Čekárna
Tentokrát na mě skočila inspirace od tety Marcely. Neznám krumlovské ordinace, vlastně moc ani Krumlov samotný, ale tohle by se dalo zasadit kamkoli. Asi… Podivné zážitky v čekárně, podivné trochu jinak, než je obvyklé.
***
Do háje s tím vším, myslela si Magda, zatímco se pokoušela udržet soustředění na dost dlouho, aby stačila vygooglovat nejbližší ordinaci praktického lékaře. S takřka čtyřicítkou horečkou, tepající bolestí hlavy a pocitem, že jí každým okamžikem explodují krční mandle, to nebylo nic jednoduchého. Do háje, do háje, neměla jsem sem vůbec jezdit!
Původně mělo jít o krátkou návštěvu u nemocné maminky, ale celé se to protáhlo a nakonec se máma dokonale uzdravila, zatímco Magda stonat začala. A svou osvědčenou doktorku měla na druhém konci republiky.
Máti jí sice doporučovala svého lékaře, ale Magda si na něj ještě pamatovala z dob, kdy tu bydlela. A aby ji k němu někdo dostal, musela by být v bezvědomí. Úlisné, slizké vystupování, dvojsmyslné poznámky, neustále vlhké rty… brr!
Konečně našla ordinaci jen o dvě ulice dál. Nějaká MUDr. Darja Ungeheuerová, spec.. Magda sice sotva dokázala přečíst jméno, ale ordinační hodiny byly právě nyní a koneckonců, předepsat antibiotika a klid na lůžku lékařka může i bez toho, aby ji Magda musela oslovovat příjmením.
„Já ti nevím, Magdičko, nechceš přece jen k tomu panu Lavičkovi?“ vrtěla máti hlavou, když se Magda v předsíni soukala do kabátu.
Sakra, vezměte se s Lavičkou za ruce a odtančete někam do háje, chtěla říct Magda, ale nakonec jen zamumlala: „Díky, mami, ale tohle je blíž.“
„No, já ti nevím. Hlavně si vezmi ještě čepici, fouká tam vítr… Hrozný, tohle počasí, teprve říjen, a už taková ledárna, no… já nevím…“
„Jo, beru si čepici, mami.“
„A kdyby tam bylo moc plno, v čekárně, tak se na to vykašli a jdi za panem doktorem Lavičkou, ten si tě pamatuje, ten tě vezme přednostně!“
„Jasně, mami, díky,“ Magdě se podařilo vyloudit něco jako úsměv, krátce mámu líbla do šedých vlasů za uchem a vyrazila ze dveří. Nohy se jí pletly, ale dávala si dobrý pozor, aby se nezapotácela, dokud nesejde schodiště a nezmizí mámě z dohledu. „Měj se!“
„A neběhej! Jseš nemocná!“
Díky za připomenutí, blesklo Magdě hlavou. Ještě že tě mám, mami.
Ordinace doktorky Ungeheuerové sídlila v zašlém činžáku, nedaleko základní školy. V parku za domem se nyní, krátce po poledni, ozývaly dětské hlasy, slévající se Magdě v jediný, mírně otravný zvuk. Když vešla do domu, skoro jej však přestala slyšet. Podle cedule pod schody se vydrápala do prvního patra, nejdřív jen prosklenými dveřmi nahlédla do čekárny. Zařízení snad stejně staré, jako dům sám, scházely obligátní časopisy a letáky, místo toho rohu u okna stála komoda plná knih. Naproti ní tiše skomíral fíkus.
Na lavici vedle dveří do ordinace seděli vedle sebe tři pánové, tak kolem šedesáti let, tři princové, na které jejich pohádka dávno zapomněla. Naproti u stolku si žena ve středním věku četla knihu. Kostěné brýle, kostýmek a tak trochu strnulé držení těla z ní dělalo téměř karikaturu knihovnice. Nejblíž u dveří do ordinace pak postávala další žena, tentokrát o hodně starší, mohutná, s náznakem knírku pod nosem a pichlavým pohledem.
Magda na okamžik zavřela oči. V uších jí hučelo, celé tělo ji bolelo, jako by neušla sotva pár stovek metrů, ale vyšplhala na Sněžku.
Kašlu na to, pomyslela si vzdorovitě. K Lavičkovi nepůjdu.
Obrnila se proti nepřátelským pohledům těch uvnitř, otevřela dveře, zahuhlala pozdrav a dopotácela se k volné židli. Ani se nesnažila svlékat si kabát, jednak jediný věšák, který v čekárně byl, už zcela zaplnily svršky přítomných, a jednak se do ní právě dala zimnice. Přitom celou cestu chladným listopadovým dnem měla pocit, že zevnitř hoří.
Choulila se do sebe, snažila se nejektat nahlas zuby. Jen napůl vnímala, že se jí obrýlená žena na cosi ptá, na nějaké doporučení, nebo co…
„Nevím,“ řekla. „Pardon, není mi dobře.“
Žena vtáhla spodní ret mezi zuby, nespokojeně zavrtěla hlavou a mlaskla, ale pak se sklonila zpátky k rozečtené knize. Tři vetší princové na lavici naproti se dosyta vynadívali a pokračovali v rozhovoru o rybách, nehorázných cenách a dopravě. Každý měl, zdálo se, na starost jedno z témat. Magda netušila, jestli jí útržky jejich vět připadají absurdní a zmatené kvůli horečce, nebo takové skutečně jsou, ale vlastně na tom nezáleželo. Propadala se do polospánku, v němž čekala, kdy se otevřou dveře ordinace, aby se mohla ohlásit u sestry – z nějakého důvodu si představovala, že do čekárny vpluje ryba v sesterském, s vypoulenýma očima a vlajícími ploutvemi.
Právě když řešila, jak té rybě, proboha, vysvětlí, co potřebuje, skutečně se otevřely dveře. Jenže ty zvenku. Do čekárny vbelhala drobounká stařenka, opírala se o berli pokroucenou skoro stejně jako její záda. Sípala, chvílemi s ní otřásal kašel – tlumený, jako by bouřil uvnitř těla a ven vycházel jen zlomek jeho strašné síly.
No, tak přece je na tom někdo ještě hůř, než já, napadlo Magdu. Aniž by nad tím přemýšlela, vstala ze židle a ukázala stařence, že si může sednout. Odpovědí jí bylo zachroptění, v němž se možná dala tušit vděčnost. Stará paní se usadila na židli, opřela se o svou hůl a pokračovala v třesení se a kašlání.
Magda se opřela o zeď. Zimnice ji přešla, znovu se do ní začalo dávat horko, ale také jí to jasněji myslelo. Dívala se, jak se tři dědci – žádní princové, to tedy ne! – nenápadně posunuli blíž ke dveřím ordinace, hlídali přitom novou příchozí, jako by jim měla každou chvíli ukrást portmonky. Kníratá ženská u dveří přešlápla, natočila se do místnosti čelem, připravena bránit svou pozici.
Obrýlená zvedla opět hlavu od knížky. Zaměřila novou stařenku, přes horní obroučku brýlí obhlédla situaci.
„Mohli bychom paní pustit, ne?“ řekla. „Asi jí opravdu není dobře.“
Osazenstvo čekárny ohluchlo. Kníratá zápasnice se o krok posunula, teď stála tak, že kdyby někdo otevřel dveře do ordinace, zakryla by mu výhled. Dědci na lavici začali připomínat tři moudré opice: krajní zavřel oči a předstíral náhlý spánek, prostřední si zajel ukazovákem do ucha a začal v něm zuřivě dloubat, aby zdůraznil, že neslyší, poslední si zakryl ústa hřbetem ruky a cosi mumlal a pochrchlával.
„To se mi snad zdá,“ zašeptala Magda. Stařenka vedle ní sebou škubala, jako by byla v posledním tažení.
„Dyž je jí tak zle, má si zavolat sanitu!“ štěkla ode dveří kníratá herdekbaba. „To by moh říct každej. Že jo.“
„Jsme přece lidi, sakra,“ řekla Magda.
Tentokrát se na ni upřely pohledy všech přítomných, s výjimkou skomírající stařeny. Připadalo jí, že se na ni dívají, jako by řekla něco neslušného.
Zatracená horečka, pomyslela si, teď ještě paranoia k tomu…
„No, je pravda, že paní měla přijít dřív,“ ozvala se znovu knihovnice, a pak se k Magdině údivu znovu sklonila ke knize. „A nestůjte u ní tak blízko,“ dodala ještě, jen tak mimochodem.
„Prosím?“
„Jo, má pravdu,“ přikývl prostřední dědek. „Kdoví, kdy blafne.“
Magda se opřela zády o stěnu. Dělaly se jí mžitky před očima a nechápala už vůbec nic. Nejspíš skutečně blouznila, ovšem její horečnaté vize se mísily s realitou. Měla by být opatrná, nemůže vědět, co doopravdy slyší, a co si jen představuje. Jenže snažit se to rozlišit bylo momentálně nad její síly.
„Paní Viseliová,“ ozval se znovu hlas obrýlené čtenářky. Podle toho, jak sebou kníratá baba u dveří trhla, obracela se na ni. „Buďte tak hodná a zaklepejte na sestru. Ta stará paní je na tom vážně zle.“
A skutečně, stařenka se třásla jako v záchvatu, hůl jí vyklouzla z rukou a skutálela se doprostřed čekárny. Ten hrozný kašel zesílil, rval se ven, jako srstnaté, dravé zvíře. Magda jej téměř viděla, temnou siluetu, která každou chvíli roztrhá stařenku na cucky a ovládne čekárnu.
„Tak to ani náhodou,“ zamračila se přesto kníratá. „Beztak to jen simuluje! My tu čekáme už vod rána.“
„Jo, má pravdu,“ zopakoval jeden z dědků, tentokrát krajní. Sám zachrchlal, jako by chtěl ukázat, že i s ním je to vážné. „Vod rána. Se tam paní doktorka patlá půl dne s nějakým chromajzlem nebo co.“
„Ale prdlajz,“ vložil se do toho ten, co dosud mlčel. „Je to ten uřvanej blbec z Náchoda. Zase má něco s-„
S čím má co uřvanej blbec z Náchoda se Magda nedozvěděla. Kníratá bába totiž mluvčího přerušila hlasem, který by se hodil na vojenské cvičiště. A řvala na ni, na Magdu.
„Děte okamžitě vod ní,“ hulákala, a ukazovala na třesoucí se stařenku. „Ale hned!“
Magda zahlédla, že čtenářka vstala od stolku a vmáčkla se do rohu mezi knihovnu a fíkus. S vypoulenýma očima za tlustými skly brýlí na Magdu kývala, mávala ruku, ano, jděte, jděte!
Zatímco se jí v bolavé hlavě stále omílala otázka, co z toho všeho je reálné, Magda poslechla. Odtáhla se do rohu naproti a než stačila vyslovit „absurdní“, paní Viseliová posunula své mohutné tělo mezi ní a stařenku.
Magda tak pouze stačila zahlédnout, jak stará paní pozvedla hlavu, tvář jí zářila jako stowattová žárovka, až to oslepovalo. Na okamžik se ve světle ještě mnohem silnějším utopila celá čekárna. Ozval se drásavý zvuk, ani ne jako výbuch, spíš lupnutí, zapraskání a syčení, jen hrozně nahlas. Vzduch v místnosti se doslova rozžhavil.
Tohle nemůže být horečkou, tohle už ne, blesklo Magdě hlavou, a pak na okamžik v jakési obranné reakci vypnula vnímání okolního světa. Když znovu otevřela oči, v čekárně zase vládlo polosvětlo, jak se žárovka ve skleněném krytu na stropě marně snažila bojovat s šerem zamračeného dne. A bylo ticho, že Magda slyšela vlastní, trochu chraplavý dech.
V příštím okamžiku si uvědomila, že ji kníratá žena napůl chová v náručí a postavila se na roztřesené nohy. Pořád se jí ještě dělaly mžitky před očima, obraz tak nějak plaval. Tváře tří dědků, bledé a tiché, čtenářka, soukající se z úkrytu za knihovnou a posunující si na nose brýle. Na místě, kde seděla stařenka, prázdno…
Vlastně ne úplně prázdno. Na židli a všude kolem ní ležel popel a uhlíky, ještě žhnoucí nepřirozenou, zlatavou září.
„Pozor,“ zamručela za Magdinými zády paní Viseliová, a víceméně ji odsunula stranou. Dveře ordinace se otevřely, vyplula z nich sice jen sestra, ale ani ryba by už Magdu nijak zvlášť neudivila.
Štíhlá zrzka v sesterské uniformě se rozhlédla po čekárně, sjela pohledem tři dědky, čtenářku i Magdu a kníratou bábu. Založila si ruce v bok, sevřela rty do úzké čárky, krátce pohlédla ke stropu.
„Pěkný,“ řekla pak. „To jste na mě nemohli zaklepat, sakra?! Vždyť jste viděli, že je chudák před shořením! Fujaváci. Paní Ragano. Viseliová.“
Dědci se začali ošívat, cosi provinile a na obranu mumlat. Čtenářka rozhodila ruce v gestu „já vám to říkala“.
„Pardon, sestři,“ zahučela paní Viseliová. „Já jsem nevěděla… nechtěla jsem…“
„No, teď už je to jedno,“ odsekla sestra. „Holt si ji smetu a bude. Ale vy si tím pádem počkáte, musíme kontrolovat, jestli se jí podaří vrátit se správně. Jestli nemáte nic akutního, radši přijďte zítra.“
Znovu přejela přítomné pohledem a jako by teprve teď zaregistrovala Magdu.
„A vy slečno?“
„Já… já… mám asi chřipku, nebo tak něco…“ podařilo se Magdě vykoktat.
„No tak pojďte, paní doktorka na vás koukne. Asi nejste naše pacientka, že.“
Magda jen pokrčila rameny.
„Nevadí. Rovnou dostanete i něco, abyste na tuhle nepříjemnost zapomněla.“
„Prosím? Já… to asi nechápu, ta paní…“
„To nic, paní Pinixová to tak zkrátka má. A vy si to určitě nechcete pamatovat.“
Magda omámeně zavrtěla hlavou, ačkoli nevěděla, jestli na souhlas, nebo na protest.
„No, vidíte,“ sestra ji jemně vzala za paži, vedla ji do ordinace. „A příště půjdete k normálnímu lékaři, ne ke specialistovi, že ano.“
S tím Magda souhlasila bezpodmínečně. Nakonec, i u toho slizkého Lavičky by jí hrozily nanejvýš dvojsmyslné poznámky a šmátravé ruce, pokoušející se urvat si dotek nad rámec lékařských povinností. Žádné vousaté dámy, sestry, smetající pacienty opatrně na lopatku, žádní dědci s tajemnými zmínkami o uřvaných blbcích z Náchoda.
Žádné vybuchující stařenky.
Zlatej úchyl Lavička, napadlo ještě Magdu, zatímco čekala, až ji sestra odvede dozadu za doktorkou. Nakonec měla vlastně máma pravdu.
Ty seš boží!
Tyhle krátký „postřehy ze života“ ti vysloveně jdou! Nechceš si do Čapka poslat aspoň mikračku?
Díky… A taky jsem o tom uvažovala… uvidím, jestli se ještě něco urodí.
To se mi líbí! A jo! A napíšu to znovu! Jo‘ Líbí! (to je tak, když se kvůli rýmě vypnou vyšší kontrolní okruhy)
Potřebuju víc čtenářů s rýmou.
Tady si někdo krásně hraje s cizími slovíčky. Krásný easter eggy a náznaky. viz paní doktorka a chrchlající babička )
Jo, ještě je tam pár narážek, ale víceméně jsem si je tam házela tak sobě pro radost… a o to víc mě těší, že udělaly radost i někomu dalšímu.
Našel jsem již jen Raganu (litevskou čarodějnici). Zbytek mi asi unikl, nebo je mimo moje znalosti pohádkových stvoření.Pokud teda pan Hejkal aka uřvanej blbec není z Náchoda