Kousek Českého krasu

Nějak se mi to schází. Před týdnem Praha, dneska Beroun a Koněprusy, to bych se třeba někdy mohla dostat i někam na Moravu. Tak za rok, za dva, nebo za tři…

Na Garetha asi vlezl podzim a z věčného „na nic není čas a všechno je na hovno“ se najednou stalo „hurá, jedeme na výlet!“. Po cestě tedy všechno sklouzlo ke starému mrmlání a hučení, ale to už tak asi bejvá. Když chlap řídí.

Nicméně, plány jsme měli rozsáhlé a přitom na první pohled zrealizovatelné. Na pohled od stolu. Jasně. Haha…

Že byla po ránu mlha tak hustá, že by se dala nejen krájet, ale nejspíš i používat k broušení diamantů, to se dalo zkousnout. Stačila menší dávka sebezáchovného nadávání a brblání. Čekali jsme, že se to během dne zvedne. Tedy, spíš já jsem čekala, G., ozbrojen údaji všech možný meteorologů a počasověštců prostě mrmlal.

Ale když už jsem vyrazili, tak jsme jeli. Nic nezastaví výletulačnou vivismečku na čtyřech kolech! Leda kdyby nám upadl výfuk – což se sice nestalo, ale klidně se stát mohlo

Cesta k CHKO Český kras byla docela fajn (chtěla jsem napsat hladká, ale vzhledem ke stavu polňaček a lesních stezek, jimiž jsme se kodrcali ve snaze vyhnout se pátečnímu provozu, by to fakt nesedělo), přestože mlha ne a ne zmizet a držela se náš až k Brdům, kde jsme ji nechali za kopci. Vedli jsme s G. hlubokomyslné rozhovory na téma mlhy, jak je vlastně hezká a záhadná a jak je v ní hovno vidět. Ádě jsem kreslila na zamžené okýnko psa – nedala si říct, že to v těch drncákách nejde – který vypadal jako retardovaný krtek. Pohoda.

Vyjeli jsme z mlhy a z Brdských lesů. Kolem hory, kopce, barvy podzimu, sice ne úplně slunečno, ale normálně viditelno. Nádhera, krása, úžasný!

Začali jsme bloudit.

Plán zněl: zajet se podívat na Aksamitovu bránu, možná ještě stihneme obejít kousek kolem, pak zajedeme do Berouna na oběd a pro podrobnou mapu krasu a nakonec do Srbska a obejít kus stezky tam.

U lomu. A tohle, přátelé, jsou kameny.

Realita byla taková, že jsme se zasekli nad óbrdolem Čertovy schody, jak jsme posléze zjistili, kus od Koněpruských jeskyní, ale někde jinde, než kam jsme se chtěli dostat. Chvíli jsme tam zevlili, na parkovišti u jeskyní jsme využili toho, že se na nás vrhla Vládkyně Parkoviště toužící nás zkasírovat – vyrazili jsme z ní informace o tom, kudy k Havlíčkovu mlýnu, odkud jsme chtěli jít k té zatracené bráně, a jeli jsme.

Sice už bylo poledne a viví žaludek posílal stížnosti na svou prázdnotu, ale jak zaznělo ještě několikrát během výletu:  „Když už jsme tady, tak se tam sakra pudem mrknout!“. Opatrně jsem namítala, že bychom mohli zajet nejdřív na oběd a sehnat mapu, ale na má slova nebylo dáno. Nejdřív jsem z toho byla trochu uražená, ale nakonec… no, nepředbíhám.

Bez mapy a vedeni jen mlhavým tušením (mlha z Brd nás pomalu doháněla), vydali jsme se po cestě podél potoka, pod skaliska, směrem k lomu. A jak jsme mysleli, i k Axamitově bráně.

Ti dva.

Skála, skoro jako nad Konohou…

Cestou jsme potkali – na zahradě u mlýna dva psy, berňáka a vlčáka, byli hrozně hezcí a roztomilí, jak si spolu hráli. Brouka. Svah, z nějž jsem měla strašně tísnivý dojem, že se na nás sesype. Kdesi vysoko nad námi skály. Ale jakákoli cestička, která by mohla vést k našemu cíli, nikde… ani turistické značení. Což nás přimělo se otočit a vrátit se. S remcáním, tvorbou draka ze spadaného listí a nakonec i pozorováním nákladního vlaku, vezoucího z lomu asi patnáct vagonů.

Vlak rututák!

Gareth: Asi jsme měli nejdřív dojet do toho Berouna a pak sem jet s mapou. Tady je to totálně zmatený! Nic nenajdeme!

Já: A všichni tu zahyneme… JÁ JSEM TO ALE ŘÍKALA!

Když jsme se ale vydali do toho Berouna, tedy, jak jsem od začátku říkala, potkali jsme na druhé straně Havlíčkova mlýna paní s kanystry, jdoucí od pramene s vodou, a hlavně ceduli a šipku. Axamitova brána, 0,8 km.

Gareth zajásal, že je sice už půl jedný, ale že když už jsme tady

Lávka, varování a tak…

a tak dále, takže jsme přes rozblácené pole vyrazili směrem, kterým šipka ukazovala.

No, bylo to 0,8 km, ale doprčic vzdušnou čarou! Rozhodně na té cedulce nestálo nic o tom, že cesta vede víceméně spíš vertikálně, než horizontálně. Ani maličké varování pro osoby trpící závratěmi, případně se chystající vláčet do toho krpálu vlčata. Možná nás měla varovat už polorozpadlá lávka přes potok. Nevarovala. Takže jsme si zahráli na kamzíky, Gareth víceméně vynesl Áďu až nahoru (já ji táhla jen kousek, protože jsem měla co dělat sama se sebou, ještě že mám jinak řešený těžiště a závaží na hrudi mi zabraňují padat dozadu, žejo…). Ani se moc nezadejchal, zdálo se mi, zatímco vivíka obestíraly mrákoty a chvílemi měl chuť se zakousnout do nejbližšího stromu a dělat suchou větev.

Taky jsem vzpomínala na výlet se základkou, na němž jsme mimo jiné slaňovali do lomu Amerika. Podobný pocit typu tyvolejátadyumřu! jsem měla i teď. Ale nakonec to, stejně jako tenkrát, stálo za to.

I když jsem si popravdě nemyslela, že je to s mými závratěmi až tak špatné – na rozhlednách a podobně nemám problém, ale tam bývá zábradlí. Tady by mě asi zachytily stromy. Asi. Fuj…

Když jsme konečně dorazili k Axamitově bráně (nechávám za sebe mluvit fotky – na rajčeti, já jsem byla tak vyklepaná, že jsem toho moc nevnímala), Áďa s Garethem se okamžitě nahrnuli skrz a k jámě, která tam zbyla po původní jeskyni. Temná díra mezi kamením, vedoucí až někam do hlubin pekelných, nejspíš. A ti dva si tam vesele poskakujou.

Jáma pekel, žeroucí vlčata a Garethy!

Zahrála jsem si tedy scénku „matka hysterka“.

„Koukejte odtud vypadnout, mně je strachy špatně, tyvole, když tam spadnete, tak vás už nikdy nikdo nenajde!!!“

„Aspoň vidíš, jakej mám strach já, když Áďa chodí po schodech,“ děl Gareth. Ale potože mě tedy chápal, dítě z život ohrožující situace odnesl.

Áďu jsem čapla za pracku a nepouštěla, zatímco G. se vydal do výšin, nahoru na bránu.

„Kdybys padal, tak křič, ať tě tam pak nemusím chodit hledat!“

Nespadl, vrátil se a jak později zmínil, objevil schůdnější cestu od Koněpruských jeskyní. Sice asi dvakrát tak dlouhou, ale cokoli, jen ne to šplhání do vrchu. Nás teď čekalo šplhání z vrchu. Což bývá ještě strašlivější.

Uááá!

Áďa se zase nesla – Garethem, já bych se s vlčetem v náručí vážně zasekla a čekala na záchranný vrtulník. Potvora. Dívala se mu přes rameno a hrozně ji bavilo, když jsem tak za nimi poklusávala a poskakovala. Ještě že nezačala vykřikovat svoje oblíbený: „Míč! Míč!“.

Přežili jsme.

Ještě jsme se mrkli k prameni dole, já s Garethem jsme si i lokli – ono když člověk unikne smrti skutálením se ze skály, tak už ho nějaká hrozba tyfu, moru a cholery nerozhodí – a hladoví jako vlci jsme vyrazili na Beroun. A já jsem ještě přehodnotila svůj „já jsem to říkala“ postoj v téhle věci – najedenou by mě k Axamitově bráně nikdo nedostal!

 

Beroun je nejspíš projektován jako pomsta motoristům. Já se v tom tedy zase tak neorientuju, jsem jenom navigátor na hovno (čestný titul), ale i já jsem viděla, jak na náměstí čekají volná parkovací místečka, ale rozhodně ne na cizáky, protože ti nemají šanci na náměstí dobloudit (samé zákazy vjezdu, odbočení a já nevím čeho ještě), a jsou odsouzeni ke kroužení okolo, letmému zahlédnutí kýženého cíle a nakonec k zoufalému uchýlení se na jiné parkoviště, při čemž přejedou po přechodu a ohrozí hloučky školáčků kolem.

No nic. Po asi tak stotisícím vulgárním označení řitního otvoru jsme tedy zaparkovali a došli na náměstí pěšky. V infocentru jsme zakoupili mapu Českého krasu a hladoví a uondaní jsme se šli posadit do pizzerie.

Jenže hladoví a uondaní jsme nejspíš byli jen já a G.. Vlče na chvíli zaujala židlička, kterou dostalo od obsluhy a potom i sklenice s vodou – wow, stoluju v restauraci jako dospělá, to je něco… ale počkat, támhle mají za sklem nějaký ohniště, nebo co, to se musí prozkoumat!

Napijem seee, napijem seee!

A už to jelo. Sáhnout si na topení! Chvíli trsat u židle, ukolébat rodičovskou pozornost, a v nestřeženém okamžiku vyrazit na plac. Uf…

Naštěstí jí G. domluvil u obsluhy pastelky a omalovánky. A tak jsme po potlačení sklonů začít s pastelkami mlátit o stůl a lámat je chvíli spořádaně (a duhově!) vybarvovaly lva. Potom přišla pizza, tak jsme ji zmasakrovaly, vlče jedlo kraje a já jsem se cítila jako krkavčí matka, ale ona ty prostředky vážně nechtěla!

Když jsme se potom dovalili najedení k autu a vyrazili jsme hledat cestu z Berouna ven, Áďa skoro okamžitě usnula. Bylo něco po třetí hodině a s G. jsme se dohadovali, jestli má ještě smysl někam jezdit a chodit. Nechtěli jsme se vracet domů za tmy (což se ukázalo jako prozřetelné, protože to bychom ještě nejspíš kolem krasu kroužili doteď). Nakonec jsme zastavili na tomtéž místě opodál Koněpruských jeskyní, jako když jsme jeli sem.

Áďa se sice probudila, ale nebyla s ní moc řeč, nechtěla chodit sama, takže jsme se střídali v nošení. Vyrazili jsme ještě na stezku okolím Zlatého koně, ale došli jsme jen k zarostlému lomu, a když jsme objevili, že cesta od něj je ještě větší masakr než ta k Axamitově bráně, vzdali jsme to. Chvíli jsme se kochali okolními výhledy, barevným listím a šedými skalisky. Pak jsme vyrazili na cestu k domovu…

Té kopcovité krajiny jsem se nemohla nabažit. Nebe bylo sice stále pošmourné a tak výhled nebyl právě jako z katalogů, ale stejně. Ty huňaté lesy, hnědozlaté, nikde žádná smrková monokultura, unavující oči i mysl. Políčka ve stráních – na jedné pastvině jsme jak cestou tam, tak cestou zpátky viděli Býka, byl to vážně pan Býk, bílej, namakanej, s rohama, a vážil snad víc než my všichni i s autem – havrani, svorně s kánětem pojídající cosi krvavého… idyla. Ze začátku, když jsme ten úžasný kraj opouštěli, jsem si nemohla pomoci a cvakala jsem za jízdy z okýnka. Až do chvíle, než jsme začali bloudit.

Jedno špatné odbočení, jedna uzavírka kvůli práci na silnici. A byli jsme namydlení. Motali jsme se na okraji Českého krasu stejně dlouho, jako nám pak trval zbytek cesty domů, a všechny ty nadávky a kletby se pomalu ani nevešly do auta. Musely za námi vlát z pootevřených okýnek jako jedovatý fáborky.

Interní vtípek…

 

A tak, když jsme konečně dorazili do Kadova (cestou jsme ještě potkali opravdový Skuhrov, yaaay!), už se stmívalo. Jsme unavení a přitom zároveň i nabití energií a další takový výlet si budeme nejspíš moci dovolit až na přesrok, ale byla to paráda. Chvílemi děsivá, chvílemi nasrávací, ale přesto paráda.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A příště nás čeká menší výlet do Makova s Eliášem von Nanohou. Život dokáže být i krásný. :)

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Vitamíny a minerály pro zdraví a krásu