeju dobrý ráno, bráško.“

„Do Wichity budu řídit já,“ prohlásil Sam. „Casi, jak se cítíš?“

„Už jsem v pořádku, Same, díky za optání. I když to šlo pomaleji, než by mělo.“

„Ale jsi ok?“

Anděl s úsměvem zvedl palec.

„Můžete mi říct, co se tu dělo?“ zamručel Dean. „A jo, všiml jsem si toho zmrzačenýho buicku. Takže?“

„Case napadli Dalekové,“ předběhl Sam anděla, který chtěl začít vysvětlovat. Vychutnával si zmatený výraz v bratrově tváři. „Jo, přesně tak, Deane. Zatímco jsi bohapustě chlas-testoval kvalitu vodky, Cas málem zařval. Ne, Casi, já nic nezveličuju, vím, jak to vypadalo, když jsem přijel.“ Rozčileně rozhodil rukama. „Zjistili jsme, že tu máme Daleky dost skutečný, aby nám ustřelili prdel – co se týče buicku, tak doslova. Plus si vůbec nic nedělaj z andělský síly. Jo, a mimochodem, Charlie je teď něco jako všudypřítomná božská entita.“

„Hmmm,“ udělal Dean. „OK.“ Přihnul si z lahve před sebou, pochybovačně na ni pohlédl, vstal a vrátil se k lednici, aby vyměnil colu za pivo. „Aby bylo jasno,“ začal, když se znovu posadil, „tak tohle chci slyšet později podrobně, Sammy. Bude stačit cestou do Wichity.“ Sam pokrčil rameny. „Chlas-testování, cha,“ Dean pobaveně zavrtěl hlavou. „Náhodou jsem se stavil ve Smith Center. Polskej bar Szelma. Pamatuješ toho starýho týpka, co to vlastní? Bronislaw Zajączek?“

„Sice si nedokážu představit žádnou rozumnou souvislost s čímkoli, co teď řešíme, ale jo, Deane,“ povzdechl si Sam. „Jo, něco mi to říká. Třetí generace přistěhovalců, striga… a ten dědek mi celou dobu říkal Geralte.“

„No, kromě příšernýho smyslu pro humor má taky příšernou domácí pálenku,“ Dean se otřásl. „A je kapku neodbytnej. Ale hlavně jsem se s ním dohod. Jeho brácha dělá do lodní dopravy a Broněk potřebuje menší službičku právě v Praze, takže tadá, pánové, pozítří vyplouváme.“

„Službičku?“ zeptal se Sam ve stejnou chvíli, kdy Castiel vyhrkl: „Ale co Metatron?“

„V klidu,“ Dean se pohodlně opřel v židli. „Musíme mrknout na nějaký pražský vnoučata, prej se s nima děje něco divnýho a Broněk má starosti. A bez starosti, Casi, toho zmrda, co si chce hrát na Boha, si podáme ještě dneska. Otázky?“

„Broněk? Kde jsi vzal ten polskej přízvuk?“ zašklebil se Sam.

Gorzałka, brácho, gorzałka, ta tě naučí.”

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde