VIVIBLOG

Ták, a úplně nejdřív zase odpovědi na otázky, který ještě nezazněly:

1. Ano, vím, že lidé vynalezli boty právě proto, aby nemuseli chodit bosi. A taky vynalezli auta, aby nemuseli chodit pěšky, a zbraně hromadného ničení, aby se nemuseli patlat s vlastnorůčo vražděníčkem, žejo. (Aha, podařilo se mi přirovnat boty k atomovce, bezvadný… ale tak jsem to nemyslela. )

2. Jo, a kdybych žila ve městě, tak si tu takhle nelebedím. Nechávat si hezky mezi prsty čvachtat bahýnko a občas šlápnout na kámen je něco sakra jinýho, než si to pleskat po zaflusaným chodníku, vyhýbat se produktům psího trávicího ústrojí a jako bonus si ve chvíli nepozornosti dupnout na nějakej ten střep.

3. Ne, kdybych musela, kdyby to byla nutnost (není na boty, případně není ani na jídlo, takže jsme si je uvařili k večeři s bahenní omáčkou), tak bych to pravděpodobně nijak neopěvovala, a spíš bych si někde v koutku tiše žehrala na krutý osud…

Spokojeni? Fajn. Takže už ty samotné viviplky:

Tak nějak jsem letos začala chodit na bosý procházky, a mám nutkavou potřebu o tom něco málo napsat.

Nevzniklo to z hecu, ani z touhy bejt zvláštní, i když na mě strejci od traktorů a babči ze zahrádek občas koukají, jako by mi vyrostla druhá hlava. Ani se nějak programově nesnažím přiblížit Matce Přírodě A Vnitřní Bohyni A Být Spirituálně Obohacená. Prostě jsem si během jedné procházky, to bylo ještě docela chladno, vzpomněla, jaký to bylo, když jsem coby vivimrně lítala bez bot.
Takže jsem svoje křusky pověsila na kočár, a vykročila bosýma nohama vstříc novým obzorům.

Dobře, ze začátku to nebylo nic moc.
Přiznám se, že jsem měla vítr z lesních mravenců, takovejch těch extrasize potvor, co je jich letos víc, než loni, a to znamená fakt hodně. Nekecám, mám před nima respekt od tý doby, co jsem se asi v deseti letech na tůře po Šumavě sehnula do trávy pro jahodu, kterou si už nárokoval jeden z těch bastardů, a když se mi zakousl do takový tý kůže mezi prsty, utíkala jsem pak málem až na Boubín, protože jsem se strašně moc lekla, i když to skoro nebolelo, spíš mě jen tak stisknul, než kousl.
No, ale zpět. Zkrátka a dobře, na tyhle mravenčí strašné lesů pány jsem si dávala majzla. Pokoušela jsem se na ně nešlapat, oni šli většinou stejně z cesty kočárku, takže jsme tak nějak koexistovali.
Pak tu byly šutry. Horší než kamenná drť, kterou se zasypávají ďoury v polňačkách, když dosáhnout určitých rozměrů (což je zhruba ve chvíli, kdy by v nich mohl zemidělcům zmizet traktor, čemuž pochopitelně chtějí zabránit), jsou malinkatý kamínky, co zbývají z posypu na silnicích. Přes velký šutry nějak přehopkám. Ale ve chvíli, kdy si to ťapu po hladký cestě, a najednou na mě zákeřně (zácestně) zaútočí kousek štěrku… brrr!
Nástrahy v podobě šišek, klacíků, ostružinovejch šlahounů (už chápu, jak mohli lidé vymyslet ostnatej drát) a toho, že do trávy člověk prostě nevidí, ani nezmiňuji.

Trvalo to několik procházek a nachodila jsem dost kilometrů, než si to konečně všechno sedlo – nebo se to spíš rozešlo, že ano. Teď už zahazuji obuv, jakmile se ocitnu z dohledu smečky. Její členové by mohli definitivně usoudit, že jsem padlá. Myslím na hlavu. Chodím s malou ven v dešti, nechávám ji skákat do louží… kdyby se dozvěděli, že se v těch loužích ráchám taky, a navíc s požitkem, asi bych přišla i o chatrné zbytky reputace zodpovědné matky. Tak radši neprovokuju.

Každopádně, dneska to byla slast. Poprvý jsem mohla koukat i jinam, než na cestu před sebou. Moje nohy se nějak naučily číst terén, nebo co, prostě najednou se mi šlo hladce i po kamenitý cestě, trávou, kudykoli. Není to o tom, jak jsem si dlouho, že člověku ztvrdne kůže na chodidlech – tedy, zčásti asi taky, kdybych musela fakt celej den lítat bosá po lese a po poli a já nevím kudy ještě, nic jinýho by nezbylo. Ale u tohohle rekreačního bosoťapu po lukách a hájích to asi bude v něčem jiném. Musí to být nějaký smysl, o který člověk přijde, když se od malička spoléhá, že mu packy ochrání bota. A já jsem pomalu znovu získala aspoň část toho reflexu, nebo citu…

Jako bych teď vnímala krajinu, kterou jdu, ještě jedním dalším smyslem. Očima, samozřejmě. Ušima. Dneska hodně čichem, všude těžká vůně bezů, z dálky taková ta svěžest deště, který k mý lítosti nepřišel… A najednou i nohama. Připadala jsem si jako malý dítě, který teprve objevuje svět, a bylo to nádherný. Fakt.

Já vím, že zním jako klasickej měšťák, kterej přišel prožívat „takovou tu přírodu, vole, víš“. Jenže se o ty dojmy prostě musím podělit, i když je nikomu nevnucuju, neříkám, abyste to taky zkusili, že jsem díky tomu nějak bohatší nebo lepší než vy.

I kdybych měla nutkání psát v takovým duchu, asi bych to stejně neudělala, protože bych se cejtila jako pokrytec. Dneska mě totiž, ač jsem se kasala sebevíc, jak to mám zmáklý, zahnali na zbabělý ústup mravenci.
Měli nějakej špatnej den, či co. Možná probíhalo celomravenčí stěhování, podle davů, které proudily po cestách, přes cesty a všude kolem. Nebo prostě byli, stejně jako já, nasraní na to úmorný vedro a na bouřku, která nepřišla. Každopádně, ačkoli mě doposud nechávali na pokoji, dneska spustili masivní defenzivu proti mým tlapám.
Sice nekousali, jako že by kousali. Ono to ani tak nebolí, hryznutí jejich malinkejch rezavejch bratranců je tisíckrát horší, tohle jsou každým coulem gentlemravenci, a spíš jen tak upozorňují… Ale stejně, když jsem sklepala asi desátého (Áďa moje křepčení kvitovala pobaveným smíchem, jenže mě sice bylo do skoku, ale do smíchu ne), začala se mi vracet moje fobie z dětství. Takže jsem boty nenazula – taky proto, že bych musela chvíli stát na místě, a to by se mravencům už vůbec nezamlouvalo – ale napálila jsem to zpátky ke vsi, jak nejrychleji jsem mohla.

Sakra, ale stejně zejtra půjdu zase… už jenom pro ten pocit, když po cestě přes rozpálenej písek dojdete do stínu stromů, a ochladí vás tmavá lesní půda. Nebo kvůli ťapání v loužích. V okolí vím o třech místech, kde vyvěrá voda přímo na cestu, slabě, ale přece, studená, čistá voda . Jemné bahýnko mezi prsty, a pak třeba tráva, teplá sluncem… jojo, jsem bosorka. Ale žeru to…

***

Poznámka na okraj: nechcete někdo zajet, že bychom uspořádali bosou obchůzku po okolí, Viklan, čertovy náramky, obětní kámen, kamenná Bába… co?

Follow

Sdílet

1 reakce v článku “Chodí Vivík okolo… a nemá boty!”