VIVIBLOG

Radost, že se mi na tuto akci podařilo sehnat odvoz a dokonce i hlídání pro vlče, se v průběhu týdne stávala mírně hořká, jako by mi to něco nepřálo. Vážně, nejdřív jsem se málem ocitla bez čoček – což o to, jela bych i s brejlema, ale kdyby se k tomu všemu ještě přidala mořská nemoc z brejlí, tak nevím, jestli bych dojela. Pak mi v sobotu volal můj šofér děda Skřítek, že musel s přítelkyní odvézt psa k veterináři, a že jednak přijede později a jednak bez Simony. Což prakticky znamenalo, že teta na hlídání je taky pasé.

Nepanikařila jsem, sbalila jsem sebe i prcka, a přestože mě začala pekelně bolet hlava, v jednu hodinu už jsme stepovaly před domem a čekaly, až dědův koráb silnic zastaví před našimi vraty.

Že jsme se asi čtvrt hodinu marně snažili připevnit do auta sedačku, zatímco vlče lezlo po volantu, nám po zádech a nejspíš i po stropě auta, to už byl detail. Nakonec jsme vyrazili, Áďa záhy usnula a já jsem se snažila odpovídat na Skřítkovy pokusy o konverzaci, přestože mi bylo čím dál tím hůř. V duchu jsem si přeříkávala mantru „nepobliju se, nepobliju se“, hlava mi třeštila, jako by měla každou chvíli puknout a pak se k tomu ještě přidal můj oblíbený záchvat bolesti ledvin, nebo jakejch drůbků.

Když mě ale ani všechny tyto překážky nepřinutily úpět, ať se vrátíme a že to vzdávám, takřka zázračně se mi někdy před Příbramí ulevilo. Sice jsem ještě nebyla úplně ve svý viví kůži, ale už se to dalo.

 ***

U Anděla jsme zaparkovali na hlídaném parkovišti, kde byla spousta volných míst – pomalu bych čekala, že bude narvané, při všem tom štěstí, co mě ten den provázelo. No co, blízkost party podivných individuí za chatrným plotem, cosi kutících v polorozpadlých budovách, ještě dávala naději, že až se vrátíme, bude dědovo auto rozebraný na díly a tak podobně.

Odtrhli jsme Áďu od louží a kamenů a celkem hladce jsme se dopravili metrem na Staroměstskou.

Skoro se stydím o tom vyprávět, ale omlouvá mě, že jsem byla z velký části zaujata vlčetem, takže jsem moc nevnímala okolí, a… no, zkrátka jsme asi deset minut bloudili v Klementinu, než nás jakýsi hodný pán upozornil, že tohle je NÁRODNÍ knihovna, a že my hledáme městskou. Burani!

Potlačila jsem nutkání na něj zařvat: „No a co, my zase máme VIKLAN, hé!“ a šli jsme bloudit do městské knihovny.

Nahoru a dolů, nahoru a dolů, schody, sály, prosklené stěny, zrcadla, taburety… Vlče bylo u vytržení, a když jsme jej odtrhávali od místa, které ho zrovna něčím zaujalo, bránilo se zuby, nehty a hlasivkami.

Rudá až v oněch místech – kurňa, takovýhle chování v knihovně – jsem tedy Áďu dočasně zpacifikovala. A konečně jsme se dostali do cíle cesty.

Právě probíhala přednáška Františky Vrbenské a pro mě tím začal MimoCon. Áďa totiž snad celých pět minut způsobně seděla, dívala se kolem, žvejkala preclík a byla zticha. Takže jsem slyšela zhruba těch pět minut přednášky. Jenže pak začala, nejdřív potichu, ale se stupňující se naléhavostí, komentovat promítané obrázky, takže jsem ji nakonec v zájmu zachování nerušeného poslechu těch šťastnějších odtáhla na chodbu.

Nakonec, po té dlouhé cestě jsem si stejně potřebovala zajít do míst, kam i králové chodí pěšky a Áďě by to taky neuškodilo. Vydaly jsme se přes knihovnu po mnoha schodech, skrze mnohá zákoutí, Áďu jsem nesla v náručí, protože jsem nechtěla, aby se někde po cestě zasekla…

A když jsme scházely po posledních schodech do té nejspodnější haly, nevšimla jsem si zákeřného posledního schodu, blbě jsem našlápla a tak nějak jsme se sesypaly. Respektive jsem, ve stoje na kotníku, asi, Áďu postavila na zem a pak jsem se sesypala. Nějaký vousatý pán přichvátal, jestli jsem v pořádku a jestli nechci pomoct, což jsem samozřejmě odhmkala – jsem machr, žejo, nic mi není, já se obejdu i bez nohy, pohoda – odvlekla jsem se k jednomu z těch taburetů a zatímco na sebe vlče dělalo držtičky v zrcadle poblíž, já jsem tiše umírala. Vousatému pánovi, který měl o mě nejspíš opravdu starost, jsem sdělila, že jsem v pohodě, že si to hned stáhnu (díky bohům za vysoký boty) a že díky, díky.

Protože mi bota kotník  fixovala, tak jsem se po chvíli cítila už docela životaschopná. A vlastně celý zbytek večera. Sice jsem pokulhávala, ale jinak mě to skoro ani nebolelo, vesele jsem si běhala do schodů a ze schodů a tahala jsem těch třináct kilo živý váhy v náručí a na zádech. Blbec, fakt.

Na přednášku paní Vrbenské už jsme se nevrátily, vtrhly jsme dovnitř na přestávku před vyhlašováním, táta se s Áďou nějak zabavoval – byla mezi lidma, takže ve svém živlu – a já jsem využívala volné chvilky, abych prohodila aspoň pár slov s Karly a Cirrat. Jo, a s Haninou, i když to si nejsem jistá, jestli už to nebyla ta další přestávka…

Děda si pak šel dát kafe a vyhlašování započalo. Vypadalo to, že bych se tentokrát mohla víc účastnit, jednak mě to doopravdy zajímalo (což Františčina přednáška taky a i ty ostatní, jenže, jenže…) a jednak vlče vypadalo, že by se mohlo chvíli držet v mezích snesitelného hluku. Dívaly jsme se z okna, pak jsem ji kutálela po koberci a stražila jsem uši, abych slyšela co nejvíc.

Už v Dráťo… eh, Drakobijeckých sbornících jsem měla hrozně ráda Broncův doslov. Líbí se mi i postřehy z branže (jó vydavatel, ten tvrdej chleba má!) a vůbec, takže jsem si i tohle užívala. Začalo se od desátého místa, pak deváté, osmé, sedmé, rozhovory s oceněnými autory a já jsem si říkala, že bych pomalu mohla přijít na řadu. Přece jen, nedávno jsem k Loužím a kamenům obdržela dost zdrcující kritiku (jo, málem ten typ „je to příšerný, radši už nepiš“) a ta trochu nahlodala moji sebedůvěru.

Áďa mě ale nenechala kroutit se v nejistotě a očekávání, neúprostě si uzurpovala moji pozornost a poslala nás obě zase za dveře. (Heee-pšík! Heee-pšík!) Tam se pak pod schody u prosklené stěny do hlavní haly zabavovala s hloučkem japonských mládežníků, kteří si přišli brnknout na piáno. Dělali na sebe přes sklo držtičky, tančili zrcadlový medvědí tanec a jukali na sebe zpoza piána, prostě děsná bžunda. Já jsem odbíhala poslouchat za dveře a jen jsem doufala, že na mě někdo houkne, až přijdu na řadu.

Nehoukl. Áďa se ale vyřádila s Japonci, takže už vypadala přístupnější, navíc se objevil nakafený děda, takže jsme zahájili další fázi, kdy jsem v nestřežených okamžicích mizela v přednáškové místnosti, abych si vyslechla útržek vyhlašování, a pak jsem zase zdrhala za vlčetem, nahlas vyjícím o pomoc. Po vyhlášení pátého místa jsme zase zkusily jít obě dovnitř, a vcelku to šlo. I čtvrté jsme přečkaly uvnitř, což bylo dobře, protože třetí už jsme byly my.

Čapla jsem Áďu pod křídlo, vzala jsem ji s sebou dopředu, potřásla jsem si s Michaelem rukou, Áďa mu taky potřásla rukou, načež jí zaskočil preclík, takže se vydala krást nejbližší pití – to, patřící Františce Vrbenské. Neukradla, dostala svoje, ale zřejmě podle zabavila křišťál na řetízku, čehož jsem si tedy všimla až později. Protože v tu chvíli jsem se soustředila jednak na rozhovor s Broncem a jednak jsem sledovala prcka, míhajícího se kolem a zdárně unikajícího dědovým snahám o odchycení a zpacifikování.

No, přestože podmínky byly značně rozptylující, docela jsme si porozhovorovali. Já jsem vzpomněla na dávné setkání na Pragoconu, nakousli jsme mamuta (medium rare!) a bylo to vcelku příjemné. Pak se ale Áďa jala cosi strkat do repráku poblíž, Františka ji upozornila, že tam bydlí skřítek, který ji kousne a já jsem ji odchytila. Áďu, ne Františku. V tu chvíli jsme zjistili, že vlče třímá křišťál. Už jsem skoro zahájila vyproštění kamene z té malé zlodějské pracky silou, když Františka Vrbenská předvedla perfektní ukázku hlavologie v praxi a vyměnila křišťál za bonbon. Vlče s bonbonem uteklo do zadních řad – dobře ví, že by jí mohl být krutým rodičem zabaven – a byl klid.

Na vyhlášení druhého místa jsme ještě pobyly, v zaujetí bonbonem. Na první už jsme museli zase vypadnout do vyhnanství na chodbě.

A to Áďu tak hrozně bavilo tleskat. Kdyby se jen tleskalo, určitě bychom nemusely vůbec odcházet.

Přitom i přednáška Míly Lince mě dost zajímala. Zatrsakr, příště musí být ta organizace míň zmatená – táta slíbil, že na křest sborníku se Simčou vezmou vlče do ZOO nebo tak něco, takže se snad můžu těšit na víceméně klidné užití si akce.

Takhle jsme se stáhli do kavárny, kde jsem si dala malé pivo (už jsem ho fakt potřebovala, aspoň to malý) a Áďa, zapřisáhlá abstinentka, nesladící a nebublinkující, si užívala čisté vody. Pak dole u taburetů a zrcadel (že by námět pro další povídku? ) našla chlapečka o fous staršího, než byla ona sama, a řádili tam spolu jak dvě černé ruce. Někdo by mohl říct, že ho Áďa šikanovala a dělala mu berany berany duc bez informovaného souhlasu, ale já si myslím, že si moc hezky hráli!

Plánovali jsme, že ještě zkusíme jít na chvílku s Broncem, Karly, Haninou a ostatními posedět do blízké hospody, ale když jsme tam po mnohých peripetiích dobloudili, Áďa rezolutně trvala na tom, že se jde a tak se tedy šlo. Co se dá dělat, někdy příště.

***

Domů jsme dorazili kolem deváté hodiny. Áďa po cestě zase usnula a řvala jako tur, když jsme ji vzbudili. Musela hned dostat mlíčko a pomalu i s botama zachrula do postýlky. Mě začal po vyzutí se pekelně bolet kotník. I když jsem celou dobu myslela, že je to v pořádku, tak to asi zřejmě tak moc v pořádku nebylo, páč jsem ho měla opuchlej a i když jsem konečně padla do postele, nemohla jsem usnout, jak mě bolel. A to mě ještě nakonec nenapadlo nic lepšího, než dojít se do kuchyně napít. Jako jo, zvládla jsem to, ale když jsem se dovlekla zpátky do postele, tak… dobře, porodní bolesti byly horší, ale tohle se jim celkem slušně blížilo. Gareth mě přišel vytáhnout z postele a odvést do kuchyně, abych si mohla v klidu úpět tam a nebudit vlče (jo, máme v kuchyni postel ) a když mě tam tak vlekl, fakt jsem to málem odpískala.

Dneska z toho pro mě plyne klidový režim a dřepění u kompu, což je pozitivní, ale asi si to radši opakovat nebudu.

***

Abych to shrnula: MiniCon je fajn akce, taková rodinná – ale pro přítomnost vlčete ještě ne dost rodinná. Takže příště se ráda objevím zase, ať už to bude kvůli vyhlašování Žoldnéřů, nebo jen tak, a snad už to pro mě nebude MimoCon.

Follow

Sdílet