Moje múzy…

Vlastně jsem se inspirovala u téhle slečny, která je, zdá se, se svou/svým múzou, vážně dost sžitá. :) Já ty svoje teprve poznávám, ale zase jich mám víc! A to se vyplatí…

Rozlišuju u sebe tři múzy. Literární (to zní hrdě), výtvarnou a hudební. Ta poslední je, chudák, nejmladší a taková celá bledničková, krotká a hodná. Takže o ní to bude jenom okrajově, není na to dost badass, zatím. :D

Literární a výtvarná múza jsou dvojčata, která se ale vyvíjela každé samostatně a trochu jinak, třebaže si zůstala podobná.

Takže nejdřív zdrbnu psací múzu.

***

Psací:

Myslím, že je to taková děsná hermafroditní potvora, s krásnou, andělskou tvářičkou, a povahou drogovýho dealera. Dlouho o ní není vidu ani slechu, ale pak začne chodit kolem, jako by nic… Když upoutá můj zájem, jen tak mezi řečí nabídne… „A nechceš si zkusit zase trochu psát? Mám tu tenhle malej nápad, udělá ti to dobře, odfrkneš si, bude to zábava…“

„Je to jen takovej námět na povídku, něco malýho, ale geniálního,“ šeptá, „bude se to psát samo…“

Nakonec zdráhavě podlehnu, a ze začátku je to vážně fajn… Jenže postupně mi to začne užírat víc a víc času a energie. Než se naděju, už se vrhám na psaní, jakmile mi usne vlče, liju do sebe hektolitry kafe a čaje, a za chvíli zjistím, že v duchu píšu, i když nepíšu. Nemyslím jen to, že řeším u kafe s Garethovým širokým příbuzenstvem, jak by se dal sakra zlomit meč o koleno. :D Ale tak porůznu, pomalu u čehokoli, hlava mi přetejká všelijakými scénami, a moje myšlenky plynou fontem times new roman, dvanáctibodovým. A v tu chvíli se to svině obojpohlavní, múzácký, začne schovávat, dělat drahoty…

„Jo, tuhle scénu, potřebuješ…“ zívá znuděně. „Nevím, asi to tu nemám… připrav mi vhodný podmínky, klid, tuhle a tuhle muziku, hodně čokolády, čaj… jo, ale zelenej, a žádný svinstvo z pytlíku, jinak nic… A uvidíme…“

Dobře, v tu chvíli se snažím tu závislost zkrotit, protože už zakopávám o svoje kruhy pod očima, tak si říkám, že to nebudu lámat přes koleno (jo, jako ten meč, to taky… :D )… a ejhle.

„Jo, ty se jdeš věnovat G.? Jakože chvíle času s rodinou… ahá… Tak tumáš, tady máš tu scénu, krásně, v barvách, jako živou, pojď, to prostě MUSÍŠ napsat, jinak si jí zase vezmu zpátky, a už jí nikdy neuvidíš… Jó, klidně se ji pokoušej držet v hlavě, zatímco večeříte, díváte se na film, nebo děláte jiný věci… Jo, zkus to… Beztak zase za chvíli přilezeš.“

A já vím, že má pravdu.

Nakonec vlastně ani nechci, aby tohle múza odešlo. Přestože ze mě udělalo feťáka se všemi příznaky těžký závislosti… :D Protože přes to přese všechno, to co mi dává, je pro mě stejně důležitý jako vzduch, kterej dejchám. Jenom se to musím pokusit trochu ukočírovat, ovládnout…

„Hele, včera jsem tu mělo fakt hezkej námět, nechceš-“

Ne, ne, ne! Musím si hrát, musím mejt nádobí, musím…

„Ale no tak, dobře víme, že to chceš…“

No dobře, ale až o poledním klidu, slibuju!

A ta krásná a zlá múzí tvář se na mě usmívá, pobavená, vědoucí… :)

Výtvarná:

Výtvarná múza je hodnější. Ta už je jasná ženská, náladová jako kočka. Dokáže mě taky strhnout do děsivého víru pracovitosti, kdy se potácím do postele v půl druhý ráno, protože už prostě nevidím co dělám, a tužka nebo štětec mi napůl přirůstá k ruce.

Ale obvykle spíš jen přijde, navrhne. Nevnucuje. Když nemám chuť, odchází, nevím, jestli uraženě, nebo jen lhostejně. Vrací se, kdy se jí zachce. Často se někde toulá hodně dlouho, a já jsem tu na všechno sama…

Jenže pak se vrátí, opře se mi o ramena, a tiše mi přede do ucha, zatímco mi pod rukama vzniká něco, o čem později ani nevím, jak jsem to, sakra vlastně udělala. :D

S výtvarnou múzou vycházím líp, možná i proto, že je tichá, a dá se celkem snadno odehnat – k mojí vlastní škodě, samozřejmě. Ale taky nechodí na zavolání, a někdy se skrývá dlouhý dny a týdny, ať ji volám sebeúpěnlivěji. Ve chvíli, kdy už se psací múza přede mnou začíná nakrucovat, dělat drahoty a licitovat, co za to, výtvarná múza si, ve své kočičí podobě, poklidně líže packy někde za rohem, aby přišla, až se jí samotné bude chtít.

A pak se chvíli nechá drbat na bříšku, zapřede mi na nějaký pěkný obraz, a zase si půjde po svých můzích záležitostech.

Hudební:

Já se mezitím dostanu k múze nejmladší, té hudební. Vidím ji jako mladýho kluka, kterej sotva přestal mutovat, a ještě si vůbec nevěří, co se týče holek a života vůbec. I ke mě přichází dost ostýchavě.

„Máš čas? Že bychom to zkusili, na chvíli… ale jestli nechceš, tak ne…“

Bejvá docela těžký zaslechnout jeho tichej, nejistej hlas. Někdy mám podezření, že se schválně drží v pozadí, protože se bojí Garethovy hudební múzy, která musí bejt strašně silná, vášnivá, prostě žena vamp. :D

„Ale, víš, já ti asi moc neporadím,“ říká ten můj uťáplý múzík. „Beztak by to byly jen bláboly, nech to na té Garethově…“

Jenom když jsme pak spolu sami, a když už se k němu chvíli zkouším propracovat, skrz takovou tu rutinní práci, přehrávání různejch patternů a etud pořád dokola, až si pomalu myslím, že se začnu nudit, tak tenhle múza zdráhavě začne, půjčí si moje ruce, a napřed trochu nejistě se mnou hraje… když se do toho ale nakonec oba položíme, je to bomba. :D

Škoda, že zatím je náš vztah takový nejistý, a hudební múza je tak nesebevědomý. Ale myslím, že za čas trochu dospěje, a pak nám to bude šlapat… :)

***

No, moje výtvarná múza mi našeptává, že bych je mohla všechny tři zkusit taky portétovat… dobře, až dodělám všechny resty v týhle oblasti, tak snad… :D

Ale ještě mám takovej dotaz na závěr, protože jsem zvědavá: jak vypadají vaše múzy? Jsem jedinej blázen, kterej si je personifikuje? Jestli chcete, napište, fakt mě to zajímá… :)

 

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Steppery pro pálení tuků a tvarování postavy