DIVOKÝ LOV

(Další vykopávka, taková náladovka, trochu černonáladovka, tedy… :) )

Ráno jel autobusem do školy, a poprvé to uslyšel. Šeptavou myšlenku, nezřetelnou, jako pára stoupající z lesů. Povzbuzující, jako šálek černé kávy.

„Běž! Dál! Běž!“

Rozhlédl se kolem. Nespatřil nic neobvyklého. Jen tváře znechucené časným ránem. Lidé se dívali do prázdna, napůl ještě spali. Nikdo se nikomu nechtěl podívat do očí, jakoby to znamenalo společenské faux pas. Děti se strkaly v uličce, nadávaly si a kreslily na okna sprosťárny. Těm bylo jedno, co si o nich kdo pomyslí. Tomášovi byly jejich rošťácké tváře sympatičtější než všechny ty studené ksichty dospělých.

„Něco se mi zdálo,“ usoudil nakonec, a přestal na to myslet. Nebylo proč, ta myšlenka se už ostatně neozvala.

Připomněl si to při tělocviku. Běhali pětistovku; na starém hřišti, kde se pod nohama běžících zdvihal dusivý prach. Tomáš nikdy nebyl dobrý běžec. Nejhorší také ne, ale chybělo mu k tomu méně, než ke stupni vítězů.

Dnes se tělocvik podobal očistci. Slunce pálilo a v hrdle vysychalo. Tomáš sotva vystačil s dechem. Vlekl se mezi posledními a těžce zdvíhal nohy. Všechno se mu zdálo podivně zpomalené, čas se táhl…

A ta myšlenka se ozvala zas. Trochu zřetelnější, jako by se probouzela spolu s jeho vědomím.

„Rychleji! Leť! Běž! Rychleji!“

Snad proto, že v tu chvíli nemyslel na nic jiného, ho myšlenka ovládla. Nebyla jasná, představovala jen pocit, že je lehký a rychlý. A zběsilou touhu po větru.

„Dál!!!“

Dostal se do čela, ani o tom nevěděl. Záleželo jen na jednom: nepřestat běžet.

„DÁL!!!“

Doběhl.

Najednou bylo všechno pryč, zůstal horký den, udiveně zírající učitel na trávníku vedle dráhy a dusot nohou spolužáků za Tomášovými zády. Zastavil. Tak prudce, že se málem natáhl. Lapal po dechu, celý vyčerpaný, všechno ho bolelo. Plíce snad ztratil někde po cestě. Nedokázal se ani nadechnout.

Zapotácel se a upadl. Podařilo se mu dopadnout tak, že se mohl hned posadit a nemusel si připadat tak trapně.

„Teda, takhle mi ještě pětistovku nikdo nezaběhl,“ slyšel volat učitele, jeho hlas zněl nadšeně, „nechtěl bys závodit za školu?“

Tomáš zavrtěl hlavou. Pod žebry ho bodal tisíc žhavých rampouchů. Každý nádech byl utrpením.

„Není ti něco?“ zeptal se učitel.

Tomáš se zvedl. Podíval se učiteli do měkkých hnědých očí, hledal poznání… nic nenašel, tělocvikář vypadal spíš rozpačitě, než vědoucně. Tomáš zavrtěl hlavou, ne, nic mu není.

Tělocvikář byl poslední, komu by chtěl o svých pocitech vyprávět.

Večer svítil měsíc. Tomášovi to připadalo, že někdo vykrojil kruhovou díru do oblohy; díru, kterou prosvítá světlo světa za vesmírem. Loudal se domů. Javory pouštěly listy a ty létaly v oranžovém světle pouličních lamp jako malí stromoví skřítkové. Ve vzduchu visela tesknota. Jakoby někdo zpíval a chyběla mu slova. Melodie, která se nedá zachytit.

Tomáš o svém zážitku dlouho nepřemýšlel. Stejně by to nešlo. Ten pocit…

Jeho chuť, jeho podoba se ztratila hned, jak skončil. Neměl žádnou ozvěnu.

Připomnělo mu to událost, kterou téměř zapomněl. Když byl ještě hodně malý, tak čtyřletý špunt, ztratil se na několik hodin v lese, kde byli s mámou na procházce. Stačilo, aby ho na pět minut pustila z očí. Nakonec ho našla půl kilometru od místa, kde zmizel. Nikdo to nedovedl vysvětlit, ani Tomáš sám ne. Ta událost také neměla ozvěnu.

Nelitoval toho. Nikdy. Některé věci je lepší zapomenout.

U večeře zatoužil jít ven. Kdyby to nepovažoval za šílené, přiznal by, že ho láká měsíc. To kulaté oko, okno do jiného vesmíru. Dostal chuť tančit se stíny nočních stromů, zase zažít ten pocit rozkoši z běhu, lehkost v nohou, sílu…

Řekl mámě, že se chce jít proběhnout. Podívala se na něj úkosem. Oči měla podezřívavé, ale tvář zůstala lhostejná. Povzdechla si. Už myslel, že řekne ne, zůstaň doma a dělej úkoly. Ale místo toho zvedla ovladač televize a pustila si zábavný pořad na Nově.

„No tak jdi,“ řekla, s tváří odvrácenou. Na obličeji jí tančily odlesky barev z obrazovky, vypadala jako spáč, jehož sny přerostly v mihotavé přízraky. „Neuškodí ti, když se večer občas proběhneš. Ale vrať se do devíti. Nejdýl.“

„Jo, mami,“ usmál se, ale bylo v tom asi tolik upřímnosti, co v pláči krokodýla.

Z nějakého důvodu k ní cítil nenávist, za to, že se víc nezajímá o jeho myšlenky, za to, že se nechala chytit do sítí televizního opojení. Za to, že ho nezadržela.

Vyšel na ulici. Pak, jako by sledoval neviditelnou stezku, se pustil ven z města. Nevěděl kam jde, nevěděl proč. Ale šel. Když opustil poslední ulici města a ocitl se na polní cestě, začaly se zase ozývat divné myšlenky. Tentokrát byly jasné, jako by je po obloze psalo měsíční světlo.

„Běž! Rychle! Štvi! Trhej!“

A proč vlastně ne? Najednou mu ty povely připadaly jako jediná věc v celém světě, která dává smysl.

„ANO! BĚŽ!!! ŠTVI!!! TRHEJ!!!“

Rozběhl se, tak rychle neběžel snad nikdy v životě. Jeho obzor se zmenšil, před očima plul pouze měsíc, zářící, jasný, obrovský.

„BĚŽ!!! ZABIJ!!!“

Ztratil pojem o čemkoli, dokonce ani ta slova už nebyla slovy, jen myšlenkou, pudem. Jeho lidské vědomí zatmělo a ztratilo se.

***

Jana šla vyvenčit psa. Chodila vždycky těsně při okraji lesa, někdy se bála, jindy ne. Ale do lesa nevešla. Ani pes tam nechodil.

Dneska svítil měsíc, veliký a kulatý. Podobal se slunci, jen byl trochu bledší. Světlo bylo skoro jako ve dne.

Benny pročichával svoji oblíbenou trasu, tady zvedl nožku, tam pečlivě čenichal a pátral v trávě. Jana se za ním vlekla, les jí naháněl strach.

To, že nedaleko odtud loni někdo znásilnil a zabil stejně starou holku, ji tolik neděsilo. Toho člověka přece chytli a pak, Jana se nebála lidí, úchylů a vrahů. Člověku se dá utéct. Děsila se spíš věcí, které člověk zapomene hned, jak je uvidí. Pokud má to štěstí a ony na něm nezanechají své otisky. Hořících běžců. Beztvarých hlasů. Mihotání, které nahání děs, strachu, který je hmotný a viditelný. Hrůzy, která člověka dokáže zardousit.

Nejraději by se vrátila hned, jak došla za zatáčku a ztratila z očí poslední dům. Jako by zhasla světla majáku a ona před sebou měla skalnaté pobřeží. Jenže Benny se ještě nevykadil a kdyby ho teď vzala domů, udělal by to na koberec. Nesnášela, když po něm musela uklízet a matka měla vždycky řeči, jako by ten koberec posrala Jana sama…

Netrpělivě zatočila vodítkem. Olízla si rty.

Najednou strnula. Zdálo se jí to, nebo v lese zapraskala větev? Jako by se někdo plížil těsně za hranicí stromů, tam, kam měsíční světlo nemůže…

Pro jistotu přeskočila strouhu a šla dál po silnici. Tak měla mezi sebou a lesem alespoň nějakou překážku, kdyby náhodou…

„Benny,“ zavolala.

Nikde psa neviděla. Kde zase je?

Otočila se a uviděla, že Benny stojí uprostřed silnice. Nastražené uši, srst na hřbetě zježenou. V hrdle mu klokotalo. Odhalil zuby. Hleděl k lesu, do místa, odkud se ozvalo zapraskání.

Janu nemohla najít dech. Krk jí sevřela nehmotná ruka hrůzy. Zasípala, hledala svůj hlas, aby mohla na Bennyho zavolat.

Benny ostře vyštěkl. Z lesa se znovu ozval šramot, tentokrát zřetelnější. Pes stáhl ocas mezi nohy. Roztřásl se. Nejistě pohlédl na Janu, pak do lesa, zakňučel a rozběhl se po silnici k městu. Do bezpečí.

„Benny,“ zavolala Jana znovu, „Bééénýýý!!!“

Marně, pes nezastavil. Praskání se blížilo. Daly se rozeznat kroky, prask, křup…

Jana přestala přemýšlet, děs smyl zábrany a ona se rozběhla, trochu klopýtavě na botách s podpatky, za Bennym. Pryč od toho šramocení.

Vlastní dech jí horce hvízdal v hrdle. Každý krok vnímala bolestivě. Nejhorší bylo, že za sebou slyšela lehké, nějakým způsobem nelidské kroky toho čehosi…

Dohánělo ji to. Riskovala ztrátu rychlosti, ohlédla se. Spatřila nezřetelný stín, do očí ji bodlo světlo měsíce.

„To je vlkodlak,“ napadlo ji a její myšlenky začaly nabírat hysterický spád, „dohání mě to, dohání mě to!!! Ono mě to dohání!!!“

Špatně našlápla a podvrkla si nohu. Věděla, že je to konec, věděla, že už tomu neuteče, ale zkoušela to, belhala se dál, oči vyvalené do noci…

Znovu zakopla, rozbila si koleno a lezla dál po čtyřech… ten stín měla za zády, zaúpěla jako zvíře a pak…

Ruka toho čehosi, co nakonec snad přece bylo člověk, v jejích vlasech. Křičela. Poslední, co viděla, byl měsíc, ne ten na nebi, ale jen světlo, zrcadlící se v jeho očích. V očích lovce.

***

Probral ho vysoký, kolísavý jek. Rval mu uši, pronikal do mozku a bodal… Náhle ztichl. A vzduch ztěžkl něčím nepoznaným.

Tomáš otevřel oči. Hlava ho bolela. Rozhlédl se. Stál uprostřed nějaké silnice, ani za nic by nebyl schopen říct, jak se sem dostal a…

Lekl se tak, že ustoupil o dva kroky, zaškobrtl. Před ním ležela nějaká holka, krk nepřirozeně vykroucený, obličej obrácený k hvězdnatému nebi, na něž už neviděla. Světlo měsíce a hvězd se jí odráželo od jemné pokožky, zrcadlilo se v sklených očích.

Musel se posadit. Na holku, která byla nade vši pochybnost mrtvá, se nedíval. Nepotřeboval vidět tu strnulou masku děsu, nepotřeboval vidět ztělesněnou smrtelnou úzkost.

Po chvíli se zvedl. Roztržitě přešel k prvnímu stromu lesa. Ulomil jehličnatou větévku, ulomil druhou… nepřítomně se na ně díval.

Co to dělá? Co to sakra dělá?

Nezahodil ty větvičky, jak chtěl, místo toho přešel k dívce. Už se ni mohl dívat. Najednou mu nevadila.

Promnul si volnou rukou čelo. Pak natáhl ruku a položil větévku do dívčiných pootevřených úst.

„Co dělám?“ blesklo mu hlavou.

Tu myšlenku přehlušilo jasné vědomí, že jedná správně.

Opatrně naklonil dívčinu hlavu. Při pohledu na rozervané hrdlo se trochu vyděsil, ale bylo to jen neurčité, mlhavé… jako by vzpomínal na dávno minulý, nepodstatný zážitek. Pak do rány položil druhou větévku.

Vstal. Cítil hluboké uspokojení. Kdyby se podíval na své ruce, viděl by krev, ale on to neudělal. Proč by měl? Všechno bylo v pořádku.

Ozval se silný, hluboký tón, nesl se pod nebem. Lovecký roh. A pak hlas, mocný a rozjařený.

„HEJ!!! HOLA!!! JDI!!! JEĎ!!! ŠTVI!!!“

Tomáš se pomalu otočil po zvuku. Zdálo se, že přichází zpoza kopce. Najednou mu připadal známý, známější než hlas matky. V tu chvíli si vzpomněl na svůj dávný zážitek. Tehdy přece přišel do cesty…

„HOLAAA!!! HEJAAA!!!“

Země se zachvěla dusotem kopyt. Štěkot psů se plazil těsně nad zemí, ržání zaplňovalo prostor nad ním a volání silného hlasu se odráželo od nebeské klenby.

Tomáš se usmál. Tohle znal…

Vzpomínal. Tehdy se s nimi setkal, tehdy přišel do cesty jejich kořisti a stal se…

„JEĎ!!! HEEEJ!!!“

Stal se jedním z nich.

Přes vrchol kopce se přehouply postavy. Vypadaly jako vytvořeny z kouře. Z šedého kouře nad dohasínajícím ohništěm. Honci, psi, koně. Blížili se k Tomášovi. Ten stál a vybavoval si, jak to bylo tehdy.

***

Máma ho vzala na procházku do lesa. Podzim, slunce mu svítilo do očí. Když je zavřel, tančily pod víčky rudé a černé stíny. Teplý vítr. Hučení ve větvích, ptačí křik.

Zastavili na travnaté mýtince, máma rozbalila svačinu. Tomáše zaujal velký lesklý brouk v mechu. Natáhl po něm ruku. Brouk bručel a potácel se dopředu. Tomáš na něj nedosáhl. Popolezl. V tu chvíli na brouka zapomněl. Upoutal ho list ležící asi tři metry od něj, červený a zlatý. Dolezl k němu a rozcupoval ho. Pěkně to praskalo. Kousek dál tančila po zemi zlatá prasátka, sluneční paprsky. Chtěl je chytit…

Takto se dostával dál a dál od matky. Nakonec zalezl za veliký keř. Ten keř zakryl celou oblohu. Tomáš zvážněl a zadumaně ho pozoroval. Keř se žloutnoucími lístky a velikými trny na pokroucených větvích. A pak… něco se k němu blížilo, rozmetalo to listí. Tomáš se ohlédl. Vlekl se k němu zajíc, táhl za sebou zadní tlapku. Oči vyvalené, černé korálky. Tichounce kničel. Tomáš se zasmál. Zajíc mu připomněl jeho plyšové hračky. Chtěl se s ním pomazlit, chtěl…

Zajíc ho uviděl, chtěl uhnout, ale poraněná tlapka ho zradila. Tomáš ho nějakým zázrakem chytil, ruka se mu zabořila do hnědého kožichu. Zajíc sebou škubl, chtěl hryznout, ale v tu chvíli Tomáš přestal být dítětem, a nejspíš přestal být i člověkem. Něco mu radilo, něco hlubokého a silného.

Popadl zajíce jednou rukou za uši, druhou za srst na zátylku. Trhl. Křuplo to, jako když člověk šlápne na šneka. Zajíc sebou škubl a znehybněl. Z čenichu mu začala vytékat krev. Tomáš se málem rozbrečel, protože nechápal, co se děje, co se…

Přijeli oni. Zprvu rozmazaní, pak zřetelnější, ale stále teteliví, jako horký vzduch. Bylo poledne. Oni byli hluční a rozjaření. Halasili a něco volali. Tomáš se smál a vztahoval k nim ruce. Pak ho jeden z nich vzal k sobě na koně a jeli, letěli skrz houštiny a přes skaliska.

Matka ho tehdy našla daleko od místa, kde se jí ztratil. Spal. Ona je nemohla slyšet, uvědomil si teď, nemohla je slyšet, protože pro ní nebyli. Protože ona s nimi nebyla spojena. Když zabil zajíce, jejich kořist, stal se jedním z nich. Stal se lovcem.

***

Už tu byli. Smečka psů Tomáše obklopila, štěkali, jazyky jim visely z tlam, byli rozdivočelí. Lovci se smáli strašnými a veselými hlasy. Tomáš viděl, že na jednom z koní nikdo nesedí. Věděl, že je to kůň přichystaný pro něj. Ale náhle se mu s nimi nechtělo odejít, chtěl zůstat!

Zasáhla ho touha po obyčejném světě. Rozhlédl se, zoufale. Měsíc stále svítil, tak silně, tak mocně, ale svět byl jiný. Studený, tvrdý. Bílý a černý, ostrý.

Bylo pozdě.

***

Někdy je slyším. Jejich křik, jak letí noční krajinou, nebo o polednách, když čas zkamení. Pak je to jejich čas, a honci hledají svou kořist. Možná i dalšího pro svůj kruh.

Co víc říci?

Oni své najdou.

 

 

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Posilování a kulturistika, trénink i výživa