CAT-ERROR

Taková víceméně srandička, která se umístila třetí, prozměnu v Soutěži pro kočku. Protože šlo o soutěž mimo jiné i se slovním hodnocením, trochu jsem na textu ještě zapracovala, (nejen) dle poznámek porotců. Většinou šlo o drobnější chybky, celkové vyznění jsem neměnila, ač se podle jednoho z hodnocení jedná o futuristickou a surrealistickou záležistost, která má všechny předpoklady zůstat nepochopena. :)

CAT-ERROR

 

Sedí vedle sebe, trsy citronové trávy vrhají stíny a kreslí do jejich kožichů pruhy navíc. Někdy v tomto bodě Kruhu se sami začnou nazývat tak, jak jim říkají lidé – Pa-miu a Ta-miit. Mhouří oči, zdánlivě neteční k dění nedaleko od nich. Jejich úloha v něm prozatím skončila, i když oba vědí, že v další Otáčce se vše zopakuje.

Úzké zornice se ještě stáhnou, když se na pláni před nimi objeví oslepivý sloup ohně, čistá a strašlivá záře. Lidští kněží vykonali, co bylo třeba, aby zažehnali zbytky hrozícího nebezpečí, uzavřeli cesty. Přestože to znamená, že v žáru sami zahynou. Okolo se taví kamení, bytosti z masa a kostí nemají naději. Zbydou po nich jen stíny v jasném dni.

I citronová tráva vzplane, krátce, ostře zavoní. Dvě útlá zvířecí těla však mizí ještě dřív, než se krajinou prožene vlna horkého vzduchu, lámající skály.

 

Prochází se daleko odtud, nenápadní ve svých zlatohnědých, černě skvrnitých kožiších. Plíží se po březích řeky mezi rákosy a stvoly papyru. Kolem nich plynou lidské věky, v nichž vědění upadá v zapomnění, aby se jen zvolna navracelo spolu s otáčením Kruhu. A s nebezpečím, které je třeba odvracet.

 

***

 

Když elektromobil s křiklavým logem OurPath na boku zastavil před jeho domem, Georg Hamúd už dávno neměl ani tu špetičku trpělivosti a klidu, jíž obvykle disponoval. Vyrazil ke dveřím a mrmlal přitom nadávky a kletby.

„No, to je dost!“ zvýšil hlas poté, co otevřel dvěma technikům v  modrých overalech, staršímu muži a křehké blondýnce, připomínající spíš recepční nebo letušku. „Neuvěřitelné! Opravdu neuvěřitelné! Pomalu už kolonizujeme vzdálené planety, dokážeme zapisovat sny a máme tyhle zatracené poruchové teleporty, ale laxní přístup servisních služeb se nezmění nikdy, že?!“

Podívali se na sebe, muž s klidnou, nečitelnou tváří, blondýnka se nervózně usmívala. Georgovi bylo jasné, že kdyby nepředstavoval nejen jednoho z nejlepších zákazníků, ale také důležitého akcionáře firmy, nejspíš by se ti dva otráveně šklebili.

„Očekávám, že to teď půjde svižně,“ zavrčel, „když už jste se ráčili dostavit.“

„Omlouvám se,“ řekl starší technik tichým, klidným hlasem. „Za celou naši pobočku. Vím, že vás to nezajímá, ale prostě… máme teď tak trochu fofry.“

„Kiane!“ sykla blondýnka. „To jsou vnitrofiremní záležitosti. Ale skutečně se omlouváme. Můžeme se tedy na tu vaši mašinku podívat, pane Hamúde?“

„To bych prosil!“

 

Georg Hamúd si pro svůj osobní teleport nechal vyrobit speciální design, v němž se odráželo jeho staromilectví a vytříbený vkus. Alespoň podle jeho názoru. Z techniků měl nyní ovšem pocit, jako by se nejraději začali pošklebovat.

Stáli v pracovně, vybavené starožitným nábytkem z dubového dřeva. Všechno, od koberce přes obrazy na stěnách, až po záclony z tmavě vínové látky, bylo v této místnosti sladěno s dokonalostí a citem pro detail, díky nimž Georg Hamúd dosáhl celosvětového uznání jako bytový návrhář. Kabina teleportu u stěny za psacím stolem sem perfektně zapadala – tvářila se jako těžká dubová skříň. Kdyby ten blonďatý cápek, co při pohledu na kabinu nepovedeně skrýval zívání, věděl, kolik úsilí musel Georg vynaložit, aby sehnal dřevo správného odstínu a hlavně řemeslníka, který ještě nezapoměl své řemeslo…

„Tak dobrá, co přesně je tedy s vaším strojem v nepořádku,“ vytrhl ho z úvah hlas staršího technika. Alespoň ten si skříň teleportu prohlížel zaujatě a s uznáním. Blondýnka jen navyklými pohyby vyklopila ovládací panel na zdi, připojila k němu vlastní laptop a začala se vrtat v softwaru.

Georg náhle znejistěl. Téhle chvíle se obával. Při telefonátu na technickou podporu své potíže blíže nespecifikoval. A pořád netušil, jak do toho…

„Hmmm… dělá to… divné věci! Opravdu divné.“

„To je dost širokej pojem,“ zamumlal technik. „Víte, já mám svý podezření, jestli je to jako u ostatních-„

„Kiane!“ štěkla blondýnka od obrazovky svého laptopu.

„No jo,“ technik smířlivě kývl. „My o tom nesmíme mluvit. Ale helejte, pane Hamúd, prostě nám to řekněte, ať to máme v protokolu. A nebojte se, že to bude znít divně.“

„Vy to nahráváte?“ lekl se Georg.

„Ještě ne, až potom… pro pořádek. To nahrajeme.“

„Dobře, dobře,“ Georg chvíli těkal očima po místnosti, jako by doufal, že najde nápovědu na hřbetu některé z knih v policích. Marně. „Zkrátka měl jsem přijmout dceru, víte… Je na studijním pobytu v Chile. Nastavil jsem všechno tak, jak to je v manuálu, už ho znám nazpaměť!“

Neměl teleport dlouho, ostatně, pro osobní potřeby se dostaly do prodeje teprve v loňském roce a byly tak drahé, že si je mohl dovolit málokdo. A podle některých studií i nebezpečné, třebaže se Georg spíše přikláněl k těm vědeckým pojednáním, která za rizikovější označovala cestování letadlem.

„Jenže se najednou objevil ten… Teror.“

„Prosím?“

„Ale, tak tomu říkám… Prostě se na displeji ukázalo: CAT-ERROR.“

I tiché klapání klávesnice v blondýnčině klíně zmlklo. Technici se na sebe podívali.

„A potom?“ zeptal se muž.

„A potom se uvnitř objevila ta zatracená kočka!“

 

***

 

Za pootevřeným oknem v houstnoucí tmě Pa-miu zlostně škubne ocasem. Nestačilo, že ti blázni zopakovali chybu, která předešle málem zničila Zemi. Ne, navíc tentokrát nemají žádnou úctu ke svým duchovním průvodcům a učitelům, nenaslouchají jim. A tudíž ani nevědí, co se vlastně děje.

Označení, či spíš nadávka, kterou starý muž právě použil, představuje poslední kapku.

Pa-miu je Kocour. Kocour, který zrovna ztratil trpělivost.

Znovu švihne ocasem, rozladěně si odfrkne. Vnímá podobné emoce a myšlenky svých druhů a družek z dalších míst světa. Třebaže se ještě nerozhodli, začínají se přiklánět k odlišnému řešení situace, než při minulé Otáčce.

 

***

 

Georg byl skoro potěšený, když se teleport i při zkušebním nastartování choval stejně podivně jako ráno. Dokazovalo to, že není blázen a záležitost s kočkou si nevymyslel. Jistě, technici vypadali, že mu věří a berou ho vážně. Jenže on sám měl potíže uznat, že něco tak podivného se opravdu stalo…

A teď se to zopakovalo, navíc hezky na holozáznam.

CAT-ERROR, hučení a rámusení zevnitř kabiny, a potom, když se otevřelo jedno křídlo dřevěných dveří, z nablýskaného, pochromovaného vnitřku teleportu vystřelila štíhlá mourovatá kočka. Prokličkovala mezi nohama staršího technika, z okenní římsy se krátce ohlédla a zmizela v houstnoucí tmě venku.

„No, dobře,“ řekl po chvíli rozpačitého mlčení technik. „Vypadá to, že s tím tady na místě nic neuděláme.“

„Jak neuděláte? Potřebuju, aby ten křáp fungoval,“ zabručel Georg. „Dcera má pozítří v Nové Káhiře konferenci!“

„Společnost jí zdarma poskytne dopravu některým z veřejných portů,“ ozvala se blondýnka. „Pokud by i s těmi byly potíže, pak samozřejmě zajistíme leteckou dopravu. Ať se obrátí na naši místní pobočku.“

„To snad není pravda!“ vykřikl Georg, ale nemělo to tu šťávu a sílu jako obvykle. Vlastně se spíš cítil unavený a zmatený, než rozzlobený. „Mně o peníze nejde! Kdyby holka chtěla létat, koupím jí soukromé letadlo! Ale tohle je příšerná… hmmm, záležitost!“

Technici si opět vyměnili významný pohled, Kian pokrčil rameny.

„Chápeme, že je to pro vás mrzuté,“ řekla nakonec blondýnka. „Na vyřešení toho problému právě pracuje výzkumné oddělení naší společnosti, ujišťuji vás, že je to vážně prioritní. Budeme vás informovat, jakmile se dozvíme víc. Prozatím prosím teleport nepoužívejte.“

„No, to rozhodně nebudu,“ zavrčel Georg. „Nehodlám si pořizovat kočičí chovnou stanici.“

Technik se zasmál, ale znělo to nuceně a neupřímně. Blondýnka se ani nenamáhala něco předstírat. Sklapla laptop.  A Georg měl pocit, že ten zvuk znamenal i zaklapnutí dveří jeho nadějemi, že ještě dnes uvidí dceru.

 

***

 

„Není možné s nimi spolupracovat. Nemůžeme se s nimi domluvit,“ říká Ta-miit. Kromě jejího hlasu, rozčileného a ještě trochu ochraptělého po úsilí, které musela vynaložit před chvílí v teleportu, se v Pa-miově mysli ozývají i výkřiky souhlasu ostatních Koček.

„Měli už tolik příležitostí,“ ozve se Titi, jeden z Pa-miových bratrů v Chile. „Ale je to pokaždé horší a horší.  Na něčem tu pracuju, zdá se to slibné, jenže není čas čekat, až se znovu dostanou na úroveň, kdy se s nimi budeme moci domluvit. Všichni to víme.“

„Všichni to víme,“ přitaká Ta-miit.

„Bude to znamenat jejich konec,“ říká pomalu, váhavě Pa-miu. „A pokud se nám nepodaří Aša aru zastavit, pak i konec všeho. Konec Kruhu.“

Desítky kočičích očí se obrací ke hvězdám. Ticho, chlad.

„Nasytí se na lidech a stanou se silnými,“ dodá Pa-miu. „Ale když budeme pokračovat jako doposud, nikam se nedostaneme. A nemůžeme to vydržet věčně.“

„Možná,“ začala Kedi, jedna z mladších Koček, „bychom to mohli lidem ukázat. Jen… na jednom místě.“

Protože každá myšlenka, která se u některé z nich zrodí, je sdílená, i tu Kedinu zároveň zváží všechny. A zdá se, že v ní nalézají východisko.

 

***

 

Testy na teleportačním zařízení probíhaly v centrálním sídle OurPath, z bezpečnostích i technických důvodů. Nejlepší mozky společnosti byly beztak shromážděny tady a zdálo se zbytečné používat vícero zkušebních kabin.

Právě teď, po dlouhých hodinách, kdy programátoři pracovali na změnách nastavení a donekonečna přehrávali počítačové simulace, mělo proběhnout další spuštění.

Sídlo společnosti se nalézalo na ostrově La Palma, na nejvyšším bodě, v Roque de los Muchachos, kde kdysi stávala vyhlášená hvězdárna. V nejvyšším patře celého komplexu, uprostřed okrouhlé místnosti, již střecha zakrývala jen za špatného počasí, stály dvě průhledné teleportační kabiny.

Lišily se od těch, které společnost prodávala, především vzhledem. Při cestách teleportem nebylo možné brát s sebou jakékoli předměty ani oblečení – pro jistotu. A málokdo měl chuť se ukazovat byť jen na chvíli nahý, ať už na veřejnosti, nebo pouze v okruhu rodiny a přátel.

Pro výzkum bylo samozřejmě třeba, aby se dalo nahlížet na dění uvnitř kabiny. Teď kolem jedné z nich stálo několik osob, působících tak trochu nejistě v jinak prázdné místnosti. Kontrolní a řídící centrum se nacházelo o patro níž, kam potřebné údaje přenášely kamery a čidla. Ředitel společnosti, hlavní technik a několik vývojářů však chtěli být přítomni osobně.

Jejich nervozita nepramenila ani tolik z prázdného, téměř sterilně působícího prostoru kolem. Nakonec, byli na něj zvyklí. Spíš si vybavovali znepokojivý průběh posledních pokusů…

Kočky, nepatřičně se objevující a záhadně mizící, než mohly být polapeny. Chybové hlášení, které však nikdy nikdo nenaprogramoval. Porucha, která udeřila na všechny teleportační stanice na celém světě naráz, znenadání.

„Tak se do toho pusťme,“ řekl do ticha ředitel celé OurPath, Miquel Viajero. „Ať víme, na čem jsme.“

Hlavní technik Don Marras, uvážlivý pán v letech,  přikývl. Zamračeně pohlédl na ovládací panel teleportu. Tentokrát nebylo třeba, aby cokoli nastavoval ručně, celý postup byl naprogramovaný a spustit jej měli z kontrolní místnosti. On, ředitel, i vývojáři jen sledovali, co se bude dít.

Nejspíš všichni si v duchu promítali, co se dělo při předchozích pokusech a modlili se, aby to tentokrát vypadalo jinak.

Zdálo se, že mají štěstí. Nebo že se konečně podařilo najít a odstranit chybu, která kočičí problém zapříčinila. Systém naběhl hladce, po CAT-ERRORu ani stopa, a nakonec byla kabina teleportu připravena pro příjem, tak jako tolikrát předtím. Bez kočky uvnitř.

Napjaté tváře mužů v místnosti se uvolnily, objevily se mírné úsměvy. Jeden z vývojářů si dokonce neodpustil vítězné gesto a zamumlání, znějící jako: „Hell yeah!“

Neměli ještě úplně vyhráno, bude potřeba zjistit, co přesně za chybou stálo a udělat množství testů, vyzkoušet znovu bezpečnost přenosu, začít neživým předmětem a opatrně se přes zvířecí subjekty propracovat až k lidem. Přece jen, pokud jde o to, že vás něco rozloží na atomy a znovu složí na jiném místě, lidé jsou zatraceně nedůvěřiví.

Ale v každém případě, ty divné kočky se neobjevovaly!

Ve všeobecné euforii si nejdřív nikdo nevšiml chvění vzduchu uvnitř kabiny. Drobný, temný bod, zvolna se zvětšující. Nezaznamenaly ho přístroje, měřící snad všechny myslitelné hodnoty, a do určité chvíle ho nevnímaly ani lidské oči.

První jej zaznamenal Steve Fleury, onen nadšený vývojář. To byla ta věc velká asi jako mužská dlaň, třepotala se v prostoru kabiny, mihotala se a bolely z ní oči. Kontrolní obrazovka přitom vesele hlásila, že je teleport prázdný, čistý, bezpečný.

„Do hajzlu, co to má být?“ uklouzlo vývojáři.

Zhruba totéž si pomysleli i ostatní, ať už přítomní v místnosti, nebo sledující celou záležitost z kontrolního centra.

V té chvíli se navíc znovu objevily i kočky.

***

 

Pa-miu se pokouší soustředit na něco jiného, než na úvahy o lidské omezenosti. Jenže se mu chtě nechtě vkrádají na mysl, kdykoli putuje Kruhem.

Je to přece tak snadné. Stačí si uvědomit, že čas, který se lidské bytosti snaží ohraničit, spoutat a vymezit pevnými body, je pružný a poddajný. A že prostor je pouze dalším projevem téhož.

Nesnažit se to zapsat a rozvést do složitých rovnic, nepřemýšlet o tom.

Natáhnout se, skočit.

Do tlapek tě hřeje půda, nasáklá slunečním světlem jako vláhou. A vzápětí ti drápky cvakají po kluzké podlaze oválné místnosti, v níž jako ve středu chrámu stojí dvě průhledné kabiny. Tak snadné to je…

Instinktivně naježí hřbet i ocas, jako by mu „udělání se větším“ mělo pomoci. Cítí přítomnost Aša aru.

Rostoucího, teď už mnohem většího, než byly pouhé skvrnky na tváři zdejšího jsoucna, jaké Pa-miu tolikrát zatlačil zpět do nicoty, z níž přicházely.

Ne, to, co se objevuje v kabině toho prokletého lidského vynálezu, je Aša aru – prastarý plenitel bez tváře, v plné síle.

Ale co Pa-miu a jeho druhy nejvíce trápí, není tenhle vetřelec z jiného prostoru. Pro všech sedm Koček, které se tu shromážily, je nejmučivější pomyšlení, že musí nějakou dobu nechat Aša aruovu řádění volný průběh.

 

***

 

Věc uvnitř teleportu zneklidňovala Miquela víc, než ty zatracené kočky. Nakonec, kočky nic nedělaly, jen si posedaly do půlkruhu u protější stěny jako diváci, čert je vem!

 Ale to… něco

Přístroje to neregistrovaly, podle hlášení z kontrolní místnosti se dokonce nic neobjevovalo ani v záběrech kamer. A sami přítomní si nemohli být jisti, jestli něco vidí, nebo je jen šálí zrak.

Připomínalo to mžitky před očima při velké únavě, objevovalo se to a zase mizelo, nedalo se na to zaměřit. Mátlo to, mozek nevěděl, jak s přijímanými informacemi naložit. Miquelovi hučelo v uších, že skoro neslyšel hlas technika z kontrolní místnosti, s nímž se bavil přes implantát.

Ostatní na tom byli podobně. Možná hůř. Hlavní technik Marras, nejstarší z přítomných, se mírně potácel a držel se za hlavu, z nosu mu tekl tenký pramínek krve. Ostatní se tvářili spíš zpitomněle, než vyděšeně. Jeden z vývojářů potřásal hlavou, jako by se snažil vytřepat si z ucha vodu, další si mnul kořen nosu a tiše klel.

Al infierno!“ sklouzl Miquel ke své mateřštině. „Co to je?! Co to má znamenat?“

„Pořád tu nic nevidíme,“ odpovídal mu trochu roztřesený hlas operátora. „My… kromě těch koček… nic nevidíme, nic, co by nebylo v normě, pane řediteli.“

„Radši sem pošlete ochranku, pro všechny případy,“ řekl Miquel. „A někoho, kdo se postará o kočky- A la mierda! Leze to ven!“

Leze nejspíš nebyl úplně přesný výraz, ale byl první a jediný, který Miquela napadl. To, pro co neměl slova vůbec (jediný, směšně nepřesný popis, který mu vytanul na mysli, byl „hranaté tornádo“), nějakým způsobem prolnulo stěnou kabiny, na okamžik to probleskovalo uvnitř i venku. A zmizelo to dokonce na okamžik úplně, aby se to znovu objevilo za zády hlavního technika.

„Pozor, Done!“ vykřikl Miquel.

Ale technik ho neslyšel.

 

***

 

Na jediném zachovalém záznamu z oné události není ani stopa po věci, kterou přeživší svědkové popisovali jako černou a zářící, vířící a plnou ostrých úhlů, neukotvenou v prostoru, zasahující do nepochopitelných rovin…

Ale nešťastný osud Dona Marrase, hlavního technika společnosti, kamery zachytily s brutální přesností.

Zdá se, jako by postarší muž byl stižen srdeční příhodou. Potácí se, sípavě dýchá a silně se potí, tiskne si ruku na hruď v oblasti hrudní kosti. Pak strne, napřímí se, snad sekundu předtím, než by upadl. Vytřeští oči.

A začne doslova tát.

Podoben voskové figuríně, vystavené ohromnému žáru, roztéká se – nejen tělo, ale i šatstvo. Vše se chvěje, ztrácí pevné obrysy, zmenšuje se a mizí v neznámu.

Trvá to jen okamžik. Z pohledu kamery na místě nezůstává vůbec nic, veškerá hmota jednoduše zmizela. Podle svědectví ostatních však technik a především jeho tvář, zkřivená hrůzou a bolestí, ještě nějakou dobu probleskuje v onom děsivém čemsi, co vystoupilo z teleportu.

Na záznamu je vidět pouze zběsilý úprk jednoho z vývojářů ke dveřím z místnosti, další z nich, mladý Steve, se  zhroutí k zemi, schoulený do prenatální pozice křičí o pomoc. Třetí stojí u ovládacího panelu a zběsile do něj buší. Ředitel společnosti upírá pohled zdánlivě do prázdna, ústa otevřená, ale zůstává tichý; šokovaný a současně zaujatý.

Nejpodivněji se chovají kočky. Do zmizení technika z jejich nehybné přítomnosti běhá mráz po zádech, působí dojmem poroty, chladně hodnotící, soudící. V další chvíli se však všechny naráz rozhýbou.

A začnou lovit.

 

***

 

Pro samotnou Kočku by byl souboj s rozvinutým Aša aru nebezpečný. V sedmi si však s démonem, byť čerstvě nasyceným a vzrostlým, nakonec poradí.

Nevšímají si přítomných lidí, zatím ne. Ani kdyby jim mohly vysvětlit, co se děje, pomoc od nich čekat nemohou. Na rozdíl od Koček, lidé neumí sledovat, kde se Aša aru objeví, nedokáží se na něj dokonce ani pořádně dívat.

Ale Pa-miu a ostatní se pohybují stejným způsobem jako démon. Předvídají jeho cesty, každý tah, dokonce i když se pokouší vrátit zpět pouze v čase, zastaví ho.

Souboj není o fyzické převaze. Spíš než seknutí drápem, byť podpořené správnou myšlenkou, dokáže vetřelce umenšit a oslabit pohled. Vůle, vyjádřená pohyby, lidskému pozorovateli nedávajími smysl.

Je to výhradně kočičí záležitost.

Nakonec Aša aru zeslábne, roztřepí se na stíny, ulpívající jako špína v přítomné realitě. V té chvíli se kočky posadí, s pohledy upřenými na zbytky démona.

Tohle je naše území, neodpustí si Pa-miu jednu čistě živočišnou myšlenku. Táhni! 

Potom všech sedm Koček začne příst.

 

***

Miquel se opřel o stěnu. Měl pocit, že se nedokáže nadechnout a místo hlasu operátora ve svém pravém uchu slyšel jen praskání a šum. Nejhorší však bylo ostré pískání, na samé hranici slyšitelnosti, které vydávala ta věc, rozdrásaná na kusy. Kočky, místo aby ji dorazily, si posedaly kolem a zdálo se, že se chystají odpočívat. Blahobytné, chyběl jim snad už jen krb a pohodlné křeslo.

„Ne, prosím, dodělejte to…“ zasípal Miquel. Nohy mu tak zeslábly, že se musel posadit. Zavřel oči. Z nějakého důvodu mu na mysli vytanul okamžik z dětství, kdy ho konejšila chůva, stařena, o níž si tehdy myslíval, že je na světě už od počátku věků…

Padre nuestro, que estás en el cielo...“ opakoval teď její modlitbu z dob, kdy ještě veškerá náboženství nebyla vymýcena jako nebezpečný přežitek.

Kočky předly a Miquela ani nepřekvapovalo, že ten zvuk slyší, silný jako hukot přílivu.

Po nějaké době ucítil na nohou dotek tlapek. Otevřel oči a střetl se pohledem se štíhlým, krátkosrstým kocourem. Miquel se rád označoval za bytostného realistu a skeptika, ale v tu chvíli ho napadlo, že se právě setkal s bytostí starou jako svět a na zcela jiné úrovni vývoje. A ta myšlenka mu vůbec nepřipadala směšná.

Kocour se mu snažil něco sdělit. Nepochybně. Miquel se cítil skoro zahanbený, nebyl si jist, nakolik dokázal porozumět.

Než však stačil své pochybnosti vyjádřit, zvíře se otočilo, plavným pohybem, pro kočky příznačným, odskočilo stranou a bylo to tam.

Miquel zamrkal. Místnost s teleporty vypadala úplně obyčejně, nikde ani stopy po té děsivé věci, po kočkách, po chudáku Donovi. Že se tu něco stalo, dosvědčoval jen Steve, stále ještě schoulený na podlaze a tiše vzlykající. A Miquel sám.

Pomalu se vyhrabal na nohy. Obrátil se k nejbližší kameře.

„Svolejte okamžitě celé vedení,“ řekl, a vlastní hlas nepoznával, jak byl roztřesený, nejistý. „Mezitím chci, aby byl každý zatracený teleport, co jsme kdy vyrobili, bezpečně deaktivovaný. Pošlete techniky. Hned!“

Něco podobného se mu snažil říct ten kocour? Miquel si pomyslel, že se to nejspíš nikdy najisto nedozví. Ale jednu věc jistě věděl: nechce riskovat, že někde zůstane otevřená cesta pro další strašlivosti, jako byla ta, která pohltila Dona.

 

***

 

Georg Hamúd opět neklidně očekával. Tentokrát ne techniky od OurPath, ti ho sami navštívili předešlého večera a moc ho nepotěšili, když mu zcela deaktivovali jeho teleportační jednotku. Navíc nejspíš trvale.

Ani finanční kompenzace, kterou mu přislíbili, nic moc nespravila. Na penězích Georgovi dávno nezáleželo. Šlo mu o dceru a o její bezpečí a pohodlí. Z trudnomyslnosti ho nakonec vyvedla až Emu samotná, když mu oznámila, že jí vůbec nevadí letět letadlem, svůj projev na konferenci v Nové Káhiře stihne s přehledem a ještě stačí Georga navštívit.

Tohle neklidné očekávání proto bylo současně radostné, nadále nepoznamenané zlostí a roztrpčeností.

A netrvalo ani příliš dlouho. Slunce sotva stihlo vyjít, a protože Georgův dům stál vysoko ve stráni, ozářilo svými paprsky štíhlou Emuinu postavu, až svému dojatému otci připomínala anděla.

„Moje maličká!“ zavolal na ni, jako by byla na okamžik znovu dítětem. „Pojď ke mě, ať tě můžu přivítat.“

„Tati,“ usmála se. Když se k němu otočila – brala si cosi od nosiče zavazadel – uviděl v její náruči kočku, která mu připadala něčím povědomá. „Seznam se s mým kolegou – pan Kocour.“

Georg se zarazil, ale pak mávl rukou. Kočky vypadají všechny stejně. A Emu nemůže vědět, co se tu dělo, má zkrátka ráda kočky. Ano, ženy a kočky, to patří k sobě…

Potřásl hlavou, aby zahnal změť nesouvislých myšlenek, a pokynul dceři dovnitř: „Pojď se posadit, dáme si čaj a popovídáš mi, o čem budeš přednášet…“

„Tati, tati! Tobě se to přece nikdy nelíbilo!“ bránila se Emu, ale smála se přitom. „Ale dobrá, když chceš chvíli poslouchat ty moje esoterické cancy o vyšších sférách, alespoň se na tobě pocvičím…“

„Já jsem hlavně rád, že tě tu mám, holčičko,“ kýval Georg hlavou. „A taky mám co povídat! To bys nevěřila…“

 

***

 

V náručí té mladé vnímavé ženy Kocour Titi spokojeně zavírá oči a začíná příst. Čeká ho ještě mnoho práce, ale nejhorší nebezpečí bylo zažehnáno. Cítí myšlenky svých druhů, kteří ho podporují – i ti nejstarší, Pa-Miu a Ta-Miit. A tak se Titi klidně oddá spánku.

Ať se Kruh chvíli otáčí sám.

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Rukavice do fitness a nebo pro cyklistiku