VIVIBLOG

…aneb další report a tentokrát ne moc veselý, i když jsem takovej expert na cezení fórků skrz zaťatý zuby… ale tohle nepůjde.

Asi bych se měla omluvit za tenhle výlev, jednak klukům, protože takový věci se mají  říkat osobně a jednak ubohým náhodným čtenářům… Ale potřebuju si to srovnat, a už dávno jsem zjistila, že písemně se vyjadřuju přesněji a líp, než „naživo“, ať jsem jakkoli velká držka.

Pro nezúčastněné nechci nějak moc rozmazávat, co se v kapele děje, my zainteresovaní víme (každej teda aspoň něco a svojí vlastní verzi, samozřejmě ), jenom ve zkratce se vyskytly zásadní problémy v komunikaci a mezilidskejch vztazích vůbec, a nějak to dneska na zkoušce vygradovalo (naštěstí už tedy za mé nepřítomnosti, ale ono to od začátku bylo celý tak nějak pokakaným navrch).

No, a pro mě vyvstalo vividilema.

Protože jedna z mých charakterových podivnostní, neřku-li vad, je to, že strašně nerada řeším s lidma nepříjemný věci. Vážně, kdyby byla v životě možnost nechat si místo každýho rozhovoru o rozchodu, výpovědi, reklamaci, nebo zpožděný platbě uříznout článek prstu, tak už dávno nemám čím datlovat.Někdy mi připadá, že jsem tak nekonfliktní, až je to už skoro slizká bezpáteřnost. Jediná výjimka je, jak by dodal Gareth, když jednám s lidma, co jsou mi blízcí, a na kterejch mi záleží. To dokážu bejt odporná jak čtyři prezidentští kandidáti dohromady.

Jenže s cizíma je to o něčem jiným. Ještě že málokdy narazím na hajzla (když už, tak to stojí za to, ale to je jinej příběh), protože metaforicky, než abych někoho upozornila, že mi stojí na noze a že je mi to nepříjemný, tak radši sama sebe přesvědčím, že dotyčnej je vlastně lehounkej, určitě to nedělá schválně a vlastně ani jinde stát nemůže.

Dobře, tak dost okecávání… Vypadá to, že budou muset proběhnout personální změny – kurňa, tak to napiš, jak to je – prostě budeme muset jednoho z nás odejít. Kdyby z toho aspoň nekoukala taková apokalypsa plná dštění vzteku a špíny a pomluv, jenže jak to tak vypadá, neexistuje způsob, jak se tomu vyhnout. A ani já se svojí měkkýšovitou povahou bych nezvládala zkoušky tak dusný a napjatý, jako byla ta dnešní.

Ale úplně mi trnou zuby, když si představím, jak si bude každej stát za svojí pravdou, vzduchem budou lítat výčitky, obviňování…

Fuj. Proč si občas lidi nemůžou říct „dobře, nelíbí se to nikomu z nás, ale vyřešíme to v klidu a míru“? Asi protože LIDI. A nakonec, s takovým přístupem bychom teď nemuseli vlastně řešit to, co řešíme.

Možná se pletu, dneska to bylo jenom hodně vyhrocený, špatná nálada, špatnej den na obou stranách, a nakonec se to srovná. Ale mám takový tušení, že ne. I já jsem se dneska cejtila, jako když si člověk oblíkne kousavý spodní prádlo a musí se na veřejnosti tvářit, že je všechno v pohodě.

Takže jen doufám, že všechno to nepříjemný proběhne s co nejmenším počtem civilních obětí a vůbec ztrát na citech, a CALLDEIRA to přežije ve zdraví. Protože nakonec přece jde hlavně o muziku, a ne o naše ega… je to tak?

Follow

Sdílet