VIVIBLOG

Tak to řekl malej medvěd tomu většímu.

„Copak to máte, pane? Tak neukážeteee?“

„Já jen tak jdu…“

No, a já taky jen tak jdu. Můžete se ale přidat, a třeba najdeme i toho zakopanýho pudla, nebo trpaslíka, nebo smysl tohohle příspěvku.

V poslední době jsem, až na pár buchňánkovin, nějak nepřidávala tyhle vivireporty, tak to trochu napravím. Ale nejdřív novinky o Ádě, pro všechny tety, strejdy, babičky a dědy, které to zajímá.

Buchňánek je čím dál tím míň buchňánkem, a čím dál tím víc samostatnou a samorostlou osobností.  Pořád má ráda zeleninu, kradení pupíku, louže a vůbec pobyt venku a cákání se ve vaně. Nemá ráda chození spát, když musí ven z vany, když musí domů z venku, když se nemůže ponořit do bahna a vůbec, když je jakkoli omezována v rozletu. Ale nedá se nic dělat, na čistě venkovní odchov, jak by si jej nejspíš představovala, je ještě přece jen moc zima.

Jinak objevuje nová a nová slova, obvykle taková, která ji nijak intenzivně neučíme – místo auta řekne jen občas „auva“, a to ještě, když má dobrou náladu. Ale ve chvíli, kdy se šoupala po zadku přes kuchyň, já jsem jí řekla „nejezdi tu po prdeli…“, tak začala nadšeně opakovat „pudeli, pudeli!“ a babička se samozřejmě musela přidat. Jo, a nejnovější „slovo“ je „keki“, jako knedlík.

A umí si utírat pusu, jíst lžičkou (a ještě líp umí ládovat jídlo do někoho jinýho),  předstírat, že se češe a zavírat mikrovlnku, když ji někdo náhodou nechá otevřenou. Hlavně se ale umí mazlit, hrát si , utíkat před rodičem, který je zrovna příliš chtivý vyměnit jí plenu, troubit na svůj i cizí nos, hledat venku kamínky a házet je třeba dovnitř kol nejbližšího auta a tak vůbec.

Jsem hrozně ráda, že ji mám, protože se s ní sama vracím do dětství, a uchovávám si svěží mysl (a hezké čerstvé kruhy pod očima).

CallDeira: nejspíš už to můžu napsat, když je to skoro čtrnáct dní stará záležitost – jsme bez basáka, ačkoli s novou zpěvačkou a houslistkou. Já usilovně makám, abych zvládla svoje party v už hotových písničkách, a Gareth ze sebe sype nové songy s kadencí AK47. Jsou to zajímavé časy, a jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat. Doufám, že už jen a jen k dobrýmu.

Kreslení a psaní: začala jsem pro Elizabeth kreslit portrét Joeyho DeMaia, ale kromě toho, že jsem zjistila, jak je to vlastně škaredej chlap – akorát to zakrývá tím megaobrovským charismatem, takže by člověk přehlídl, i kdyby měl dva nosy a jedno oko, prostě kromě tohoto zjištění, jsem akorát zničila papír, protože se mi to vůbec nepodařilo a už jsem z toho byla zoufalá. Každopádně jsem Joeyho odložila, a pracuju na obrázku pro Pavla k jedné úžasné písničce, pak se k panu DeMaiovi zase vrátím.

A psaní mi zabírá čím dál tím kapacity, ať myšlenkový, nebo časový. Jednoduše řečeno, pomalu z toho magořím, ale nemůžu přestat. Ještě s těmi opravami nejsem ani v polovině (i když se k ní blížím, neboj,  Garethe), a zanedbávám rodinu, hraní, spaní, sebe, všechno… Jenže dokud to nedodělám, tak stejně nebudu mít klid, takže moc neexistuje představa vzít si na tejden volno… nevydržela bych to, a byla bych nervózní jako těžkej kuřák, co se ocitl na pustým ostrově bez ohně.

No, každopádně, kdybyste měl ještě někdo chuť a náladu si počíst a pomoct mi nějakou konstruktivní kritikou, nebo jen názorem, budu mít velkou radost a půjde mi to hned líp od ruky.

A to je pro dnešek asi vše. Pro tento týden mám ještě v plánu nějakou buchňánkovinu, v pátek snad další díl bandzone výběru a o víkendu možná osmou kapitolu ÚzR.

***

A ještě taková vzpomínka…

Follow

Sdílet