Female Business

K tomuhle kraťasu musím napsat jedno: sice mě inspiroval skutečný zážitek (a k napsání vyhecovaly skutečné osoby, díky, holky, fakt… eh…), ale veškerá podobnost se skutečnými místy, osobami a organizacemi je jen čistě náhodná! :)

˙˙˙

Neměla jsem za sebou zrovna nejlepší rok svého života. Přišla jsem o práci a další se mi nedařilo najít. Mimo jiné i proto, že jsem měla doma dvě děti předškolního věku a příbuzenstvo, ochotné pomáhat, na druhém konci republiky. A nedávno jsem se rozvedla mužem, kterého jsem teď nenáviděla mnohem víc, než jsem ho kdy dokázala milovat.

Ani rozvod ho ale nemohl odradit od toho, aby se mi pokoušel diktovat, jak mám žít. V žádném případě jsem ho nechtěla odříznout od dětí, kdyby měl zájem s nimi trávit čas. Což moc neměl. Ale on si stále pokoušel dělat nároky na mě. A děkuji pěkně, šest let takového života mi bohatě stačilo…

 

Ten leták na nástěnce Úřadu práce jako by tam visel jen a jen pro mě.

ŽENA  SVOU VLASTNÍ PANÍ, hlásil nadpis. Přelétla jsem několik odstavců pod ním. Šlo o bezplatný kurz, pro ženy na mateřské, v předdůchodovém věku a nezaměstnané. Měl by frekventantkám pomoci využít svých schopností, postavit se na vlastní nohy a nejlépe rozjet vlastní podnikání.

Zdálo se mi to skoro až příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Dokonce slibovali i dětský koutek a pedagogicky vyškolený personál pro hlídání dětí.

Sice s nedůvěrou a pochybami, ale přece jen jsem si opsala číslo a ještě to odpoledne na něj zavolala.

O týden později jsem stála před domem, kde se měly kurzy konat.

 

Děti jsem napoprvé nechala v péči sousedky, ty dvě stovky, které si za hlídání brala, jsem ještě mohla obětovat. Chtěla jsem nejdřív zjistit, jestli je všechno vážně tak krásné, jak se zdálo být z popisů hlavní lektorky Anny, s níž jsem se bavila po telefonu.

Zdálo se, že se zklamání konat nebude. Centrum společnosti  Female Business se zdálo být poměrně malé, ale když jsem vešla dovnitř, jako bych se poprvé za posledních několik měsíců dokázala volně nadechnout.

Z ulice se vcházelo do malého obchodu a kavárny v jednom. Útulné prostředí, nelakované dřevo polic – v nabídce obchodu byly nejrůznější rukodělné výrobky, od šperků a bižuterie až po keramické svícny, hrnky, a sypané čaje v papírových či rákosových krabičkách. Podle cedulek šlo o produkty chráněných dílen, nebo přímo o výrobky žen spolupracujících s Female Business.

Vedlejší místnost, v níž stálo několik stolků s pohodlnými křesly, byla od obchůdku oddělena nízkou přepážkou z týkového dřeva. V rohu se nacházel dětský koutek, v němž si zrovna nějaké batole se zarputilým výrazem v obličeji stavělo z kostek věže, a  vedle u stolu nějaká mladá slečna pomáhala třem starším dětem, nejspíš se školními úkoly.

Ve vzduchu se vznášela lehká vůně kardamonu a hřebíčku, spolu s nezaměnitelným odérem čerstvě mleté kávy. A ještě něco dalšího… popsala bych to prostě jako ženskost.

Trochu cynicky mě napadlo, že kdyby sem vkročil chlap, upadly by mu koule.

Pomyslela jsem přitom na bývalého manžela. Měla jsem chuť se nahlas rozesmát. V tu chvíli jsem také pochopila, proč se cítím tak volně a dobře. Dosud jsem měla pořád pocit, že se Milan může kdykoli odkudkoli vynořit a začít mě deptat – byl to opodstatněný pocit, protože on to skutečně dělával, kdykoli mohl. Na dětském hřišti za domem, u školky, když jsem vyzvedávala děti, při nákupech.

Tady se zdála absurdní sama představa, že by se tu mohl ukázat.

Do začátku kurzu zbývala ještě čtvrthodina. Připojila jsem se k  ženám, které seděly u stolků, objednala jsem si kávu. Než jsem stačila začít uvažovat nad tím, jak se zapojit do hovoru, oslovila mě jedna z přítomných sama. A seznámení se i zapojení se do hovoru proběhlo se zvláštní lehkostí… možná proto, že jsem se nikdy nezúčastňovala čistě ženských akcí, dámských jízd, připadalo mi to až magické. Během necelých patnácti minut jsem získala dojem, že přítomné znám stejně dobře, jako členy vlastní rodiny.

 

Byla jsem stále dost skeptická, co se samotného obsahu kurzu týče. Ať už jsem si četla na webových stránkách cokoli, ať mi cokoli říkala paní Anna, s kterou jsem telefonovala, pořád jsem si představovala něco zoufale diletantského. Přece jen, jak by mohl být čistě ženský spolek opravdu dobrý ve věcech, jako je marketing, podnikání, reklama… Možná mi dokážou pomoci s tím, že mě příští půlrok nechá na pokoji Úřad práce. Kurzy mi zaplní volné pátky, odpočinu si od dětí. Poznám se s novými lidmi.

Ale že by mi skutečně dokázali pomoci najít své zaměření a rozjet podnikání…

Nevěřila jsem tomu.

Ještě když se objevila paní Anna, aby nás zavedla do zadní místnosti, kde stály ve třech řadách ergonomické kancelářské stoly s počítači, neočekávala jsem nic zvláštního. Jenom jsem si lektorku se zájmem prohlížela – protože jsem podle hlasu v telefonu očekávala rozevlátou duši přetékající z batikovaných šatů, co se nejpozději po dvaceti minutách řeči dostane k hledání své vnitřní ženy a smíření se s vlastní vaginou, nebo něco na ten způsob.

Před projektorem a promítacím plátnem ale stála mladá, vysoká blondýna, oblečená v tmavomodrém kostýmku, který nějakým způsobem dokázal vypadat pohodlně a dokonale upraveně zároveň. V jejím hlase sice zvonilo něco z okázalé mystičnosti new age, ale jen když se na to člověk soustředil. Já jsem to po chvíli vnímat přestala, raději jsem se zaměřila na to, co Anna říká.

Protože mě obsah jejích slov příjemně překvapil.

Nejsme tu proto, že bychom se musely za každou cenu stát podnikatelkami, vysvětlila nám, spíš můžeme s pomocí psychologických testů a konzultací s mentorkami, s nimiž se dáme dohromady, najít, v čem vynikáme. Ať už později půjde o zahájení vlastního podnikání, nebo jen o to, v jaké oblasti bychom se nejlépe uplatnily jako zaměstnankyně.

Mentorky, vysvětlila na dotaz jedné z mých kolegyň, jsou ženy, které buď kurzy absolvovaly a chtějí předávat své zkušenosti dál, nebo úspěšné podnikatelky, s nimiž Female Business navázal spolupráci.

Na chvíli jsem si dovolila zasnít se. Před očima mi rozkvétaly vize budoucnosti. Ne ošklivé, beznadějné a frustrující, jako tomu bylo v posledních několika letech. Ne. Najednou jsem věděla, že to dokážu, stejně jako všechny ostatní ženy tady. Všechny můžeme být dobré v tom, co nás naplňuje, rozvíjet svůj tvůrčí potenciál.

Veškeré překážky, které jsem na své cestě kdy viděla, se zdály zdolatelné. Byla jsem ráda, že tu jsem a že tuhle zkušenost sdílím s deseti stejně naladěnými ženami. Věděla jsem, že přítomnost mužského elementu by všechno pokazila…

 

Pravda je, že psychologické testy byly dost vyčerpávající. Měly jsme jich vyplnit několik, ale po prvních dvou jsme se dohodly, že si zasloužíme přestávku na kávu a trochu toho posilujícího poplkání.

Jako včely z úlu jsme se vyhrnuly z místnosti s počítači, obsadily jsme místa u stolků. Vůně kávy zesílila, i to omamné, nedefinovatelné cosi, díky čemu jsem se cítila tak dobře. Bavila jsem se s Ivetou, drobnou brunetkou – jak jsme zjistily, byly jsme téměř sousedky. Měla navíc dcerku zhruba ve věku mých dětí, takže jsme začaly domlouvat vzájemné hlídání a společné vodění prťat do školky. Právě jsme se od dětí dostaly k mužům a Iveta mi vyprávěla o manželovi, který tráví celé týdny na cestách s kamionem po Evropě, když jsem náhodou vzhlédla k oknu.

Zamrazilo mě, v tu chvíli jako by to příjemné hučení, v něž se slévaly hlasy žen, utichlo.

Venku na chodníku stál Milan, díval se přímo na mě a na tváři měl ten svůj hnusný ironický úšklebek.

 

Iveta si všimla, že se něco stalo, zmlkla uprostřed věty. Tázavě se na mě podívala.

„Promiň,“ vyhrkla jsem. „Budu muset… asi budu muset na chvíli ven.“

S hrůzou jsem pozorovala, jak se Milan venku vydává od okna ke dveřím do krámku. Jestli vejde dovnitř a udělá mi tady scénu… Jak bych před všemi těmi ženami vypadala? Rádoby sebevědomá budoucí podnikatelka, co se nechá terorizovat plešatějícím chlapíkem v džínách a… počkat… vážně, on přišel v tom hrozném opraném tričku Iron Maiden!

Vstala jsem od stolku tak prudce, že jsem málem rozlila kávu. Ruce se mi třásly, špatně se mi dýchalo. Když jsem ale vešla do krámu a vykročila jsem ke vchodu, kolem paže se mi sevřely prsty lektorky Anny. Zadržela mě.

„Nech ho vejít,“ zašeptala.

Tím dotekem, nebo možná svým hlasem jako by ze mě sňala kletbu. Všechna nervozita byla pryč. Znovu jsem se zhluboka nadechla vůně hřebíčku a kardamonu.

 

„Brejden,“ ucedil Milan na půl úst, když vešel. Odpovědí mu bylo ticho. Šum ženských hlasů, smích, cinkání lžiček v kávových hrncích, to vše zmlklo. Jen odkudsi, zdálo se mi, že se samotných zdí místnosti, vycházelo sotva slyšitelné bzučení. Když jsem šlehla pohledem přes přepážku k dětskému koutku, zjistila jsem, že batole spí, schoulené mezi plyšovými zvířaty, a dokonce i ti tři školáci mají hlavy položené na pažích a vsedě podřimují.

„Sis vyrazila na drb, jo,“ obrátil se Milan ke mně. „A děcka jako hlídá kdo? To je necháváš často takhle samotný, aby sis vorazila?“

„Prosím tě,“ začala jsem, „prosím tě, nech mě na pokoji, já-„

Anna zvedla ruku, zarazila mě. Usmála se na mého bývalého muže, jako by z něj přímo nesálala zášť a touha ubližovat, ničit.

„Jen tu s námi pobuďte, pane…?“ oslovila ho, a podřízený, téměř prosebný tón jejího hlasu mě udivil.

„Miller,“ představil se Milan. „Nechci pobejt. Jen jsem přišel kouknout, co dělá moje manželka, mezitím, co naše děcka hlídá ňáká flundra.“

„Bývalá manželka,“ dodala jsem potichu.

Zmocňovala se mě malátnost, jako bych se ocitala ve snu, v němž ztrácím vládu nad sebou samou. Ale nebylo to nepříjemné, spíš naopak. Když jsem se podívala na Annu vedle sebe, zdálo se mi, že září.

Právě si přizvedla kabelku, něco v ní hledala, aniž by se do ní dívala.

„Samozřejmě,“ říkala přitom a nespouštěla oči z Milana. „Já vás plně chápu. Na tohle vaše žena nemá právo, že…“

„No, helejte, jako tady nejde o právo, žejo, ale o ty děcka. Kdyby mi řekla, hele, Mílo, potřebuju si skočit za kámoškama na kafíčko, postarej se o děti, tak neřeknu ani prd. Ale ne, vona je vrazí nějaký cizí káče… Tak se jdu podívat, o co tady jde, žejo.“

„Tak se podívejte na tohle,“ řekla Anna. V rukou se jí objevilo cosi, co bych popsala jako křížence mezi pistolí a holicím strojkem. Neviděla jsem to dost dlouho, ani moc zřetelně, protože v následující sekundě to vystřelilo jakási závažíčka na stříbřitém vlákně, přímo doprostřed Milanovy hrudi.

Můj bývalý manžel se svalil k zemi jako špalek, ruce a nohy se mu pokroutily v křeči, z úst mu vycházely chraplavé výkřiky. Všimla jsem si, přes tu podivnou omámenost, v níž jsem se nacházela, jak mu džíny v rozkroku ztmavly. K  vůním krámku a kavárny se přidal štiplavý pach moči.

„Taser,“ řekla Anna, položila zmíněný předmět na stolek mezi keramické zvonky. „A nedívejte se tak, dámy, radši mi pojďte pomoct. Máme jen pár minut.“

 

Následující chvíle si vybavuji těžko a jako v mlze. V medové, sladké mlze, kdy mi vůbec nepřipadalo divné, že jsme spolu s ostatními účastnicemi kurzu Milana odtáhly do místnosti s počítači a spoutaly mu ruce a nohy napájecími kabely.

Ani to, že jsme pak podle Anniných instrukcí sestavili z kancelářských stolů a počítačů jakýsi improvizovaný oltář, který jsme ještě obložily LCD monitory, takže se celý černě, matně leskl. Když jsme na něj Milana vyzvedly, už sebou škubal a házel, cosi huhlal a vykřikoval, ale nebylo mu rozumět.

Jasně a zřetelně si však vybavuji, jak jsme se rozestavily kolem oltáře do kruhu – všechny jsme v tu chvíli tiše zpívaly nějakou melodii, každá jinou, a přesto v souladu. Pak Anna vytáhla zpoza lektorského pultíku stříbrnou čepel, zahnutou a trochu připomínající srp.

„Za každým úspěšným mužem prý stojí žena,“ řekla. „Možná ano. Ale jistě víme, že za mnoha úspěšnými ženami leží muž.“

Záblesk kovu, Milanův výkřik, který se změnil v křik, kvílení a bublavé vzlykání.

Mlaskavý zvuk, ne nepodobný tomu, jaký se ozývá při porcování vepřového – vím to, můj otec dělal řezníka.

Krev, stékající na monitory. Způsobem, popírajícím veškerou logiku, se vsakovala do jejich matné černě.

Dívala jsem se na to, co z Milana zbylo. Přitom jsem stále broukala tichou melodii, stejně jako ostatní. Věděla jsem, že bych měla být vyděšená, znechucená. Že bych měla s hysterickým křikem utéct na ulici a nejspíš se po tomhle zážitku už nikdy nevzpamatovat.

Ale někde hluboko uvnitř jsem cítila uspokojení. Užívala jsem si to.

Vím, že nakonec ještě proběhl úklid, už zase v té zlatavé mlze nevědomí. Nějaká domluva na příště, kdy budeme muset dovyplnit testy, které jsme dnes nestihly. Pak jsem se ocitla venku, nohy mě samy nesly směrem k domovu, a vedle mě cupitala Iveta.

 

Docela dlouho jsme vydržely mlčet. Až skoro před domem Iveta nadhodila: „Tyjo… tyjo… Víš… mám pocit, že se tam něco stalo, ale už přesně nevím, co vlastně. Není to divný?“

Musela jsem se zastavit. Ochutnala jsem mrazivý vzduch listopadového večera, tak čerstvý a dobrý. Představila jsem si svoje děti, s kterými si za chvíli dám večeři a pak si budeme číst pohádky – beze strachu z toho, že zazvoní telefon nebo zvonek u dveří a Milan dorazí na nečekanou kontrolu.

„To je v pořádku,“ řekla jsem Ivetě. „Možná si to žádná z nás nepamatuje.“

Ale já ano, dodala jsem v duchu, já ano!

„Každopádně,“ usmála jsem se na ni, „tenhle kurz bude vážně něco výjimečného.“

10 reakcí v článku “Female Business”

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Posilování a kulturistika, trénink i výživa