VIVIBLOG

Jeden z textů, které vznikly na workshopu Míly Lince v Pražské městské knihovně.

Inka má potíže. Mnohem větší potíže než jen se zákonem, nebo se svým pasákem. Aspoň to tak vypadá. A nebo je všechno úplně jinak?

***

Půlrok trestných prací pro Parcha Entertainment utekl rychleji, než Inka předpokládala. A přitom ji rozsudek tak vyděsil. Zbytečně. Vlastně to bylo skoro fajn. Navázala zajímavé kontakty a svitla jí naděje na lepší život mimo město.

„Dojdeš tam i pěšky, zlato,“ jako by slyšela hlas Mámy Hélene. „Na východ, do Pierrerue. Tam najdeš můj podnik, Wild Lavender. Odkážeš se na mě a všechno bude v pohodě. Nebudeš dělat nic, co bys sama nechtěla. Prachy půl tobě, půl podniku. Za zázemí, ochranu a tak. A co ti daj kunčofti navíc, po tom nikomu nic není.“

Wild Lavender, zasnila se Inka a skoro ucítila vůni levandule. Potřásla ale hlavou a zahnala chuť snít. Ještě musela vyřešit jeden problém…

Vystoupily z výtahu do vstupní haly ParchaWorks. Skupina čerstvě propuštěných trestankyň. Všechny v jednoduchých overalech, jejich vlastní šaty a věci na ně čekaly v recykrabicích u pultíku před vchodem. Kde se převlečou a jestli vůbec, to bylo na nich. Oděvy z lehčené vlny byly od Parchy takovým dárkem na rozloučenou.

Inka nervózně vytrhávala nitky z roztřepeného rukávu. Overal jí byl velký. Měla drobnou postavu a teď, s krátce ostříhanými černými vlasy připomínala spíš karikaturu hladového sirotka než děvku. Snažila se uvidět prosklenými dveřmi ven, kde na propuštěné čekal hlouček lidí. Převážně pasáků. Některé z holek na ty své radostně mávaly, ale Inka se před Goldannym stáhla dozadu, až na konec fronty. To on ji vlastně dostal na trestné práce. Samotnou by ji nikdy nenapadlo lovit zákazníky v podnicích korporace. Rozhodně se mu nehodlala vrhnout do náruče.

Jenže neměla naději, že pasákovi proklouzne. I kdyby se jí to u vchodu podařilo, pokud vyběhne na ulici v tomhle ohozu, může přitom rovnou mávat nad hlavou transparentem se svým jménem.

Docházel jí čas. Už vyfasovala recykrabici se svými věcmi a nemohla tu jen tak postávat. Leda by se chtěla porvat s ochrankou Parchy a doufat, že si ji tu nechají další půlrok.

Na okamžik zavřela oči, zhluboka se nadechla a vyrazila ke dveřím.

Goldanny na ni čekal mezi prvními. Nevzal si s sebou žádného poskoka, což bylo pro Inku dobré. A sám vypadal ošuntěle a strhaně. Ještě lepší. Napadlo ji, že se za ten půlrok zmenšil, scvrkl. Nebo spíš ona sama povyrostla – nebylo jí ještě ani šestnáct, když ji zavřeli.

Nasadila široký úsměv a zamířila rovnou k pasákovi. Goldanny se zatvářil překvapeně. Inku si pamatoval jako drzého spratka, kterého musel neustále rovnat do latě. Nicméně roztáhl ruce a zablýskl zlatými zuby v úsměvu, který považoval za neodolatelný.  Dívka mu vrazila do náruče recykrabici. Muž ji instinktivně chytl. A Inka do něj strčila tak razantně, že se posadil na zadek. Pak se rozběhla k rušné ulici. Neposlouchala posměšné poznámky lidí okolo, ani pasákův křik. Neohlížela se.

Do vagónu projíždějícího elektrovláčku doslova vpadla. Obličejem k zašedlé podlaze. No co. Ať už tohle recyklino zažilo cokoli, pořád lepší, než těla některých zákazníků, s nimiž se Inka seznámila ještě důvěrněji. A dokud se bude držet při zemi, neuvidí ji Goldanny oknem vláčku. Při troše štěstí nebude mít tušení, kam se poděla.

Přesto se začala opatrně zvedat. Znepokojovala ji absence jakékoli reakce od cestujících. Viděla, že je jich ve voze dost, viděla spoustu nohou. A podle nemoderních střevíců a hnědých punčoch na tenkých lýtkách odhadovala, že je to nějaká dětská vyhlídková jízda z venkova.

Paráda. Tenhle vláček by ji mohl zavézt až za město, pokud –

Strnula. Konečně vzhlédla a nehybné pohledy mnoha párů lesklých, černých očí ji zase přimáčkly k podlaze.

Hybridi, blesklo jí hlavou, zatímco si ji polohmyzí bytosti mlčky prohlížely.

Možná má štěstí, že nenarazila na lidské cestující… ale Inku svíral strach a odpor. Automatická reakce na něco tolik cizího.

Přitom hybridi měli z velké části lidské geny. Jejich těla byla křehká a útlá, ano, ze zad jim vyrůstala šedohnědá, lehounká křídla, k létání nejspíš nepoužitelná. V obličejích se jim znepokojivým způsobem snoubila těkavá, hmyzí podstata s lidskými rysy. Ale šlo o humanoidy.

Inka zběžně znala jejich historii. Před dvěma stoletími byli vyšlechtěni pro účely vědecké i praktické, široká škála zrůdiček. Léta představovali spotřební zboží. Ukázalo se ale, že nejsou tak úžasní, jak si jejich tvůrci mysleli. Jako investice se těžce nevypláceli.

Koncem minulého století to s nimi bylo nahnuté. Inka si pamatovala na jednoho kunčofta, profesora bioinženýrství, který byl hybridí revolucí posedlý – nedokázala by říct, jestli jí bylo nepříjemnější, když s ní souložil, nebo když jí mektavým, vysokým hlasem přednášel. V každém případě, zapamatovala si, že hybridi nakonec získali „lidská práva“ současně s právem na pobyt v rezervacích pro ně vyhrazených.

Odtud čas od času přijížděli do měst na exkurze. Muselo jít už o kolikátou generaci, která vyrůstala relativně svobodně a v bezpečí, ale hybridi si rádi připomínali své kořeny.

Inka uvažovala, na jaký druh teď narazila. Jestli jí mohou být nebezpeční, nebo naopak nápomocní.

„Ehm, nazdar,“ začala. Tiché, nečitelné obličeje okolo ji děsily. „Omlouvám se, že jsem sem tak vlítla, lidičky, já bych… jen bych potřebovala hodit za město.“¨

„My jsme si za cestu zaplatili,“ skřípl jeden z hybridů nepříjemným, i když dobře srozumitelným hlasem. „Nemůžete se s námi vézt zadarmo, slečno. Jakýkoli máte problém.“

„Já nemám problém, fakt ne,“ vyhrkla Inka navykle. V trestu byla otázka „máš problém?“ zavedenou výzvou ke rvačce.

„Budeme muset trvat na tom, abyste si vystoupila,“ vrzal hmyzák. Ostatní stále tiše zírali a dívce začínalo připadat, že jaksi hladově. Otřásla se. Ale nehodlala se vzdát.

„Jenom za město,“ opakovala. Vyhrabala se na nohy, pohledem z okna se ujistila, že se ocitli z dohledu Parchy. „Prosim! Snad to nějak pude udělat, zlato…“

Na hybrida její pokus o koketní pózu nepůsobil. Přesto se zdálo, že ho dívka zaujala, jenom ne tak, jak měla v úmyslu. Zacvakal kusadly, nebo čímkoli, co se v jeho tváři skrývalo pod převisy šedavé kůže.

„Možná,“ řekl.

„Určitě,“ ozval se další hmyzák. „Dětem přijde svačina k duhu.“

Teprve když tím směrem několik hybridů obrátilo hlavy, všimla si Inka zámotků v rohu vagonu. Něco se v nich mlelo a vydávalo to mlaskavé zvuky.

Zamrazilo ji, na okamžik zapoměla dýchat. Hybrid, který s ní mluvil jako první, ji chytl za paži. Měl tenké, tvrdé prsty, cítila, jak ji přes látku overalu škrábou. Ostatní hmyzoidé vstávali a shlukovali se kolem. Únik byl nemožný.

Inka nabrala vzduch do plic a začala ječet.

***

Kam oko dohlédlo, rozkládaly se lány kvetoucí levandule. Záplava fialové v poledním slunci skoro bodala do očí. Koleje elektrovláčku, který dávno zmizel za obzorem, se ztrácely mezi květinami.

Inka uprostřed té voňavé nádhery stála nehnutě už pěkných pár minut. Stále ještě se pokoušela si všechno srovnat v hlavě. Mělo by jí stačit, když přejde pole, do večera by snad mohla být ve Wild Lavender. Nejdřív se ale musela vzpamatovat.

Teprve když si prve ve vláčku šeredné larvy se zárodky lidských končetin začaly pochutnávat na jejím overalu, Inka pochopila. Šlo jen o molidi. Měla štěstí, že nenatrefila na hybridy, kteří by hladověli po mase…

I když jako jízdné jí overal stačil jen sem, doprostřed polí. Molidé ji vyhodili hned, jak larvy dožraly. A navíc úplně nahatou.

No co, pomyslela si, v podniku Mámy Hélen snad nikoho nepohorším. Prohrábla si rukou vlasy a volným krokem se vydala k východu. A navíc budu nádherně vonět, než tam dojdu.

Follow

Sdílet

1 reakce v článku “Divoká levandule”