Amir Gutfreund – Jídlo se nevyhazuje

Po dlouhé době zase jedna, víceméně subjektivní, recenze. A zcela jiný žánr, než předtím…

***

Kniha, kterou jsem četla déle, než čtrnáct dní.

Nejdřív docela v klidu, k nesouvislému čtení mě spíš vedl nedostatek času, než cokoli jiného. Pak už jsem si dávkovala čtecí pětiminutovky spíš proto, že… no, vysvětlím později.

***

Začala jsem číst už na autobusové zastávce cestou z knihovny. Svítilo slunce -  takové to počasí, co klamavě slibuje jaro, a z těch stránek na mě dýchlo cosi… ne právě pohodového, ale spíš nadhled, čtivost. Nenápadný a sebeironický humor, a stíny, zatím se jen rýsující někde v pozadí.Tenhle prvotní klid a mír se nakonec ukázal stejně klamný, jako počasí.

Vypravěč, Amir, je dítětem rodičů, kteří přežili holocaust. Jeho rozvětvenou rodinu tvoří další přeživší, ať už vzdáleně příbuzní, nebo úplně „cizí“ lidé – popis tvoření téhle nové rodiny, tak pečlivě a urputně sbírané a slepované dohromady z trosek, které po sobě  zanechalo jedno z nejtemnějších období moderních dějin – a náhled malého kluka, pátrajícího po odpovědi na věčnou otázku „PROČ?“…  Čím civilněji a všedněji tohle vyprávění působí, tím víc se mi zarývá pod kůži.

Četla jsem dost knih s tématikou holocaustu, druhé světové války. Netroufám si soudit, která z nich byla „nejlepší“. Nebo „nejpůsobivější“.  Tahle má ale v sobě cosi, co mě později opravdu nutilo si čtení dávkovat. Snad proto, že se nejedná o samotný, byť sebehrůznější, popis života/neživota v koncentračních táborech a vyhlazování celého národa. Amir, chlapec, který tuší temné tajemství minulosti, po něm pátrá – a čtenář volky nevolky pátrá s ním. A jak se pomalu odhalují střípky příběhů těch okolo, ať už sousedů, známých, nebo rodinné, to vyprávění už má dvojí odstup… a jako když udělám pár kroků od obrovské olejomalby, a pak teprve uvidím celý obraz, i tady se s tím odstupem rýsuje celá, strašlivá pravda.

Pravda o tom, že tenkrát se nejednalo o nějaký jiný, odlišný živočišný druh. Pravda o tom, že se to vše může velmi lehko stát znovu, ačkoli možná v trochu odlišné podobě, ale lidé budou vždycky jen lidé.

Před samotným závěrem autor píše: „Sadisty já dokážu pochopit. Z těch nemám strach. … Kdyby jednou mělo dojít k tomu, co se stalo tam, dokážu odhadnout, kdo to bude, odkud se zjeví. Strach mám z těch, jejichž morální štít zůstal bez poskvrnky. Lidé-kteří-v-sobě-necítili-nenávist-k-Židům. Lidé-kteří-jen-dělali-svoji-práci. Tyhle lidi pochopit nedokážu. Nemám ponětí, odkud se tihle zjeví.“

Abych pravdu řekla, nakonec mě tahle kniha docela vyděsila. Také proto jsem si její druhou polovinu dávkovala po snesitelných částech… nebylo to nějakou prvoplánovou, popisnou strašlivostí, spíš celkovým vyzněním. Přestože autor závěrem předkládá poselství ve stylu: je třeba žít dál, přestože se celým textem nese ten zvláštní nadhled a humor, není to nijak odpočinková literatura.

Pro ty, kdo hledají čtení o holocaustu, doporučuji – je vážně jiná než všechna svědectví z první ruky.

Ale těm, kdo chtějí ujištění, že všechno zlé už se stalo, a že svět je teď bezpečné místo a poučené lidstvo nebude nikdy opakovat svoje předešlé chyby… těm radím vyhnout se jí obloukem.

Odkaz na Databázi knih.

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Multivitamíny a vitamíny pro lepší zdraví