Milý a hodný Vivík bez lázně a vany

Vyprávění pro Satoru k narozeninám (a protože by mi jinak nedala pokoj… :D ). Je krátké, aby si nemusela moc namáhat očka.

 

***

 

To tak jednoho pošmourného rána Vivík vylezl z doupěte, protřel si oči a zamžoural z okna ven. Pršelo, tím otravným váhavým způsobem, jako by se nebesa nemohla rozhodnout, jestli tedy déšť ano, nebo ne.

„A dneska je přece ten narozeninový den,“ pomyslel si Vivík. „Budu muset dopravit dárek Satoře. Jinak se naštve a bude mě považovat za zlého a hrubého Vivíka, což rozhodně nejsem!“

Dárek naštěstí Vivík měl, přímo epesní. Při práci na jedné povídce navázal spolupráci s prastarým kočičímDevaterem, ovládajícím cesty mezi světy, vesmíry a tak vůbec. A tak Vivík po dlouhém přemlouvání, úlitbách a útrapách Devatero přemluvil, aby mu dopravilo… dokonalý dárek pro Satoru.

Dopravit jej k Satoře už ovšem bude Vivíkův úkol.

Po dalším pohledu z okna si Vivík povzdechl.

„No co,“ řekl si. „Aspoň se umyju.“

To bylo potřeba, protože při přesvědčování Devatera se nějak přihodilo, že Vivíkovi zmizela v hlubinách časoprostoru celá koupelna. Začínal mírně zavánět.

 

***

 

Poslové Devatera se ohlásili kočičím zavřískáním, při němž tuhla v žilách krev. Zanechali Satořin dar před vchodem do Vivíkova doupěte, chvíli probleskovali okolo – mrkneš, kočka je tu, mrkneš, kočka tu není – a pak zmizeli.

Vivík si povzdechl podruhé. Stál před ním ohromný balík, připomínající vzdáleně sarkofág pro egyptskou mumii, jen bez jakýchkoli ozdob, pokud se tedy nepočítají řetězy, jimiž byl obtočen a pečeť vpředu, s japonským znakem, jemuž Vivík nerozuměl. A nespočetné stopy po kočičích drápech.

V šumění deště téměř zanikalo přidušené mumlání a tiché rány zevnitř.

„Neboj,“ poplácal Vivík balík konejšivě. „Neboj, za chvíli budeš venku.“

Nemělo smysl dál otálet, na Plzeň je cesta dlouhá, ten zpropadený dar je těžký jako… eh, prostě hodně, a chozením okolo horké kaše ten pokrm nevychladne. Vivík si tedy oblékl slušivý koupací obleček, na hlavu si vylil půl lahve šamponu a pak s balíkem na hřbetě vyrazil do deště.

 

***

 

Šel tak dlouho, že mu vlasy stačily napěnit, vymýt se a kdyby pořád nepršelo, snad by i uschly. Z balíku na Vivíkově hřbetě se přitom ozývaly zvuky čím dál tím hrozivější a rozčilenější, navíc jako by ta zatrápená věc s každým krokem víc a víc těžkla. Vivík tak téměř ztrácel svoji milost a hodnost. Ve studeném dešti myslel na jediné – že by ho Satora mohla na oplátku nechat použít svou koupelnu. Představa vany plné horké vody s voňavou koupelovou solí byla tím jediným, co Vivíka v posledním úseku cesty drželo na nohou.

A konečně stanul u Satořiných dveří. Zafuněl, s heknutím postavil svůj náklad na zem a opřel jej o stěnu. Pár sekund se vydýchával, než zabušil na dveře.

„Hola hej, otevřte milí lidi, ať moje oči brzy vidí celou tu srandu, co vypukne!“ zavolal.

Satora nejspíš na svůj dárek netrpělivě čekala, protože otevřela vzápětí. Vivík, který se o dveře opíral, tak málem vpadl dovnitř, ale podařilo se mu to ustát. To bylo dobře, nechtěl působit nezdvořile, přece jen to byl hodný a milý Vivík.

„Kyaaa!“ zaječela Satora a spráskla ruce před balíkem. „To je pro mě?! Vážně?!“

„Jo,“ usmál se Vivík unaveně, „všechno nejlepší k narozeninám.“

„Tady je nějaká pečeť, jééé!“ Satora se vrhla k místu, kde pečeť spojovala řetězy. „Můžu jí sundat?“

„Jistě, je to dárek, tak si ho rozbal,“ Vivík začal nenápadně ustupovat. Přece jen, nikdo nemohl vědět, jak se to vivyvine dál a to vzteklé mrmlání zevnitř, které slyšel po cestě…

Než si to mohl Vivík rozmyslet a promyslet a pokusit se Satoru přece jen varovat, byla pečeť dole. Řetězy se zařinčením sklouzly k zemi a celý obal dárku se rozletěl na tisíce drobných úlomků. V oblaku pozvolna se usazujícího prachu se rýsovala vysoká mužská postava. Zjizvená tvář, černý šátek na hlavě, černé oči, propalující Satoru, která se před tímhle „dárečkem“ zaraženě krčila.

Muž, ve tváři hrozivý výraz, si ometl z kabátu prach. Za rohem se krčícího Vivíka nejspíš registroval, ale nevšímal si ho. Zato na Satoru vypálil v rychlém sledu několik otázek japonsky.

Ta začala cosi mumlat a současně couvala dovnitř do bytu. Muž ji následoval. Přestože stále zněl a vypadal rozčileně, zdálo se, že se nakonec nebude konat žádný krvavý masakr. Nebo alespoň ne hned.

Vivík si otřel z čela pot a polohlasně si oddechl. Protože byl tak hodný a milý, velmi by ho zasáhlo, kdyby jeho snaha sehnat Satoře opravdového a živého Morina Ibikiho byla završena fiaskem.

Za těmi dvěma zaklaply dveře a až když se Vivík přiloudal blíž, mohl zpoza nich slyšet rozčilené hlasy. A zvuky, které mohly nasvědčovat jak probíhající bitce, tak naopak tomu, že si Morino a Satora začínají skvěle rozumět.

„Jenom na tu vanu asi můžu zapomenout,“ pomyslel si Vivík. „Ale stálo to za to.“

A vydal se na cestu zpět k domovu, sice studeným deštěm, ale s hřejivým pocitem dobře vykonané práce.

 

1 reakce v článku “Milý a hodný Vivík bez lázně a vany”

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Pro nárůst svalů kre-alkalyn a jiné kreatiny