VIVIBLOG

(Tuhle mám ještě teď docela ráda… pár věcí o čase a slunci, a kouzlech a poníkovi )

Na Vinčino náměsíčnictví přišli Cottie s Lonelem, když bylo dívence pět let. Ten večer nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k dramatickým událostem. Rodina povečeřela, Cottie s Lonelem projednali pár věcí, které jim připadaly důležité a pak Cottie uložila Vinku do postele v jejím pokojíčku – bývalého kumbálku pro služku, kde bylo místo právě tak na malou skříňku, postel a umyvadlo.

Bydleli v podkroví jednoho ze starých Nomiturských domů, který patřil starému a nemluvnému šlechtici. Nájemné bylo nízké a byt byl hezký, čistý – mladí manželé si nemohli na nic stěžovat. Snad jen na to, že oknem se dalo z jejich bytu vyjít na střechu vedlejšího domu a odtud přímo do bludišť a křižovatek Nomiturských střech.

Dům stál ve čtvrti města, které se říkalo Stará. Zde byly postaveny základy města, zde stály nejstarší domy celého Nomituru. Byly za staletí namačkané na sebe, uličky mezi nimi byly úzké a křivé, všude plno tmavých zákoutí, pavlačí, a ve výšce se spojovalo bludiště střech a stříšek. Kdyby se člověk potřeboval rychle dostat z jednoho konce Staré čtvrti na druhý, spíš by měl jít po střechách, než po ulicích, které byly ve dne nacpány lidmi, koňmi a povozy, zloději a prodavači všeho možného i nemožného a v noci znovu zloději a navíc ještě vrahy a prostitutkami. Střechy kromě holubů a vran hostily jen kočičí národ, který se nikdy nepokoušel kolemjdoucího okrást nebo zabít.

Cottie vždycky na noc pečlivě zavírala okna i okenice, protože co kdyby se některý z Nomiturských zlounů pokusil hledat si svou temnou zábavu na střechách…

Usínala právě po boku svého manžela, odpočívali po dlouhém, něžném milování, když cosi zaslechla z Vinčina pokojíčku. Nejprve tomu nevěnovala pozornost, považovala cvaknutí a bouchnutí za zvuk ze snu, ale když se to ozvalo znovu, posadila se na posteli a zatřásla s Lonelem.

„Uhmm, co je, Cottinko?“

„Poslouchej, Vinka vstává…“

„Vinka? Není jí špatně? Jdi se tam raději podívat…“

Cottie vylezla z postele. Cestou k Vinčině pokojíku na sebe hodila teplý pláštík. Otevřela dveře.

„Vinko, spíš?“

Neozvala se žádná odpověď. Nápor větru rozhodil okenice a práskl s nimi o zeď. Okno bylo dokořán. Ve světle Hertonu, největšího ze čtyř Orských měsíců, viděla Cottie jasně a nemilosrdně prázdnou Vinčinu postýlku.

Nezmohla se na výkřik. Pomalu, jako by ji každý krok nesmírně namáhal, přešla k oknu. Vyklonila se ven.

Dvůr byl tmavý, tichý. Opelichaný pes, kterého choval stařec bydlící v přízemí, přecházel sem a tam v kruhu, který mu vymezoval řetěz a zvedal čenich k nebi, aby v nepravidelných intervalech vyluzoval chraplavou imitaci vytí.

Cottii se nahrnula krev do hlavy, horce bušila ve spáncích. Bylo to úlevou, že na dlážděné ploše dvora neleží rozbité dětské tělíčko a bylo to děsem, že Vinka zmizela beze stopy.

„Lonele!“ zmohla se konečně na chabý výkřik. „Lonele, Vinka… Vinka je pryč!“

Lonel byl okamžitě u ní. Společně hleděli na prázdnou postýlku a otevřené okno. Muž se vyklonil ven a zrakem propátral tmavou plochu dvora.

„Tam není,“ vzlykla Cottie, „je pryč, úplně pryč…“

Seděli zdrceně vedle sebe na Vinčině posteli. Neměli slova, kterými by vyjádřili svůj strach a svou bezradnost. Herton lhostejně svítil na vzorně zametenou podlahu Vinčina pokojíku.

Asi po půl hodině Lonel vstal a tiše přešel k oknu.

„Cottie, pojď sem. Rychle. Buď ale potichu…“

Nechápavě ho poslechla. Vzal ji kolem ramen a nasměroval její pohled na střechu protějšího domu.

Mezi vikýři lehounce, jako by tančila, procházela dětská postavička v bílé košili. Vlasy jí ve větru povlávaly, klidná bílá tvář…

Na tu dálku nedovedla Cottie posoudit, jestli má Vinka otevřené, nebo zavřené oči. Bylo však zřejmé, že cestu před sebou nesleduje přirozeným způsobem. Na to se v té výšce pohybovala příliš sebejistě a lehce. A Cottie věděla, že Vinku odmalička trápily závratě.

Chtěla na Vinku zavolat, ale Lonel jí zacpal ústa.

„Ticho. Chceš, aby spadla? To se stane, když ji probudíš!“

„To jsou babský pověry…“zašeptala Cottie.

„Možná jo, možná ne. Chceš si to vyzkoušet na Vince?“

Zavrtěla hlavou a už jen tiše, s očima nevěřícně rozšířenýma, sledovala taneční kroky své dcerky. Holčička se přiblížila k okraji střechy. Před ní se otevřela propast dvora, mezera široká asi pět metrů. Kdyby se chtěla dostat dolů a pak na druhou stranu, stačilo by jí, aby seskočila na střechu kůlny pod sebou a na římsu vedlejšího domu, po níž by mohla pohodlně přejít až ke svému oknu.

Ale Vinka se na střechu kůlny ani nepodívala. Mířila ke šňůře, na níž bylo ve dne pověšeno prádlo. Teď byla prázdná. Když na ni vkročila, zatočila se jejím rodičům hlava závratí. Lonel zaťal nehty do okenního rámu, Cottie se zakousla do spodního rtu, aby nevykřikla.

Vinka šla po prohýbající se šňůře klidně a ladně, jako by kráčela po široké silnici. Nezastavovala se, nenabírala rovnováhu, prostě šla stále kupředu, hlavu vztyčenou, ruce pokojně spuštěné podle těla. Byla už dost blízko, aby jí rodiče viděli do očí.

V tu chvíli Cottie myslela, že omdlí. Nemohla se nadechnout, vzduch jakoby zhoustl… Opřela se o Lonela.

Oči holčičky byly otevřené, ale zornice se otočily vzhůru. Zbyla pouze bělma, od nichž se odrážel svit všech čtyř měsíců, takže se zdálo, že z nich vychází vlastní, tajuplné světlo, které se Vinka ani nesnaží skrýt a zastínit řasami.

Došla až k oknu. Lonel musel Cottii, úplně strnulou, stáhnout na stranu, aby nepřekážela Vince, prolézající dovnitř.

Vinka se vzepřela na rukou a skočila dovnitř. Otočila se, zavřela okno. Udělala dva kroky ke své posteli, odhrnula peřinu, lehla si, přikryla se a zavřela oči. V ten ráz vypadala, jako by v postýlce ležela celou noc, jako by celou noc pokojně spala, ztělesněná nevinnost.

„Mám… můžu ji vzbudit,“ začala Cottie nesměle.

Lonel zavrtěl hlavou.

„Nech ji spát. Vyřešíme to ráno.“

„Já už ji tu samotnou nenechám!“

„Dobře, zítra jí přestěhujeme postel k nám. Ale teď si pojď lehnout, dneska už má ty své výlety za sebou.“

Víceméně Cottii odtáhl z Vinčina pokojíku a uložil ji do manželské postele. Ani jeden z nich však tu noc už nespal.

Vstávali jako vždycky kolem šesté hodiny. V půl sedmé Lonel vyrážel do práce, pracoval jako tesař na stavbách, jichž v té době v Nomiturské Nové čtvrti vyrůstal bezpočet. Vinka byla zvyklá vstávat s rodiči. U snídaně měla chvilku čas popovídat si s otcem, kterého pak celý den až do večeře neviděla.

Vypadala dnes jako růžový andílek, následky protoulané noci na ní nebyly znát, zato rodiče byli zničení a nevyspalí.

Vinka vesele žvatlala, jak bylo jejím zvykem, a ani jí nevadilo, že jí rodiče neodpovídají tak srdečně a často jako jindy.

„… tatínku, přineseš mi, prosím, prosím, zase ty oříšky jako včera? A půjdeme v nedělí za tou veverkou, co je ochočená? Já jsem si ji namalovala na papír…“

„To víš, Vinko, že půjdeme na procházku,“ řekl Lonel, po očku se ohlížeje na Cottii, „a jak se ti dneska v noci spalo?“

Vinka zvedla udiveně oči. Rodiče tu přece byli od toho, aby poslouchali její otázky, občas i odpověděli, když to uznají za vhodné, ale proč se táta ptá, jak spala?

„Obyčejně,“ řekla.

Nechápavě na tátu kulila oči. Co po ní chce?

A pak se ozvala máma: „A co se ti zdálo hezkého?“

Vinka zatřepala hlavou. O tom jim vždycky chtěla vyprávět, ale myslela, že je to nezajímá.

„No přece o těch vílách,“ řekla, „jak jsem s nima v tom lese a jak spolu tancujeme. Jsou takový sladký… A mají tam pramen, ze kterýho všichni pijeme. Teče z něj taková sluneční voda. Chutná tak… světle.“

„A už se ti to někdy zdálo?“ zeptala se Cottie. Vinka se ni podívala jako na blázna.

„No přece vždycky. Mě se to vždycky zdá. Každýmu se to přece zdá. Pořád.“

Cottie s Lonelem usoudili, že Vinka má svůj opakující se sen za něco všedního, obvyklého. A že o svých nočních výletech neví.

Druhou noc Vinka spala v ložnici s rodiči. I tak ale vzbudil Cottii a Lonela uprostřed noci šramot otevíraných okenic. Než stačili ve své rozespalosti něco udělat, stála Vinka na parapetu okna a pak lehce jako veverka přeskočila na protější střechu, vzdálenou sotva metr a půl od okna ložnice.

Opakovalo se to noc co noc a protože se Vinka vždycky vrátila, a nezdálo se, že by noční procházky po střechách ohrožovaly její zdravý vývoj, Cottie s Lonelem si na ně zvykli. Nakonec sami nechávali otevřené okno, aby je rachot otevíraných okenic nerušil ze spánku.

Cottie mnohokrát prosila Lonela, aby zkusili Vinku „uzdravit“, nějak jí v jejich výletech zabránit, ale Lonel cítil, že by to pro Vinku nebylo dobré, a tak Cottii opakoval poučku své babičky, že se náměsíčník nesmí budit.

Čas běžel, až bylo Vince devět let. Na oslavu narozenin vzali Cottie s Lonelem holčičku na městskou tržnici a Vinka se mohla svézt na roztomilém bílém poníkovi. O tom zážitku mluvila celý zbytek dne. Byl to pro ni slavný den, ale neslavně skončil.

V noci, místo aby jako obyčejně vstala z postele a vydala se na svou záhadnou pouť po střechách města, Vinka se rozplakala a házela sebou na posteli. Zpod víček zavřených očí jí tekly slzy. Mumlala něco nesrozumitelného; jediné slovo, které se dalo rozeznat bylo: „Nepůjdu!“

Cottie s ní zatřásla. Vinka otevřela oči.

„Mamííí!“ vykřikla.

„Už je to dobrý, holčičko, už je to dobrý, to byl jen škaredý sen, byl to jen sen…“ šeptala Cottie.

Svírala Vinku v náručí. Dívkou otřásaly hrozné vzlyky. Náhle se matce vytrhla.

„On jim vzal kamínek,“ zašeptala, bojácně se rozhlížejíc, jako by ji ten neznámý strašlivý „on“ mohl slyšet a vidět.

„Kdo komu,“ zeptal se Lonel.

Snažil se, aby to znělo konejšivě, ale byla v tom jen zvědavost a strach.

„Černej chlap. Vílám ho vzal. Ony ho musejí mít. Je v něm to jejich světlo. Ale nemůžou za ním jít. Chtěj, abych tam šla. Ale já se bojím.“

Zase se rozplakala.

„Neboj se, nikam jít nemusíš. To je jen sen, Vinko. Tady jsi v bezpečí, slyšíš? To se ti jen zdálo,“ řekla Cottie.

Znělo to prázdně.

Uložili Vinku do postele a Cottie u ní celou noc seděla a držela ji za ruku. To byla první noc po čtyřech letech, kterou Vinka nešla ven. A následovalo sedm dalších nocí, pro Vinčiny rodiče bezesných a děsných, pro Vinku plných snů ještě strašlivějších.

Vinka onemocněla. Oči zapadlé, tvář bledá. Hubla. Nemluvila. Celých sedm dní proseděla u okna a zírala ven na pestrou změť Nomiturských střech.

Bylo nad slunce jasné, že ji něco pomalu zabíjí. Cottie ani Lonel nevěděli co a byli ještě zoufalejší. Lékaře nevolali, jednak si ho nemohli dovolit a jednak Vince nestonalo tělo. Ochořela jí duše.

Osmou noc Vinka konečně usnula klidně. Cottie u ní vysíleně seděla a dívala se na drobnou tvář, která vypadala jako vymodelovaná z vosku. Moci vědět, co se odehrává za pevně zavřenými víčky…

Vinka oddychovala lehce a klidně, ve tváři nezvyklou vyrovnanost. Co se jí zdá, co se děje ve světě, který je pro dítě důležitější než ten denní?

Vinka jde po jemné trávě v březovém háji, dějišti jejích krásných snů. Konečně ji sem zase pustily. Od chvíle, kdy odmítla vílám pomoci, se do hájku nemohla dostat. Stála za branou v šedém neurčitu a myslela, že umře marnou touhou.

Jde a stébla trávy se pod jejími chodidly neohýbají. Brzy se kolem ní sejdou všechny víly.

„Jdi za ním, Vinko. Musíme mít zpět náš Imil. Musíme ho mít. Bez něj se tu všechno rozpadne. Už brzy. Nic se ti nemůže stát, nic ti neudělá, chce za kamen jen kapku krve. Kapičku dětské krve, tak to říkal. Jdi za ním, Vinko,“ šeptají.

Ani by nemusely, Vinka už je rozhodnutá. Než ztratit přístup sem, to raději půjde za Černým chlapem, ať už se ho bojí sebevíc.

„Kudy?“ zeptá se, přestože to ví.

Zná cestu ke skalám, zná cestu šedou pouští i zelenými lesy. Zná spálenou zemi před černým domem. Chce jen získat čas. Chce odklad. Ale víly se přelstít nedají.

„Víš, kudy máš jít, víš to, Vinko. Jdi, a pak budeme tančit jak dlouho chceš. Přivedeme ti poníka, bílého a milého, budeš ho tu mít vždycky, když přijdeš. Bude tě vozit, a bude jen tvůj. To si přeješ ze všeho nejvíc Vinko. Splníme ti to. Hlavně přines Imil. Jinak je se vším konec, navždy!“

Dávají Vince na ramena lehounký plášť, aby ji chránil před řezavým větrem, dávají jí lehké střevíce, aby chránily její nohy před drsnou cestou.

A Vinka vykročí -

Cottie sebou trhla a probrala se z polospánku. Udiveně sledovala, jak se Vinka, bledá jako sám měsíc, posadila na posteli a otevřela oči. Zpod víček zazářilo bělmo. Vinka odstrčila peřinu a vykročila k oknu.

„Lonele,“ zatřásla Cottie s manželem.

Lonel vstal. Vinka už došla k oknu, trochu se zapotácela, když vylézala na parapet, byla přece jen zesláblá.

„Udělej něco, Lonele, nemůže ven takhle!“ vyjekla Cottie.

Lonel jen pokrčil rameny.

„Myslím, že kdybychom ji tu drželi násilím, umře. Nemůžeme nic dělat. Babička by řekla, že do takových záležitostí se lidi nemají plést…“

„Jdi už někam i s tou svojí babičkou,“ Cottie se cítila bezmocná a tím vzteklejší. „Nechápu to… já to nechápu.“

Schoulila se Lonelovi v náručí s tichou, nedobrovolnou odevzdaností. Tak či onak, už bylo pozdě pokoušet se Vinku zadržet.

Hleděli na dceřinu hubenou postavu, jak kráčí po střeše sousedního domu. Foukal silný vítr, ale dívka na hřebeni střechy jako by jej nevnímala. Šla dál a dál, lehkými skoky se přenášela přes propasti dvorů a uliček, přecházela po uzounkých římsách nad ulicemi, balancovala po napjatých prádelních šňůrách.

Kočky, posedávající na svých oblíbených místech, jí šly z cesty; uctivě, jako poddaní ustupují královně. Spící ptáci se neprobudili, když kolem nich prošla, tiše jako přízrak, ale do jejich jednoduchých snů se vloudilo nebezpečí – silueta dravčích křídel na bledém nebi. Lidé pod střechami, po nichž Vinka kráčela, se neklidně zavrtěli – na okamžik kratší než vteřina byli vzhůru a hleděli na malou dívku kráčející nebezpečnou cestou vstříc temnotám – a spali dál.

Vinka se po střechách blížila ke konci Staré čtvrti, k městským hradbám, kde stálo několik domů vyšších než ostatní. Jeden z nich, otlučený a polorozpadlý, s černými, slepými okny, byl cílem její cesty.

Do toho domu na kraji města se neodvážil ani nejotrlejší zločinec, ačkoli by tam jistě nalezl skrýš před pronásledováním. Chátrající stavení odpuzovalo lidi i zvířata bez rozdílu.

Sálala z něj špatnost jako teplo z krbu.

Kdysi dávno tam bydlel čaroděj, který své věčné mládí platil životy dívek a chlapců – nakonec musel z Nomituru utéci, aby nenalezl smrt na hranici. Opuštěné stavení však kolem sebe stále šířilo auru zla.

A dnes, uprostřed noci, v jednom z oken zablesklo světlo. Zablesklo, zakolísalo, a hořelo dál.

Někdo zapálil pochodeň a zasadil ji do zrezivělého držáku. Někdo se posadil na ztrouchnivělé křeslo potažené pavučinami jako plyšem. A čekal…

Na okraji střechy sousedního domu se Vinka na chvilku zastavila. Kdyby ji někdo pozoroval, nejspíš by se rozplakal, takové zoufalství měla dívenka ve tváři. Vzlykla, otřásla se a pak přeskočila mezeru na střechu strašidelného domu.

Cesta pouští a studenými skalami byla zlá, ale to, před čím stojí malá Vinka teď, je stonásobně horší. Černá, rozedraná skaliska a nahoře, na nejvyšším z těch útesů, do nichž šlehá vítr a mrazivá vodní tříšť, tam, kde každé nadechnutí řeže v plících, tam se na skále stojí dům z kamene a jeho otevřená vrata se na Vinku posměšně šklebí. A za jediným oknem domu se svítí. Vinka si pevněji přitáhne k tělu plášť, který jediný ji trochu chrání před ledovým větrem a deštěm a vykročí. Je bosá, střevíce od víl dávno rozedrala na kusy, když přecházela po kamenech ostrých jako nože.

Stojí před chladným jícnem vrat. Chtěla by utíkat a nechat černý dům daleko za sebou, nebo se raději vrhnout z útesů, všechno je lepší, než jít dovnitř.

Ale musí to udělat.

„Nemůže se mi nic stát,“ opakuje si pro sebe, „víly říkaly, že Černej chlap chce jen kapku krve. To mě nezabije…“

Nevěří tomu. Víly by jí nelhaly, to ne, ale Černej chlap mohl lhát vílám. Ano, Černej chlap lhal. Vinka to ví téměř jistě.

Přese všechny pochybnosti stoupá vzhůru po rozvrzaných schodech. Zdá se jí, že slyší červotoče, jak hryžou dřevo. Musí se prodírat pavučinami, plnými vysušených muších tělíček. Dřevo pod bosýma nohama, obolavělýma z cesty, je slizké a každou chvíli se jí ve tmě otře o nohy krysa velká jako kočka. Za chvíli stane před dveřmi. Klíčovou dírkou se ven dere světlo. Dívka zůstává bezradně stát. Dveře se samy otevřou. A Vinka cítí, jako by do ní uhodil blesk. Křičí.

Dva světy se prolnuly a obě části Vinčiny osobnosti se spojily. Vinka omdlela.

Když se probrala, ležela na velikém kulatém stole. Všude kolem ní byly svíčky. Jejich světlo ji bodalo do očí. Chtěla se posadit, ale nedokázala pohnout ani prstem u nohy. Mohla jen otevírat a zavírat oči a to je málo…

Nejprve nevěděla, kde je, ale pak si vzpomněla. Chtěla se rozhlédnout, ale nezbývalo jí než zírat vzhůru. Ve střeše zela kruhová díra s roztřepenými okraji. Přímo nad Vinčiným obličejem stál měsíc Herton a zaléval ji bílou září.

Ovanul ji chlad. Uvědomila si, že je nahá a stud jí vehnal krev do obličeje. Vyhrkly jí slzy. Chtěla pryč…

Zvedla hlavu, najednou to šlo, a pohlédla před sebe. Ztuhla. Ve dveřích místnosti stála postava v tmavém plášti.

Černej chlap, věděla Vinka.

Znovu se pokusila posadit, a znovu bezvýsledně. Černej chlap držel v ruce předmět, přikrytý látkou.

„Obchod byl uzavřen,“ řekl. „Tohle je cena za tvůj život.“

Odkryl látku. Místností se rozlilo bílé světlo, které Vinku oslepilo. Když se rozkoukala, viděla, že proti tomu světlu zůstává všechno kolem tmavé a nevýrazné. Světlo vycházelo z kamene, který držel Černej chlap v ruce.

„To je Imil,“ řekla Vinka. „Vraťte ho vílám, pane!“

„Je jejich. A ty jsi moje. Jsi pro mne celých tisíc let.“

Vinka se rozplakala.

Už je to tady. Černej chlap lhal a chce ji zabít. Nechce jen kapku krve. Chce, aby umřela. Nebude mít bílého poníka a už nikdy neuvidí vílí háj. A mámu s tátou.

Do místnosti vkročil někdo další. Vinka přestala plakat a jen dušeně vzlykala. Ten někdo byl víla a ne ledasjaká víla. Ačkoli ji Vinka viděla poprvé v životě, dobře věděla, kdo to je. Víly o ní často mluvily. Byla to královna horských víl, Pariena.

Černej chlap se zatvářil překvapeně, když ji uviděl. Rychle zakryl Imil kusem hadru.

„Co tu chceš?“ zeptal se.

Víla se nedala odradit strohostí a hrubostí jeho hlasu.

„Chci Imil, a to dítě, Gertane, chci, abys splnil podmínky dohody.“

„Já mám uzavřenou lepší dohodu. Ten kamen pro mne nemá cenu, vezmi si ho a zmiz. Tahle holka sem přišla dobrovolně, sama vkročila do mého domu a já… já se mám spokojit s kapkou krve? Mám si vzít pár mizerných let, když mohu mít tisíciletí? Byl bych hlupák…“

Vinka viděla, jak Černej chlap, Gertan, hodil víle kámen k nohám. Pak sáhl za sebe a vytáhl stříbrnou dýku.

„Gertane,“ vykřikla Pariena, „hlupák budeš, když mne neposlechneš! Ona není jako ostatní, ona…“

Víla se zarazila. Nejspíš jí přišlo zbytečné mluvit dál, protože Gertan se už napřáhl nad Vinčiným tělem.

Vinka chtěla zavřít oči, schoulit se do klubíčka, ale hrůza ji paralyzovala ještě spolehlivěji, než jak to dokázal Gertan. Zírala na jeho ruku třímající dýku. Černej chlap něco mumlal a zdálo se, že jeho tělem procházejí stříbrné blesky. Šel od něj chlad mořských hlubin. Jeho přimhouřené oči připomínaly temné víry pod ledem, víry, které duní hlasem vod a které nepustí, co jednou strhly, dokud z toho nevymačkají poslední jiskřičku života a světla.

Paprsek světla Hertonu sklouzl po roztřepeném okraji díry ve střeše a světlo ukáplo na stříbrnou dýku. Zazářila a obloukem se mihla nad Vinčiným tělem. Vytryskl pramen živého světla.

Vinka se usmála. Byla volná. Kolem ní se rozlévala zlatavá záře, pomalu se stahující zpět do jejího srdce, v němž se právě zacelila rána po dýce.

Dívenka se posadila. Hrozný křik, který se ozýval ze země po její pravé ruce, křik nelidský, děsivý jako řvaní sopky, utichal. Nestačila ž zahlédnout víc, než nejasný mrak popela, který zakroužil ve vzdušném víru a rozpadl se.

Neviděla, a bylo to jen dobře, jak Gertanovi, čaroději, který toužil po věčném životě, miniaturní blesky bíle žhavé požírají ruku v níž třímal dýku a přeskakují na tělo, neviděla, jak čarodějova tvář změnila podobu, přešla během vteřiny celý cyklus od nemluvněte až po starce a jak se nakonec rozpadla, jako by dítě v rukou zmáčklo suchý list.

Místnost strašidelného domu byla náhle plná víl. Pariena přišla až ke stolu, na kterém Vinka seděla, vzala ji do náručí.

„Jak to, že mě nezabil?“ zeptala se Vinka.

Chtělo se jí spát, spát spánkem beze snů, ale tuhle otázku potřebovala zodpovědět.

„Dítě, vždyť jsi s námi celé čtyři roky pila sluneční světlo. Jak by ti tedy mohl ublížit měsíční dýkou? Jeho touha po životě za cenu smrti se obrátila proti němu. On sám si způsobil smrt. Ale teď spi. Dnes jsi ze sebe vydala víc síly, než by dívka jako ty měla.“

A Pariena Vince lehce přejela dlaní nad očima. V tu chvíli Vinka tvrdě usnula a co se s ní dělo dál, nevěděla.

Ráno ji zastihlo doma, v její posteli. Vedle ní seděli Lonel s Cottií a usmívali se. Jejich dcerka byla zdravá jako voda v horském potoce.

Vinka vyskočila z postele.

„Pojďte ven. Půjdeme zase za tím bílým poníkem, ano?“

Lonel rozvážně přikývl.

Vyšli na dvůr. Zablácené dlažební kostky se koupaly ve slunečním svitu, staříkův pes se vyhříval před svou boudou a podřimoval a uprostřed dvora stál bílý poník, od jehož srsti se ještě odrážely prchavé zlaté stopy dotyku víl.