VIVIBLOG

(Varování předem: chtěla jsem se pokusit o nezaujatou recenzi, ale zjistila jsem, že bez aspoň  osobních vkladů se prostě neobejdu. Ne u Manowar. Takže tak… )

Nejdřív, abych na to nemusela upozorňovat u každý písničky zvlášť:

1. nelíbí se mi ten přeefektovaný zvuk Joeyho basy. Nezní to tam pořád, ale když už, tak hledám, kde na monitoru mi, s prominutím, šukají mouchy – pokud by je zabíral mikrofon, tak nějak podobně by to totiž znělo.

2. Donnie Hamzik za bicími… hmmm… Přiznám se, že jsem se bála, čeho se dočkám, ať už to za dobu fungování kapely bylo jakkoli, pro mne Manowar bicí = Scott Columbus, ale když, žel, R.I.P.uje, Donnie byl zřejmě lepší nástupce, než kdyby hledali někoho „neznámého“.  (Líbil by se mi možná víc Rhino, ale co už… ). Nakonec se moje obavy nenaplnily… škarohlídi mohou říct, že je to tak, jelikož i Donnie jede to samý bum-čvacht, jako jel Scott, ale na škarohlídy kašlat. Při poslechu alba sice musím zčásti souhlasit, kromě přechodů nic extra složitýho, v podstatě bych některý party nejspíš vystřihla i já (a to je co říct ), ale naživo je Donnie takový veselý hobit, a z jeho hry srší energie – jiná, než se valila od Scotta, ale stejně perfektně zapadající a fungující.

3. co se týče textů, jsem jeden z těch, kdo se těšili na nějaké to pokračování Gods of War, nebo alespoň něco v tom duchu, ale překvapivě mě ani nekoncepčnost alba nezarazila a nezklamala. Je, myslím, pěkně různorodé, dokonce bych řekla, že tématicky různorodější, než Warriors of the World, a hodně se v tomhle ohledu blíží těm starším, třeba Battle Hymns nebo Sign of The Hammer, a taky mi občas připomíná Louder than Hell.

A jednotlivé kousky:

1. Lord of Steel: Jako otvírák bezva. Od prvních tónů dává znát, jak bude tohle album znít. Klasická Manowařina, od začátku do konce. Refrén na vyřvávání s sebou perfektní, když chci jen poslouchat, je to malinko nuda, ale sloky to napravují. Beztak ta věc člověka hrne před sebou, že nemá čas se nudit doopravdy, snad ani kdyby chtěl. Jenom textově… no, uznávám, že jsem v tomhle ohledu asi trochu zaujatá, ale až na vtipnou pasáž pro BDSM fandy (In the eyes of the lord you have sinned /Let your punishment begin – Yeaaaaah, let it begin, pleaaaase! ) by to mohli nejspíš prodat jako hymnu spojených oceláren, nebo tak něco. Ačkoli v Ericově podání by se mi dobře poslouchala i Bílá orchidej, takže doporučuju vypnout senzor „literárního“ hodnocení, a nechat se unášet tím krásně drsným a plným hlasem, co s léty  na výraznosti a barvě spíš nabírá, než ztrácí.

2. Manowarriors: Nevím, jestli to byl záměr, ale tahle písnička mi nejvíc připomíná staré Manowar. Rytmus, co v podstatě za člověka sám hází hlavou, refrén jako když tůrujete motor hodně silný mašiny, ty otáčky… Několikavteřinové zvolnění v půlce, a po něm zase rozjezd – tohle bych tam třeba osobně mít nemusela, i když uznávám, že by to pak byl trochu jednotvárnej kousek. Celkově ale celá písnička až do kytarového sóla fakt pěkně graduje, a pak je to trochu, jako když se při milování dostanete až těsně před ten moment, kdy by měl celý vesmír explodovat v ohňostroj žhavých jisker, a najednou ten druhý přestane spolupracovat – sice to má možná někdy něco do sebe, ale taky to dokáže vytočit, protože za těch pár vteřin se může celej ten drajv někam ztratit, a pak ho znovu probouzet je docela zabíračka…  Jinak Manowarriors obstojně šlape, myslím, že pokud to má být, dle názvu a textu, taková Manowar hymna, pak to poslání skvěle naplňuje. Na koncertě drtí první řady o bariéry.

3. Born In A Grave: Zase to muší souložení… eh, pardon, řekla jsem, že to nebudu zmiňovat… Tak jinak. Upíří tématika v podání Manowar. Je jasný, že s Twillightem to nebude mít nic moc společnýho… spíš by se mi to hodilo malinko jako soundtrack k True Blood, ale na to je tu zase málo sexu. Což je škoda. Zpočátku to šlape dobře, 3/4 rytmus, to můžu, na začátku Ericův šepot, to můžu taky, v průběhu ale jaksi ztrácí na intenzitě, a připadá mi malinko rozpačitá. Nejspíš to má být taková zpověď rozervané upíří duše, ale po první třetině, možná ještě dřív, se mi zdá, jako by došly hříchy, z nichž je třeba se zpovídat. Jasně, že si pokyvuju hlavou do rytmu, zpívám si s sebou, ale je mi už celkem jedno, jestli po sólu uslyším refrén opakovat dvakrát, nebo desetkrát. Pro mě trochu slabší věc.

4. Righteous Glory: a baladička. Jednoznačně Ericova záležitost. Na druhém místě v pomyslném pořadí důležitosti by byla basa – bicí a kytara mi tady trochu zanikají, alespoň do poloviny písničky, kytarové sólo sice nedokážu ocenit, to je moje chyba, ale až po něm se všechno spojí v ten perfektní celek, kde všechno funguje dohromady, a jedno bez druhého by nebylo ono. Vím, že je to zase severská tématika, ale když zavřu oči, vidím při tomhle kousku v duchu barokní plastiky, proplétající se ornamenty, co mají obrátit mysl od světských záležitostí k těm božským… takže v podstatě je to tak, jak to má být.

5. Touch The Sky: první ze dvou mých osobních favoritů na albu. Tady mi ani nevadí, že je prakticky celá polovina písně věnována opakování refrénu, protože ten popisuje přesně pocit, jaký mi poslech Manowar navozuje. Jak jednou řekl Pája – „Jdu po ulici, ve sluchátkách Manowar, a připadám si jako obr, nic se mi nemůže postavit do cesty, jsem největší na celém světě… a pak to dohraje, a já zjistím, že jsem malinký…“ (Není to přesná citace, jen jak si to pamatuju ). Od začátku do konce jedou nástroje i zpěv dohromady, doplňují se, podporují. Žádná hluchá místa, žádná rozpačitost. Přestože třeba bicí hrají celkem jednoduchý rytmus, perfektně tam sedne, a posluchači to ani nepřijde nějak chudé nebo odbyté (taky není!). Touch The Sky je jednoduchá, silná a manowaří věc. I kdyby na celém albu byla povedená jen ona, nejspíš by mi stálo za to poslouchat.

6. Black List: favorit číslo dvě. Předlouhý úvod, v němž burácí basa (mouchy! >:D), duní bicí a kytara v tom tone (až si chvílemi nejsem jistá, jestli tam vůbec je), jako když za bouřlivý noci moře naráží na útesy… A těsně před tím, než se extáze stačí přehoupnout v takový ten WTF pocit, pustí se do toho Eric, a Karl přihodí zvuk kytary, tak nějak tenký, ostrý, vlnící se tím hutným zvukem jako propletence blesků. Celkovou náladou mi tahle věc připomíná Hatred, ačkoli tak temného vyznění zase nedosahuje. Menší množství textu jí prospívá. A zase to opakování refrénu na konci, ačkoli tady ho zachraňuje jedno Ericovo vyštěknutí, taková „maličkost“, a co to udělá…

7. Expendable: má všechno, co by měla Manowar písnička mít. Refrén, co si už po druhým poslechu můžete řvát s sebou. Bicí, které šlapou, po většinu času sice jednoduše, ale prostě táhnou… Basu, která to všechno podepírá a vede vpřed. Poměrně zajímavou kytarovou linku. A stejně je to taková… Znáte ten typ akčních filmů, kdy vidíte jeden, a můžete přesně říct, jaký budou všechny ostatní? Tak taková je Expendable. Nevím, co k ní říct víc.

8. El Gringo: i když nějak nestojím o to, vidět ten film, tenhle song se, myslím, povedl. Takový dědic zběsilého Outlawa, i když klidnější, ne tak divoký… spíš trochu smutný, přestože silný – jako chlap, co ztratil všechno, kromě vůle přežít. Parádní bublání basy, taková skoro westernová melodie kytary. Zvon! Ach jo… dýchá z toho atmosféra starých westernů, a je jedno, jestli film je třeba plytký akčňák. Kvůli téhle písničce bych se na něj snad i podívala…

9. Annihilation: připadá mi, že dost písní na tomhle albu má hodně slušný a zajímavý rozjezd, pak se unaví  a končí rozpačitým opakováním refrénu. Tady jsem se toho už dopředu bála, a nakonec to nebylo tak zlé. Energii si udrží až do konce, i když ten švih první poloviny už nemá.

10. Hail, Kill And Die: neodpustím si malý rejpnutí – na tom, že v písničce vyjmenujete názvy svých alb, písní, nebo případně kapel, které vás inspirovaly, už nějakou dobu není nic moc objevnýho. Snad ani v rámci Manowaru samotnýho. Jinak nemám nic proti. Refrén pěkně rozvádí staré dobré Hail and Kill – ačkoli chápu, že okrajoví posluchači se u toho můžou nudit, tohle je věc pro Manowarriors, kteří budu řvát, skákat a tak vůbec, až do roztrhání těla.

Tak, zdá se, že jsem tady v té „recenzi“ dopadla podobně, jako dost písní na albu – ze začátku nadšení, uprostřed už jsem nevěděla, co a jak, a ke konci jsem zjednodušila, protože jsem se nechtěla opakovat.

Každopádně, když to shrnu… je těžký to přijmout, ale chlapci zvolnili. Ani ne tolik fyzicky (ačkoli převlečení do URNA hadrů taky asi o něčem svědčí ), jako spíš… nápadově. Nemluvím ani o textech, přestože se tu pořád objevují klíčová manoslova, power, steel a tak podobně, tématicky jsou docela pestré, na poměry Manowar. Mluvím o tom, že se tu songy točí na třeba i bezvadném nápadu, který je ale postupně rozmělněn v něco, co (rouhám se!) nudí. Naživo to funguje jinak, během koncertu by mohli hrát refrén dokola půl hodiny, a stejně budu pařit a řvát, ať ještě nekončí, ale když se v klidu posadím, a pustím si album, mám občas nutkání přepínat na další song. Tak, a teď jsem to řekla…

Forgive me father, yes I have sinned!

Přesto se těším na další album, jsem zvědavá… a hlavně, pokud se mi ještě zadaří dostat se na koncert… Doufám, že po tom, co jsem tu vyslovila za kritiku, mě na něm Joey neuškrtí strunou…

Tak, a teď Let my punishment begin, jdu zase na něčem pracovat…

Follow

Sdílet

2 reakcí v článku “Manowar – Lord of Steel”