VIVIBLOG

Zase jsem dlouho nepsala, umrlý notebook je umrlý notebook. Teď už mám třetí den Vendelínu (vysvětlím), právě jsem konečně dovyřídila většinu toho, co jsem kvůli beznoťasovému stavu odkládala a tudíž můžu napsat… Nadpis je takový, jaký je, hlavně kvůli jedné věci, ke které se hned dostanu. Jakmile se tu přestanu motat jako vítr v bedně, že jo…

Je čas udělat bicím pápá.

Pravda, dělala jsem si jiné plány. Jak, když teď bude po večerech volněji, zase začnu pořádně cvičit a vůbec. Jenže Vivík míní a bohové se smějí.

Jelikož CallDeira dlouhodobě nefunguje, ať už proto, že sehnat zpěváka je ještě nadlidštější úkol, než sehnat příčetného a kompatibilního basáka, nebo proto, že dokonce i trosky kapely mají potíže se scházet, začala jsem sakra postrádat motivaci. Nejsem ten typ, kterýmu by stačilo makat na sobě a zdokonalovat se, aniž by to mohl hned využít.

Navíc se mi teď sešlo poměrně dost kreslení a rozhodla jsem se, že tímhle směrem napřu víc úsilí, aby ze mě konečně něco bylo. O tom, že bych mohla konečně dorazit mamuta a něco s ním začít dělat dál, ani nemluvě.

Takže když mi Gareth navrhl, že bicí prodáme, aby na ně ve zkušebně zbytečně nesedal prach, neprohodila jsem ho oknem, dokonce jsem ho ani jinak neinzultovala. Místo toho jsem s ním souhlasila. Jo, časy se mění…

Co se hraní týče, vivím to do budoucna tak, že cvičit koneckonců můžu i teď, stejně jako v začátcích. Nakonec jen s paličkami a nějakým improvizovaným cvičným padem jsem se naučila snad nejvíc.  Pokud to jen trochu půjde a našetřím, můžu vždycky pořídit jinou soupravu a začít znovu. A pokud ne… tak asi budu o něco málo obyčejnější a nudnější člověk.

Byla jsem z toho docela dost skleslá a trvalo mi to, než jsem se s tím vyrovnala. Přece jen, tyhle bubny znamenají tak trochu poslední sedmiletku mého života (pro ty, kdo něco vědí o sedmiletých životních cyklech, to může bejt docela zajímavý potvrzení daný teorie…), jeden z mejch snů. Ale stejně cítím, že je třeba se trochu odpoutat, i od podobných věcí. Jít dál… protože…

Ostřím tužky a startuju klávesnici!

Ilustrace, ilustrace! Nejdřív k jedné povídce od Temnářky – tentokrát si o ni sama řekla, takže vůůůbec nejsem nezdravě posedlá – pak ještě jeden projekt, co už je domluvený, další, který chci zkusit. Ještě navíc, ve volných chvílích, bych mohla dorazit komix. Je toho hodně, na téhle věci jsem si právě oddělala tužku (nějak málo vydrží, potvory).

A psaní. Samozřejmě je tu psaní. Dnes jsem konečně nainstalovala Word, přetáhla jsem si složky a soubory rozházené po fleškách a ve velkém počítači, udělala jsem si hezky přehledný systém (v němž budu mít do týdne zase totální chaos, známe se ) a můžu se pustit do práce i v tomhle ohledu.

Jako první sem brzy hodím povídku, kterou jsem chtěla původně poslat do hororové soutěže, ale nakonec jsem zase nechávala úpravy až těsně před uzávěrku, na dobu, v níž jsem neměla k dispozici noťas, takže… jsem to zkrátka zazdila. Tečka. Takže předělám teď a publikuju tady. Protože je to takový kraťas, víceméně bez větších ambicí.

Tak, to je tak nějak všechno, ještě bych mohla povídat o tom, co mě drží příčetnou, živou a vcelku i zdravou, a to jsou výlety s vlčetem do přírody – i když se pokaždé hrozně cukám, když mám vyrazit, ale to tak asi bývá s každou medicínou – no, každopádně to ale nechám na nějaký další samostatný příspěvek, mohly by být i fotky…

* A ještě slíbené vysvětlení pojmu Vendelína – Vendelína je moje notebook. Je to prostě dáma, nedokážu vysvětlit proč, ale první, co mě při pohledu na ni napadlo, bylo „to je Vendelína“. Navíc má čudlítko… ale to už jsou intimní záležitosti. Zkrátka, Vendelína je notebook.

Follow

Sdílet

2 reakcí v článku “Něco končí, něco začíná”