MANOWAR Praha, 24.10.2012

Vím, že je to s víc jak čtvrtletním zpožděním, ale co, je to tady…

Váš nejoblíbenější Vivík vám přináší vysoce subjektivní a emotivně zabarvený report z koncertu MANOWAR!

Prolog:

Večer 23.10.2012, kdesi v Kadovských doupatech…

Přes den jsem fungovala ještě v rámci normy, tedy té mé… Dokonce jsem stihla navařit asi tak pět litrů rajské, aby mi tu rodina hlady nezhynula, až se budu zvrhle flinkat kdesi v tom neřestném velkoměstě.

Teprve večer se mě zmocnilo šílenství. G. kolem sedmé hodiny odjel k nějakému známému s PC, já jsem uložila vlče, a pak to propuklo. Domlouvala jsem přes FB s Nohou a Elizabeth a dalšími, co a jak v té Prahé, do toho jsem žehlila Ádě spací věci a balila jsem se, což byla strašná věc, protože jak jsem si zvykla jezdit s prckem – tedy s krosnou plnou věcí i na jeden den – tak mi teď pořád připadalo, že toho mám málo a že jsem určitě něco zapomněla. Znovu, jako už kdysi dávno, probíhaly průběžné kontroly lístku, zda je bezpečně uložen v příručce o kojení. :D

Teprve když Áďa usnula, a já jsem dožehlila, pustila jsem si Lord of Steel, i když rouhačsky potichu.

Musela jsem ještě počkat na G.ův návrat, protože uchvátil empétrojku, a já jsem ji potřebovala nabít a něco si do ní nahrát na cestu. (Něco – čti to nové album MW, jak jinak… :D ) Teprve kolem půlnoci se mi podařilo dostat se do postele a asi o hodinu později dokonce i usnout, a vlče bylo vzorné a vůbec se nebudilo…

Jednání prvé, cesta a Praha:

Začátek v šest ráno, pořád na konci světa:

Zazvonění mého budíku, respektive ženský hlas, co vždycky tak protivně opakuje: je šest nula nula hodin, čas vstávat, probudilo naštěstí jen mě, ne Áďu, takže jsem se vyplížila do černočerné tmy na autobus. Na přestup v Blatné jsem měla zhruba tři minuty a tak jsem jela tím časným ránem s takovou nervozitou, že jsem se málem zakousla do opěrky sedačky přede mnou, ale autobusák jel jako ďábel, a já jsem získala ještě slušnou časovou rezervu.

Cestou do Prahy jsem si vůbec poprvé poslechla LoS normálně (čti velmi) nahlas. A v klidu. Až na ten zvuk muší soulože, co se chvílemi vydával za basu, se mi to vážně líbilo. Dobře, ještě texty jsou čím dál tím stejný, ale zase se to dobře pamatuje i nám veteránům s horšící se pamětí. :) (Poznámka z dneška – už se mi líbí i značná část textů, jupí! :D )

Ačkoli jsem nedala na G.ovo doporučení (jsem nezodpovědná a hrozná!) a vzala jsem si na sebe jen triko-mikinu-džísku (jo, a kalhoty a boty taky a spodní prádlo… tak!), zima mi nebyla. Jen chvíli potom, co jsem vystoupila v Praze, než jsem zapnula termoregulaci.  Navíc jsem si na Andělu v podchodu dala výborný espresso do kelímku, to je úplně nejlepší pražská vymoženost, na kterou jsem narazila. :)

Začala jsem shánět lidi, s kterými jsem byla domluvená. Lulu mi to nebrala, Petr byl někde před Prahou v dopravní zácpě a Noha ve škole. Haaajzli! Tak jsem se chvíli potulovala po Andělu, homeless style, až se nakonec ozvala Lulu, a podařilo se nám sejít se.

Měly jsme toho spoustu na prodrbání, a do toho jsme hledali hospodu, kde se dá najíst. Místo toho jsme objevily antikvariát, kde měli spousty kingovek a hrozně moc gramodesek, co bych si snad kvůli nim sehnala gramofon, ale už tak jsem měla nervy, kam dám svoji brašnu při koncertě, a tušila jsem, že kdybych ji ještě nacpala pěti šesti knihami a pár deskami, už by to bylo doslova neúnosné. Takže jsem se odtrhla, dojely jsme mimo centrum, našly hospodu, daly si pizzu a pokračovaly jsme v drbotu.

Po nacpání břich jsme bloumaly k Václaváku, jde jsem si domluvila spicha s Petrem, a kam se měla dostavit i Noha. Cestou jsme o chlup unikly nástraze ve slepé uličce, kde zabíjeli lidi trubkami shazovanými z lešení a pak porcovali na maso v blízké vývařovně (úplně nejhorší pražská vymoženost, na kterou jsem narazila), a nakonec jsme před NewYorkerem narazili na Inčučůna chlapa. Typický pivočech s pořádnou vanou, zeleným ptačím brkem ve vlasech, tančil dokolečka v kraťasech a tílku, a v pauzách se plácal do pupku, což provázel rituálním pokřikem: „Inču-čůna, inču-čůna!“.

Raději jsme dělaly, že ho nevidíme, abychom nemusely ten tradiční pivočeský tanec skákat s ním, a nakonec jsme se dočkaly Petra… ale to už musela Lulu domů, tak mě předala a prchla. Noha volala, že dorazí za půl hodiny, Petr si mezitím hodil batoh na kolej a pak…

BITVA MOHLA ZAPOČÍT!

Po chvíli válečného plánování jsme se rozhodli, že se podíváme k hale, jak to tam vypadá, a pak najdeme nějakou hospodu poblíž, kde ještě chvíli posedíme. Petr mě překvapil, když se ujal vedení – to průvodcování se na něm asi podepsalo – a šlo se. Tedy, pokud mě Noha zrovna neškrtila manowlajkou, nebo jsme nešikanovaly Petra a neděsily náhodné kolemjdoucí svými obludovýlevy. Cesta nám tak docela utekla, dokonce jsme i jeden úsek jeli tramvají, aniž bychom s Nohou způsobily škandál a dopravní katastrofu.

Když jsme se ocitli u výstaviště, začali jsme bloudit v areálu jako smečka vlků hledajících kořist (nebo turistů, hledajících záchodky, to je podobné). Obešli jsme budovu, kde měl být koncert Elánů, a zjistili jsme, že jdeme teoreticky dobře, ale prakticky jsme v… však víme. Cestu do cíle nám odděloval plot.

Uklidnili jsme se ale, že už víme, kde a jak, kousek jsme se vrátili, zalezli jsme do místního hospodasporthokejněcobaru. Dali jsme si piva a mě naplno ovládla předstartovní horečka. Věděla jsem, že Eliz s kamarádkou se teprve blíží z nějakého ztraceného konce Prahy, ale stejně jsem měla nutkání naběhnout k bráně do haly, zakousnout se do ní a držet, dokud neotevřou. :D

Noha a Petr mě museli krotit, ale stejně jsem si vymohla, že jakmile padne somrák, jde se. Ještě jsme se s Nohou zaběhly vyvenčit, učesat se a zkrášlit (nechaly jsme tam v koši své DNA, až z něj povstane chlupovlasonetvor a začne žrát pražáci, tak nic nevíme!) a pak už jsem ty dva víceméně odtáhla k hlavní bráně čekat na Eliz a kamarádku (zapomněla jsem jméno, vždyť to říkám, že mám vymlácenou palici… :( )

Našly jsme se jen díky tomu, že Eliz na mě kurážně řvala – obě jsme trochu slepejši. Pak jsme před poutí u brány ještě potkali Drozvu, kterej se hned scukl s Petrem a když se dámská část výpravy utábořila tak blízko hale, jak jen to šlo, opustili nás… Beztak nastalo dlooooooooooooouuuuuuuuuuuuuuuuuuhéééééééééééééééééééééééééé čekání. Vespolek jsme se tak nějak bavili, ale pak se do nás zakousla zima, a ani tady a ani teď se nepodařilo trochu ten houstnoucí dav rozezpívat. No nic…

Jednání druhé, koncert:

Bylo něco po šesté hodině, když nás konečně začali pouštět dovnitř. S Eliz jsme letěly po schodech jako pověstní pražští kanáloví nosorožci, a dostaly jsme se doprostřed první řady, kurňa, JO! Ještě jsme podržely místa Noze a Kamarádce, které byly o chlup pomalejší.

A nastalo čekání, část druhá… věnovaly jsme ten čas spřátelování se se sekuriťáky, a později taky odrážené polské invaze zleva. Elizabeth, máš můj nehynoucí obdiv, že jsi to přežila v první linii útoku, že jsi to ustála a že jsi se udržela, aniž bys tomu holohlavýmu čurákovi (to nejde říct jinak, a že jsem se snažila!) rozmlátila tlamu. Ta hovada představovala jedinou špatnou část celého večera. Nebýt jich, byl by zážitek dokonalý. Nikdy dřív jsem neměla s Poláky na koncertě problém, ale tihle to všechno zvládli vynahradit. Nic, nestojí už ani za jediné další písmeno.

Manowaři si dali ještě zhruba půlhodinové zpoždění. Ale nakonec vlítli na pódium a rozbalili to, jako by byli o polovinu mladší. Jestli už se do nás pod pódiem začínala dávat zima, tak to v tu chvíli vzdala a s kňučením odtáhla obtěžovat bezdomovce, nebo tak něco. Zahnala ji smršť vesměs starších songů, jako první MANOWAR. Pak si přesně nepamatuju pořadí, ale zazněla Kings of Metal, Mountains, Hail and Kill, Power… snad jenom z GoW nic, jinak tak nějak průřez celou discografií. Novinky odehráli snad všechny, jak jsem říkala, výhoda „jednodušších“ textů je v tom, že už se daly řvát s sebou a hlavně se nekonal ten děsnej zvuk Joeyho basy. Naživo nové písničky fungují bezvadně, a jak už jsem si říkala u poslechu alba, třeba Manowarriors má pro mě grády a nádech věcí z prvních alb.

Jak jsem se taky trochu obávala, že to bude jiné a míň šlapat bez Scotta, tak se moje strachy nenaplnily. Tedy, jiné to bylo, Donnie je takovej veselej hobit, ne přesná mašina, jako byl Scott, ale fungovalo to, sedělo to… Přišlo mi, že tak všechny songy získaly trochu rozjařenější nádech, ale stejně PARÁDA!

A teď část zcenzurovaná v zájmu mravnosti a zachování rodinného klidu.

S holkama jsme *** ****** ** ********** – to Manowaříci zaregistrovali, a myslím, že se jim znatelně zlepšila nálada. Pak, po zatmívačce před Joeyho proslovem jsme ******* * ** **********. (Noha ne, tak jsme ji obětovaly nátlaku Poláků a upustily jsme ji do druhé řady.). To to napřed vypadalo, že minimálně Erica trefí, Joey právě přečetl úvodní větu proslovu: „Dobrý den, **** ***!“ a pak zůstal taky na okamžik čumět. Ale hlavně se celkově dostali do nálady (i když, teď zpětně musím uznat, že se nedá říct, jestli to byla naše zásluha :D ), a začali se překonávat.

A zbytek už je historie. :)

Epilog:

Nějak jsme se vymotaly z haly. Eliz s Kamarádkou si šly ještě nechat podepsat vlajku (a zkusit se vloudit k Joeymu :D ), my s Nohou jsme si po nějakých průtazích koupily colu na zahnání nejhorší žízně a únavy a odjely jsme na Kobylisy, kde jsme začaly hledat hospodu.

Táhlo už ale na půlnoc a restaurace nad metrem měla otevřeno přesně do dvanácti. Ještě nám ale nalili s tím, že vypijem a půjdeme. Což se nám podařilo v půl jedné a přesunuly jsme se naproti do vinárny, kde měli jednak do jedné a jednak jediné pivo Stellu za třicet kaček. Ale jedno jsme si daly a čekaly jsme na holky, které se měly v jednu objevit.

S nimi jsme pak bloudily okolím, ale všude jen samé herna-herny, hernajz, a zavřené nebo zavírající hospody. Až jsme jako zázrakem objevily jednu, kde se dokonce do dvou do rána VAŘILO! Záchrana! Pojedly jsme, popily, kolem půl třetí nás hodný, leč znavený hospodský vyhodil, a tak jsme se rozloučily, já a Noha jsme zamířily k Noze domů, a holky na vlak do Zlína na další Manokoncert.

Cesta k Noze na byt byla tak hrozná, že ji ani nebudu popisovat. Jen zmíním, jak jsme zmáčkly jakési tlačítko, o kterém jsme nevěděly, co dělá, jak nás provokativně předjížděl taxík a jak jsem myslela, že Nohu uškrtím, když za každou zatáčkou říkala: tamhle už to bude!

Nakonec jsme ale šťastně dorazily, napily, umyly a totálně odpadly…

2 reakcí v článku “MANOWAR Praha, 24.10.2012”

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain