VIVIBLOG

Měla jsem k dnešku v hlavě tři různé náměty, o kterých jsem chtěla psát. Byla to nahota a její (ne)přijímání společností, nějaká politika (hlavně můj nezájem o ni), a opravy bicích… prostě samá zásadní témata. Jak jsem si to sumírovala po večerech v palici, vznikaly ohnivé filipiky a články plné břitkého humoru, žel, pouze in potentia. Hrozně jsem se těšila, jak si zapíšu,  pak to hodím na blog, budu polemizovat v komentářích s návštěvníky, kteří budou mít všelijaké zajímavé postřehy a všechno bude bomba a fajn…

Dneska jsem se konečně dostala k tomu, že něco napíšu. Jenže – a kdo by takovém úvodu nějaké to jenže nečekal – všechno je jinak.

Když to vezmu z jinýho konce,  jde o to, že se Áďa opět vykašlala na odpolední spaní doma, takže jsem si naordinovala procházku s kočárkem. Za vším hledej vlče… To si tak jdu a jdu, průběžně nasazuji rukavičky, podávám pití a zachumlávám do šály; svítí slunce, sice je na nule, ale nefouká vítr, obloha modrá, stromy se proti ní rýsují, a já si taky chci rýsovat, jenom v duchu, o čem budu psát, až se vrátím…

…načež zjišťuji  že žádná z těch věcí mě v podstatě nezajímá (až na ty bicí). Kdybych se o tom snažila psát, tak by to dopadlo jako školní sloh na povinné téma. Možná stylisticky v pořádku, číst se to dá, formu to má, ale nežije to.

Říkám si tedy, dobře, to nevadí, prostě si jenom užiju procházku. A přemejšlím si o sluníčkovejch lidičkách a podobnejch kravinách, pochoduju si, napadá mě metafora pro celý lidstvo, že jsme všichni jen tvorečci, co se sotva vyklubali ze skořápky, batolíme se v trávě, čekáme, až nám větší tvorové, co už lítají, přinesou něco do zobáku, abychom hlady nezhynuli, protože sice křídla máme, ale vzlítnout se bojíme, nechceme, jsme líní, víme, že tam nahoře je volnost a modrý nebe, ale taky zákeřný větry a dravci, co nás slupnou i s peřím… A další a další takový vivikoniny…

Ale o tom moje dnešní grafomanská seance být neměla…

To únorový nebe s oblaky a sluncem sice bylo krásný, ale jen do doby, než jsem prvním okolo projíždějícím autem byla přinucená zakormidlovat ke straně a skoro do příkopu. Potom jsem už jak duchem, tak pohledem zůstala u země. Protože to, co se dá kolem cesty vidět, když sleze sníh, kterej to pěkně a milosrdně zahaloval, je občas k zblití (nebo zbití – zbití dotyčného odhazovače).

Takže jsem se rozhodla, že si trochu zatepu nešvary a špatnosti a budu moralizovat a budu tak trochu pokrytecká (protože to není tak dávno, co jsem sama vyhodila z auta použitou žvejkačku, přiznávám se a kaju!).

Čadiči, flusači, odhazovači…

Odhazovači jako první: Může mi někdo vysvětlit, co vede člověka, kterej jede někam autem, aby vzal krabičku od cigaret, prázdnou petflašku, pytlík od chipsů nebo cokoli odpadovitýho, a švihnul s tím z okýnka?

Já si odpovím sama – nemůže. Protože to vysvětlení nemá, nanejvýš existujou trapný výmluvy. Možná se dá ještě pochopit, když někdo vyhodí vajgl, dobře, řídí, nemá čas típat, aby nerozptýlil svou pozornost a nezodpovědně neohrozil bezpečnost silničního provozu. Do tý doby mu cigáro totiž asi do huby strká mechanická ruka nebo kámoš, žejo.

Je, sakra, takovej problém jakejkoli odpadek hodit třeba na zem u spolujezdce, nebo tak něco, a po příjezdu na místo určení ho sebrat a hodit do popelnice? Nebo pro lemplovitý lemrolíny tam ten odpad hromadit, dokud nezačne obtěžovat a vyhodit ho pak najednou?

O takylidech, co se u silnic zbavujou svýho odpadu ve velkým a o černejch skládkách ani nemá smysl mluvit…

Ono totiž to jednotlivý „nic“ stačí. Oproti všem matematickejm zákonům, když pár desítek lidí někde odhodí svoje „nicy“, vznikne totiž hnusná halda, a ne jedno „nic“ společné.

Jestli tohle náhodou nějakej odhazovač čte, a chtěl by dodat další oblíbenou výmluvu: „Dyť se to rozloží!“ mám rovnou odpověď: „ROZLOŽ SE SÁM, ŠMEJDE!“

Tak, to jsem si ulevila. A příště s sebou asi vezmu plastovej pytel na odpadky a nějaký bodlo…

Flusači a čadiči následují společně…

…protože obvykle patří do jedný skupiny. Taky tak hrozně milujete, když přijdete na autobusovou/vlakovou zastávku, a tam ani nemusíte potkat takovýho tvora, ale stejně vidíte jeho stopy? Vajgly kolem odpadkovýho koše (prej se bojí, že když by ten nedopalek zkusili vyhodit, tak koš shoří, WTF?!) a taky kruh z různobarevných slin a hlenů, něco jako v tuberkulózním sanatoriu. Dobrou chuť, pokud právě jíte.

Na tohle mě vlastně přivedla máma, která mi vyprávěla, jak se snažila flusače u nich doma na autobusový zastávce usměrnit. Překvapivě ji neposlali do háje, dokonce to bylo den nebo dva lepší, ale nakonec to sklouzlo ke starý rutině.  Jeden ten kluk (holku jsem ještě tahat chrchle až z paty neviděla, a ani o to nestojím, děkuji pěkně) dokonce prý mámě tak nějak omluvně oznámil: „Když já to nechci polykat.“

„Tak nemáš kouřit,“ štěkla na něj máma.

Jenže to je jako snažit se vysvětlit retardovanýmu kokršpanělovi, že nemůže čurat v bytě.

Já jsem taky kouřila, respektive ještě kouřím, i když „jenom“ e-cigaretu, ale nutkání flusat kolem sebe jsem nikdy nepocítila. Tak nevím, nakolik je to vážně fyzická potřeba, i když věřím, že může být, a nakolik je to snaha bejt drsnější a drsnější, až budu nejdrsnější na celým světě.

Obecně nejsem pro represe a terory proti komukoli. Takže po tisíc a prvý zopakuju to tisíckrát omílané: „Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Já chci mít svobodu postavit si těžkej batoh na zem bez toho, abych ho musela ponořit do výměšků sliznic bůhví koho. Dobře, chrchlejte si a flusejte po libosti, ale můžete s tím zajít někam do ústraní, ne? Osobně mi to připadá stejně nechutný, jako byste si rozepli poklopec a rovnou kolem sebe ten slinný kruh občůrali. Průvodný zvuky sice většinou poslouchat nemusím, mám v uších sluchátka, ale mám taky zavírat oči, abych se podle barvy sputa podvědomě nepokoušela vás diagnostikovat, a rovnou si s sebou vozit kus kartonu, na kterej si postavím tašku? Asi takhle – já smrkám do kapesníku. Vy si chrchlejte třeba za triko, ale prosím, soukromě!

Závěrem – pro příslušníky uvedených skupin, líbilo by se vám, kdybych se tak, jako se vy chováte venku, chovala u vás doma? Vím, že je rozdíl mezi veřejným prostranstvím a soukromím domova, ale ten rozdíl vnímám nejspíš opačně, než vy. Veřejný prostranství jsou pro všechny, a možná bychom se na nich mohli všichni cejtit příjemně. Jenže to znamená brát ohled na ostatní a nejspíš sám sebe i trochu omezit. A přemejšlet. I když to někdy bolí…

Tak jsem řekla, co jsem chtěla, a příště snad konečně začnu o opravách bubnů, který průběžně provádím s rozličnými žertovnými výsledky, a občas snad i s úspěchem…

Follow

Sdílet

2 reakcí v článku “Čadiči, flusači, odhazovači”